Saúdská Arábie, rozporuplná bašta náboženského fundamentalismu (1.část)

Odborník na Blízký východ Jan Kondrys vysvětluje rozporuplné vztahy mezi náboženským fundamentalismem a Saúdskou Arábii tak, jak se historicky utvářely. 

V komplexnějších úvahách o soudobém salafismu a jeho džihádistických podobách, není možné ignorovat roli Saúdské Arábie při šíření této ultra-rigidní verze moderního islámu a to jak v islámském světě samém, tak mimo jiné i v řadě západních zemí. V souvislosti s působením tzv. Islámského státu (Dáʽiš, IS) na území Sýrie a Iráku byly v uplynulých letech často slyšet hlasy upozorňující na analogii mezi ideologií a praxí prosazovanými touto extremistickou strukturou a nábožensko-politickým zřízením saúdské monarchie. O zemi, jež dlouhá desetiletí v blízkovýchodním regionu představuje klíčového partnera Spojených států i dalších zemí Západu, se od útoků na New York a Washington z 11. září 2001 stále častěji hovoří též jako o významném sponzorovi mezinárodního terorismu. Reprezentanti Saúdské Arábie podobná obvinění rozhořčeně odmítají, terorismus hlasitě odsuzují a bez rozpaků označují svoji zemi za baštu umírněného islámu, jak se koneckonců mohli také čeští čtenáři před nedávnem dočíst v rozhovoru se saúdskoarabským velvyslancem v ČR, který publikovaly Lidové noviny. Jak tomu většinou bývá, situace je poněkud komplikovanější. Chceme-li však celou problematiku maximálně zjednodušit, můžeme konstatovat, že Saúdská Arábie zvládá být zároveň tvůrcem, živitelem i obětí nejfundamentalističtější a nejméně tolerantní varianty islámu, jež se v moderní době objevila a jejímž patologickým výhonkem je i současný džihádistický terorismus.

Základy Saúdské Arábie – aliance mezi wahhábismem a dynastii

Na první pohled paradoxní situace vyplývá ze samých základů, na nichž byla monarchie pod oficiálním názvem Saúdskoarabské království (al-mamlaka al-ʽarabíja as-saʽúdíja) s hlavním městem Rijádem v roce 1932 oficiálně ustavena a mezinárodně uznána. Tomu předcházely tři dekády tvrdých vojenských i politických bojů, jejichž výsledkem bylo sjednocení většiny území Arabského poloostrova pod vládou rodu Saúdů (Ál Saʽúd). Saúdská Arábie (za povšimnutí stojí již to, že jde o jediný stát současnosti, v jehož běžně používaném názvu je integrálně zakomponováno jméno vládnoucí dynastie) politicky a ideologicky navazovala na předchozí saúdské státy z let 1744 – 1818, resp. 1821 – 1891. Stavebním kamenem všech těchto státních útvarů byl svazek mezi wahhábismem – přísnou interpretací islámu vycházející z idejí Muhammada Ibn Abdulwahhába (1703 – 1792) – a politickými ambicemi rodu Saúdů, který usiloval o hegemonii v oblasti Nadždu a posléze i v dalších regionech Arabského poloostrova. Wahhábismus – či salafismus, jak preferují sami jeho vyznavači – představoval puritánský ultrakonzervativní „nápravný“ směr, jehož deklarovaným cílem bylo očistit islám a muslimskou praxi od četných „neislámských“ nánosů a navrátit tím muslimy na „přímou stezku“ (as-sirát al-mustaqím), tedy k ryzím fundamentům jejich náboženství. Wahhábismus, díky spojení se silným saúdským rodem, na rozdíl od některých dalších obdobných hnutí přežil a etabloval se. Rodu Saúdů zato na oplátku poskytl „posvátné“ zdůvodnění jeho politické kampaně a velmi silný motivační prvek pro získávání nových bojovníků. Tak jako na Islámský stát v několika uplynulých letech během jeho rapidního rozmachu na východě Sýrie a západě Iráku, i na tuto saúdsko-wahhábovskou alianci okolní muslimský svět od poloviny osmnáctého až do počátku dvacátého století nahlížel místy s opovržením, místy s hrůzou jako na fanatickou heretickou sektu, jež jej ovšem zároveň do jisté míry fascinovala svojí nekompromisností a takříkajíc „tahem na branku“.

