Avanti popolo, bandiera gialla…

Ilona Švihlíková píše o tom, co říkají nám italské volby a proč nabízejí hned několik podnětů k analýze?

Italské volby se u nás netěší příliš velkému zájmu. Přitom je jejich výsledek v mnohém pro země EU symptomatický: strany establishmentu dostaly výprask, k moci se derou anti-establishmentové formace, u nichž si ale člověk není zcela jistý, jaká přesně bude jejich politika, v zemi panují velká očekávání ke změně neudržitelného státu quo. Itálie je ovšem třetí největší ekonomikou eurozóny, výsledek voleb může mít zásadní dopad na plány francouzsko-německého dua ohledně reforem eurozóny. Nechuť k dvojici Macron-Merkelová už dal sice najevo holandský premiér, ale přeci jen, Itálie, byť zmítaná problémy, je v tomto ohledu poněkud jiná váha. Výsledek italských voleb má i velkou symbolickou hodnotu: Itálie byla zakládajícím členem evropské integrace, zemí, která byla tradičně těmto procesům dosti nakloněná. S tím je teď zdá se konec. Podceňovat italský vývoj je proto nerozumné, může nám hodně prozradit o budoucím vyjednávání o podobě eurozóny a EU jako takové.

Italské volby nabízejí několik zajímavých momentů k analýze. Jednak je to tristní výsledek PD (Partito democratico, italská sociální demokracie). Podobně jako její sestry po celé Evropě, sociální demokracie dostala – a po zásluze – od voličů co proto. V minulých volbách získala Pd neuvěřitelných 40 % hlasů! A za pár let se propracovala k 19 %. Tato katastrofa není v evropském kontextu zas tak výjimečná a kořeny jsou také podobné. Hledat, co bylo na Pd levicového, by šlo leda lupou. Korunu tomu nasadil Matteo Renzi, jehož arogance vysoce převyšuje volební zisky jeho strany. Renzi se ještě ve funkci pokusil o referendum ke změně ústavy, zde selhal a musel z funkce premiéra odejít (nahradil ho Paolo Gentiloni). Následně se jal stranu modernizovat (tady by to chtělo komentáře od pana Pehe, který doporučoval modernizaci sociálních demokracií celé roky, jakpak je teď spokojen s výsledkem?). Levicová frakce od strany Pd odešla. Renzi se snažil stylizovat do role jakéhosi italského Macrona, což o tom, jak si představuje levicovou politiku, říká až nepříjemně mnoho. Nedostatek invence ukázal i tím, že si přeložit Macronův slogan En Marche a přišel s italskou variantou „In cammino“, aby ukázal, jaký je liberál. Renzi také apeloval na to, že právě sociální demokracie je jediná rozumná strana a také proevropská. Kupodivu to ovšem italští voliči neocenili (pozn. redakce: ironie).

Moji italští přátelé na facebooku potměšile sdílejí jeho starší výrok, kdy Renzi říká, že nástup Corbyna do čela Labour je volební sebevražda. Nemilosrdnost Internetu spočívá v tom, že se tyto výroky dají vždy zpětně dohledat.

Zajímavěji si počínal protřelý lišák Berlusconi, který se postupně mění v něco mezi mumií a voskovou figurínou. I když on sám by nemohl zastávat úřad premiéra, jistě se těšil na roli toho, kdo bude umně tahat za nitky. Jeho plán nebyl špatný: udělat koalici pravicových sil, byl první krok. Berlusconi na rozdíl od Renziho vidí trendy, takže mu bylo jasné, že se musí spojit s anti-estabslihmentovými stranami. Což tedy jak Liga severu, tak i Fratelli d´Italia (kteří jsou podle mého názoru na hraně fašismu, pokud už ne za ní) bohatě splňují. Jenže Berlusconi počítal s tím, že jeho Forza Italia zvítězí (resp. bude v koalici nejsilnější), on následně své dva menší partnery „zkrotí“ a do čela země dosadí recyklát z EU (vzpomeňme na Německo a na Martina Schulze – jaká to musí být personální bída, když se politici recyklují z EU do národní země, dříve to bylo obráceně….), tím recyklátem měl být předseda Evropského parlamentu Antonio Tajani, oddaný Bruselu, reformám a vůbec establishmentu. Jak dlouho by to menší partneři tolerovali, je otázka, ale u Berlusconiho si můžeme tipnout (koneckonců to naznačoval i v některých rozhovorech), že by překousnul i angažmá Pd, hlavně, aby byla splněna tzv. macronovská kritéria: musí to vypadat jako změna, ale ve skutečnosti se nic změnit nesmí!

Jenže Italové, jak jsme uvedli v dalších článcích a jak především rozsáhle a odborně rozebrala romanistka Naděžda Bonaventurová, poslali celý establishment k šípku a podpořili jasné anti-establishmentové síly.

Vítězové jsou vlastně dva. V koalici pravicových stran (přeci jen používat eufemismus „centrodestra“, tj. pravicový střed, když jsou tam Bratři Itálie a Liga Severu mi nepřijde možné) nedominuje Berlusconiho Forza Italia, ale Matteo Salvini se svou Ligou Severu.

(viz například zde, jsou tam české titulky)

Jistě poznáte, že tento člověk tedy opravdu není establishment. Pokud se někdo radoval, že to v EU, poté, co si SPD schválila v členském referendu svou kolektivní sebevraždu, zase pěkně pojede, nejspíš se pěkně zmýlil.

Velkou otázkou zůstává vítězné hnutí Pěti hvězd. Pět hvězd je velká neznámá, jak už výstižně popsala Naděžda Bonaventurová. Je fakt, že když představitel hnutí a kandidát na premiéra mladý Di Maio (31 let, jako rakouský kancléř) říká, že Pět hvězd uspělo v celé „botě“ (tj. v celé Itálii), zatímco ti ostatní jsou teritoriálně ukotveni, není tak daleko od pravdy. Pět hvězd ovšem zcela dominovalo na italském jihu, ale bylo schopné zasáhnout až do středu Itálie.

Míč je teď na straně italského prezidenta Mattarelly, v souladu s italskou politickou kulturou se očekává ledacos, od dlouhých vyjednávání, až po možnost dalších voleb.

Signál, který z Itálie vzešel (spolu s vysokou volební účastí, 73 %!) je nicméně jasný. Říká: takhle dál NE! Itálie se tak zařazuje k zemím, které hledají nové cesty rozvoje a v nichž bitva establishment X anti-establishment vzplála na plno. A to by nás mělo zajímat.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.