Kosmopolitismus jako výsada privilegovaných aneb proč Amerika potřebuje debatu o společenských třídách

Z americké veřejné diskuze zmizel pojem třída. Proč je nutné o ní začít znova hovořit nejen v souvislosti s například bílou dělnickou třídou?

Britský kritický magazín Spiked před nedávnem otiskl rozhovor s akademičkou a publicistkou Joan C. Williamsovou, autorkou knihy White Working Class: Overcoming Class Cluelessness in America, která je z velké části věnována bělošské dělnické třídě v USA. Williamsová si zde bere na mušku vztah privilegované vrstvy, kterou nazývá profesionální a manažerskou elitou (PME), k vrstvě neprivilegované. Z jejího pohledu je to vztah plný neporozumění a pomýlených představ. V bublině žijící elita podle Williamsové především přehlíží fenomén sociální třídy a jeho působení. Přestože je ochotna zabývat se tématy jako je chudoba, gender, rasa či imigrace, o třídě se prostě nemluví. To je ovšem třeba změnit.

V rozhovoru se mimo jiné uvádí:

Dlouhodobě jsme alergičtí na to, připustit, že v USA existují sociální třídy. A pokud máte sociální dynamiku, kdy se zaměřujete na všechny formy společenské nerovnosti kromě jedné, pak se lidé zasažení touto jednou nerovností, v našem případě třídou, zcela určitě naštvou. Zejména proto, že k tomuto došlo přesně v době, kdy udeřila globalizace a v USA i Británii došlo k decimaci dělnických profesí. Došlo k naprosté likvidaci možnosti lidí bez univerzitních titulů získat solidní středostavovská zaměstnání, což dalo vzniknout rozsáhlým „rezavým pásům“ na severu Anglie a ve středu Spojených států. A elitám to většinou bylo naprosto jedno. Toto je recept na třídní hněv, způsobený zaslepeností – kulturní povýšeností elity a přehlížením skutečnosti, že nemůžete mít udržitelnou demokratickou společnost, pokud s rafinovanou lhostejností dopustíte decimaci vlastní střední třídy.

Kultivovanost nebo privilegium?

Autorka si dále všímá toho, jak elita vnímá sebe samu. Jak již v 80. letech upozornil francouzský sociolog Pierre Bourdieu, považuje se za vzdělanou, kosmopolitní a obdařenou dobrým vkusem (na rozdíl od „provinčnosti“ a „špatného vkusu“ třídy dělnické), avšak není si vědoma toho, že by to mělo cokoli společného s třídním privilegiem.

Kosmopolitismus je vnímán jako známka kultivovanosti. Ale ve skutečnosti je to známka privilegovanosti. Znamená to, že jste studovali na univerzitě, setkávali se s lidmi z celého světa a disponujete mezinárodní sítí vztahů a mezinárodními příležitostmi. Pokud jste univerzitu nenavštěvovali a vaše životní perspektiva nezávisí na mezinárodních kontaktech, nýbrž na úzké skupině blízkých, pak si budete cenit právě této solidarity. A bude vás hluboce pobuřovat, že elita necítí zodpovědnost vůči lidem z vlastní země. Je to šokující a bolestné – a mimochodem, právě toto vedlo k Brexitu.

Autorka dále hovoří o tom, v čem je problematická ideologie „zásluh”. Elita je podle ní přesvědčena, že to, co ji odlišuje od dělnické třídy, je vkus, kultivovanost a zásluhy. Panuje představa, že „jediný rozdíl mezi mnou a dělníkem v továrně je ten, že jsem chytřejší”. To Williamsová kategoricky odmítá. Podle ní se většina příslušníků elity narodila do prostředí, kde jim bylo rodinou systematicky předáváno třídní privilegium, což si sami často neuvědomují. Proto mají za to, že dělnická třída trpí deficitem talentu, zásluh a motivace. Tak tomu ale není. Talentu, zásluh i motivace mají neprivilegovaní více než dost. Odlišné jsou však jejich horizonty, dané jejich společenskou pozicí, a v rámci těchto horizontů se pohybují i jejich životní ambice. Na rozdíl od kosmopolitů počítají s tím, že zůstanou po celý svůj život v blízkosti svých rodičů, protože ti jim pomůžou s hlídáním dětí, zatímco oni se o rodiče postarají ve stáří. Se svými finančními možnostmi by si mohli dovolit jen mizernou péči o děti či seniory; proto se drží blízko domova.

Letmou pozornost Williamsová věnuje i afroamerickým dělníkům. Ti podle ní společenskou strukturu i nerovnost chápou lépe, než jakýkoli „americký běloch, který není sociologem“. Elita se však již od 17. století cíleně snaží stavět bílou a afroamerickou dělnickou třídu proti sobě, neboť je to pro ni výhodné.

V závěru rozhovoru se řeč stáčí k Donaldu Trumpovi i k tomu, proč jsou republikáni v komunikaci s dělnickou třídou překvapivě efektivnější než demokraté.

Trump umí využívat naštvanosti dělnické třídy na elity. A je v tom tak dobrý, protože ji sám cítí. Je to hoch z Queensu, který navzdory svému bohatství nikdy nebyl přijat do newyorských elitních kruhů, kam toužil proniknout. Zakusil tedy totéž osobní ponížení ze strany elity, kterou pociťuje dělnická třída. Ono shazování, výsměch jeho špatnému vkusu a neotesanému projevu. Dokáže ty lidi oslovit, protože pociťuje tentýž hněv. A je-li vzájemným pojítkem hněv, neprojevují se lidé ze své nejlepší stránky, čehož jsme v hojné míře svědky. Myslím, že stydět by se měli všichni ostatní politici, kteří se tuto skupinu nesnaží oslovit jinak než na bázi hněvu; na bázi něčeho jako je naděje a aspirace.

Vůči vyhlídce na „zhojení trhliny“ napříč společností je Williamsová skeptická. Doufá však, že její kniha přispěje k tomu, aby elita změnila svůj pohled nejen na bělošskou dělnickou třídu, nýbrž i na sebe samotnou.

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.