Znovuzrození španělského nacionalismu. Jak krize v Katalánsku mění španělskou politiku

Přečetli jsme: Katalánská krize oživila španělský nacionalismus, který měl patřit do minulosti. Jak se návrat španělského nacionalismu projevuje a kdo ho využívá jako politický nástroj. 

O nástupu nacionalismu do španělské politiky a jeho novém významu napsal pro časopis Foreign Affairs politolog Omar. G. Encarnación.

Doposud se zdálo, že problém s nacionalismem, který je v Evropě na vzestupu, se Španělsku vyhýbá. Nyní to ale už není pravda. Nacionalismus je, píše Encarnación, obrácená tvář vlastenectví, je to přílišná oddanost svému národu a chápání své země jako nadřazené ostatním.

Zdroje španělské averze k nacionalismu nejsou tajemství. Je to období diktatury generála Francisca Franca, kterému předcházela krvavá občanská válka. Frankismus volal po kulturní homogenitě Španělska na úkor regionálních odlišnosti například v Baskicku nebo v Katalánsku.

Demokratické strany, a to jak levicové, tak pravicové odmítly po roce 1975 nacionalismus a myšlenku Španělska jako centralizovaného státu. Toto odmítání nacionalismu bylo tak silné, že si někteří mysleli, že je pro Španělsko mrtev.

Nacionalismus je zpět

Od října 2017, kdy se Katalánsko prohlásilo samostatným státem, je španělský nacionalismus ale na vzestupu. A není to bez důsledků pro španělskou politiku. Rostoucí nacionalismus prodloužil krizi v Katalánsku a v takovém prostředí se jen těžko hledá politický kompromis s Barcelonou. Pro španělský nacionalismus je typickým odmítání zvláštní katalánské identity. Pro premiéra Mariana Rajoye se stal nacionalismus spojencem v jeho tvrdé linii vůči Katalánsku.

Ve španělském kontextu byl soukromé užití španělské vlajky, kterou adaptoval generál Franco v roce 1939, něčím velmi výjimečným. Například liberálové ve Španělsku si vlajku drželi od těla. Tohle se ale dramaticky změnilo od října 2017. Vlajky Španělska si užívají bezprecedentní popularity. V den neuznaného referenda v Katalánku si mnoho Španělů vlajku vyvěsilo. Někteří si vlajku dali přes ramena a doplnili to slovy „Arriba Espaňa!“, což je heslo připomínající dobu generála Franca (Vzhůru, Španělsko). Vlajky se staly také doplňkem fotbalových zápasů ve Španělsku.

Nicméně největší comeback slaví španělská vlajka v katalánské Barceloně, kde se 8. října konal velký protestní pochod proti odtržení od Španělska. Pochod doprovázelo moře španělských vlajek.

Lekce z dějin

Každý, kdo ví něco o dějinách Španělska, nemůže španělský nacionalismus vítat. Útok generála Franca na druhou republiku byl ostatně nazýván jako nacionalistická křížová výprava. A celý režim pracoval se španělským nacionalismem. Nejtemnější stránkou této křížové výpravy bylo „čistění“ proti-španělských elementů.  Asi 200 tisíc lidí bylo zabito jako „nepřátelé Španělska“ a patřili k nim anarchisté, komunisté, svobodní zednáři, homosexuálové a liberálové.

Konkrétně pak Katalánci trpěli během této nacionalistické křížové výpravy – region ztratil svoji autonomii, frankistická milice popravila bývalou hlavu katalánské vlády Lluise Companyse. Bylo zakázáno používat katalánštinu. Tyto represe si Katalánci dodnes pamatují a pohled na španělský nacionalismus v nich nutně budí obavy, podobně jako těžkopádná reakce premiéra Rajoye na vývoj v Katalánsku ohledně referenda.

Obavy z nástupu španělského nacionalismus má ale také liberální tisk a také levicoví politici. Někteří dokonce dali najevo, že se více bojí španělského nacionalismu než toho katalánského. Lídr Podemos Iglesias v prosinci řekl na adresu španělského nacionalismu, že „monstrum fašismu opustilo skříň“.

