Bombardování Jugoslávie ve světle srbských dějin. Část I.

Dlouhé čtení: Ivo Šebestík připravil k výročí bombardování Jugoslávie silami NATO, které připadá na sobotu, dvojdílný článek, který celou událost zasazuje do širokého kontextu srbských dějin a dějin Balkánu.

Následující článek se pokusí přiblížit mimořádně komplikované dějiny Srbů, především v klíčových obdobích zápasu tohoto národa o vlastní národní a státní svébytnost s Turky a pokusí se ilustrovat zasahování evropských velmocí do srbských (ale i chorvatských) záležitostí, které bylo vždy a zásadně motivováno vlastními zájmy na Balkáně, pokaždé kalkulovalo s momentální pozicí Turecka a stejně tak urputně bránilo snaze jižních Slovanů o vytvoření společného státu, který by byl nezávislý vůči evropským mocnostem.

Konkrétně v případě pravoslavných Srbů dbaly Rakousko(-Uhersko), Německo, Velká Británie a Francie o to, aby se srbský stát nestal hegemonem na Balkáně a nespojil své zájmy s Ruskem. Tento drobný exkurz do historie, spolu s připomenutím historicky nedávných událostí snad poskytne klíč k pochopení, proč v době nedávné, ale i současné, Spojené státy a jejich západoevropští spojenci (především Německo) postupovaly v časech rozpadu Jugoslávie a v kauze Kosova, tak jednoznačně proti srbským zájmům a v rozporu s fakty a mezinárodním právem.

Jako hlavní prameny k textu mi posloužily studie a dokumenty v rozsahu téměř dvou tisíc stran. Především: Владимир Ћоровић: Историја српског народа, Београд, 2001 (Vladimír Čorovič: Dějiny srbského národa, Bělehrad 2001);  Miroslav Šesták, Miroslav Tejchman, Lubomíra Havlíková, Ladislav Hladký, Jan Pelikán: Dějiny jihoslovanských zemí, nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998. Dále Noel Malcolm: Kosovo – a short history, Papermac, London 1998. A nakonec studie Catherine Lutardové: Géopolitique de la Serbie-Monténégro, Édition Complexe, Paris 1998. Nemohl jsem samozřejmě pominout ani Necenzurované obrazy z Kosova a Metochije nedávno zesnulého profesora Rajka Dolečka.

Celé téma historie Srbů a jejich vztahů k ostatním národům Balkánu a evropským mocnostem, které nakonec vyústilo v trestnou výpravu Severoatlantické aliance, v jejímž důsledku byl problém etnických a náboženských neshod mezi Srby a kosovskými Albánci vyřešen jednoznačně v neprospěch Srbů a bez zvážení všech okolností, které ke konfliktům vedly, je nesmírně rozsáhlé a přes veškerou snahu nebylo možno vtěsnat do textu vše, co by bylo jistě důležité. Omlouvám se proto informovaným čtenářům, kteří si případných mezer všimnou. Nebyly způsobeny selektováním informací, ale snahou o maximální úspornost textu.

Bombardování Jugoslávie letadly NATO začalo v březnu 1999

Dne 24. března 1999 zahájila letadla útočného paktu NATO svoji první vojenskou akci po skončení takzvané studené války, a to na základně účelově široké interpretace jednostránkového dokumentu takzvané Washingtonské smlouvy [1]. Útok Severoatlantické aliance byl veden proti suverénnímu evropskému státu, zbytkové federaci Jugoslávie, která žádný z členských států NATO nenapadla, ani neohrožovala.

Washingtonská smlouva Severoatlantické aliance bývá často citována, ale málokdo se obtěžuji tím, aby si tento jednostránkový dokument přečetl. Je formulován – včetně nejčastěji zmiňovaného článku číslo 5 – tak, aby umožňoval účelový výklad. Ani onen článek číslo 5 totiž výslovně neříká, že NATO bude „zasahovat“ dokonce i v případech, kdy není žádný členský stát napaden. Nicméně, jeho formulace hovořící o „obnovení a udržení bezpečnosti severoatlantické oblasti“ takovouto možnost nabízí, neboť geograficky „severoatlantickou“ oblast přesně nedefinuje. Co k ní patří a co nikoliv, co ji ohrožuje a jakým způsobem, kde jsou hranice prostoru možného ohrožení a podobně. Zato je z dokumentu, hlavně ale z praxe a ze struktury NATO, evidentní, že středobodem Aliance jsou zájmy Spojených států. Tedy dokument je vykládán z hlediska zájmů USA.

Ale ještě nežli ve druhé části tohoto textu dospějeme k nekulatému výročí březnového bombardování Jugoslávie ze strany NATO, pokusme se alespoň v krátkosti sledovat dějiny Srbů (a v nezbytné míře obecně k dějiny Balkánu), které jsou přeplněné souvislostmi, jaké mainstreamová média v „severoatlantické“ oblasti v době rozpadu Jugoslávie zamlčela [2].  Zabývat se poctivě kauzalitou, sledovat fakta, která hovoří pro i proti určitému řešení, totiž představuje nebezpečí, že se ideologický výklad věcí zhroutí a člověk musí připustit, že situace byla a zůstává mnohem složitější, než aby mohlo západní společenství, osobující si právo být rozhodčími ve věcech spravedlnosti, ukázat prstem na jednoho jediného viníka a toho exemplárně ztrestat, dohnat k poslušnosti, zbavit ho části jeho vlastního území a následně vydírat podmínkami, které v zájmu své cti nemůže, ba za žádnou cenu nesmí přijmout.

Balkán, vlast mnoha národů ovládaných cizími mocnostmi

Balkán patří k těm oblastem Evropy, jejichž historický vývoj byl a zůstává nejkomplikovanější. V řecko-římské době byl oblastí zájmů řeckých kolonistů a obchodníků a římských správců. V Dalmácii, ve Splitu (ve Spalatu), si začátkem 4. století zřídil císař Dioklecián palác, ve kterém strávil zbytek života už jako soukromá osoba. Na jaderském pobřeží žilo obyvatelstvo ilyrského původu, které zanechalo stopy v pozdějším osídlení Dalmácie. Toto obyvatelstvo mělo mít snad blízko k Řekům a Trákům a jeho pravlastí mohly být kraje v okolí Dněpru. Ilyrové skládající se z mnoha kmenů, však zůstávají dodnes velkou záhadou. Je pravděpodobné, že jediným původně ilyrským kmenem jsou Albánci, o kterých se zmiňuje už Ptolemaios.

Je třeba ale říci, že v době předcházející velké pohyby Slovanů směrem na západ a na jih kontinentu, nacházela se sídla Ilyrů severněji od Dalmácie, v povodí řeky Tisy. Podle map Lubora Niederleho se severně od Ilyrů nacházely oblasti slovanské, na jihu a na východě byli Trákové. Severozápad byl osídlen Kelty, s nimiž severně sousedili Germáni. Na sever od Slovanů, mezi Vislou a řekou Němen se rozkládaly kraje Baltů, se kterými pojila Slovany kdysi jazyková příbuznost.

Jażdżewského mapa osídlení Evropy v době stěhování národů zaznamenává posun Slovanů až k Labi. Na východ od slovanských území jsou iránské národy. Ilyrové a Trákové obývají oblasti pozdějších Uher a Rumunska, částečně Bulharska. Koncem šestého století našeho letopočtu nacházíme takzvané Bílé Srby severozápadně od pozdější české hranice, mezi Odrou, Labem a Weserou. Na východ od těchto Bílých Srbů se nacházela sídla Bílých Chorvatů. Rozkládají se až na území pozdějšího jižního Slezska.

Etnická a jazyková blízkost obou slovanských kmenů byla velmi těsná, což Srbům a Chorvatům zůstalo po celé dějiny a oběma národům tato skutečnost později velmi znesnadňovala vymezení jednoho vůči druhému. Už na tomto místě je třeba říci, že hranici mezi oběma kmeny, později národy, vymezily teprve dějiny Balkánu, příslušnost Chorvatů k latinské (římské, rakouské/německé) orientaci a naopak srbské pravoslaví, cyrilice a afinita k byzantské (řecké), později ruské kulturní a politické oblasti. Už na tomto místě je nutné zdůraznit takto vnímanou „cizost“ Srbska a srbské kultury z pohledu národů střední a západní Evropy. A naopak větší blízkost Chorvatů, se kterými byly tyto národy spojeny vyznáním i politickými zájmy. Tato dávná cizota sehrávala svoji úlohu po dobu celé historie srbsko-západoevropských vztahů, a ač se to může zdát nepochopitelné, měla nepochybný vliv i na nedávný postup Západu vůči Srbům.

Někdy v průběhu 7. století se Srbové i Chorvati vydali směrem na jih a usadili se na Balkáně víceméně v oblastech svých pozdějších sídel. Spolu s nimi se na sever od Chorvatů objevují Slovinci. V časech, kdy se na slovanských územích uprostřed kontinentu upevňuje Velkomoravská říše, vzniká také velice silný stát Bulharů, který na konci 9. století mohutní za cara Simeona. Podobně jako západní Slované nechtě koexistovali s Avary, byl i bulharský stát původně dílem turkotatarských kočovníků a nájezdníků, kteří postupně splynuli se slovanským obyvatelstvem těchto jižních Slovanů. V devátém a desátém století hrála bulharská říše velice významnou roli v jihovýchodní části Evropy, kde byla moc Bulharů konfrontována s Byzancí.

Byzanc usiluje o vliv ve střední a jihovýchodní Evropě

Byzanc jako východořímská říše velmi usilovala o získání vlivu ve střední Evropě. Zejména po rozkolu mezi západní a východní církví v polovině 11. století se mocenský boj mezi katolickou církví a protestantstvím vyvíjel konfrontačně. Ale už i předtím, jak ostatně ukazují i moravské a české dějiny, se vedl boj mezi Franskou (německou) říší a Byzancí o vliv nad Moravou, Čechami, Panonií (Uhry). Soupeření mezi latinským západem a řeckým východem natrvalo rozdělilo také Balkán, a především toto nakonec od sebe odtrhlo dva národy, jejichž příbuznost hraničící s totožností není možno zpochybnit žádnými argumenty. Hranice mezi Východem a Západem zůstala ostatně mnohasetletým nešťastným osudem celého kontinentu, bez ohledu na to, zda se projevovala jako soupeření mezi římskou a byzantskou mocí, latinskou církví a pravoslavím, Habsburky a Osmanskou říší, tedy křesťanstvím a islámem, nebo zda má „moderní“ podobu nepřátelství mezi Západem a Ruskem. Ta nešťastná hranice dávno rozpadlé římské říše je bolavá do dnešních časů.

