Ukrajina čtyři roky po Majdanu. Iluze volby mezi klasickým a liberálním fašismem

Jevhenija Bilčenko, bývalá „básnířka Majdanu“ a aktivistka revoluce důstojnosti, hodnotí politický vývoj Ukrajiny po roce 2014. Proč lze mluvit o projevech latentního fašismu a neototalitarismu na dnešní „proevropské“ Ukrajině?

Barevná revoluce na Ukrajině krok za krokem

Co předcházelo: Začněme osobním vstupem do problému. Jak se mohlo stát, že bývalý básník revoluce důstojnosti na Ukrajině a dobrovolník jejích ozbrojených sil v ATO změnil své názory na přesně opačné a ocitl se jako dvojitý zrádce pod tlakem mezi stranami útočícími z obou stran?  Legitimní příběh mého disidentství na Ukrajině jako národního liberála „radikálně“ změnivšího názory, bývalého „básníka Majdanu“ a dobrovolníka začíná přesně před rokem v únoru 2017 zavřením mého blogu na oficiálních stránkách „Liga.net“. Blog vykazoval tisíce zhlédnutí a patřil k nejpopulárnějším. Byl zamýšlen jako platforma, kde se budou hájit zájmy ruského jazyka a kultury na Ukrajině při zachování celkově pozitivního vztahu k ukrajinskému národně-evropskému kursu a negativního vztahu k ruské politice. V tu chvíli už jsem měla nashromážděnou dvouletou zkušenost z boje za práva regionálních menšin a jazyků, a blog byl nutný jako jakýsi legitimní vzorec liberalismu. Na Ukrajině už ale není možné být liberálem a přitom antinacionalistou, protože nacionalismus a liberalismus jsou zde živeny z jediného zdroje a tvoří uzavřený kruh. Nesplnila jsem naděje redakce a začala kritizovat nejen otevřeně extremistické porušování práv ruskojazyčných občanů země, ale i samotnou státní moc a celý nynější kurs jako projevy latentního fašismu.

Ve stejnou dobu se na blogu objevila legendární esej „Strach“, která se brzy rozšířila div ne na letácích a byla citována řadou ukrajinských a ruských médií. V „Strachu“ a v řadě dalších podobných textů jsem na úrovni masového vědomí položila otázku, o které jsem předtím diskutovala s názorovými stoupenci pouze v kuchyni. Je to otázka blížícího se neototalitarismu na Ukrajině, jehož pákami jsou dobrovolná omezení občanů v politických vyjádřeních (autocenzura) a jejich kolektivní vzájemné sledování v sociálních sítích (virtuální terorismus). V té době už na Ukrajině existovala kritická masa dobrovolných internetových skupin zaměřených na odhalování osob nepřijímajících oficiální ideologii. Osoby s odlišným názorem byly pronásledovány, byla na ně psána udání na jejich pracoviště, zveřejňovali je včetně adres na stránkách Mirotvorec, které fungují jako nástroj politické čistky, a někdy je dokonce likvidovali fyzicky, jak se to stalo například Olesi Buzinovi. Diagnostikování současného ukrajinského režimu jako neototalitárního vyvolalo rozhořčení u řady liberálních „proevropských“ lídrů veřejného mínění, kteří vyhlašují ukrajinský nacionalismus a militarismus za jediné „odznaky“ národní identity a občanskosti, přičemž se klade rovnítko mezi pojem „ukrajinský“ s pojmy „rusofobie“ nebo „Ukrajina pro Ukrajince“. Hlavním argumentem mých oponentů bylo, že v naší zemi není systém jedné strany a vůdcovství, tj. oni hodnotili nový informační totalitarismus podle měřítek disciplinárních společností 20. století. Vznikla nutnost konkretizace zvláštností neototalitarismu a jeho odlišností od klasických forem totality. Brzy po tomto precedentu byl můj blog uzavřen po zveřejnění návrhu detailněji vyšetřit okolnosti smrti členů „Nebeské setniny“ a podíl ukrajinských nacionalistů na tomto zločinu. V tu dobu manželka jednoho z mých známých, který zemřel na Majdanu, emigrovala do Evropy a odmítla podporovat státní kult svého muže na pamětních místech.

Odůvodnit ideu neototalitarismu jako zákonitého výsledku barevné revoluce a aplikaci doktríny kapitalismu katastrof na Ukrajinu mi pomohli členové veřejné organizace a strany levicového ražení „Studrespublika“, kteří aktivně podporují „vězně svědomí“ a pacifistu Ruslana Kocabu. Poté, co jsem bylo prohlášena za disidentku, mne zavrhli nejen ukrajinští patrioti, ale i představitelé ruské liberální inteligence, kteří aktivně podporují proevropský kurs Ukrajiny. Současně s ukrajinskými a ruskými nacionál-liberály proti mně jako proti „obrácenému nacistovi“ a „bývalému dobrovolníkovi“ vystoupili představitelé pravicového ruského konzervativismu zbavení možnosti vychutnat si obraz nepřítele a správně přisoudit role a funkce v symbolickém boji struktur. Proto levicové síly byly jediné, které napomáhaly šíření mých názorů mezi obyvatelstvem a jsem jejich jasným dlužníkem bez ohledu na naše soukromé neshody ohledně Ruska.  Brzy poté, co jsem se stala expertem „Studrespubliky“, se mi podařilo proniknout k evropským antiglobalistům na mezinárodním levicovém fóru v Charkově ohledně otázek genderové politiky a neonacismu, organizovaném Fondem Rosy Luxemburgové, kterého se účastnili zástupci desítky zemí. Právě tam se mi na ukrajinském příkladu poprvé podařilo zveřejnit před humanitárním světovým společenstvím ideu hrozby neototalitarismu v zemích východoevropského pásu. Znaky neototalitarismu se stalo vnucení monoetnického diskursu, boj proti ruskému jazyku, otevřený extremismus pod záminkou „obrození tradic“, podporování prací ve vědeckém prostoru o ukrajinském náboženském fundamentalismu a kritice ruského pravoslaví, formování předpojatého vztahu k postmoderním idejím, levičáctví a psychoanalýze.