Premiér Rajoy argumentoval, že lidé zaměňují starý dobrý patriotismus a hrdost na svoji zemi za nacionalismus. Podle něj lidé ve Španělsku projevili svoje vlastenectví, bez toho, aby byli nostalgičtí k době generála Franka. A ohledně popularity vlajky řekl Rajoy, že lidé mají právo na to zbavit symbol stigmatu a vyjádřit svoji lásku k zemi a hrdost. Na to, zda španělský nacionalismus není reakcí na ten katalánský sdělil, že by „bránit svojí země nemělo být považováno za nebezpečné“.

Vlastenectví?

Je pravda, dodává Encarnación, že vlastenectví modernímu Španělsku po roce 1975 velmi chybělo. Země odmítla frankismus a dala se na cestu multikulturarismu. A aspoň pro návštěvníka se mohlo stát, že Španělsko vlastně není stát, ale je to slátanina mnoha různých regionálních identit. To ukazuje ale na neschopnost postfrankistických liberálních vlád nabídnout pozitivní vizi vlastenectví, a přitom zužitkovat demokratický úspěch země. To nyní hraje do karet konzervativcům. Ti tvrdí, že levice nenávidí myšlenku Španělska.

Není ale třeba přehánět s dopadem nacionalismu ve Španělsku. Je to země, která jako jedna z mála v EU, nemá v parlamentu žádnou krajně pravicovou stranu. Je zde jen velmi málo euroskepticismu a antiimigračního aktivismu.

Na druhou stranu se dá jen těžko představit někdo horší pro propagování vlastenectví, než je premiér Rajoy vzhledem k jeho spojením se starým režimem a jeho nacionalistickou politikou. Jeho politická strana Lidová strana je od svého vzniku v roce 1977, kdy ji založili bývalí frankističtí politici, nepřátelská k regionální autonomii. Strana byla v opozici k současné ústavě země, v 90. letech se snažila bojovat proti snahám socialistické strany zbourat mýtus generála Franka a občanské války, který byl stále v učebnicích.

A nyní Rajoy zahájil bezprecedentní útok na regionální autonomii, konkrétně Katalánska. V roce 2010 dal Katalánce k soudu kvůli Novému statutu autonomie. Spor nakonec vyhrál. Zdá se také, že jeho politika připomíná frankismus. Jeho ministr školství se v roce 2012 nechal slyšet, že chce pošpanělštit studenty v Katalánsku, kterým tam vymyly katalánské úřady mozky.

Ve španělské politice se Rajoy a jeho spojenci od roku 2015 pohybují na velmi tenkém ledě. Ztratili většinu v parlamentu a vládnou s podporou katalánské strany (sic) Cuidadanos. Nacionalistická témata jsou tedy politickým nástrojem oslabeného premiéra. Stylizuje se do politika, který jako jediný udrží zemi pohromadě a prezentuje svoji stranu jako obránce jednoty státu.

Rajoy a katalánská otázka

Nacionalismus je také nástrojem v boji proti socialistické opozici. A opozici v době katalánské krize Rajoy tlačil do situace, kdy si měla jasně vybrat na čí straně je. Pro Lidovou stranu je to jednoduchá taktika, protože na hlasech z Katalánska její celostátní pozice nezávisí. V případě socialistů je to jinak. Proto pro ně byla podpora článku ústavy 155 o odebrání autonomie Španělska problematičtější.

Není jasné, jak daleko je ochoten v těchto nacionalistických aspiracích Rajoy zajít. Je pravda, že Lidová strana měla k nacionalismu opatrný postoj, právě proto aby se vyhnula nařčení z frankismu. Rajoy jen těžko přijme plně nacionalistický program, například ekonomický protekcionismus nebo kritický postoj k EU. Nicméně je také pravda, píše Encarnación, že katalánská krize ve španělské politice přinesla doposud neočekávané jevy.

Nakonec bude tím, kdo bude brzdit Rajoyův nacionalismus, španělský lid.  Demonstrace za jednotu, které se pořádaly po celé zemi, nebyly zaměřeny proti Katalánsku. Jen Katalánce prosily, aby zůstali. Krajně pravicové strany byly ponechány vědomě mimo. Je tak těžké vidět tyto demonstrace jako podporu nacionalistické agendy a vyjádření frankistické nostalgie.

Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Ilustrační obrázek: Youtube.com

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.