Pohled na staré mapy evropského osídlení

Podívejme se v této chvíli znovu na mapu evropského osídlení, evropských států a říší, jak vypadala za vlády otonské dynastie v Německu a za Boleslava I. v českém přemyslovském knížectví [3].

Rozsáhlá oblast mezi západními Slovany na severu a jižními Slovany je přerušena sílícím uherským státem daleko přesahujícím své současné (maďarské) hranice. Obyvatelstvo Korutan, Štýrska, pozdějšího Slovinska až po Istrii je směsí mnoha národů a kmenů, mezi kterými se formují pozdější Slovinci. Chorvaté obsadili celé své pozdější území včetně Dalmácie uchovávající si velmi silný italský (latinský) vliv. Centrum srbského osídlení se v té době nachází více na jihu, v takzvaném Starém Srbsku, jehož dominantním územím je oblast Rašky a Zety na jihu.

Mezi Chorvatskem a kraji obývanými dominantně Srby se formuje území pozdější Bosny, jehož obyvatelstvo je smíšené ze Srbů a Chorvatů. V té době je ale velmi sporné hledat mezi oběma etniky jiné rozdíly než náboženské. Kolem roku 1210 sousedí Království srbské na jihovýchodě s Bulharskou říší, na jihu s tzv. Epirským despotátem, který zahrnoval území pozdější Albánie s romanizovaným ilyrským obyvatelstvem. Na jih od Bulharska ležely oblasti řecké, například Soluňské království. Samotná pozdější Makedonie byla v té době součástí Bulharské říše. Makedonie vůbec představovala po celé dějiny této části Balkánu velmi komplikovaný fenomén. Její slovanské obyvatelstvo se nevyhraňovalo národnostně. Byli to prostě makedonští Slované, sousedé makedonských Řeků či Ilyrů (mimo jiné pozdějších Albánců). Z pohledu srbského se jednalo o jižní enklávu srbského osídlení.

Tyto skutečnosti svědčí o mimořádně komplikované národnostní mapě Balkánu. Okolnosti, ke které je třeba připočíst mocenské přetahování o Balkán a jeho státy, které vedly tehdejší evropské mocnosti a církevní střediska a které nabylo zvláště dramatické podoby s pronikáním islámských Turků do Evropy.

Rozmach srbského státu ve středověku

Koncem třináctého a v průběhu čtrnáctého století se srbské království etablovalo na poměrně rozsáhlém území. Na severu, u Bělehradu, sousedilo s Uhrami, na západě s Bosnou, na jihovýchodě s Bulharskem a řeckými oblastmi. Podstatné je, že zahrnovalo Rašku, Zetu a Kosovo, tedy takzvané Staré Srbsko, a dosahovalo až k Jaderskému moři. Naproti tomu k tomuto srbskému státu nepatřila oblast pozdější Vojvodiny, která se ostatně nadlouho stala součástí habsburského státu (soustátí), ačkoli v ní žila většina obyvatelstva srbského původu.

Ve dvanáctém století se podstatná část Balkánu i Uher nacházela pod správou Byzance. Když v roce 1180 zemřel byzantský císař Manuel, byzantská moc nad jihovýchodní Evropou zeslábla. Dříve podřízené oblasti, Uhry i Srbsko, zahájily protiofenzívu a Srbům se podařilo ovládnout oblast Bělehradu, který se nacházel pod byzantskou správou, a rozšířit původní území o oblast Zety. Momentálního oslabení Byzance využili také Bulhaři, kteří některé postupy vůči Byzanci koordinovali se Srby.  Srbové za knížete (velkého župana) Štěpána Nemanji dokonce nabídli pomoc při útoku na Byzanc římskému králi Fridrichu Barbarossovi. Opatrný Fridrich tuto nabídku odmítl, nicméně Srbové, stejně jako Uhři, umožnili křižákům průchod svým územím.

Třetí křížová výprava už naplno odhalila skutečné cíle západního křesťanstva na Východě, jimiž rozhodně nebyla ochrana božího hrobu proti pohanům, ale plenění, rabování a mocenské zisky na úkor východní říše. Kde začínala možnost obohacení se na úkor druhého, tam končila křesťanská solidarita dvou rozdělených církví a kultur. Dějiny nepravdivých výkladů válek je na příkladu křížových výprav možno studovat dokonale, stejně jako na dějinách republikánského i císařského Říma.

Srbové a Bulhaři ovšem této křížové výpravy proti Byzanci využili dokonale. Rozšířili území svých států a Srbové dokonce Fridrichovi nabídli, že přijmou vůči říši vazalský status. Fridrich Barbarossa ovšem utonul v řece Salef, takže stejně jako francouzský Ludvík IX., jenž svou životní pouť ukončil v Tunisu, se z křížové výpravy nevrátil. Fridrichovou smrtí křížové tažení Západu na Východ skončilo a Byzanc se mohla vzpamatovat z těžkých ran. Císař Isaakios II. Angelos pak porazil Srby na řece Moravě [4]. Srbsko ale bylo v té době už dost silné na to, aby je tato porážka neuvrhla znovu do lenní závislosti na Byzanci. Oba státy spolu nakonec uzavřely dohodu a císařova neteř Eudokije se stala ženou Nemanjova syna Štěpána. Nicméně nakonec se stalo, že příští byzantský císař Alexios III. Angelos Nemanju donutil, aby se v roce 1196 vzdal srbského trůnu a předal jej prostřednímu synu Štěpánu I. Prvověnčanému.

Následovaly ale spory s bratrem Vukanem, který si jako prvorozený nárokoval srbský trůn. Tomu se za pomoci uherského krále podařilo bratra vyhnat. Ovšem musel se za pomoc Uhrů odměnit tím, že uznal nad sebou moc Uher a římské kurie. Tímto způsobem se římský papež snažil změnit orientaci Srbska od Byzance k Římu a k říši. Tento souboj mezi Západem a Východem, tedy mimo jiné mezi západním a východním křesťanstvím se dotýkal po celá staletí dějin Srbů, Chorvatů, Slovinců i Bulharů. Byl to vleklý a neutuchající zápas, jehož výsledkem bylo rozdělování etnicky i jazykově nejbližších národů na národy, které se pociťovaly jako cizí a v klíčových okamžicích svých dějin i jako nepřátelské.

Tato nepřátelství se skládala z mnoha vrstev, rozbíjela dříve přátelské vazby a evropským mocnostem sloužila v jejich zápase o moc, ale také – a toto byl prvořadý zájem především Německa (a Rakouska) – rozdělování náboženské, jazykové a kulturní znemožňovalo vytvoření jednotného velkého slovanského státu. Právě tato možnost se v dějinách balkánských Slovanů nabízela několikrát. Projekt Jugoslávie, který byl uskutečněn po první světové válce (Království Srbů, Chorvatů, Slovinců), nebyl zdaleka novinkou, pokud se jednalo o možnosti řešení nezávislosti Balkánu poté, co se vymanil nejprve z moci Byzantské a potom z nadvlády osmanských Turků.

Německo (Rakousko) dbalo o rozdrobenost Slovanů na Balkáně stejně pečlivě, jako když římští císařové z německých dynastií žárlivě střežili „hrozbu“, že ve středu Evropy dojde ke spojení českého království s královstvím polským. Vždy dovedně vráželi klín mezi tyto dvě slovanské země, jejichž panovníci jim v tom ovšem vycházeli sami vstříc, tím že upřednostňovali krátkodobé cíle svých vlastních potřeb před dlouhodobou koncepcí středoevropské politiky. A také tím, že v uvažování středověké šlechty šly dynastické vazby napříč národní příslušností, která byla nadto ještě pociťována velmi slabě. Evropská šlechta byla internacionální a její poddaní se identifikovali spíše se zemí než s národní a jazykovou příslušností.

Osoba svatého Sávy, prvního srbského arcibiskupa

Do souboje mezi oběma srbskými bratry zasáhla čtvrtá křížová výprava, při které křižáci lačnící po kořisti zpustošili Dalmácii, což popudilo papeže Inocenta III. a Vukan ztratil podporu Říma. Na to Štěpán I. za pomoci Bulharů obnovil svou královskou moc. Usmíření mezi oběma bratry se ujal jejich třetí bratr Sáva, který se stal pro srbské kulturní a církevní dějiny postavou velice významnou a symbolickou.

Štěpán získal královskou moc z Říma a mnohé nasvědčovalo tomu, že západní křesťanství získá i celé Srbsko na svoji stranu. Proti pronikání latinské církve na Východ se ale postavila ortodoxní církev vedená právě Sávou, prvním srbským arcibiskupem. Štěpán musel svoji orientaci na Řím a na říši zastavit.

Není na nevelké ploše článku možné sledovat podrobně osudy srbského království v době před vpádem Turků a islámu na Balkán, byť byly komplikované, rozmanité a velmi zajímavé. Proto jen velmi stručně a zjednodušeně. Byzanc v průběhu 13. století střídavě slábla a zase částečně obnovovala svůj vliv, nicméně musela stále čelit útokům Bulharů a Srbů. Srbové za krále Milutina usilovali o přivtělení území Makedonie k srbskému státu, což se jim zčásti i podařilo. V době Milutinovy smrti (1326) se srbské území rozkládalo od řeky Sávy na severozápadě a od Bělehradu na severu (severovýchodě) přes území Starého Srbska včetně Kosova a Metohije až po města na jaderském pobřeží, Dubrovník, Kotor, Budvu a další. Srbsko tak sousedilo přímo s Bosnou, Uhry, Bulharskem a Byzantskou říší.

