Heslem i problémem Putinova čtvrtého termínu je budoucnost

Veronika Sušová-Salminen rozebrala výzvy staronového prezidenta, mezi než patří budoucnost vztahů se Západem, socioekonomický rozvoj a otázka následníka.

Vladimir Putin bude ruským prezidentem nejméně dalších šest let. To je nejpodstatnější zpráva nedělních voleb v Rusku. Ty letošní proběhly ve zcela jiné atmosféře, než volby v roce 2012, které charakterizoval Putinův návrat, posun ke konzervativní agendě a také vlna domácích protestů po volbách do Dumy v roce 2011.

Výsledky voleb (podle 99 % spočtených lístků) nepřinesly překvapení. Účast dosáhla podle oficiálních čísel 67 % a Vladimir Putin dostal více než 76 % podpory, což je dosavadní rekord, pokud si srovnáme volby od roku 2000. V podstatě tak volby „kopírovaly“ výsledky parlamentních voleb, kde se vládnoucí strana Jednotné Ruska stala parlamentním hegemonem. S tím rozdílem, že volby do parlamentu měly podle oficiálních čísel o dost menší volební účast a parlament je dnes parlamentem volící menšiny, zatímco nevolicí většina mlčela. I tyto volby doprovázely některé incidenty, o kterých se budeme dočítat v médiích a které shrne ve své zprávě pozorovatelská mise.

Výsledky prezidentských voleb putinské éry. Lineární (účast) vizualizuje trend účasti ve volbách mezi roky 2000 až 2008.

Uplynulých šest let nelze řadit mezi ta nejklidnější. Naopak. Vedle konfrontace se Západem, která má bohužel spirálovitý charakter, Rusko procházelo hospodářskou stagnací, ve které se mísily domácí strukturální problémy s globální ekonomickou krizí a poklesem cen ropy v roce 2014. Ta tvoří stále významnou část ruských příjmů, i když její podíl o něco poklesl. Přesto nejsou výsledky posledních šesti let Západem očekávanou totální katastrofou, jak jsme ukázali přehledně například v tomto článku či jak zhodnotil tento článek ve Foreign Affairs.

Třetí termín byl hlavně o bezpečnosti

Klíčovým slovem třetího Putinova prezidenství byla bezpečnost. Rusko prošlo výraznou vojenskou modernizací, jejíž význam posílilo zhoršení vztahů se Západem, ruská rezignace na členství v euro-atlantickém společenství v jeho současné podobě (unilaterální nadvláda USA, normativní EU a NATO) a také „duch“ arabského jara (a „barevných“ revolucí), včetně další revoluce na pro Rusko strategicky bezpečnostně významné Ukrajině.

Bezpečnost má ovšem různé podoby a mimochodem její stále větší politický význam sledujeme také ve standardních západních demokraciích. První význam je ten čistě vojenský či silový. Zde se jednalo investice do bezpečnosti, zvyšování prestiže armády (militarizace společnosti) a posilování politické role tzv. siloviků (tj. zaměstnanců bezpečnostních složek).

Dalším aspektem byla ale snaha o ekonomickou bezpečnost, tedy směřování Ruska k soběstačnosti v některých významných oblastech jako je zemědělství, výroba léčiv a podobně. Ruské odvetné sankce vůči Evropské unii tak velmi podstatně zdůraznily význam soběstačnosti a pomohly v rámci programu nahrazování importů aspoň částečně obnovit investice do ruského zemědělství.

Ruské vývozy v roce 2012. Zdroj: Atlas of Economic Complexity
Ruské vývozy v roce 2016. Zdroj: Atlas of Economic Complexity

Posledním aspektem bylo posílení konzervativních diskurzů ve společnosti a případně fyzické represe (kterou ovšem Putinův režim využívá proporcionálně omezeně, protože staví na budování společenského konsensu). V tomto ohledu lze sledovat mezi roky 2012 až 2016 obrat od dosavadního centrismu ke konzervativní agendě, spoléhání na „krymský konsensus“ a nacionalismus, které se nicméně v roce 2016 vyčerpaly či posouvaly do role, kterou Kreml neviděl už jako nosnou (naopak byla riziková například v případě ruského nacionalismu či militantního fundamentalistického konzervativismu, který se obracel proti státu). Během roku 2016 začalo docházet k návratu k centrismu, tedy situace, ve které Kreml hraje roli syntetizátora a moderátora. S tím byla také spojená personální proměna kremelského aparátu. Novou syntézu představil Vladimir Putin 1. března v projevu před Federálním shromáždím, kde na jednu stranu zdůraznil vojenskou oblast, ale zároveň se zaměřil na vnitřní rozvoj a označil zaostávání Ruska za hrozbu či nepřítele země. Je tu tak nové vyprávění, které ustanovilo bezpečnost a stabilitu za základnu pro sociální a ekonomický rozvoj Ruska v následujícím období. Heslem dne se tak stala budoucnost, což není vůbec náhoda.