Neototalitarismus a rozvoj klasického fašismu na Ukrajině

Neototalitarismus na Ukrajině je složitým synkretickým jevem spojujícím v sobě protichůdné znaky tří civilizačních vln: agrární, industriální a postindustriální. Jako fenomén premoderny apeluje ukrajinský neototalitarismus na etnocentrismus a radikální nacionalismus, o čemž svědčí extremistická činnosti dobrovolnických batalionů, Ústavu národní paměti a otevřených rusofobů v humanitárním prostředí (kvóty v rozhlase, televizi, na knižním trhu). Jako fenomén moderny ukrajinský neototalitarismus projevuje v maximálním napomáhání státního aparátu a nomenklatury při činnosti neonacistických organizací (Azov, S14, Pravý sektor a další). Jaké fenomén postmoderny je ukrajinský neototalitarismus charakterizován tím, že se často projevuje v latentních formách hybridní války za pomoci informačních technologií. Jelikož ukrajinský neototalitarismus má difúzní roztroušené formy, nezřídka zakrývané demokratickými proklamacemi, není možné jej ztotožnit výlučně s otevřeně viditelnými akty neonacistů v ulicích. Je zakořeněný v politice státu, v propagandě, v popkultuře a masovém vědomí, kterému se snaží podsunout, že činy otevřených vandalů jsou jen vedlejší nevýznamné jevy, které lze snadno překonat pomocí eurointegrace. Takto se „západní“ hodnoty stávají zástěrkou pro podněcování občanského konfliktu. Difúznost a roztroušenost neototalitarismu na Ukrajině komplikuje proces jeho diagnostikování, dokud nevypluje celý na povrch v podobě pravicového revanše. Pravděpodobnost tohoto revanše je velmi vysoká, ale také je vysoká pravděpodobnost toho, že bude překonán pomocí týchž „západních“ hodnot, což zbavuje ukrajinského občana možnosti volby, neboť na programu dne je jen nekonečný pohyb v kruhu od skrytého nacionalismu v podobě liberalismu k otevřenému neonacismu. Máme co do činění s procesem dehumanizace Ukrajiny v očích světa. A čelit je jí možné jen pomocí adekvátního informování světa o tom, co se na Ukrajině skutečně děje.

To nejnebezpečnější ve vzniklé situaci spočívá v tom, že ukrajinský neototalitarismus pro své upevnění začíná používat poslední zakázaný postup, kterým je obrat k religióznímu faktoru. Povzbuzování nacionalistů, kteří se zabývají pronásledováním pravoslavných Moskevského patriarchátu, stimulace masového odchodu věřících z pravoslavné církve k řeckému katolictví a kyjevskému patriarchátu, a otevřeně rusofobní rétorika vůči moskevským církvím nejen narušují články Ústavy Ukrajiny ohledně svobody svědomí a náboženského vyznání. Aktivuje se tím nejvýbušnější páka konsolidace společnosti v podmínkách války – kolektivní nevědomí, traumatickou národní paměť a archaické pohanské symboly, jejichž mystifikované groteskní formy kompenzují vykořeněným a zpustlým lidem nedostatek lidské identity. Takto se v zemi vytváří simulativní reklamní historická paměť založená na vymítání organické staroruské, slovanské a pravoslavné složky z civilizačního těla ukrajinské kultury. To už není válka vojáků, ale boj civilizačních paradigmat, který je velmi naivní ignorovat. Ztráta autentické historické paměti vytváří prázdný prostor, který je naplněn umělou kulturní identitou. Bez námahy lze definovat její znaky, z nichž hlavním je pseudoreligiozita. Neototalitární vědomí na Ukrajině se formuje pomocí řady postupů, kterým navrhuji věnovat pozornost.

Postupy neototalitárního vědomí

1/ Imitace národní jednoty– formování prostoru pseudomytologické orgiastické celistvosti „národa“, který o sobě může dát vědět výlučně prostřednictvím odmítání společného nepřítele („Ukrajina není Rusko“). Uhranutí „nepřítelem“ se opírá o atmosféru šamanských zaklínadel a formuje traumatické naladění na revanš a osvobození od neviditelného „agresora“.

2/ Myšlení za pomoci binárních opozic – imaginární národní jednota se opírá o stejně imaginární dualismus „naši“ a „cizí“, v jehož rámci se jakákoli pozice prostředníka vnímá jako „zrada“, jakákoli kritika jako „provokace“ a jakákoli mírová snaha jako „bratříčkování s nepřítelem“. Odtud plyne nekonečný vojenský pacifismus, kult praxe, ostražitý vztah k teorii (zvláště k „postmodernismu“), přenesení zákonů války na týl, který je modelován jako bojiště se „separatisty“ a „agenty“; neschopnost odlišovat obranu vlastních práv a útok na práva druhých, vnímání dominance jako obrany.