Srbská expanze do Makedonie ovšem zneklidnila Bulhary, kteří se spojili s byzantským císařem. V bitvě u Velbuždu roku 1330 však Srbové Bulhary drtivě porazili a pronikli hluboko do jejich území. Severní Makedonie se stala součástí srbského státu.

Král Štěpán Dušan carem

Svého mocenského vrcholu dosáhlo Srbsko za krále Štěpána Dušana (1331 až 1355). Štěpán Dušan rovněž využil vnitřních mocenských konfliktů Byzantské říše a připojil k Srbsku další území v Makedonii. Srbsko se tak dostalo územně až téměř k Soluni, tedy k Egejskému moři. Moc krále Štěpána Dušana vzrostla natolik, že ho římský císař a český král Karel IV. oslovil osobním dopisem, ve kterém mu blahopřál k jeho rozhodnutí povýšit srbskou královskou korunu na carskou (císařskou). Karel IV. údajně ve svém listě vyslovil radost nad tím, že se v jednom čase ocitají západořímská a východořímská koruna v rukou panovníků, kteří oba „užívají vznešeného jazyka slovanského“.

Korunovaci cara Dušana znázornil Alfons Mucha ve Slovanské epopeji

Štěpán Dušan ovšem provedl své povýšení na cara (císaře) proti vůli Byzance a jejího faktického panovníka Ioannese VI. [5], se kterým byl doposud v přátelských vztazích. Přátelství se ovšem proměnilo rázem v tuhé nepřátelství. Byzantský panovník požádal cařihradského patriarchu, aby uvalil na Štěpána Dušana klatbu.  Nicméně, srbský car byl v té chvíli již tak mocný, že jej cařihradská klatba nijak neohrozila. On sám a jeho dvůr přijali ceremoniál, symboliku, zvyky i roucha z Byzance.

Osmanští Turci a Bitva na Kosově poli

Přibližně do konce 13. století byly oblasti malé Asie osídleny kmeny seldžuckých Turků, kteří se tam začínají objevovat už koncem 11. století a počínají si na dobývaných územích mimořádně krutě. Přijali sunnitskou verzi islámu. Na konci 13. století však pod tlakem Mongolů začali do malé Asie proudit Turci osmanští. Svůj název odvozovali od jistého Osmana, který založil původní stát někde v oblasti Bithýnie. Při svých výbojích v Byzantské říši převzali Osmané celou řadu vymožeností vyspělé východořímské civilizace i kultury, především organizaci státu, administrativu, organizaci vojska a podobně.

V jistém smyslu si osmanští Turci počínali obdobně jako germánské kmeny, které při svých stycích a výbojích se západní římskou říši, převzali mnohé její civilizační prvky, což jim nakonec usnadnilo dobytí impéria a následné převzetí jeho moci.  V případě Osmanů se tak stalo záhy, germánské kmeny musely projít ještě přibližně stoletým vývojem, než se jim podařila „integrace“ vedoucí ke vzniku Franské říše.

Úpadek Byzance, probíhající pod tlakem Turků doprovázený vnitřním rozkladem, trval více než jedno století. Expanze Turků do Evropy začala za osmanského vládce Bayezida I., který vládl v letech 1389 až 1402. Cařihrad padl roku 1453 za Mehmeda II., který vládl až do roku 1481, a právě do Cařihradu, respektive již Istanbulu, přenesl své sídlo. Byzantion čili Cařihrad, byl doposud východní výspou křesťanství. Byl to „druhý Říma“, jehož význam založil císař Konstantin Veliký. Ačkoliv mezi západním (latinským) císařstvím a Byzancí (řeckou, ortodoxní, pravoslavnou) vládly řevnivost a náboženské neshody, přece jenom se obě části bývalého římského impéria chápaly jako dvě části jedné civilizace, jedné kultury a jednoho vyznání.

Rychlá expanze Turků téměř do všech částí dřívějšího arabského i byzantského prostoru, začala představovat nebezpečí, které římská říše a království uprostřed Evropy zpočátku ignorovaly. Uherský král a svéhlavý zeť krále Jiřího z Poděbrad, Matyáš Korvín [6] byl však se svým uherským královstvím Turkům teritoriálně už příliš blízko, a tak se docela logicky snažil co nejvíce motivovat slovanská knížata v oblastech, které měly Uhry pod svou správou (víceméně Chorvatsko, Bosna), k tomu, aby mobilizovali vlastní síly k boji proti Turkům, kteří začínali pronikat na Balkán. Poskytoval jim tak určitou míru autonomie.

Nicméně tvrdý, a možná zásadní, úder slovanským národům na Balkáně přišel v roce 1389 v oné slavné a pověstmi opředené bitvě na Kosově poli. Další porážka Slovanů se odehrála o více než sto let později (1493) v bitvě na Krbavském poli, která rozhodla o osudu dalšího ze silných slovanských států na Balkáně, Chorvatů.

Mezi oběma těmito daty probíhalo postupné turecké dobývání Balkánu. Turci postupovali v zásadě dvěma směry. Jeden směr jejich expanze, tedy i pronikání islámu do křesťanských zemí, vedl do Panonie, která se Osmanům otevřela dobytím pevnosti Golubac. Odtud, z Panonské nížiny, měli Turci cestu otevřenou hluboko do střední Evropy, na Budu a posléze na Moravu i k Vídni. Druhý směr osmanského útoku vedl k pobřeží Jaderského moře, do Dalmácie a v širším smyslu směřoval na celé Chorvatsko a odtud opět na sever.

Osudné bitvě Srbů na Kosově poli předcházela, jak to už před osudnými bitvami v dějinách bývá, vnitřní krize státu. Dušanův syn Štěpán Uroš V. (stejně jako legendární synové Svatoplukovi) neudržel pohromadě rozsáhlé království svého otce. Jednotlivé doposud přivtělené části království se začaly osamostatňovat a vedly vůči Turecku svou vlastní politiku. Centrální oblasti Srbska, které si udržovaly nezávislost na Turcích, ovládl kníže Lazar Hrebeljanovič. Knížete Zety a Kosova, Balšiće, porazili Turci roku 1385 a ovládli i Niš. Bosenské vojsko sice roku 1388 Turky porazilo, ale jejich vítězství v podstatě přimělo Murada I. k útoku proti Srbům a dalším slovanským národům.

Na svátek svatého Víta (15. červen, Vidov dan) se tedy turecké vojsko vedené sultánem Muradem srazilo s koalicí Slovanů (na jejich straně ale bojovali také Italové, Uhři i doposud neislamizovaní Albánci). Srb Miloš Obilić údajně, a ještě před bitvou nebo na jejím začátku, vnikl do tureckého ležení a zabil sultána Murada, což mělo vnést do řad osmanských Turků chaos. Nicméně, tak se patrně nestalo a iniciativu převzali velitelé vojska. Bitva sice neskončila přesvědčivým vítězstvím Turků, dost možná neměla vítězů. Nicméně Turkům se podařilo zmocnit se knížete Lazara a několika dalších předáků slovanského vojska, které následně popravili. Co ale představovalo nepopiratelný úspěch Turků v bitvě na Kosově poli, byl fakt, že se slovanské státy vyčerpala lidsky a materiálně, zatímco Turecko mělo dostatek sil k regeneraci a následné expanzi do nitra Balkánu a pak do střední Evropy.

Poslední úder Srbům zasadil král Zikmund Lucemburský

Poslední úder Srbům ale zasadil uherský král Zikmund Lucemburský, když využil oslabení Srbska po bitvě na Kosově poli a vtrhl do severních částí Lazarova sátu. Vdova po knížeti v reakci na vpád z Uher podepsala vazalskou dohodu s Tureckem.

Při posuzování historických událostí je v podstatě zakázána otázka začínající slovy „Co kdyby?“ Nikdo na ni nedokáže poskytnout opravdu stoprocentní odpověď. Nicméně, dějiny učí a dějiny ukazují, jak v nich fungují určité mechanismy, které se opakují v různých variacích a derivacích. To, že některá mocnost využije krize nebo dokonce i katastrofy jiného státu k tomu, aby posílila své vlastní pozice a něco získala navíc, je v dějinách úplně běžná věc. Dokonce se dá úspěšně pochybovat o tom, že technologicky orientovaný civilizační pokrok, daleko předbíhající pokrok v právu, etice a morálce, cokoliv změnil na podobných postupech. Spíše je ještě zdokonalil.

Je ale docela možné, že Srbsko by za pomoci dalších slovanských států dokázalo Turkům ještě nějaký čas vzdorovat, kdyby Zikmund v podstatě nepřinutil vdovu po srbském knížeti k tomu, aby zlomila nad nezávislostí své země hůl a odevzdala Srbsko Turkům. Dokládají to ostatně následující děje. Po kosovské bitvě se mezi Slovany a Turky rozpoutala smršť střetnutí a bitev, ve kterých Turci vždy nevítězili.

Král Zikmund vstoupil do těchto událostí ještě jednou, a to tentokrát svým tažením proti Turkům. Dost možná pochopil, že útokem proti Srbům získal sice nějakou kořist, ale politicky ztratil, ba dokonce posílil potenciálně daleko nebezpečnějšího protivníka. Na straně Turků, v bitvě u Nikopole na Dunaji (1396), která dopadla pro Zikmunda špatně, totiž bojovali už do turecké náruč zahnaní Srbové.  Vypadá to, jak by panovníci dynastií mocných států na západě a ve středu Evropy měli zvláštní talent na to dělat si nepřátele z národů, které mohly být jejich spojenci.

Nicméně, v té době měl Zikmund Lucemburský svůj politický zenit teprve před sebou. Srbské a turecké dobrodružství, dá se říci, rámovalo teprve jeho „léta učednická“. Císařskou korunu, kostnický proces s Janem Husem, zuřivý boj o český trůn, křížové výpravy proti husitům a vlastní smrt – údajně ve stoje jako u císaře Vespasiana – měl tento nesporně chytrý, obratný a záludný politik středověku teprve před sebou.

