Zdeněk Mahler – spisovatel český

Lenka Procházková vzpomíná na českého spisovatele a scénáristu Zdeňka Mahlera. Zdeněk Mahler odešel 17. března 2018.

Několik dní před druhým kolem prezidentské volby jsem telefonovala Zdeňkovi Mahlerovi. Hlas, který se mi ozval, byl tichý a chyběla v něm obvyklá energie. Přesto se náš rozhovor protáhl na dlouhé minuty. Tedy mluvil spíš on. Dodnes ten monolog slyším, ale nebudu se o ty přerývané věty dělit.

Říká se, že jen opravdu moudří tvůrci dokážou své dílo zlehčovat a pochybovat o jeho smyslu. Nedělají to proto, aby byli ujišťováni o opaku. Zřejmě se chtějí se svými tíživými myšlenkami a dotíravými obavami svěřit, a je nakonec věcí náhody, kdo jim právě v takové bilanční chvíli (dni) zavolá. Zdeněk Mahler pochopitelně na displeji viděl, že volám já. Nemusel hovor přijmout, ale od prvotních bojů za korunovační katedrálu mě pokládal za aktivní posilu a časem jsme se stali přáteli.

Pro mě však vždy stál na piedestalu Učitele. Právě díky Zdeňkovi Mahlerovi jsem pochopila a přijala za své, že v Čechách se patos a humor dají kombinovat k výsledku, jehož sdílnost je přístupná široké obci, pánům i kmánům. Pro umělce je kromě talentu, trpělivosti a vůle nejdůležitější cit. A jen Velký vypravěč Zdeněk Mahler mohl dokázat ve své empatii k potřebám poníženého národa ten zázrak, že i v tuhých dobách normalizace se po skončení filmu Božská Ema vestoje tleskalo i ve venkovských kinech. Smysl příběhu jistě „panským“ cenzorům neunikl, ale neměli v té kulturní poušti lepšího scénáristu, který by uchvátil i „plebejce“, a tak film se zaťatými zuby dovolili natočit a pustili do distribuce.

Probouzení, uchovávání a předávání kolektivní paměti je pro nevelké národy jedinou obranou jejich svébytnosti. Zatímco velkým národům stačí hesla, modly a data vítězných bitev, malé národy se udržují společným ideálem, příběhem a jazykem. A mnohdy jsou to právě umělci z těchto nevelkých zemí, kdož svým prorockým hlasem varují okolní svět před blížící se bouří. A bývají světem oslyšeni, protože i „doma“ jsou v menšině. Myslím především na Karla Čapka, na jeho ryzí hlubinný humanismus a v posledku na jeho beznaděj.

I Zdeněk Mahler byl terčem nenávisti za svou lásku k českému národu a úctu k jeho veliké historii. Čelil útokům s kuráží bojovníka a noblesou filosofa.

Jednou jsem v Národní knihovně zorganizovala Mahlerovu přednášku o smyslu českých dějin. Připadala jsem si jako účastnice obřadu, kdy se znovu oprašují základní kameny. Jeho víra, že osudová (nepohodlná) poloha naší vlasti není údělem ale dědičným úkolem, nemůže být jeho smrtí znicotněna. Zakódoval ji do svých knih a filmů. A i když si dnes můžeme připadat jako prodaní (vlastními) a znovu zrazovaní (přespolními), ten dědičný úkol stále trvá. Dokud jej nevzdáme my sami.

Ilustrační obrázek: Autor – David Sedlecký – CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=35725786

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.