Náboženský ideál versus reálná politická/sociální praxe

Nemá smysl zde detailněji zabíhat do starších dějin saúdsko-wahhábovského svazku, je však nezbytné zmínit pro něj charakteristický svár mezi náboženským ideálem a reálnou politickou/společenskou praxí, jenž je v této alianci představující unikátní směs teokracie a kmenového náčelnictví přítomen takřka od počátku. Určité rozpory se objevovaly dokonce ještě za života Muhammada Ibn Abdulwahhába. Jedním z takových příkladů je kritika ze strany tohoto „obnovitele víry“ (mudžaddid), kterou kolem roku 1788 směřoval vůči taktickému spojenectví Saúdů s „nevěřícími“ Brity proti konkurenčnímu rodu Sabáhů (Ál Sabáh) ovládajícímu Kuvajt. Tento princip se v průběhu historie vícekrát opakoval a v současnosti představuje jednu ze zásadních konfliktních linií dělících saúdskoarabskou společnost.

Klasickou ukázkou politického pragmatismu rodu Saúdů je potlačení radikálního (neo)wahhábovského hnutí zvaného al-Ichwán neboli Bratrstvo na konci dvacátých let dvacátého století. Jeho příslušníci, povětšinou kočovní beduíni, asi od roku 1912 opouštěli své kmeny, aby vykonali nábožensky motivovanou emigraci (hidžra) na předem určená místa, kde měly být po vzoru Prorokově zakládány jakési ideálu se blížící rovnostářské komunity muhádžirů (emigrantů), jež by ostatním sloužily za příklad. Postupně těchto komunit – tzv. hidžer – vzniklo až několik set s pár stovkami a v několika případech dokonce pár tisíci obyvateli na každou z nich. Saúdský vůdce a pozdější zakladatel království Abdulʽazíz Ibn Saʽúd (1875 – 1953) ichwánské hnutí přivítal a vzápětí se jej rozhodl využít pro své politické ambice. Jednak hnutí akcelerovalo problematický proces sedentarizace těžko ovladatelného kočovného elementu, za druhé se v Ibn Saʽúdově státotvorném úsilí dala využít přirozená beduínská bojovnost v transformované podobě coby ukázněný boj za víru (džihád). Ichwáni byli záhy zakomponováni do saúdského vojska a stali se jeho bojovým předvojem, fanatickými údernými jednotkami. Z muhádžirů se stali mudžáhidé.

Dlouhou dobu se vše vyvíjelo dle Ibn Saʽúdových představ. Ichwáni, kteří jej zatím respektovali jako vůdce v politickém i náboženském smyslu, si při dobývání dalších území Arabského poloostrova a podrobování tamních kmenů pod nadvládu Saúdů připsali klíčovou úlohu. Zároveň v těchto nových oblastech šířili teror a místní obyvatele podrobovali brutálnímu vynucování striktně definované veřejné morálky v podobném stylu, jaký bylo nedávno možné sledovat takřka „v přímém přenosu“ u Islámského státu. I to ovšem hrálo Saúdům do karet, jakkoliv ichwánská horlivost místy dalece přesahovala i tak velice přísné postuláty klasického wahhábismu. V letech 1924 – 1925 dobyli ichwáni oblast Hidžázu i s posvátnými městy islámu Mekkou a Medínou, což pro Saúdy na jedné straně znamenalo obrovskou prestiž, na straně druhé se tím ovšem dostávali pod drobnohled celého islámského světa, který sledoval počínání ichwánů – v oproti vnitrozemí Arabského poloostrova tradičně uvolněnější přímořské oblasti – vcelku nelibě. Ichwáni se nakonec po Ibn Saʽúdově naléhání z oblasti Hidžázu stáhli, přičemž státní moc „na oplátku“ začala v plošném rozsahu skutečně důsledně uplatňovat normy islámského práva (šaríʽa), včetně tvrdých trestů pro cizoložníky (kamenování, bičování), zloděje (utětí ruky) či opilce (bičování). Problémy s ichwány tím však neskončily.