Boje za svobodu na Balkáně pokračují

Boje na Balkáně probíhaly o celé patnácté století. Po Zikmundově smrti, pro změnu zase Turci využili sporů o uherské následnictví, a zahájili tažení do Uher. Roku 1439 dobyli Turci pevnost Smederevo, která byla v jistém smyslu branou do Uher. Uherský sněm za podpory papeže připravil křížovou výpravu proti Turkům. V jejím čele stanul Jan Hunyady [7]. Křesťanské vojsko proniklo až k Sofii, kde uštědřilo Turkům porážku. Turci museli začít vyjednávat a plodem tohoto vyjednávání bylo obnovení, respektive posílení moci tamního srbského despoty Jiřího Brankoviće, který v organizaci protitureckého boje sehrával významnou roli.

Papežská kurie ale s příměřím nesouhlasila a přiměla krále Vladislava I. Jagellonského k nové křížové výpravě proti Turkům. Tato výprava ale skončila pověstnou katastrofou u Varny, kde si Vladislav Jagellonský svou smrtí vysloužil přízvisko Varenčik.

Osmanská říše pronikala na Balkán už ve 14. století

Od této výpravy dal ale srbský vládce Jiří Branković ruce pryč. Soustředil se raději na obnovení srbského státu v jeho původních hranicích, respektive pokud možno v hranicích za krále Štěpána Dušana. Nicméně, právě při tomto úsilí se bojům s Turky nemohl vyhnout. Uhři postupovali proti Turkům na vlastní pěst a srazili se s nimi symbolicky „opět“ na Kosově poli, kde byl Jan Hunyady Turky poražen. Musel z bojiště utéct, což se pak objevilo v srbském přísloví, jež praví, že někdo „dopadl jako Janko na Kosovu“.

Po pádu Cařihradu vytáhli Turci znovu proti Srbům. U Kruševače však uherská a srbská vojska Turky porazila. O rok později podnikli Turci nový vpád, tentokrát úspěšnější, především díky tomu, že Jiří Branković musel paralelně bojovat s Benátčany, kteří patřili m významným mocnostem tehdejší Evropy a uplatňovali nárok na dalmatské pobřeží Jaderského moře, na město Terst a další enklávy.

Srbové a Turci uzavřeli příměří, což pro Srby znamenalo územní ztráty a platby pravidelného tributu Turkům. V roce 1456 Jan Hunyady porazil Turky u Bělehradu, ale téhož roku zemřel Jiří Branković, což vneslo na jeho území vnitřní nepokoje, kterých Turci, jak také jinak, okamžitě využili. Po smrti jeho nástupce, Lazara Brankoviče, se situace v srbských krajích stala dramatickou. Země se v podstatě rozdělila na dvě strany. Jedna strana chtěla pokračovat v bojích s Turky, druhá chtěla s nimi vyjednávat a najít nějaký modus vivendi pod tureckou nadvládou. Tato strana nakonec zvítězila a vydala Turkům pevnost Smederevo, což znamenalo konec srbské nezávislosti a svobodného srbského státu.

Pronikání islámu na srbská území. Albánci a islamizovaní Slované alias „poturčenci‘

Část tamních Slovanů samozřejmě přijala názor, že se s osmanskou nadvládou nedá dělat nic jiného než se s ní sžít a pokusit se naučit se v osmanských poměrech, jak se říká, chodit. Proto mnozí Slované přijali islám, čímž získali snazší přístup k významnějším státním a administrativním funkcím, a také výhodnější životní podmínky, k nimž například patřily výrazně nižší daně. Do původně ryze slovanských zemí postupně pronikali islamizovaní Albánci, přičemž Turci toto mísení obyvatelstva podporovali a často sami organizovali. Islamizovaní obyvatelé, ať už Albánci nebo slovanští „poturčenci“ (turčíni) se mnohdy natolik sžili s tureckými pány, že na slovanských územích vytvořili výrazně privilegovanou (šlechtickou) vrstvu, jejíž privilegia a posléze i chování vůči křesťanům vedlo pravoslavné i katolické Slovany k hromadnému opouštění krajů, ve kterých islamizovaní obyvatelé získávali dominanci.

Turecko na svém tažení do nitra Evropy

Pád Smedereva sice znamenal konec srbské nezávislosti, nicméně boje Srbů proti Turkům ještě pokračovaly. Sultán Süleyman I. začátkem 16. století dobyl Šabac a pak se zmocnil i Bělehradu. A v bitvě u Moháče roku 1526 porazil i uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského, který v bitvě nalezl smrt, a na základě toho Habsburkové získali přístup k české koruně.

O deset let později se Turci zmocnili Slavonie a začali obsazovat Dalmácii. A v roce 1541 Turci dobyli Budín. Svoji pozici na Balkáně upevnili pak v roce 1580 ustavením takzvaného Bosenského pašalíku. Osmané se zmocnili Sarajeva, padla pevnost Bihać. Dále Turci postupovali k Sisaku a Karlovaci a paralelně posilovali svoje panství i na jihu, v Makedonii.

Významná část evropského jihovýchodu nastoupila cestu k zásadní kulturní a náboženské proměně. Na staré rytině zobrazující Sarajevo koncem 16. století, se město hemží minarety a půlměsíci. Již to není evropské město, ale město turecké.

Celou Evropou obchází strach z Turků. V roce 1593 dokončil český šlechtic Václav Budovec z Budova (byl popraven mezi českými pány roku 1621 na Staroměstském náměstí) svůj slavný polemický spis proti Turkům a proti islámu, který nesl symbolický název Antialkorán. Je to dílo koncipované v duchu dobových polemik, tedy neusilující ani v nejmenším o objektivitu. Nicméně, nenávist vůči Turkům a jejich náboženství je v tomto spise evidentní.

Janičaři, elitní vojenské jednotky Osmanské říše

Uherské království je Turky ohroženo bezprostředně. Z Budína k Vídni je to coby kamenem dohodil. K Vídni přitáhl sultán Süleyman (Sulejman) poprvé už v roce 1529. Vyrazil k ní sice už v květnu, ale obléhání města se protáhlo a někdy v průběhu října začaly Turkům docházet potraviny, a nakonec začal padat i sníh, a tak sultán od centra habsburské monarchie odtáhl s nepořízenou.

Druhé obležení Vídně Turky se uskutečnilo až o půl druhého století později, v září 1683. Tehdy přispěchal na pomoc hlavnímu městu monarchie polský král Jan III. Sobieski s 37 tisíci vojáky a bitvu o Vídeň rozhodl. (Podle některých pramenů byla ale na turecké straně v počátku obléhání výrazná početní převaha, údajně na 200 tisíc vojáků.) Tím pronikání Turků do Evropy a jejich snaha o přivtělení velké části kontinentu k Osmanské říši, skončily. Strach z Turků a z jejich dobytí Vídně mohl docela dobře patřit k důvodům, pro které se habsburský císař Rudolf II. rozhodl přemístit císařské sídlo do Prahy, tedy trochu dál od tureckého nebezpečí. Jistě, důvodů k tomuto rozhodnutí mohlo být více. Údajně o přesunutí císařského sídla dál od neklidné hranice uvažoval už císař Maxmilián.

Vnitřní uspořádání turecké správy

Turecká správa byla centralizovaná. Říše se dělila na takzvané ejalety, v jejichž čele stáli pašové. Všechny země na Balkáně patřily až do dobytí Cařihradu pod „sofijský ejalet“. Samostatné ejalety byly na Balkáně zřízeny až v průběhu 16. století. Turci měli mimořádně početné pozemní vojsko, jehož elitní pluky tvořili takzvaní janičáři. Paradoxní je, že jeho významné části byly rekrutovány z válečných zajatců a původně dětí ukořistěných Turky v křesťanských rodinách, které byly cvičeny k boji a zároveň silně fanatizovány radikálním pojetím expanzívního islámu.

Turecko byla islámská země. Vedle muslimských šlechticů měli v říši také určitá privilegia stařešinové rodů pasteveckých Vlachů, kteří Osmanům pomáhali ve vojsku, ale také střežit hranice říše, horské průsmyky a podobně. Část těchto lidí pochopitelně přijala islám. Turci prováděli velké přesuny obyvatelstva. Tím, že pustošili některé kraje a zbavovali je původních obyvatel, následně řídili jejich kolonizaci. Takto se dostalo například hodně Srbů a Vlachů do bosenské Krajiny, do Dalmácie a Slavonie.

Islamizace obyvatel a turecké násilnosti vedou ke konfliktům

Turci na dobytých územích prováděli cílenou islamizaci. Docela logicky měli největší úspěch všude tam, kde neexistovala pevná křesťanská církevní správa, takže především v Bosně. Tam se do poloviny 16. Století přihlásilo k islámu 75 procent obyvatelstva. Další výrazně islamizovanou oblastí se stala Albánie.

V první fázi turecké expanze probíhala islamizace často i násilnou formou, například odebíráním dětí křesťanům a jejich cílenou převýchovou. Není divu, že mezi slovanským- pravoslavným i katolickým – obyvatelstvem takovéto zacházení vyvolávalo odpor a zášť, která se později začala obracet vůči všem lidem, kteří spolu s přijetím islám získali privilegia a mnohdy přijali i chování a způsoby tureckých pánů.

Turecké násilnosti páchané ve slovanských krajích a jednání „poturčenců“ postupně zakládaly na spoustu konfliktů a násilností, ke kterým docházelo v pozdějším vývoji této části Balkánu. Aniž bychom chtěli jakkoliv přehánět působení velice starých historických zkušeností, je nutné si uvědomit, že turecká nadvláda trvala pět století! A co víc, po vymanění se z turecké nadvlády se poměr sil mezi dříve porobenými Srby a jejich utlačovateli obrátil a nastalo další dlouhé období, během kterého vzájemná řevnivost, nesnášenlivost i nenávist pokračovaly. Jihoslovanská část Balkánu vlastně nikdy nedošla klidu. Různé další okolnosti a historické zkušenosti postavily proti sobě Srby a Chorvaty, stejně jako pravoslavné Srby a islamizované Albánce.