3/ Xenofobie – podněcování nenávisti k Cizímu metodou redukce – zjednodušení veškeré mnohotvárnosti na jeden či dva exotické pochybné rysy. Jelikož obraz nepřítele se stává mytologickým motorem traumatické konsolidace společnosti, je velmi důležité představit Cizího jako něco jednorozměrného. Například ruské pravoslaví se prezentuje výlučně v politických konotacích ruské pravoslavné církve při úplném či částečném pominutí jeho sakrálních zdrojů a apoštolské literatury.

4/ Pseudoreligiozita – oživování starodávných sakrálních symbolů, jejich vyprázdnění a politizace, jejich naplnění novým ideologickým obsahem a zprostředkování obyvatelstvu v eklektické podobě jako znaků „národních tradic“. Přitom ke skutečné etnické kultuře tyto pseudoreligiózní symboly nemají žádný vztah: Propaganda je zainteresována na tom, aby byly představeny jako znaky národního kursu státu. A tak je regionální ideologie pouhé části Západní Ukrajiny nafukována jako národní doktrína celé země a nacionalismus se stává synonymem pro patriotismus. Aby byl podpořen syndrom „společných našich“ (vydávání korporativního a soukromého za společný celek), formuje se v zemi omezený model identity, založený na směšování jazykového, etnického, náboženského a civilizačního faktoru. Podstata modelu je velmi jednoduchá: „Pokud jsi Ukrajinec, jsi povinen mluvit ukrajinsky, navštěvovat ukrajinský kostel, poslouchat ukrajinskou hudbu“ atd. Pseudoreligiozita nutí lidi stydět se za svou odlišnost, aplikovat na sebe autocenzuru a omlouvat se za ruský jazyk ve veřejné sféře se opírá o patos serióznosti, proto vylučuje všechny prvky humoru, ironie, bohémských projevů a dalších znaků postmoderní estetiky. Útoky pravicových křesťanů na genderový klub, rétorika nepřijímání multikulturalismu a pálení vlajky Evropské unie je do určité míry ilustrací tohoto problému. Je příznačné, že sami stoupenci údajně „multikulturní“ politiky na úrovní moci tomu nekladou žádný odpor, takže vzniká dojem vzájemného spojení liberálů a radikálů.

5/ Paternalismus – pokus představit moc jako mesiášský archetyp Otce a osvoboditele. Je to stylové využití falických obrazů zbraní a silného vojáckého těla, akcent na patriarchální mužnost na agitačních plakátech v prapodivné kombinaci s otevřenou propagací LGBT, feminismu a transgenderismu, jejichž pravicoví stoupenci aktivně podporují sexistické manifesty dobrovolnických batalionů a levicoví stoupenci se zabývají čímkoli kromě problémů občanského konfliktu.

6/ Využívání nových neklasických forem kontroly – Jde o to, že na Ukrajině vertikální kontrola moci veřejného života člověka, která je tradiční pro disciplinární společnosti, je zaměňována horizontální kontrolou soukromého života za pomoci Internetu. Nikoli menšina kontroluje většinu, ale většina kontroluje menšinu a sebe navzájem. Rozostřuje se nomenklaturní centrum sledování: Každý sleduje každého, všichni jsou objekty totálního sledování ve virtuálním prostoru vydávaném za „vůli lidu“ a „občanskou společnost“. Vládě už zbývá jen plnit roli indikátoru lokálních skupin „globální vesnice“, o čemž svědčí soukromá iniciativa stránky Mirotvorec a mnoha dalších, podporovaná ze strany SBU a Ukrajinského ministerstva vnitra.

7/ Virtuální terorismus – ve společnosti horizontální kontroly moc aktivně využívá tristní finanční situaci lidí, pro které je bydliště prakticky vězením. Občané s nízkou výší příjmu, zbavení svobody přemisťování, kapitálu a práce se nacházejí ve stavu trvalé frustrace a rozšiřují řady uživatelů sociálních sítí, které vyvíjejí bouřlivou kompenzační činnost, jež u nich vyvolává iluzi jejich role plnohodnotných politických subjektů. V důsledku toho se globální kontrola mění v masovou lokálnost trollů, botů, zájmových skupin, fejků, demotivátorů, chatů, kde se oživují mýtické archetypy minulosti (Bandera, OUN-UPA, hladomor).

8/ Ideologický kýč – zvláštní směr v rozvoji zábavního průmyslu spočívající ve výrobě obrovského množství kulturní produkce, která propaguje otevřeně militaristické ideje pod sentimentální zástěrkou moralizování. Ideologický kýč se uchyluje k retušování: Každého obyvatele vychovávají jako aktivistu, dochází k zmasovění elitářství, díky čemuž se hrdinství stává občanskou normou. Nedostatek osobnostní realizace vede k vyplnění prázdnoty symboly boje. Prázdnota a neschopnost plodí „patrioty“. Dochází k záměně pojetí četníka a revolucionáře. Každý, kdo zabíjí své spoluobčany, se cítí tak, jako by se bránil před strukturami jiné země. V důsledku tu máme co do činění s generacemi potenciálních karatelů, kteří doplňují řady národních družin za mlčenlivého souhlasu liberální romantiky.