Ichwáni a saúdské snahy o moderní stát

Bojovní mudžáhidé nadále podnikali přeshraniční výpady, ničili hrobky světců (awlijáʼ) spjaté s lidovými formami islámu, útočili na šíitské obyvatelstvo poloostrova, ale dokonce také na ty sunnitské kmeny a oblasti, jež nevyznávaly wahhábismus (v současnosti se počet šíitských obyvatel Saúdské Arábie odhaduje na 10-15 %, reálný počet vyznavačů wahhábismu, resp. salafismu potom někde mezi čtvrtinou a polovinou obyvatel země). Tím se ovšem dostávali do čím dál větší kontradikce se saúdskými snahami o vybudování moderního státu se všemi náležitostmi včetně mezinárodního uznání, jehož předpokladem jsou též stálé mezinárodně uznávané hranice. Fungování státu v moderním geopolitickém prostředí se s působením ichwánů zcela vylučovalo. Se zákazem přeshraničních výpadů, které byly kombinací náboženského fanatismu a regulérních loupeživých razií, se ichwáni nehodlali smířit, jak z důvodů ideologických, tak ekonomických.

Od roku 1926 se datovaly vážné rozpory mezi vládou v Rijádu a jednotlivými ichwánskými komunitami, které Ibn Saʽúda – nyní oficiálně „krále Hidžázu, sultána Nadždu a závislých území“ – kritizovaly za ústupky od původních wahhábovských ideálů a za paktování se s „nevěřícími“ Brity přítomnými na poloostrově. Ichwáni odmítali různé kroky nezbytné pro vnitřní stabilizaci státu a také zavrhovali zavádění různých moderních technických vymožeností či ekonomických postupů, jež klasifikovali coby nepřípustné novoty (bidʽa). Králi se však pro zavedení telefonu, telegrafu či rozhlasu podařilo získat souhlasná právní dobrozdání (fatwá) od předních wahhábovských náboženských učenců (ʽulamáʼ) a modernizace království tak, jakkoliv poněkud pomalejším tempem, mohla pokračovat.

Situace vzápětí rychle kulminovala. Pohár přetekl, když ke konci roku 1927 ichwáni zaútočili na Brity podporovaný Kuvajt, což vzbudilo mezinárodní pozornost. Dosud lavírující Ibn Saʽúd, jenž se obával jak bojovných ichwánů, tak označení za pokrytce (munáfiq) či dokonce odpadlíka (murtadd) kolaborujícího s bezvěrci, si nyní uvědomoval, že případná přímá konfrontace s britskou velmocí by pro něj měla mnohem katastrofálnější následky. Od stále agresivnějších ichwánů se důrazně distancoval a podnikl rázné kroky, aby za sebou shromáždil početné kmeny, které s nimi měly špatné vztahy. Během roku 1929 se mu s britskou asistencí a s pomocí britských samopalů, kulometů a terénních obrněných vozidel podařilo relativně primitivně vyzbrojeným ichwánům uštědřit sérii zdrcujících porážek, jež vedly k rychlému konci tohoto fanatického hnutí. Jak se však ukázalo, jeho dědictví mělo přetrvat.

Bašta náboženského fundamentalismu 

Saúdská Arábie se v následujících dekádách etablovala coby bašta náboženského fundamentalismu a rovněž symbol zaostalosti v arabském a potažmo i širším islámském světě, v němž především v padesátých a šedesátých letech velmi silně rezonovaly ideály všeobecného modernizačního pokroku, nezřídka okořeněné levicovými ideologiemi či spíše jejich domácími mutacemi. Království si oproti tomu razilo svůj vlastní „mírný pokrok v mezích z(Z)ákona“. Ibn Saʽúd a po jeho smrti roku 1953 jeho synové, kteří se začali (a dosud nepřestali) střídat na královském trůně coby absolutní monarchové, vedli stát, jenž se díky stále narůstajícím a narůstajícím příjmům z ropy postupně měnil z chudé přehlížené země kdesi v poušti v jednu z nejbohatších zemí světa s patřičným geopolitickým významem. To vše v legislativním rámci, ve kterém jsou ústavou státu Korán a sunna (prorocká tradice) a v zákonech se v plném rozsahu promítají šaríʽatské postuláty. Zcela zásadní úlohu v Saúdské Arábii a jejím státním aparátu potom získali oficiální „duchovní“ neboli ulamá, kteří se stali jmenovanými strážci veřejné morálky v intencích wahhábismu. Za toto privilegium sledovali v naprosté většině politický kvietismus a loajalitu vůči státu a z náboženské pozice svými fatwami posvěcovali královy kroky, ať již v oblasti politiky, či v rámci zcela zásadních společenských reforem. Telefon, telegraf či rozhlas tak postupně následovala televize či automobil (ale od roku 1962 také zákaz otroctví) s poukazem na to, že se tyto vymoženosti moderní doby nikterak nepříčí islámu (jakkoliv se to části nejstriktnějších fundamentalistů zrovna dvakrát nelíbilo).