Západní mocnosti snad mohly v době nedávné pomoci urovnat nebo alespoň zmírnit letité nepřátelství mezi národy a etniky Jugoslávie. Namísto toho se v každém z konfliktů postavily vždy spolehlivě na jednu stranu, na stranu protisrbskou, a pomohly jí v těchto konfliktech zvítězit, a to aniž by se sebeméně snažily situaci v Jugoslávii pochopit a přispět spíše k ukončení nepřátelství než provést kroky, které národy v této části Balkánu rozdělí na další staletí novou nenávistí, která se připojí k dosud nezhojeným ranám.

Vztah mezi Srby a Albánci v srbském Kosovu je již, zdá se, zničen nenávratně. Pokud se EU rozhodne přijmout do svého svazku Kosovo, jež je státem navýsost podezřelým, pak do EU Srbsko nikdy vstoupit nemůže. Bylo by to ještě mnohem konfliktnější “partnerství“, než případná unijní koexistence Řecka s Tureckem, která, jak se zdá, uskutečněna nebude. Že se Řekové s Turky nemají právě rádi, nepramení zdaleka jenom z nedávného kyperského konfliktu. Prameny tohoto neláskyplného vztahu je nutno hledat rovněž v anexi řeckých území v době Osmanské nadvlády.

Zisk některých mocností pocházející z rozpadu Jugoslávie a z odtržení Kosova od Srbska je evidentní. Spojené státy v Kosovu získaly přinejmenším prostor pro strategicky umístěnou gigantickou vojenskou základnu připravenou pro případnou konfrontaci s Ruskem. Dále rozpadem Jugoslávie a poškozením Srbska snížily nebezpečí orientace této části Balkánu na Rusko a bombardováním Srbska „pod okny Kremlu“ demonstrovaly momentální bezmocnost bývalého největšího protivníka. A Německo, pro které Jugoslávie symbolizovala versailleský systém uspořádání Evropy po první světové válce, pro Němce vždy nepřijatelný, se rozpadem Jugoslávie a prostřednictvím spojeneckého Chorvatska dostalo opět k vytouženému jižnímu moři, na Jadran. A v neposlední řadě mnohonásobné oslabení Srbska (odstoupení Černé Hory z federace znamenalo pro Srbsko de facto ztrátu přístupu k moři) pro Německo odstraňuje potenciální nebezpečí, že by se Srbové mohli ještě někdy v budoucnu pokusit o dosažení lokální hegemonie na Balkáně. K tomu rozdrobené Srbsko už nemá mít nikdy sil.

Ale k tomuto tématu více ve druhé části článku věnované událostem 2. světové války, Titově Jugoslávii a konečně jejímu rozpadu či rozvití v devadesátých letech minulého století. 

Islamizace Turky obsazených zemí

Osmanským Turkům nešlo o to, aby na obsazených územích prováděli nějakou etnickou asimilaci tamního obyvatelstva nebo je zbavovali jejich jazyka. Turci potřebovali dobytých území využít hospodářsky a původní obyvatelstvo islamizovat.

Cesta k islamizaci balkánských Slovanů vedla prostřednictvím faktického postavení obyvatelstva Osmanské říše. Kdo nevyznával islám, nebyl plnoprávným člověkem. Slované, kteří zachovávali svoji původní pravoslavnou nebo katolickou víru, byli navíc zatíženi neúměrně vysokými daněmi, které by jako vyznavači islámu platit nemuseli. Jejich životní podmínky byly nesrovnatelně horší než u obyvatelstva, tureckého původu nebo u takzvaných „poturčenců“ a islamizovaných Albánců.

Turci tak ve snaze islamizovat tyto Evropany sáhli k nejjednodušší metodě, jaká se v historii dobývání a expanzí objevuje velice často. Kdo se podrobí systému, je zvýhodněn proti tomu, kdo vzdoruje.

Nezanedbatelným faktorem islamizace byl ovšem také rychlý rozvoj měst v původně slovanských zemích. V 15. a 16. století prožívalo Turecko hospodářský rozmach, jaký rozhodně neodpovídal obvyklému úsloví o „tureckém hospodářství“, a města zaznamenala rozvoj řemesel, obchodu, bohaté finanční transakce, peněžnictví, vzdělanost. A toto vše bylo pod tureckou taktovkou.

Jeden z výjevů osmanského (tureckého) obléhání Vídně

Náš moderní náhled na islám jako takový zpravidla nerozlišuje původní arabskou kulturu od pozdější turecké. Turci přijali islám jako nové náboženství mnohem později než Arabové. V obecném povědomí splývají arabské expanze do Hispánie a přes Pyreneje na sever až k Poitier s tureckým dobýváním. Ve skutečnosti byly ale mezi Araby a Turky ohromné rozdíly, které se rovněž projevovaly v rozdílném chápání jejich dobývání a „kolonizací“. Hlavním rozdílem byl vztah k odlišným náboženstvím.

Zatímco Arabové ve Španělsku byli vůči křesťanům a židům vcelku tolerantní (alespoň do vpádu Almorávidů na Pyrenejský ostrov koncem 11. století), nelibovali si v násilí, jaké nebylo nutné pro udržení klidu, a v zemi rozvíjeli bohatou kulturu a vzdělanost, Turci nepokrytě kořistili a původní obyvatelstvo místy znevolňovali a mnohým způsobem terorizovali. Naše vnímání islámu je v zásadě vnímáním odvozeným z neblahé zkušenosti s Turky (historickou zkušenost s Araby nemáme žádnou) a v současné době potvrzené rozmachem islámského fundamentalismu, který zasáhl i původní arabské oblasti, které ale svůj dávný kulturní charakter do značné míry ztratily právě v dlouhé epoše turecké nadvlády.

Albánci se stahují do Bosny, srbského Pomoraví, k Bělehradu, do Kosova a Makedonie

Všude v těchto oblastech žilo až do konce 17. století a začátku století následujícího majoritně pravoslavné slovanské obyvatelstvo. V době rakousko-uherských válek, které probíhaly po celé 17. století, dochází k velkým přesunům obyvatel na Balkáně.  Desetitisíce muslimů prchají před křesťanskými vojsky obsazujícími chorvatské kraje, Dalmácii, pobřeží Jadranu do Bosny, srbského Pomoraví, k Bělehradu, do Kosova a Makedonie. Mezi nimi přicházejí Albánci, původně katolického vyznání, kteří ale v průběhu 17. století přijímají hromadně islám. Etnická a náboženská mapa některých částí slovanských zemí se začíná pomalu měnit.

Z původních domovů pravoslavné i katolické obyvatelstvo nejčastěji slovanského původu vyhání válka nebo následné represe Turků, případně i rabování rakouských oddílů. Všude, kudy procházejí křesťanské armády, prchá pro změnu zase muslimské obyvatelstvo před pomstou. Pověst o hraběti Draculovi, tedy sedmihradském knížeti a vojvodovi Vladu Tepešovi (Cepešovi), přeháněla, pokud se jednalo o jeho posmrtné působení v roli upíra. Nicméně, nebyla přehnaná, když líčila poměry na uhersko-turecké frontě v polovině 15. století. Brutalita, se kterou Turci popravovali křesťanské zajatce (nabodávání na kůl, stahování z kůže, postupné upalování obětí zavěšených nad plameny a podobně – lidská vynalézavost, pokud jde o bestialitu trýznění je nekonečná), zdomácněla také ve zvycích některých dobrodruhů bojujících na straně křesťanských vojsk. Zlo páchané jednou stranou vede vždy k pomstě podobného ne-li horšího druhu ze strany druhé.

Málokdo si asi dnes dovede představit hrůzy, které uhersko-turecké, rakousko-turecké a „slovansko“-turecké války s sebou přinášely. A přitom právě tato historická zkušenost jako jediná dokáže asi změřit hloubku propasti, která se rozevřela mezi křesťanskými obyvateli Balkánu na straně jedné a Turky, „poturčenci“ a islamizovanými národy na Balkáně na straně druhé. Tato propast působila ještě dlouho po pádu turecké moci, vpila se do paměti lidí na obou stranách konfliktu jako inkoustová skvrna do hedvábné látky, a bohužel, působí dodnes, neboť byla obnovena zkušenostmi z období nacistické okupace Jugoslávie a z toho, kdo se postavil na kterou stranu[8].

Vstoupit zvenčí do jugoslávského konfliktu, vybrat si – výhradně podle vlastních zájmů a potřeb – jednu stranu sporů a tu označit za jediného viníka konfliktů a následně ostatním pomoci v boji proti ní, přesně toto udělalo západní společenství v případě Jugoslávie a Srbska v době relativně nedávné. 

Vymanění Srbska z turecké nadvlády

Jen z prostorových důvodů musíme posunout příběh srbského národa odvíjející se ve vztahu k islamizovaným Albáncům, Osmanské říši a evropským mocnostem až na práh devatenáctého století a odtud posléze do časů novodobých.

Na počátku 19. století vypuklo v okolí Bělehradu srbské povstání, v jehož čele stanul Jiří Karadjordje, který se brzy ukázal jako mimořádně schopný vůdce. Původem to byl drobný zeman nebo bohatý sedlák. Povstání cílilo proti janičářům, kteří si na srbském území počínali zvláště nevybíravě, ale později také proti turecké pravidelné armádě a proti poturčencům. Průvodní okolností tohoto postání byl také tlak na srbsky mluvící obyvatelstvo, které přijalo islám, v jehož důsledku byli tito lidé vyháněni ze svých domovů, především z měst. Odplata byla tak již v plném proudu.

Původním cílem povstání byla pouze obnova srbské autonomie. Tlak povstalců byl silný a Turecko přinutil k uzavření dohody. Paralelně vypukla rusko-turecká válka, která vázala turecké síly na jiných bojištích, což srbské povstalce zvýhodňovalo.

Rusko v té době již pracovalo s tezí „ochrany slovanského pravoslavného obyvatelstva“ proti turecké nadvládě, což velice komplikovalo situaci nejenom Turkům, ale i mocnostem evropského středu i západu. Především Rakousko a Německo viděly v ruském zájmu o Balkán nebezpečí pro své vlastní zájmy a všemi silami se snažily překazit navázání těsné spolupráce mezi Ruskem a především pravoslavnými Srby. Na druhé straně měly ale také zájem na oslabení Turecka, takže jejich politika se nesla často obojakým směrem. Byla však diktována výhradně vlastními mocenskými zájmy, starost o svobodu Slovanů na Balkáně mezi motivy k zasahování nehrála žádnou roli.