9/ Etnická koncepce národa a kultury – radikální pravicová verze „Ukrajiny pro Ukrajince“ vychází z marginálií na arénu kulturní politiky a napomáhá potvrzení modelu unitárního monoetnického státu. Ve vědeckém prostředí se aktivně podporují romantické výzkumy národní kultury jako uzavřený okruh s vertikálním předáváním tradičních hodnot, v důsledku čehož jsou ignorovány jakékoli hybridní a kočující kulturní formy (například ruskojazyční Ukrajinci). Tragédie nacionalistického romantismu spočívá v jeho principiální nemožnosti vstupu do globálního světa ve dvou vzájemně se vylučujících projevech globalizace: jak integraci, tak i mnohopolárnosti. Z hlediska integrace, která snižuje hodnotu národního státu ve prospěch informačních technologií, vypadá nacionalismus jako etnický separatismus, a z hlediska mnohopolárnosti, která napomáhá decentralizaci regionů, vypadá nacionalismus jako šovinismus a imperialismus vůči lokálním entitám. Ohlasy lokálních entit v globálním světě dosáhly takového rozmachu, že nyní každý subregion může požádat o pomoc nadnárodní společenství za účelem podpory své politické a kulturní autonomie. Jiná věc je, že nadnárodní společenství často používá dvojí metr na sebeurčení regionů, když jej klasifikuje jako „osvobozenecký bojů, pokud region provádí liberální politiku, nebo jako „separatismus“, když je politika zaměřena na antiglobalismus.

Liberální fašismus na Ukrajině

Dvojí metr liberální demokracie včetně vztahu k Ukrajině vyvolal můj rozchod nejen s nacionalisty, ale i s liberály, když jsem si uvědomila uzavřenost bludného kruhu jejich vzájemné výměny v podmínkách barevné revoluce. Nejbolestnější byl rozchod s ruskými liberály, kteří schvalují postupy ukrajinské vlády a ozbrojenců vůči obyvatelstvu Oděsy a Donbasu. Po dlouhých diskusích jsem dospěla k závěru, že ukrajinský liberalismus obsahuje jasné fašizující konotace. Čím intenzivnější jsou toky nadnárodního kapitálu, pracovní síly, informací, tím tvrdší jsou radikální sklony v „demokratické“ zemi. Rozpor mezi liberální identitou a jakýmikoli formami fundamentalismu je na Ukrajině podmíněný. Podmíněnost tohoto rozporu lze vysvětlit tendencemi vývoje informační společnosti třetí vlny. Technologický proces, který vedl k osvobození globálního kapitálu a rozšíření symbolické výměny a svobodného trhu, kolosálně snížil roli národního státu, který přišel o schopnost kontrolovat své teritorium a zůstal jen zkostnatělým byrokratickým institutem druhé vlny. Rozdíl mezi právním chápáním státní hranice a fundamentalistickou rétorikou „metafyziky osudu“ vyvolal rozšíření regionálního a etnického separatismu, v důsledku čehož se svět ocitl na prahu agrárního maloměšťáctví „nového středověku“.

Krize multikulturalismu v Evropě vytvořila situaci hodnotové vyprázdněnosti, která se okamžitě zaplnila radikálními myšlenkami, takže slibovaný „konec historie“ se stal érou nikoli deideologizace, ale revanše ideologií, v první řadě neoliberalismu a revanšismu. Tak došlo k obrození první vlny v rámci třetí, které bylo využito adepty svobodného trhu jako instrument šokového rozšíření liberální demokracie v zemích Třetího světa cestou barevných revolucí (Chile, Argentina, Irák, Gruzie, Rusko, Ukrajina a další). Dospěla jsem k závěru, že doktrína liberalismu vůbec a ta její forma, kterou na sebe bere na Ukrajině, v sobě skrývá latentní fašismus. Osvětový technokratický diskurs Sókrata a Odyssea pro nás končí „Osvětimí“ – odcizením, cynismem, xenofobií, etnocentrismem a destruktivností. A takto se multikulturalismus jako radikální neoliberální projekt třetí vlny stává pro nás něčím jako mimikry násilí skrytého za dvojím metrem.

Pokusím se vyjmenovat základní fašizoidní konotace liberálního diskursu a ukázat, jak se projevují na Ukrajině.

1/ Utopismus – absence logické argumentace, sentimentálnost a důraz na emocionálně-pocitovou sféru, odtržení ideje bezkonfliktní koexistence kultur od praktického života, agresivní propagace strachu z konfliktu (tenzofobie), která vede k podpoře jeho silné strany; stylizace sociálně-třídních rozdílů občanů za kulturní, čímž se podněcují jazykové a mentální problémy. Manipulace na téma ruskojazyčnosti a nositelů „vaťákového“ diskursu na Ukrajině jsou jen zastíracím manévrem pro pokračování korupční praxe oligarchické moci a dovedení národa do totální chudoby. Pravicová diktatura se využívá jako mechanismus udržení kontroly v podmínkách kapitalismu katastrof.