Úkoly čtvrtého termínu

Před staronovým prezidentem stojí alespoň tři oblasti úkolů a problémů, které bude muset nějakým způsobem adresovat. Jak konkrétně bude záviset na řadě okolností, včetně stavu globálního hospodářství a situace v mezinárodních vztazích, která je bohužel značně nestabilní a charakterizuji ji zostření konkurence mezi velmocemi.

První je otázka konfrontace se Západem, která začala po roce 2012 a stala se dominantním rysem jeho třetího prezidentství. Vztahy se Západem ovlivnily ruskou zahraniční politiku, vojenskou modernizaci a také ekonomické vyhlídky země, která se stala terčem několika typů západních sankcí a sama zavedla odvetné sankce proti západním zemím. Tato konfrontace sice dává ruskému režimu ideologicky nabité argumenty a posilovala konzervativní politiku, z dlouhodobého hlediska je rizikovým faktorem z hlediska rozvoje (modernizace), identity a také geopoliticky. Západ má pořád dostatek nástrojů, jak přitlačit, Rusko izolovat, omezovat jeho hospodářské možnosti (finanční systém je pod kontrolou Západu) a omezovat dál jeho manévrovací prostor. Evropa je stále smysluplným symbolem pro ruskou identitu a myšlení, takže vyloučení Ruska z tohoto prostoru posiluje pocit frustrace a protizápadních, destruktivních nálad (obrácení se proti „systému“ je typická reakce pro vyloučené nejen v mezinárodních vztazích). Tedy, i když má konfrontace se Západem ( rovněž pozitivně) mobilizující charakter, je důležité udržet ji v mantinelech, které neohrozí stabilitu režimu a Ruska.

Druhá oblast se týká ruské ekonomiky a sociální sféry. Putin opakovaně ukázal, že chápe skutečnost, že pro velmoc nestačí mít určitý arzenál moderních zbraní, velmoc potřebuje rozvoj a kulturní prestiž. V těchto ohledech Rusko zaostává. Rusko prochází od roku 2009 hospodářskou stagnací, která se promítla nejen do „velkých“ čísel, tj. do růstu HDP, ale také do výše reálných příjmů obyvatelstva a do škrtů státního rozpočtu v kolonkách lidského kapitálu – zdraví, školství a sociální péče. Za posledních šest let se Rusko reálně posunulo k „neoliberálnímu“ státu s ruskými charakteristikami, kterému dominovaly výdaje na obranu, státní stimuly v oblasti vojensko-průmyslového sektoru ruské ekonomiky a škrtání v oblasti lidského kapitálu. I přes očekávání je současný růst pomalý, pohybuje se jen na 1, 5 %, i když se očekával 2 % HDP. Putin stanovil pro Rusko cíl dostat ho mezi 5 největších ekonomik světa, což je ambice, kterou lze těžko naplnit jenom zbrojením. V současné době není Rusku ani v první desítce (jeho podíl je 1,8 % na světovém HDP).


source: tradingeconomics.com

To, že čtvrté prezidentství bude soubojem mezi dvěma trendy – investicemi do lidí a investicemi do zbraní – prozradil také projev Putina před Federálním shromážděním 1. března. Jedna část projevu se věnovala tomu, jak nastartovat ekonomiku a zlepšit kvalitu života Rusů. Druhá kladla důraz na vojenskou modernizaci, bezpečnost a obranu. Byla vzkazem pro Západ i konkrétní zprávou pro občany o pokroku investic, které šly do značné míry na jejich úkor.  Putin bude muset žonglovat mezi oběma ve snaze o to naleznout tu správnou rovnováhu. Zatímco v dnešním Rusku je poptávka po socioekonomickém zlepšení a po růstu, konfrontační hra se Západem bude Putina nutit k investicím do obrany. Řada ekonomů se shoduje, že klíčovou se pro ruskou ekonomiku jeví odkládaná (a velice nepopulární) penzijní reforma. Ožehavou otázka je to, zda obranné ambice jde vůbec sladit se sociálněekonomickým programem ve smyslu dostatečných zdrojů na obojí. Dalším je otázka provedení ve smyslu kádrové kompetence, protože siloviki dostali silnou roli a v ekonomickém programu se perou dvě různá pojetí hospodářství. První zdůrazňuje roli výroby a průmyslu, druhá význam peněz a trhu. Nicméně, za uplynulých 18 let u moci bylo možné sledovat, že Putin si dobře uvědomuje sociální rozměr politiky, který má v jeho podání paternalistické prvky, které rezonují s ruskou společností a jejími očekáváními.