V čase vypuknutí války sliboval ruský car Srbům úplnou nezávislost na Osmanské říši. Události ale v té době ještě tak daleko nedospěly. V roce 1809 utrpěli Srbové několik porážek, nicméně ruský tlak na osmanskou říši se stupňoval. Rusové dokonce na srbském území rozmístili několik posádek. Nicméně, v roce 1812 vtrhl do Ruska Napoleon, aby zde přišel o celou svoji armádu. Na turecké frontě však Rusové museli ukončit postup a car stáhnul části armád pro válku s Francií.

Turci využili situace a vytáhli proti Srbům, aby jejich povstání rozmetali. Karadjordje musel uprchnout, nicméně Turci, kteří už také neměli sil nazbyt, vyhlásili vůči Srbsku generální pardon. Na místo uprchlého Karadjordjeviće se postavil mladý Miloš Obrenovič. Dobové prameny jej líčí jako spíše rozvážného a diplomatického vyjednavače, než aby byl impulsivním revolucionářem typu Karadjordjeviče, který byl ovšem později zavražděn vlastními lidmi.

Proto Obrenović s Turky vyjednává a dosáhl omezené autonomie a samosprávy pro srbská území, nad kterými se ujal vlády. Ve dvacátých letech 19. století čelili Turci masivní kritice celé Evropy kvůli způsobu, jakým potlačili postání v Řecku. Romantický básník Lord Byron tehdy řecké povstalce podpořil, bojoval na jejich straně proti Turkům, a v roce 1824 v Řecku také umírá. Takto skutečně přicházeli z evropských zemí dobrovolníci, kteří sledovali nesmírně houževnatý a obdivuhodný zápas balkánských národů proti turecké nadvládě. Absolvent Cambridge a autor Childe Haroldovy pouti tehdy nebyl jediným Evropanem ze západních zemí, který přijel na Balkán podpořit správnou věc.

V čele Srbska dynastie Obrenovićů

Miloš Obrenovič se orientoval především na Rusko a Rusko skutečně v ackermanovské konvenci z roku 1826 žádalo po Turecku, aby garantovalo širokou autonomii Srbů. Došlo k tomu ale teprve poté, kdy Rusko uštědřilo Turecku velmi citelnou porážku o tři roky později. V takzvané Drinopolské smlouvě se už musel Istanbul k srbské autonomii zavázat. V letech 1830 až 1831 vydává sultán několik nařízení, jimiž ustavuje autonomii Srbského knížectví.

Miloš Obrenovič se snaží dosáhnout odchodu co největšího množství islamizovaného obyvatelstva, především z venkova. Platí sultánovi dokonce poměrně vysokou částku za to, aby Turci vystěhované obyvatelstvo sami odškodnili nějakými náhradami. Na tomto místě je třeba zmínit fakt, že centrum Srbského knížectví se posunulo severněji od Starého Srbska a že do pravomoci Obrenoviće nespadaly části území Starého Srbska včetně Kosova a Metohije. Naopak, právě z těchto území v té době začaly proudit osadníci do Obrenovičova Srbska, ve kterém bylo dost půdy a možností k usídlení. Odhaduje se, že takto do autonomního Srbska přišlo na 200 tisíc pravoslavných obyvatel z Černé Hory, Kosova, Metohije, Makedonie a dalších území. Autonomní Srbsko se stalo v podstatě zemí, do níž sultánova moc pronikala jen velmi málo. Pokud Turecko chtělo cokoliv v Srbsku ustavit, muselo své kroky konzultovat s Ruskem.

V dalších desetiletích vládne v Srbském knížectví více méně dynastie Obrenovićů. Stát je v podstatě na Turecku již nezávislý a směřuje k absolutismu. Významným představitelem rodu se stává Michal Obrenović, který v letech 1866 až 1868 usiluje o vznik vojenského uskupení nazvaném Balkánský svaz. Podařilo se mu dojednat smlouvy s Černou Horou, Řeckem, bulharskými emigrantskými kruhy a s Rumunskem.

Jednání Srbů s Chorvaty, pokusy o spojení Slovanů v jednom státě

Srbové v té době jednají také s vůdcem Národní strany v Chorvatsku, biskupem Josipem Strossmayerem, který byl osobně nakloněn obnovení myšlenky ilyrské federace Slovanů na Balkáně a zasazoval se o vytvoření společného jihoslovanského státu, jehož součástí by mohlo být i Bulharsko. Mnozí předáci Národní stany v Chorvatsku hledali spíše to, co je se Srby spojuje, než co je rozděluje. Přibližně v téže době ostatně probíhají i jednání o charakteru jazyka a mnozí Srbové i Chorvati byli toho mínění, že se jedná o jeden jediný společný jazyk – srbo-chorvatštinu či chorvato-srbštinu.

Chorvati v Rakouské monarchii, stejně jako Češi a Moravané, nesli velmi špatně, že Vídeň ustavila rakousko-uherský dualismus a neuskutečnila federalizaci. Byť určitou formu dualismu poskytovala Chorvatům Budapešť.

Balkánský svaz ale zůstal více méně jenom na papíře. Naopak uvnitř Srbska sílil odpor proti Michalovu absolutismu. Blížil se závěr 19. století, což znamenalo, že do politických záležitostí se začala mísit také sociální otázka.  V roce 1868 byl na knížete Michala Obrenoviće spáchán atentát.

V roce 1875 propuklo protiturecké povstání v Bosně a Hercegovině. O rok později bylo uzavřeno spojenectví mezi Srbskem a Černou Horou a oba státy vyhlásily slábnoucímu Turecku válku. Válečné úsilí balkánských států podpořilo také Rusko. Válka se ale pro tyto státy nevyvíjela dobře. Turecko mělo přes všechen vnější tlak a vnitřní krize ještě dost vojenských sil. Válku by dost možná vyhrálo, kdyby je Rusko nedonutilo uzavřít příměří.

Rusko-turecká válka, Rusové před Istanbulem

Další válku vyhlásilo Rusko Turecku roku 1877. Rusové v ní obsadili velkou část jižního Balkánu a přiblížili se k Istanbulu. Velká Británie, Francie i Rakousko-Uhersko byly velice zneklidněny ruským tažením na hlavní město Osmanské říše. Rusové stáli doslova na krok od Istanbulu a pád Turecka mohl nastat velice rychle. Tím, že by to bylo samotné Rusko, které by „chromého muže“ na Bosporu definitivně odstranilo ze seznamu velmocí, velice by utrpěly britské, francouzské, německé i rakouské zájmy na Balkáně, na Blízkém východě i v severní Africe.

Je velmi pravděpodobné, že to nebylo vyčerpáním ruských vojenských sil, ale vědomím nastávajících konfliktů s koalicí střední a západní Evropy, co ruského cara přimělo k tomu, aby svá vojska stáhl od Istanbulu a ponechal Turecku ještě čtyři desetiletí jeho imperiální moci.

Rusko-turecká válka: bitva u Šipky (1877)

Výsledkem mírové smlouvy podepsané v San Stefanu byl ale prostor pro vznik samostatného Bulharského knížectví. Turci se navíc zavázali k definitivnímu uznání Srbska, Černé Hory, Rumunska. Bosna a Hercegovina získaly autonomii pod dohledem Rakousko-Uherska, což byla jistá obtížně definovatelná zvláštnost. Turci navíc museli souhlasit s územním rozšířením samostatných států.

Západní velmoci a Rakousko-Uhersko ale stále nelibě nesly rostoucí vliv Ruska na záležitosti Balkánu i na samotné Turecko a svolaly do Berlína kongres, kterému předsedal Bismarck. Tento kongres se snažil oslabit autonomii již osvobozených států. Po Srbsku a Černé Hoře žádal omezení vazeb na Rusko a Bosnu a Hercegovinu vložil pod okupační mandát Rakousko-Uherska. Velmoci prostřednictvím Berlínského kongresu z roku 1878 zasáhly do vývoje Balkánu způsobem, který sledoval pouze jejich vlastní mocenské zájmy, tedy kontrolu nad teritoriem a snahu vytlačit Rusko z Balkánu, nebo alespoň oslabit jeho vliv.

Srbové v Uhrách a kořeny chorvatsko-srbského národního nedorozumění

Věnujme alespoň maličkou zmínku jedné okolnosti, která zatím zůstávala trošičku stranou. Část srbských krajů, respektive území, na kterých žilo početné srbské obyvatelstvo, ovšem společně s jinými národy, se nacházela v Uhrách. Byla to především oblast Vojvodiny a pak také dlouhé a úzké pásmo zjednodušeně řečeno oddělující Uhry, Chorvatsko a Slavonii od Srbska a Bosny.

Toto území neslo označení Krajina nebo také Vojenská hranice. V 17. století ji zřídila habsburská monarchie jako ochranné pásmo před Turky. A jelikož mimo jiné oddělovalo Uhry od Bosny a Hercegoviny, využili Turci bosenského území k tomu, aby zde zřídili pro změnu zase svoji „vojenskou hranici“, Bosenskou Krajinu.

Tyto oblasti se smíšeným srbsko-chorvatským a muslimským osídlením potom sehrály zvláště dramatickou roli v čase rozpadu Jugoslávie po roce 1990, kdy Chorvati vyhnali ze srbské Krajiny na 200 tisíc Srbů, aniž by to jakkoliv vzrušilo západní mravokárce. Mainstreamová média pochopitelně vyhnání Srbů z Krajiny nevěnovala zdaleka takovou pozornost (nevěnovala mu téměř žádnou pozornost) jako pohybům Albánců z Kosova před bombardováním NATO. Vina za vyhánění Albánců byla pochopitelně stoprocentně přisouzena Srbům. Teroristické oddíly z takzvané Albánské osvobozenecké armády (UCK), které albánské uprchlíky potřebovaly k ospravedlnění svých akcí proti Srbům, jugoslávské policii a regulérní jugoslávské armádě, a které pohyby svých krajanů často sami působily a organizovaly, zůstaly samozřejmě v očích Západu bez viny.

