Diskutujme o Czexitu. Střízlivě a bez mýtů

Michael Kroh vyvrací tři mýty, které se tradují v souvislosti s diskuzemi o Czexitu nebo o možnostech reformování EU.

Redakce !Argumentu chce zahájit diskusi o možných důsledcích odchodu České republiky z Evropské unie. V lednu jsem už na toto téma jeden článek napsal, nicméně poněkud zanikl ve vřavě prezidentské kampaně. V souvislosti s diskusí o všeobecném referendu však téma Czexitu nabývá na důležitosti. Jakkoli se vládnoucí i opoziční elity svorně předhánějí v předkládání důvodů, proč by „nedostatečně kompetentní“ občané neměli rozhodovat o klíčových otázkách, bude-li se EU vyvíjet současným směrem, plebiscitu se nedá zabránit. Ve zmíněném článku jsem však zdůraznil základní podmínku pro referendum, a tou jsou úplné informace pro hlasující. Výsledky referenda se totiž na rozdíl od parlamentních voleb nedají překrýt budoucími hlasováními. Jsou nezvratné.

Diskusi nelze zahajovat až ve chvíli vyhlášení referenda. Je potřebné o problémech evropské integrace hovořit již dnes a vyvíjet tlak na vládu ve směru hájení národních zájmů v rámci EU. O tom, že je současný stav Unie neudržitelný, je přesvědčeno stále více Evropanů. Spory se ale vedou o její reformovatelnost a o podobu případné reformy – má-li směřovat k užší integraci či naopak k zpětnému přenesení velké části kompetencí na národní úroveň dle principu subsidiarity. V diskusích se také objevují značné nepřesnosti a neznalost historie, ekonomie či práva Evropské unie, což vyúsťuje v celou řadu mýtů. V této stati bych se chtěl pokusit alespoň některé z nich vyvrátit.

Ekonomická integrace není objektivním projevem globalizace, spíše jí překáží

Snad nejčastěji se vyskytujícím mýtem je tvrzení, že vznik a posilování evropské integrace je objektivním projevem globalizace. Vžilo se tak, že se jím i vzdělaní akademici snaží zdůvodnit osudovou nevyhnutelnost spojení s Unií a nelze se divit politikům, kteří se touto fatalismem zavánějící poučkou snaží zbavit odpovědnosti za podřizování se pravidlům vyfabrikovaným bruselskými úředníky a komisaři.

Ve skutečnosti je pravdou pravý opak, úzká integrace omezené skupiny států skutečné globalizaci překáží. A platí to počínaje nejjednodušší formou, kterou je pásmo volného obchodu. Tím, že odbourá cla pro určité partnery, jim umožní dodávat za vyšší ceny, než kterých by dosáhli za obvyklých podmínek. Na vnitřní trhy proto mohou proniknout i méně konkurenceschopní dodavatelé z účastnických zemí, kteří se jinde neprosadí. Současně tato situace vede logicky i ke zvýšení domácích cen, protože místní producenti nemusí brát ohled na vnější konkurenci až do výše ochranářského cla. Obrazně bychom to mohli přirovnat k hvězdné černé díře, která do sebe nasává své okolí. Už jen tento zjednodušený popis ukazuje na diskriminační povahu takovýchto uskupení, které byly v době zrodu předchůdce dnešní Světové obchodní organizace, tzv. Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT), vylobovány mocnostmi jako tzv. automatická (čili nepostižitelná) výjimka z dohodnutých pravidel.

Jestliže celní bariéru u pásma volného obchodu lze do určité míry obejít, protože účastnické země si zachovávají celní autonomii, u celní unie to již možné není, protože existuje jednotný celní sazebník a účastnické země nejsou autonomní co do obchodní politiky. A EU je právě celní unií a všude tam, kde jí to dohodnutá světová pravidla dovolují (především u zemědělských výrobků), má velmi diskriminační celní sazby.

Zintenzivnění a objemový nárůst vzájemného obchodu v rámci integračního uskupení bývá vydáván za obrovskou vymoženost. Nicméně i zde můžeme vedle kladných dopadů nalézt i negativa, například ve zbytečné výměně téhož zboží bez vlivu na růst bohatství (ale u obou zúčastněných zemí to vede k umělému růstu HDP) a z něho plynoucí nadměrné zátěže na životní prostředí. Hlavním problémem je ovšem tlak na snížení obchodu se třetími zeměmi, který může vyústit až ve ztrátu perspektivních trhů s lepšími směnnými cenovými relacemi. V tomto smyslu je ekonomická integrace současně i dezintegrací.

Vytvoření celní unie má také za následek zvýšení zahraničních investic, protože je to nejvýhodnější varianta překonání obchodních bariér. Pokud nelze proniknout na trh skrze celní ochranu, nezbývá než začít vyrábět přímo uvnitř integračního uskupení. Investice se přelévají ze zemí mimo integraci v rámci uměle vyvolaných toků, které mají s optimální alokací zdrojů jen málo společného. Současně dochází k paradoxnímu jevu, že integrace se stává atraktivní pro ty nečlenské země, proti kterým je diskriminačně namířena. A právě jim se integrační procesy jeví jako něco objektivně, mimo jejich vůli a vědomí daného a nevyhnutelného.