Třetím úkolem pro budoucnost je otázka následnictví Vladimira Putina. V daný moment je formálně následníkem Putina pro neočekávané situace premiér Dmitrij Medvědev, který představuje pro vládnoucí elitu garanta pokračování kurzu. Putin ale bude stát před otázkou, zda zvolí čínský scénář a stane se po roce 2024 prezidentem bez omezení dvou termínů, nebo zda využije následujících 6 let k tomu, že najde a připraví svého nástupce. V ruské elitě bude dost lidí, kteří budou požadovat Putinovo pokračování navzdory ústavním omezením. Jednotné Rusko nyní kontroluje ústavní většinu v parlamentu a změnit ústavu nemusí být aspoň početně problém. Tady ale předpokládám, že nedojde ke zrušení voleb, ale jen ke zrušení ústavou daného omezení být zvolen více než dvakrát za sebou. Vzhledem k časovému horizontu se ani nemusí jednat o úkol pro tento parlament, ale pro ten příští. Přechod k nástupci je nepochybně rizikový faktor. Opírání se o personalisticky pojatý pilíř, tedy pouze a jedině o Putina, představuje ale další riziko, které se může nakonec vymstít.

Následnictví a budoucnost

Otázka následnictví je tedy klíčovou pro budoucnost. Některé studie se snaží zmapovat současnou nepřehlednou kremelskou síť vztahů a pozic. Poslední zpráva Minchenko Consulting z října 2017 ukazuje na některé posuny mezi klíčovými hráči na těch nejvyšší pozicích, které nazývá metaforou „politbyro 2“. Podle předpokladů by se nástupce či kolektivní orgán mohl rekrutovat z této skupiny, která rozhodně není statická, ale proměňuje se. Podle předpovědí lze očekávat další dynamiku v rámci vládnoucího seskupení. Zpráva také počítá s tím, že bude nadále docházet ke sporu mezi vojensko-průmyslovým sektorem a „modernizátory“ a hovoří o tom, že otázka následnictví může být vyřešena tím, že si Putin ponechá vliv prostřednictvím statutu „ruského ajatolláha“. Poměrně zajímavá je ale předpověď ohledně role vlády.

Členové „polibyra 2“ v říjnu 2017. Zdroj: Minchenko Consulting

V ruském systému se vláda odvozuje od prezidenta a její přestavba se tak očekává v květnu 2018. Zatím se spíše očekává, že by v premiérském křesle mohl zůstat Dmitrij Medveděv. Ovšem mluví se také o tom, že by jeho role nemusela být stejná jako doposud. Kreml například připravuje reformu polpredů – představitelů prezidenta ve federálních distriktech (kterých je nyní celkem 8). Jejich silovická (bezpečnostní) role by měla být upozaděna, zato by měli dostat větší hospodářské pravomoci a pozici ve vládě. Polpredové by tak byli zároveň vicepremiéry federální vlády, což by nejen zvedlo jejich počet, ale také oslabilo pozici premiéra s celkem 16 vicepremiéry. Spekulačně se tak dá ptát, zda bude mít Dmitrij Medveděv zájem o takového „černého Petra“ či raději přejde do nějaké pohodlnější pozice. To je první bod s otazníkem.

Tím druhým je předpoklad (Minchenko Consulting), že budoucí vláda bude spojená s řadou nepopulárních reforem, na prvním místě s řezem do penzijní reformy, kterou nejde donekonečna odkládat. Z tohoto hlediska je zde následující rovnice – premiér nepopulární vlády bude jen těžko vybrán za Putinova následníka. Tolik předpoklady, které prověří čas (a mohou se ukázat jako mylné).

Z tohoto stručného výčtu problémů a úkolů vyplývá, že dalších šest let v roli prezidenta bude pro Vladimira Putina a pro Rusko další sérií výzev. Z dlouhodobého hlediska bude Putin nucen hledat životaschopnou rovnováhu mezi stabilitou a rozvojem, protože dlouhodobá stagnace nejspíš podkope dosaženou stabilitu nejen režimu, ale rovněž Ruska. V rétorické oblasti tu jsou náznaky, že je zde povědomí o tomto úkolu a že ambice Putinovi nechybí. Problémem jsou ovšem omezení, která vytváří režim a putinský establishment sám, a to jak personálně-ideologické (frakční názory a priority), tak strukturální (proměna politické ekonomie země je vždy velmi bolestivá a zase se dotkne silně zájmů elit, v Rusku ji navíc historicky doprovázela politická destabilizace). Navzdory populární víře, tyto problémy přesahují Putina jako sice klíčovou, ale nikoliv všemocnou postavu politického systému. Odpovědnosti ho to ale nezbavuje jako fakticky jediného „převodníku“ mezi ruskou společností („těmi dole“) a establishmentem („těmi nahoře“). Putinovi a především Rusku a obyčejným Rusům přejme, aby z tohoto spletitého ruského labyrintu našli se ctí cestu ven.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.