2/ Koroze tolerance – Hlavní část populace Ukrajiny neprošla testem Evropy na pluralismus. V podstatě tolerance jakožto ceremoniálním zadržování agrese vůči druhému je obsaženo něco ještě děsivého než neschopnost „snášet nesnesitelné“. Občané Ukrajiny se nemohou udržet na křehké hranici mezi právy a ambicemi, protože nemají dostatečně vysokou úroveň politické kultury a nevnímají se jako subjekty práva. V důsledku pak směšují ochranu svých práv s útokem na právo druhého, kdy panování nad druhým je pociťováno jako něco přirozeného, jako „rovnost“, jako pokračování stále stejné rétoriky revolučního „osvobození“, které je ve skutečnosti jen trestní operací (Oděsa, Donbas). V důsledku toho všeho pluralismus a relativismus vytvářejí u lidí, kteří myslí černobíle, stav kulturního šoku a naprosté dezorientace. Vzniká pocit krachu hodnot, ztráty identity, prázdnota se rozšiřuje, a tento nedostatek člověk intenzivně kompenzuje pravicovými ideologiemi.

3/ Nacionalistický „kompilát“− ideologické horkou jehlou spíchnuté smyšlené příběhy, které kompenzují trauma. Otevřenou ránu identity Ukrajinci látají doktrínou nacionalismu, jehož ezoterické symboly u nich vytvářejí pocit pravosti a významnosti jejich existence. Zvláštností tohoto „kompilátu“ je v nich obsažený rozpor mezi jednotlivými ideologickými pozicemi, který je vnímán jako něco samozřejmého. Všechny pozice se podřizují centrálnímu jádru („Ukrajina není Rusko“, „Putin je agresor“) a jsou spojeny procedurou vzájemného odkazování, což je mění na tautologické klišé. Nejzřetelnějším rozporem ukrajinského „kompilátu“ je rozdíl mezi liberální a nacionalistickou identitou, mezi etnickým fundamentalismem a „eurointegrací“, mezi deklaracemi o legitimnosti práv a svobod druhého a výzvami k jejich diskriminaci v ruskojazyčných regionech, což vytvořilo na Ukrajině konflikty nejen s konzervativním a antiglobalistickým Ruskem, ale i s naprosto „liberálními“ zeměmi Evropy: Nizozemsko, Polsko, Maďarsko a další. Pro nás v tomto rozporu není nic překvapivého, protože to zapadá do šokové doktríny americké politiky.

4/ Zakomponovanost je složitý termín, který vyjadřuje zapojení revoluce do diktatury a diktatury do revoluce v podmínkách uskutečňování doktríny šoku. Začátkem barevné revoluce, kdy lidé vycházejí ven a obsazují náměstí, je iracionální protest. Jde o takový výraz nesouhlasu, který nemá žádný pozitivní program a žádný politický vektor. Nositelé iracionálního protestu patřící ke skupině marginálů bloudícího zbytku v hlavní mase obyvatelstva dokážou odpovědět pouze na otázku, co nechtějí. Ale absolutně nedokážou odpovědět na otázku, co si přejí místo toho. Ve výsledku se vytvoří vakuum v symbolickém poli (typický problém), které se snadno zaplní nejrůznějšími politickými silami. Tyto politické síly se zapojí do protestu a uskutečňují takzvanou „nominaci“, tj. označení protestu svými cíli na nastolení nové moci a/nebo pokračování dosavadní v jiné verzi. V důsledku interpretačního vměšování ztrácejí revoluční události opravdovost, živelnost a bezprostřední existenciální pravost.Ocitají se už ve stavu zakomponovanosti do mocenských intrik politiků. Jakékoli další pokusy obnovit iracionální protest jsou předpokládané a vnímají se jako „nutné ztráty“, protože antiglobalistická vzpoura se stává součástí globálního systému: Takto vznikají „systémoví“ liberálové a „systémoví“ levičáci, kteří se starají ani ne tak o kritiku vojenského pacifismu a základů liberální demokracie, jako spíše o soukromé otázky ochrany práv LGBT, zeleným hnutím atd. Novinářská pravda v podmínkách „post-pravdy“ se snadno označována za lacinou senzaci a je diskreditována v podobě skandálu, jako v případě Juliana Assange.

A kdo se vměšuje do iracionálního protestu a jaké síly lze vyčlenit v barevné revoluci, jak byla organizována na Ukrajině? Podívejme se na tři hlavní síly: konzervativci, radikálové a liberálové, přičemž poslední z nich se dělí na systémové a nesystémové. Jejich různé vzájemné vztahy pak vytvářejí chod událostí. Pro začátek nositelé iracionálního protestu, k nimž patří nesystémoví liberálové, obsadí mýtický prostor náměstí. V něm se zastaví čas a stává se tak konečným momentem opojení hloubkou bytí. Právě tato existenciální naplněnost dala vzniknout budoucím obětem „Nebeské setniny“. Po nějakém čase, kdy začne být očividné, že první protestující jsou bezmocní, jsou nominováni liberálními silami globálního systému, využívajícími národní radikály jako mechanismus příchodu k moci a jejího udržení. Takto začaly první výstřely na Majdanu, které měly podnítit dav. A objevily se portréty Bandery, čímž multikulturalismus a etnocentrismus, liberalismus a radikalismus, fundamentalismus a „evropské hodnoty“ se paradoxním způsobem spojily do podoby kompilátu z první a třetí vlny. Nejasnost požadavků ze strany studentů umožnila zostření požadavků ze strany příslušníků armády. Z liberálně-demokratického se Majdan stal militaristickým a začaly boje na ulici Gruševského, objevili se neidentifikovaní ostřelovači, došlo k ostřelování ze strany hotelu Ukrajina a k vypálení Domu odborů – nejdřív v Kyjevě a potom v Oděse. Ale to ještě není konec dvojího metru.