Postavení Srbů v uherských oblastech bylo následující: Uhři považovali celé své území za jednolité a obývané politickým uherským národem. Obdobnou optiku ale měli také Chorvati, kteří rovněž celé území, které spravovali, považovali za své a obývané jediným národem, tedy Chorvaty. Z toho pohledu ztráceli Srbové ve Vojvodině a v Krajině nárok považovat se za samostatný a plnoprávný národ. Pojetí maďarské se opíralo koncepci uherského šlechtice Josefa Eötvöse, který vycházel z předpokladu, že národ je definován územím. Tedy, čí území, toho jména je i národ na něm, bez ohledu na to, jakou národnost on sám vyznává.

Z chorvatského přijetí téže koncepce vyplývala dlouhá řada nedorozumění a svárů mezi Chorvaty a Srby na uherském území, tedy ve Vojvodině a v Krajině (Vojenské hranici). Opět právě zde nacházíme jeden z celé řady pramenů pozdějších chorvatsko-srbských konfliktů.

Balkánské národy na cestě k Jugoslávii

Není nijak překvapivé, že rostoucí suverenita Srbů i Chorvatů vedla ke vzniku koncepcí „velkého“ Srbska a „velkého“ Chorvatska. Na prahu 20. století zmítaly Srbskem nepokoje, v jejichž důsledku skončila vláda Obrenovićů (kteří již získali královskou hodnost), a na trůn usedl vnuk zavražděného Jiřího Karadjordje, Petr I. Karadjordjević. Předtím byli Alexandr Obrenović a jeho manželka Draga Mašínová (českého původu) zavražděni, patrně nájemnými vrahy.

O získání kontroly nad Srbskem již dlouho dobu usilovalo Rakousko-Uhersko. Nový král Petr I. ale obnovil srbské vazby na Rusko a v hospodářské rovině hledal těsnější kontakty s Francií. Tím se habsburská monarchie ocitala mimo hru a pomaličku se začínal formovat casus belli Habsburků pro budoucí válku se Srbskem, kterou se rozhořel první světový válečný konflikt. Rakousku v Srbsku mimo jiné unikaly i velké projekty, například stavba železnice. Začátek dvacátého století byl již dobou plného ovládání politiky hospodářskými zájmy velmocí. Byl to práh pozdějších světových katastrof, které zřejmě nehodlají ustat ani nyní.

Srbové uzavírali dohody se sousedními státy, Černou Horou a Bulharskem a projevovali velký zájem o připojení Bosny a Hercegoviny. Bělehradský literární vědec Jovan Skerlić horlivě propagoval srbsko-chorvatskou jednotu. Rakousko-Uhersku tak skutečně na Balkáně hrozilo sjednocení všech jižních Slovanů včetně Bulharů v jeden mohutný státní celek, nota bene dost možná organizovaný Srby a politicky spolupracující s Ruskem.

V roce 1908 tedy Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu. Srbové chystali spojení s Černou Horou a proti anexi Bosny a Hercegoviny protestovali a bouřili se. Vídeň tehdy zaslala Srbsku ultimátum (nesplnitelná provokační ultimáta Srbsku se vůbec stala specialitou západní politiky vůči Srbům, viz Rabouillet 1999). Po bok Vídně se postavilo Německo. Srbové se obrátili k Rusku, ale Rusko radilo k opatrnosti, neboť nechtělo riskovat válečný konflikt. Srbsko tedy o rok později anexi Bosny a Hercegoviny uznalo. Následují v rychlém sledu za sebou dvě balkánské války, jejichž cílem mělo být osvobození zbývajících území od turecké nadvlády. Stalo se ale, že se v těchto válkách postavili proti sobě i dosavadní spojenci Srbové a Bulhaři. Nicméně, Srbsku se podařilo obsadit dřívější srbská území na Jihu včetně Kosova a části Makedonie, kde už ale tehdy žilo početné nesrbské obyvatelstvo, většinou islamizovaní Albánci.

Takto se Srbové na svém starém území dostali – v pro ně posvátném Kosovu – opět do kontaktu s Albánci a Turky, se kterými vedli celá staletí nesmiřitelný boj za národní nezávislost. Srbové byli tentokrát poprvé ve výhodě. Měli vlastní stát, království, dobré mezinárodní vazby s Ruskem a v hospodářské rovině s Francií. Jejich nevýhodná (slabá) pozice vůči Rakousko-Uhersky se zlepšila také. Usilovali proto o obnovení království v hranicích království Dušanova a následně, alespoň jisté srbské kruhy, usilovali o jihoslovanský stát složený pokud možno ze všech slovanských národů Balkánu. V důsledku toho se rozhořely nové konflikty mezi Srby a islamizovanými Albánci v Kosovu.

Albánci a Srbové v Kosovu, počátky konfliktů

Turecká nadvláda nad Balkánem, přestupy obyvatelstva katolického i pravoslavného vyznání k islámu a jejich zvýhodňování po dobu turecké nadvlády vytvořily základ pozdějších konfliktů, které se rodily v některých oblastech pozdější Jugoslávie. Jedním z míst, ve kterých se rozhořely spory už na přelomu 19. a 20. století, bylo původní srbské Kosovo.

V Kosovu i v západní části Makedonie získávali Albánci už od konce 17. století a po celé století následující početní převahu, a to z důvodů uvedených výše. V průběhu protitureckých povstání odtud původní pravoslavné slovanské obyvatelstvo většinou odcházelo a naopak se do těchto oblastí stěhovali Albánci z Albánie ale i odjinud. Většina Albánců přijala muslimskou víru a těžila z výhodnějších životních podmínek.

Srbové, když jižní oblasti znovu získávali pod svoji kontrolu, odtud muslimské obyvatelstvo vyháněli. Samotný Berlínský kongres jim vložil pod správu některá města s výraznou albánskou většinou. Do Kosova se stahovali dokonce i muslimští Albánci vyhánění z ostatních oblastí původně srbského jihu. V Kosovu tak vznikla paradoxní situace. Oblast patřila ke Starému Srbsku a Srby byla vždy považována za území takřka posvátné, mimo jiné díky tomu, že bylo dějištěm osudné bitvy s Turky na Kosově poli.

Na druhé straně Albánci, kteří se sem v průběhu několika staletí stěhovali a v době osmanské nadvlády se zde (na rozdíl od Srbů, kteří odtud odcházeli) těšili poměrně vysoké míře svobody, také považovali Kosovo za své území a vůči srbskému postupu se bouřili.

V roce 1878 se v Kosovu ustavila takzvaná Prizrenská liga, která žádala sjednocení všech čtyř krajů, ve kterých měli Albánci početní majoritu, a to v rámci Osmanské říše. Snahy Prizrenské ligy ale likvidovali sami Turci, kteří albánské sjednocení a autonomii také nepokládali za prospěšnou pro své vlastní zájmy. Albánci, a především jejich největší, tedy islamizovaná část, stáli ale až do začátku dvacátého století na straně Turecka. Toužili pouze po autonomii, jinak byli vůči Osmanům loajální. Uvědomovali si, že pád Turecka může znamenat obnovu slovanských (křesťanských) států, a tím pro Albánce i ztrátu toho, co si již vydobyli.

Nicméně turecká neochota podpořit jejich požadavky nakonec Albánce také přivedla ke vzpourám. V roce 1912 Albánci z Kosova obsadili hlavní město turecké kosovské správní jednotky (vilajetu), kterým bylo makedonské Skopje. Srbové tuto akci Albánců nepodpořili, naopak spolu se spojenci z Balkánského svazu urychlili zahájení první balkánské války a ze všeho nejdříve obsadili Kosovo a Makedonii.

Rakousko-Uhersko a Itálie, které velmi nelibě sledovaly rostoucí sílu slovanských národů na Balkáně, zejména Srbů, okamžitě podpořily albánské hnutí a ustavily zde samostatný albánský stát. Mírová konference v Bukurešti z roku 1913 potvrdila samostatnost Albánie přibližně v hranicích současného státu, ale polovinu Albánců ponechala na území Srbska, Řecka a Černé Hory.  Proti tomu Albánci protestovali mohutnou vlnou povstání, které zachvátilo Kosovo i Černou Horu. Pravoslavné slovanské obyvatelstvo se postupně začalo vracet zpátky do původních srbských oblastí po staletích, kdy toto území vyklízeli ve prospěch islamizovaných Albánců.

Nevyjasněné postavení Makedonie

Albánci obývali nejenom oblasti jižního (Starého) Srbska, Černou Horu a Řecka, ale osídlili i četné regiony Makedonie. Nicméně status Makedonie byl po celou dobu od rozpadu Byzantské říše velmi nejasný. V polovině 19. století usiloval o vliv na tomto území řecký klérus. Vždyť Makedonie byla kolébkou slavné makedonské dynastie Filipa a Alexandra Makedonských a Řekové ji historicky považují za své území, byť osídlené z velké části slovanskými národy.

V té době byly už části Řecka ( Thesálie, Peloponés, Atika) osvobozeny z tureckého panství a Řecko stálo také na počátku svého novodobého, a konečně úplně svobodného vývoje. Mapa Balkánu již byla překreslena dokonale. Řekům patřila významná část půdy v Makedonii, Slované zase osídlili střední a severní části země. V průběhu rusko-turecké války osvobodili Rusové Bulharsko a smlouva ze San Stefana darovala větší část Makedonie Bulharsku. Slovanské obyvatelstvo Makedonie se necítilo národnostně nijak vyhraněné, a tudíž se dalo očekávat, že v průběhu tří čtyř generací Makedonci etnicky a jazykově splynou s Bulhary. Nicméně, jako v případě Srbska i zde zasáhl Berlínský kongres, jehož prostřednictvím evropské mocnosti překážely všem sjednocovacím procesům na Balkáně. Makedonie tak zůstala v moci Turecka.