Evropská integrace vždy byla a je primárně politický projekt

S tím, co bylo napsáno v předchozím textu, souvisí i další mýtus, který při bližším zkoumání neobstojí. Ten spočívá v přesvědčení o ekonomickém základu evropské integrace, který masově sdílejí její stoupenci i odpůrci. Evropský integrační projekt ovšem nevyšel z dílny marketingu nadnárodních korporací, jak si ještě dnes myslí mnozí zejména levicoví antiglobalizační aktivisté. Globální monopoly žádnou integraci v podstatě nepotřebují, nastolují svoji nadvládu i na oddělených trzích, a když nějaká integrace vznikne, samozřejmě se za cenu vyšších investičních nákladů přizpůsobí.

Evropská integrace vždy byla a je primárně politický projekt.  Její prapůvodní podoba se sice nazývala Evropské společenství uhlí a oceli, statistická data však potvrzují, že na výrobu oceli a těžbu uhlí měla jen mizivý vliv. Klíčovým motivem byla snaha zabránit do budoucna ozbrojeným konfliktům mezi největšími evropskými státy, především mezi Německem a Francií. A protože významným faktorem míru je intenzifikace vzájemného obchodu a hospodářské spolupráce, nabalil se na tuto myšlenku záhy projekt celní unie v podobě Evropského hospodářského společenství (EHS). Bylo to navíc v podmínkách překonávání dezintegrace světového obchodu v důsledku protekcionismu válečného období a nadvlády neoklasických modelů v ekonomické teorii, což vytvářelo příznivou politickou atmosféru pro další prohlubování integrace.

V této souvislosti řeší teoretici už po léta zajímavý problém, proč v Evropě zvítězila představa nikoli čistě ekonomické integrace v podobě Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), ale právě silně politicky zaměřeného EHS. Obecně se má za to, že v důsledku rychlejších temp růstu zemí EHS, ale už zdaleka nepanuje shoda, proč tomu tak bylo. Podle mne sehrával významnou roli faktor, že původní země EHS byly teritoriálně kompaktní (vytvářely jednotný geografický celek) a tudíž jejich infrastruktura byla úzce propojena, zatímco členské země ESVO byly často geograficky periferními a od sebe oddělenými (bylo tam kromě Velké Británie například Švédsko, Portugalsko, Rakousko atd.). Dalším důvodem mohl být fakt, že většina zemí EHS byla velmi silně postižena válkou, a tudíž byla v podmínkách poválečné obnovy tempa růstu vyšší, než třeba u Švédska či Portugalska. Rovněž zde mohl působit fakt, že Velká Británie jako lídr ESVO hospodářsky utrpěla ztrátou kolonií a potřebovala nalézt nové trhy. Ať tak či tak, „vítězství“ modelu politicko-ekonomické integrace typu EHS a později EU nebylo v důsledku více centralizované organizace a europeistického vizionářství.

Současná podoba evropské integrace není pro méně vyspělé členské státy z ekonomického hlediska optimální

Třetím a posledním mýtem, kterým se chci zabývat v tomto příspěvku, je neustále omílaný slogan o všeobecné výhodnosti integrace. Obvykle se operuje kupeckými počty zachycujícími miliardy eur čistého příjmu ze strukturálních fondů. To je ale velmi zjednodušující pohled. Pro důkladnější rozbor musíme sáhnout k teoretickým závěrům až ze samé prehistorie ekonomické vědy. „Otcové – zakladatelé“, především Adam Smith a David Ricardo, zformulovali před více jak dvěma sty lety poučky o tzv. absolutních a komparativních výhodách, kterými zdůvodňovali výhodnost zapojení do mezinárodní dělby práce a obchodu. V jejich výpočtech šlo především o prokázání výhod ze specializace, ale jejich evidentní nerovné rozdělení mezi zúčastněné země zůstávalo stranou. Liberálové Smith i Ricardo se domnívali, že vzniklé rozdíly se postupně vymažou působením volného trhu, a že nakonec budou mít přibližně stejný užitek všichni.

To se ovšem nedělo a moudří zakladatelé Spojených států, především jejich první ministr financí Alexander Hamilton, dospěli k závěru, že neomezená konkurence vadí ekonomicky slabším zemímrazili politiku umírněného protekcionismu v zájmu podpory a ochrany nově vznikajících odvětví průmyslu. Tuto doktrínu převzali i jejich nástupci a výsledkem byl posun USA na špici světového hospodářství během následujícího století. Dočasnou ochranu nově vznikajících ekonomik připouštěl v první polovině 19. století i významný německý národohospodář Friedrich List. V historii se střídala období s větším podílem protekcionismu s liberalizačními vlnami. V současné době byla v důsledku dlouholetých jednání v rámci GATT a později WTO značná část celních položek liberalizována, nicméně přetrvávají problémy v oblasti potravin, protože bohaté státy odmítají otevřít svůj trh producentům z rozvojových zemí. To platí v plné míře i pro EU, nehledě na preferenční dohody se státy Středomoří a některými dalšími.