5/ „Pobyt v negativním“ neboli „peněženku, nebo život“. To nejzajímavější se odkrývá ani ne tak ve dvojím metru spojenectví liberální postmoderny s radikální premodernou proti moderní společnosti (v daném případě proti konzervativnímu Rusku „druhé vlny“), jako spíš v tom, že dvojí metr se vztahuje i na samotný vztah liberálů k radikálním proudům. Nejprve se liberální lídři aktivně účastní pravicového nacionalismu a využívají jej jako nástroj podpory statu quo kapitalismu, jako prostředek odpoutání pozornosti mas od reálných problémů a jako mechanismus masového zastrašování. Když je masa už dostatečně zastrašena, navrhuje se jako „jediná alternativa“ právě liberalismus jakožto „zdroj defašizace“. Tento postup se nazývá „pobyt v negativním“ (Slavoj Žižek) a tvoří jeden ze základů nemožnosti výběru. Můžeme mluvit – a používat přitom český politický žargon – o umělé situaci volby „Fa versus Antifa“ pro subjekt, který je nucen volit mezi „peněženkou a životem“– mezi multikulturalismem a radikálním nacionalismem, jejichž vzájemný rozpor je už od počátku relativní. Tím je míněno, že radikálně-nacionalistická uskupení a multikulturní experimenty neoliberálů, liberalizované levice, transgenderových a dalších skupin čerpají svou sílu z jediného kapitalistického zdroje. Nespokojenost pravice, která je naivně vnímána jako symptom jejich snahy homogenizovat kulturu, je ve skutečnosti jen jednou ze stran globálního základního konfliktu. Ten spočívá v rozporech samotného kapitalismu, jehož představitelé vydávají ekonomické problémy za etnicko-náboženské. Přičemž etnické a religiózní konflikty jsou zpočátku záměrně vyostřovány, a společnost se štěpí, drobí a přivádí se k rozkolu (prostřednictvím nacionalismu „fa“), a poté se podrobí nivelizaci a unifikaci (prostřednictvím multikulturalismu „antifa“). Jinými slovy nejdřív nás uměle rozdělí na „zapadniky“ a „slavjanofily“, nacionalisty a pravoslavné, a potom stejně uměle sjednocují v jakémsi společném „západním domě“. Mezitím „základní konflikt“ současného světa spojený s hledáním laciné pracovní síly zůstává neřešen.

Pět kroků barevné revoluce

Máme-li posuzovat barevnou revoluci jako postupnou informační proceduru, pak to vypadá zhruba takto:

Krok první. Americká doktrína šoku – oslabení Východu a Třetího světa prostřednictvím vytvořením zón volného trhu. Ideologickou vývěskou doktríny šoku je liberální boj proti tyranii. Dochází k zahrnování do tohoto boje demokratů nespokojených s konzervativními strukturami státu, pro jejichž upevnění se používá strana války s jejími etnickými revanši.

Krok druhý. „Spáči“.Je to základní systém kybernetické kontroly na velmi široké horizontální úrovni s podporou shora, která se spouští desítkou synchronních kliknutí od objednatelů – bloggerů, síťových anonymů v LiveJournalu, neformálních lídrů veřejného mínění atd. „Spáči“ jsou tvořeni obrovským množstvím naivních obyvatel, kteří jsou živelně směrováni pomocí botů proti sobě pod hesly „boje za svobodu“ a „boje za národ“. Využívají se také přihlouplé postupy, jako jsou automatické lajkování, nekonečné kopírování postů nebo variace identických hesel.

Krok třetí – protest. Materializace „Spáčů“ v podobě příchodu mládeže do ulic, vytvoření živelného davu ze studentů a vlastenců s upřímnými negativními emocemi bez pozitivního akčního programu.

Krok čtvrtý – ovládnutí. Těm, kdo se probudí ze spánku, se namluví, kdo je jejich nepřítel a co vlastně chtějí. Oni chtějí práva, ještě více práv pro všechny, práva pro sebe, práva pro národ, omezení práv pro „agresivního souseda“, omezení práv svých spoluobčanů, pokud nejsou proti sousedovi, omezení nebo výměnu stávající moci, pokud nedostatečně „“hájí“ jejich práva nebo diskredituje práva „souseda“ a „sousedových stoupenců“. Schéma destrukce primárního intelektu v procesu ovládnutí funguje podle principu: abc bcd cde def.První a poslední shluk písmen už nemají nic společného. Ze sebeobrany vyrůstá útok. Z liberálnosti vyrůstá divoký voluntarismus. V konkrétním okamžiku radikálové a liberálové začínají být „jednotný národní celek“. V dalších fázích začíná konflikt mezi liberály jako nositeli ideje legitimity a radikály jakožto nositeli ideje dominance, kvůli čemuž se liberálové uchylují ke dvojímu metru.