V roce 1903 se k záležitosti Makedonie sešli ruský car Mikuláš II. a František Josef I. za rakousko-uherskou monarchii. Setkání ale nevedlo k výraznějšímu výsledku. Bukurešťský mír z roku 1913 přisoudil jižní polovinu Makedonie včetně Soluně Řecku, zatímco severní třetinu přenechal Srbsku (včetně Skopje). Bulharsko získalo nejmenší díl, asi 9 procent makedonského území. Což Bulhary později postavilo proti Srbům.

První světová válka začala na srbské frontě

Rakousko-Uhersko očekávalo, že ve válce proti Srbsku dosáhne rychlého a snadného vítězství. Nicméně počátek války vypadal jinak. Na straně Srbů bojovali také s nimi úzce spříznění Černohorci. Srbové uštědřili rakousko-uherské armádě porážku u Ceru a přenesli na čas frontu na uherské území. Další porážka čekala Rakušany v bitvě na řece Kalubaře a ještě v prosinci 1914 získali Srbové zpět Bělehrad.

Přesila zdrojů habsburské monarchie vůči Srbům byla pochopitelně značná, nicméně obrovská houževnatost Srbů vynahrazovala chybějící zdroje materiální i lidské. V létě roku 1915 vstoupila do války proti Rakousko-Uhersku i Itálie, která takto vlastně „přeběhla“ na druhou stranu fronty k dohodovým mocnostem. V tajné smlouvě, která nesla název Londýnský pakt, dohodové mocnosti slíbili Itálii za její renegátství územní zisky, a to samozřejmě na úkor slovanských národů sdružených v Habsburské monarchii. Velmoci se takto tedy opět předvedly v pro ně typickém světle. Itálie měla v případě porážky Habsburské monarchie získat její državy v Istrii, Dalmácii, jižním Tyrolsku a jiná území. Chorvatů se samozřejmě nikdo na nic neptal. Velmoci, snad s výjimkou Ruska, si skutečně samostatnou a sjednocenou Jugoslávii nepřály.

Balkánská fronta první světové války (1914-1918)

Ke konci roku 1915 se ale srbské síly v dlouhé poziční válce vyčerpaly a německá a rakouská armáda v počtu téměř milión mužů zahájily novou ofenzívu na srbské frontě. Na srbské území vpadla také bulharská armáda, jejímž cílem patrně bylo uchvátit Srbsku přiřčené oblasti Makedonie. Němci nabídli Srbsku kapitulaci, ale Srbové odmítli a zahájili obrovský ústup přes území Kosova a Černé Hory. Mnoho srbských vojáků při ústupu zahynulo. Kosovo osídlené majoritně Albánci nebylo pro ně bezpečným územím.

Tvrdé represe Rakousko-Uherska a Německa proti Srbům. První protisrbský tribunál

Část srbské armády se ale z albánských přístavů přeplavila na řecký ostrov Korfu, kde Řekové poskytli Srbům prostor ke konsolidaci svých vojenských sborů. Z více než 400tisícové armády ale zbylo na Korfu jen asi 150 až 170 tisíc mužů. Také černohorské sbory Rakušané porazili a na celém území zřídili Generální gouvernement, ve kterém zahájili takzvanou „pacifikaci Srbů“. Těžké perzekuci čelili také Srbové žijící na území Habsburské monarchie, zvláště v Bosně a Hercegovině. Docházelo k pogromům a rabování a Srbové byli z těchto území vysídlováni. Byly pro ně zřizovány internační tábory. Němci a Rakušané s oblibou při akcích proti Srbům využívali Albánců, islamizovaných Slovanů a Chorvatů, kteří se chtěli mstít a obohatit na obětech. Další kola etnické, národnostní a náboženské nenávisti se takto roztáčela naplno a rodily se nové křivdy, které se pojily s těmi předchozími.

Houževnatost, nezdolnost, neposlušnost a úsilí o samostatnost a o regionální hegemonii na Balkáně – to byly vlastnosti Srbů, které hodlaly mocnosti evropského středu a západu tvrdě potřít. Zvláště, když se Srbové ve svých snahách tak často opírali o Rusko.

Proti Srbům byly zinscenovány také soudní procesy, které měly obyvatelstvo zastrašit a jednou provždy přivést k poslušnosti. V Banja Luce se v roce 1916 konal proces se 156 Srby obviněnými z prosrbské agitace. Byli mezi nimi především poslanci bosenského zemského sněmu, profesoři, učitelé a duchovní. 16 osob odsoudil ten protisrbský tribunál k trestu smrti, další osoby dostaly vysoké tresty odnětí svobody. Císař Karel I., jehož nedávno nabytý trůn se už začínal pomalu otřásat, ale udělil odsouzeným na smrt milost.

Na prahu Jugoslávie

Vypuknutí revoluce v Rusku a odstoupení Ruska z bojišť první světové války znemožnilo Srbům možnost opřít se znovu o pomoc této velmoci v boji proti Habsburkům a německému císaři. Na druhou stranu heslo ruské revoluce o sebeurčení národů velice podpořilo odhodlání jižních Slovanů dosáhnout úplné svobody, a to nejlépe cestou sjednocení.

V létě 1917 se na ostrově Korfu sešli zástupci srbské Pašićovy vlády se zástupci chorvatského a dalmatského Jihoslovanského výboru a dojednali takzvanou Korfskou deklaraci, podle které mělo dojít k ustavení takzvaného trojjmenného jihoslovanského národa (Srbové, Chorvati, Slovinci) vjednom společném státě. V čele státu měla stanout srbská dynastie Karadjordjevićů. K dohodě se připojil také Černohorský výbor.

Habsburskou monarchii válka vyčerpávala. Množily se dokonce vzpoury vojáků. Asi nejznámější z nich byla vzpoura námořníků v boce Kotorské. Množily se také dezerce. Slované z rakouských a uherských zemí odmítali bojovat proti Srbům, stejně jako dříve na ruské frontě proti Rusům. Množily se dezerce a dezertéři následně vytvářeli vlastní oddíly, které se zapojovaly do boje proti monarchii.

Na jaře roku 1918, v posledním roce války, ještě dohodové mocnosti, ke kterým o rok dříve přibyly i Spojené státy americké, ještě nepočítaly s rozbitím Habsburské monarchie. V jejich plánech zůstávala koncepce místních autonomií v rámci Rakousko-Uherska. A hlavně, žádné státní slučování Slovanů! Ani ve středu Evropy, ani na Jihu! Je ostatně známo, že jedna z alternativ vzniku Československa počítala s úzkým koridorem vedoucím mezi Rakouskem a Maďarskem, který by Čechy, Moravany, Slováky a podkarpatské Rusíny spojil s jižními Slovany v jeden velký celek[9]. Něco takového by ale měnilo politickou mapu Evropy příliš na to, aby takovéto řešení mocnosti podpořily.

Teprve až začátkem podzimu 1918 dospěly mocnosti Dohody, zřejmě především či nejprve Spojené státy, k rozhodnutí oddělit od sebe záležitosti Německa a Rakousko-Uherska a rozbitím Habsburské monarchie tak přimět Německo ke kapitulaci. Císař Karel se ještě pokusil zastavit rozpad svého impéria nabídkou federalizace, ale bylo již pozdě. Prvního prosince 1918 vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v čele s králem Alexandrem Karadjordjevićem.

Pokračování ve II. části příště

 

Vysvětlivky

[1] Odkaz na text Washingtonské smlouvy zde: http://www.military.cz/accessories/nato/treaty_cz.htm

[2] Zamlčet něco, o čem člověk nic neví, je pochopitelně pro redaktory mainstreamových médií velkou výhodou. Nechovají tudíž v sobě nepříjemný rozpor mezi povinností lhát a chránit tak své zaměstnání a vlastním svědomím.

[3] Více rozsáhlá studie Františka Dvorníka ve francouzském vydání – Francis Dvornik: Les Slaves, histoire et civilisation, Édition du Seil, Paris 1970. Tato práce seznamuje s dějinami všech slovanských národů od prvních záznamů o Slovanech až po polovinu 19. století.

[4] Územím Srbska protéká jiná řeka Morava. V blízkosti Bělehradu.

[5] Ostatně samotný Ioannes VI. Kantakuzenos byl „vzdorocísařem“, neboť i on se nechal svévolně za něj prohlásit, zatímco legitimním císařem Byzance byl Ioannes V. Palailogos, se kterým ostatně Štěpán Dušan navázal přátelské kontakty. Oba se navzájem uznávali jako císařové.

[6] V době, kdy uherský král Matyáš Korvín využil papežské klatby nad Českým královstvím a vtrhl do země s vojskem, byl už jen bývalým zetěm Jiřího z Poděbrad. Podařilo se mu uchvátit vládu nad Moravou, Slezskem a obojí Lužicí a s Jiříkovým nástupcem Vladislavem Jagellonským se pak sešel roku 1479 v Olomouci, aby zde podepsali dohodu o nástupnictví v případě Matyášovy smrti a o tom, že budou titulu českého krále užívat oba nezávisle na sobě.

[7] Jan Hunyady byl otcem pozdějšího uherského krále Matyáše Hunyadyho zvaného Korvín. Jan Hunyady byl vynikající vojevůdce, který při svých bojových akcích využíval husitskou vozovou hradbu.

[8] Viz jugoslávský film z roku 1978 Okupacija u 26 slika (Okupace ve 26 obrazech) a dvě následná pokračování.

[9] Jednalo se o takzvaný „Český koridor“, který byl jako návrh předložen na Pařížské konferenci v roce 1919 a nebyl přijat. Koridor měl v podstatě vést spolkovou zemí Burgenland, měl de facto spojovat Bratislavu a Zagreb a ideově navazoval na návrh T. G. Masaryka z roku 1915, který jím vyjadřoval dlouhodobé plány některých českých, chorvatských a srbských „panslavistů“ na spojení českých zemí a zemí jihoslovanských v jakousi personální unii. Doznívaly zde panslavistické myšlenky národních buditelů, které ve slovanských zemích procházely celých 19. stoletím a byly živé i v prvních desetiletích století dvacátého. Bohaté a různorodé kontakty Čechů, Moravanů, Slováků, Slovinců, Srbů a Chorvatů se opíraly o přátelské vztahy, vědomí národní a jazykové blízkosti i o podobnosti kulturní a etnografické.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.