Pásma volného obchodu, celní unie a další typy integračních uskupení vytvářejí podmínky pro stabilizaci nerovného rozdělení komparativních výhod z mezinárodní směny zboží, a tudíž i pro zvětšování rozdílů mezi účastnickými zeměmi, ale i mezi integrací a třetími zeměmi. Klasikové ekonomie s nimi ve svých modelech vůbec nepočítali. Současně integrace tlačí na změny struktury výroby (alokaci zdrojů) tak, že kapitálově silné země vnucují těm slabším roli dodavatele subdodávek, výrobků s nižší přidanou hodnotou, náročnější na práci, a jednotný trh nabývá podoby centra a periferie (Paul Krugman) se všemi průvodními jevy, především migrací. Centrum, tvořené především Německem, přetváří periferii ve vztah vazalské závislosti, ze které je velmi těžké se uvolnit. Dotace ze strukturálních fondů nejsou výsledkem solidarity bohatších s chudšími, silnějších se slabšími, ale kompenzací „zátěže z integrace“, kterou si vybojovaly chudší země po svém vstupu do EHS (EU) s cílem zpomalit zákonitý proces zvětšování rozdílů. Údaje o růstu HDP v členských zemích jasně ukazují na jen nepatrné snižování rozdílů mezi státy a naznačují velmi dlouhý a nejistý proces konvergence i do budoucna.

Evropská unie nemá propracovanou strategii vyrovnávání ekonomické úrovně v rámci přípravy na vstup ani pro období po něm. Důraz se klade na formální stránku v podobě převzetí evropské legislativy, což může hospodářsky méně vyvinuté země spíše poškodit. Ani implementace přísnějších pravidel nesnížila v nových členských zemích korupci, míru chudoby a nezaměstnanost. Z Balkánu se jen právními úpravami Německo prostě nestane.  Současná podoba evropské integrace není pro méně vyspělé členské státy z ekonomického hlediska optimální.

Jiná Evropa je možná

Poslední věta, kterou potvrzují i renomovaní ekonomové (například známý T. Piketty), může být i mottem pro počínající diskusi o reformě EU, případně o Czexitu. Samozřejmě nic není černé ani bílé, a proto je třeba zdůraznit i prospěšné programy spolupráce v oblasti mobilit studentů a mládeže (Erasmus), vědy a techniky, využití jaderné energie (Euratom) či výzkumu kosmu (Galileo). Velký přínos pro evropské občany představuje i schengenský prostor či zrušení roamingu při mobilním telefonickém styku. I to bude třeba v analýzách vzít v úvahu. Analyzujme, diskutujme, hádejme se, ale snažme se přitom střízlivě a bez předpojatosti hodnotit plusy a mínusy stávající podoby EU. Odmítejme extrémy v podobě katastrofických scénářů o zavřených hranicích, vízech na vánoční nákupy, propadu HDP, úprku investorů, ale i nadměrně optimistického obrazu nezměněné situace, jen bez „diktátu nenáviděného Bruselu“. Nic není zadarmo, vstup do EU stál moře peněz a něco by stál i Czexit, zvláště pokud by šlo o individuální počin, a ne o součást řetězové akce více států.

Jakkoli se „proevropští“ aktivisté a novináři snaží bagatelizovat a zesměšňovat plány na evropské referendum, diskuse o Czexitu má smysl. Občanům se v ní odkrývá pravdivý obraz současné Evropské unie, nezahalený přívalem vzletných frází a propagandy. Současně se ale také dovědí i o přínosech, které spolupráce evropských států a národů přináší. Vzniká tlak i na vládní představitele, aby daleko důrazněji hájili zájmy českých občanů a parlamentem přijatá stanoviska. Pod tlakem se ale ocitá i odborná veřejnost, která by namísto neplodného přežvykování „evropských hodnot“ měla předkládat možné varianty budoucí evropské spolupráce. Neboť jiná Evropa je možná.

Ačkoli to vypadá jinak, nejsme ani za současných poměrů úplně bezmocní. Už dnes můžeme dělat kroky k vyváženější struktuře zahraničního obchodu a snížit postupně neúnosný podíl EU 82 %, který kritizují i neoliberální ekonomové, naposledy Miroslav Ševčík. Ekonomická diplomacie je vhodným nástrojem, a proto je dobré, že její velký zastánce a vykonavatel Miloš Zeman byl opětovně zvolen prezidentem. Měla by se ale aktivněji zapojit i vláda. Stejně tak nemusíme hned implementovat různá doporučení či směrnice, které na nás chrlí agilní Evropská komise. Stačí počkat, až nás zažaluje, a pak vydržet proces trvající několik let. Mezitím prosazujme reformu EU i za cenu revize základních smluv, čehož se bruselské elity bojí jako čert kříže. A v neposlední řadě musíme přijít k volbám do Evropského parlamentu a vyslat do něj reprezentaci, která bude více ctít národní zájem než ta současná. Evropa, to jsme přece také my.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.