Krok pátý. Dvojtah – likvidace radikálů ze strany liberálních režimů jejich vlastníma rukama v hybridních válkách. Poté, co liberalismus druhé vlny revoluce stvořil neofašisty, postaví je mimo zákon a mění projekt na umírněnější a bezkrevnější tím, že proti stavu strachu, který u obyvatelstva vyvolávají radikálové, postaví sebe jako imaginární alternativu „defašizace“. V těchto podmínkách vzniká chaos. Odpor radikálů staví zemi před hrozbu pravicového revanše, jak vidíme na příkladu národních družin „Azova“ na Ukrajině. Liberálové první vlny barevné revoluce se v předtuše svého krachu snaží spojit tu s radikály, tu s konzervativci a vytvářejí nebezpečí velmi tvrdého konzervativního revanše, který následuje okamžitě po pravicovém. Podobné prudké zvraty můžeme pozorovat na příkladu ukrajinské vlády v prostoru mezi neonacisty a Ruskem. Systém se pokouší obnovit a používá balanční vzorec vzájemného působení mezi třemi silami protestu v závislosti na vztahu k západnímu světu („začarovaný kruh barevné revoluce“): Konzervativci – liberálové – radikálové a znovu liberálové nebo konzervativci. Tyto procesy jsou definovány jako sterilizace výsledků revoluce.

Budoucnost: Ukrajina a Rusko

Co čeká Ukrajinu? V tuto chvíli úplné zapomenutí reálné historie a skutečné historické paměti. Historie se stává mediální a paměť reklamní – obojí kolísá mezi nacionalismem a globalismem. Ani jeden z těchto projektů neodráží Ukrajinu v její kulturní komplexnosti a mnohotvárnosti. A pokud ten první vyostřuje mentální a kulturní rozdíly Ukrajinců, přičemž je nepoměrně přehání a napomáhá tak rozkolu, ten druhý je nivelizuje cestou západní unifikace uměle aplikované na monohojazyčné a polykulturní pole naší vlasti. Takto se z přirozeného jevu kulturních rozdílů vytváří globalistická nebo etnická fantasmagorie. A jestli globalistický scénář pro Ukrajinu má ještě budoucnost, pak radikální nacionalismus je odsouzen k vymírání, jelikož bude likvidován ze dvou stran, a to jak ze strany amerického liberalismu, tak i ze strany ruského konzervatismu. Budoucnost Ukrajiny kolísá mezi krátkodobým etnickým pravicovým revanšem a poté buď americkým liberalismem nebo obnovou konzervativních hodnot Ruska.

Když už jsem začala mluvit o Rusku, nemohu skrývat, že jeho chování vůči Ukrajině je pro mě nyní otázkou životní důležitosti. Proto se nemohu nedotknout mechanismů informační války. Ta je budována na svérázném půdorysu identit – hře struktur, jejichž znaky nesmí nikdo narušovat. Je naivní si myslet, že informační válka představuje střet dvou protichůdných ideologií. Podobně jako fyzická válka a podobně jako neototalitarismus je informační válka také hybridní, latentní a fragmentární. Má množství modulů aktivity, které se spouštějí postupně a v kombinacích, přičemž spojují občanské, etnické a státní prvky. To znamená, že je to pružná síťová struktura ideologií, které nejsou předepisovány shora, ale spíše vyrůstají ze samotné hloubky kolektivního nevědomí a mění lidi v nositele diskursů. Proto i cenzura v takové válce zpravidla má formu autocenzury, dobrovolného sebeomezování a předává se nikoli shora dolů, nýbrž zdola nahoru včetně takových cest, jako je virtuální teror a elektronický fašismus. Apoštolové ideologií se mýlí, pokud si myslí, že za symbolickými lžemi objeví oligarchické zájmy moci. Tyto symbolické postupy nejen skrývají realitu, ale přímo z ní vyrůstají – v našem případě z historie rusko-ukrajinských vztahů, a bojovat s informační válkou musí nikoli naivní opozice, ale cynický psychoanalytik, který se nebojí ostrakizace ze strany nemocné společnosti.

Jako psychoanalytik kultury, který prošel zkušeností osvobození od ideologie Majdanu, mohu říci, že vyjít ze symbolického pole je bolestivé. Proto u lidí, kteří jsou silně vázáni do matric, jakékoli pokusy terapeuta proniknout do hloubi informační kokonů vyvolává agresi. Nyní se pokusím nastínit matrice těchto kokonů pomocí základních symbolických pozic Ukrajinců a Rusů tím, že je rozdělím pracovně na skupiny. Fungují tu tytéž tři kruhy identit: konzervativci, liberálové a radikálové. Konzervativní pozici představuje většina obyvatel Ruska. Tito lidé lze pracovně rozdělit na nositele nostalgické „sovětské“ identity („levice“) a nositele maloruské monarchické ideje („pravice“). V prvním případě jde o obnovu federativního modelu SSSR a archetypu „přátelství národů“. V druhém o vstupu východní nebo i celé Ukrajiny do prostoru „jednotného Ruska“. K „levici“ tíhne značná část domobrany, „pravice“ je nezřídka zastupována ruskými dobrovolníky v Donbasu a nazývají sami sebe „nacionalisty“: Kombinace rudé vlajky a praporu Alexandra Něvského v jednom batalionu při vší té vnější neslučitelnosti je chápána jako jedno „symbolické pole“ „ruského světa“ a vůbec výskyt podobných „uzákoněných“ paradoxů je typickým symptomem jakékoli ideologie.