Pravděpodobně nejkontroverznějším politickým tématem v Saúdské Arábii, která na svém území netolerovala praktikování náboženství jiného než islám a to především v jeho wahhábovské podobě (nicméně vztahy k jiným směrům islámu se v průběhu let poněkud zmírňovaly), bylo ovšem spojenectví a spolupráce se zahraničními „bezvěrci“. Přítomnost západních expertů, bez kterých by se bezprecedentní rozvoj ropného průmyslu, ale i celkově země jako takové neobešel, byla ospravedlněna poukazem na to, že sám prorok Muhammad zaměstnával nemuslimy. Terčem kritiky byly také vojensko-politické aliance království se západními mocnostmi – nejprve s Brity, posléze s Američany, když Ibn Saʽúd na den svatého Valentýna roku 1945 podepsal s prezidentem Franklinem Delano Roosveltem (1882 – 1945) na palubě křižníku USS Quincy kotvícího ve vodách egyptského Velkého Hořkého jezera smlouvu o saúdském politickém krytí pro americké ropné společnosti a kontinuálních dodávkách ropy za slib ochrany Saúdské Arábie americkými zbraněmi. Tento svazek se přes veškeré těžkosti a peripetie udržel do dnešních dní a stal se jednou z rozbušek současného džihádistického terorismu.

Export ideologie

Sám wahhábismus přinejmenším do šedesátých let představoval pro většinu islámského světa neatraktivní, okrajovou ideologii vhodnou nanejvýš pro primitivní, zemitou společnost Arabského poloostrova a tamní tvrdé přírodní podmínky. S narůstajícím bohatstvím však narůstal i zahraničně politický vliv Saúdské Arábie, která v arabském prostoru představovala protiváhu stoupající hvězdě Násirova revolučního Egypta (1952 – 1970). Vzhledem k orientaci egyptského režimu na východní blok a dekolonizační hnutí třetího světa se západní státy v této arabské „studené válce“ klonily na stranu konzervativní monarchie a byly ochotny přehlížet pro ni charakteristickou náboženskou nesvobodu, kruté trestní právo i velmi specifické postavení žen.

V šedesátých letech rozjela Saúdská Arábie asertivnější politiku a to, co by se dalo označit jako export ideologie. Reakcí na hrozbu násirismu a baasismu byly snahy o šíření wahhábismu do světa. V roce 1961 byla coby protiváha výrazně modernizované egyptské sunnitské Univerzitě al-Azhar založena Islámská univerzita v Medíně jako centrum ultrakonzervativních interpretací náboženství, přijímající obrovské množství zahraničních studentů. Saúdská Arábie také v této době poskytuje azyl významným příslušníkům v Egyptě, Sýrii nebo Iráku pronásledovaného Muslimského bratrstva. Jejich ideologie se sice od wahhábismu zásadním způsobem odlišovala a v království ji bylo přísně zakázáno hlásat, přesto však pozvolna ovlivňovali tamní ideové klima a to jak v podobě hlavního muslimsko-bratrského proudu, tak v podobě radikálního qutbismu, směru založeného na myšlenkách v Egyptě popraveného Sajjida Qutba (1906 – 1966). Od šedesátých let se tak wahhábismus starého střihu krok za krokem transformuje do moderního salafismu s jeho kvietistickým, islamistickým i džihádistickým proudem. Saúdská Arábie vedle šíření „ropného islámu“ začíná poskytovat finanční pomoc rozvojovým zemím a islámským komunitám v zahraničí, miliardy dolarů ročně tečou do rukou nejrůznějších organizací, charit či vzdělávacích středisek. V sedmdesátých letech je již Saúdská Arábie nepřehlédnutelným hráčem na mezinárodní scéně s velmi kontroverzní reputací a působením. Zároveň se vedle toho ovšem prohlubují rozpory v království samém.

Tento článek vydáváme v rámci mediální spolupráce s webem Rebuildsyria.cz, který se specializuje na Sýrii a Blízký východ.

Ilustrační obrázek: Autor – Wurzelgnohm,  CC0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=15719753

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.