Popojedeme dále: ruští liberálové. Jejich ideologie v Rusku stejně jako na Ukrajině neobsahuje o nic méně (pokud ne více) legitimních rozporů, z nichž hlavní spočívá v tom, že liberálové jsou proti násilí, ale jen vůči sobě samým. Tato kategorie lidí do mě vkládala velké naděje jako na „básníka ukrajinské revoluce“ a dost bolestivě nesla můj odchod z diskursu. Dnes se mi zdá, že ruský liberalismus je dosti „fašizoidní“ ideologie, protože je totální, sponzorovaná a obsahuje v sobě vnitřní extremismus. V Rusku liberálové tvoří zatím ještě uzavřenou subkulturu, který nemá podporu obyčejného obyvatelstva, jehož naivním konzervativním rysům se liberální opozice při každé příležitosti vysmívá.

Radikálové v Rusku jsou relativně nová skupina lidí, které se podařilo významně posílit jako svérázná protiváha „banderovské“ Ukrajině. Ruští radikálové jsou ale jen křivé zrcadlo těch ukrajinských. Sjednocují je společné cíle (rozkol mezi Ukrajinou a Ruskem), společné prostředky (dehumanizace protivníka cestou vytvoření stereotypů ve vědomí obyvatelstva) a mám podezření, že společní zaoceánské sponzory, angažované na obou stranách v zájmu fragmentace slovanského světa. Vytváří se efekt plíživých tlaků, kdy jeden extrém pracuje v zájmu toho druhého a oba pak v zájmu oligarchátu. Ruští radikálové (na rozdíl od ruských konzervativců) se drží v podstatě izolacionistické pozice: Definitivně od sebe oddělit Ukrajinu od Ruska a představit ji jako semeniště neonacismu a minimalizovat přitom ztráty Ruska ve vztahu k Ukrajině tím, že se omezí proud dobrovolníků na Donbas a tok mírotvůrců do Ruska, kteří by mohli změnit šablony masového vědomí. Nakolik souzní ruská pravice s konzervativním expansionismem misionářů na jedné straně a s deklaratorně centristickou liberální politikou vlády na straně druhé, mi v tuto chvíli není známo, ale spojení mezi radikály a ruskými vládnoucími kruhy je daleko méně očividné než na Ukrajině, kde vláda otevřeně toleruje řádění neonacistů.

V radikálním poli soupeření se používá binární opozice „naši“ a „cizí“. Jedni i druzí jsou nutní pro solidarizaci a plní své rolové funkce. Nic neohrožuje nacionalistický řád jako symbolická „smrt“ nepřítele. Ztráta možnosti vychutnávat si hloupost nepřítele znamená objevení „neidentifikovatelného „třetího“, traumatizujícího a překážejícího. Je třeba jej odklidit za každou cenu, protože znamená narušení matrice. Proto do Ruska svobodně (za přátelského smíchu chytrých konzervativců) přijíždějí otevření ukrajinští národně-liberální fanatici režimu a vystupují na centrálních kanálech v roli „problémových lidí“. Odpor ze strany radikálů má čistě rituální charakter, což je vidět na mém příkladu. Zatímco jsem byla v rolové hře „básníkem Majdanu“ a dobrovolníkem, jezdila jsem si klidně do Ruska, ale jakmile jsem se stala disidentem na Ukrajině, ruští radikálové zahájili na sociálních sítích aktivní kampaň za zákaz vstupu. Je příznačné, že s ruskými radikály-izolacionisty vstoupili v boj jednotlivé antifašistické síly donbaské domobrany levé či „sovětské“ identity (známý je negativní názor Zachara Prilepina na ně), které jsou zainteresovány na pomoci proruské Ukrajině a kterým se podprahově snaží naočkovat, že jsou také „nezákonní“, protože válka na Ukrajině je „jen občanská“. Kromě nich ovšem také konzervativní umírněně centristické síly, které jsou zainteresovány na Minských dohodách. A právě ti posledně jmenovaní ještě udržují radikály na křehkém okraji zájmu. Existuje názor, že pokud bude v Rusku zorganizován patriotický Majdan, pak právě radikálové v něm zvítězí, protože si podmaní liberální opozici, jako to bylo na Ukrajině. Výsledek toho všeho může být následující: V případě vítězství radikálů, kteří převezmou od liberálů iniciativu, to budou oni, kdo se lekne výsledků svých činů a vrátí se zpět ke konzervativcům. Mimochodem, pro Rusko je patriotický Majdan jedna z dramatických možných perspektiv pro vzdálenou budoucnost, jejíž znaky se teprve testují.

V takovýchto podmínkách mi připadá rozumný dialog nejen mezi Ukrajinou a Ruskem nebo mezi Ukrajinou a Evropou nebo všech tří, ale také Ruska a Evropy ohledně ukrajinského osudu. Navrhuji západnímu světu, aby neprojevoval snobskou lhostejnost vůči těm, kdo obětovali své životy za mýtus o vyvolenosti západního světa, a pokusil se změnit svůj model chování vůči Ukrajině, přestal být lokálním vykonavatelem amerického globalismu a změnil se pro nás v nelhostejného „druhého“.

(překlad do češtiny: Božena Weitingerová)

Tento článek neprošel odbornou jazykovou korekturou. Za možné chyby a překlepy se omlouváme.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.