Britsko-ruská válka o reputaci

Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak se kauza Skripal stala britsko-ruskou válkou o reputaci v rámci nového kola velmocenské soutěže.

Britský ministr zahraničí Boris Johnson souhlasil s názorem labouristického poslance, který tvrdil, že Vladimir Putin využije letošní Mistrovství světa ve fotbale stejně jako Adolf Hitler Olympiádu v roce 1936.

Přirovnávání Putina k Hitlerovi se znova vynořilo, přestože má historicky i politologicky nulovou hodnotu. Ovšem emocionálně a symbolicky svou funkci plní, nehledě na to, že se tak zcela devalvuje historická lekce nacismu. Nevadí ani, že se jedná o politický nevkus a diplomatické humpoláctví, protože to je dnes, zdá se, přijatelná norma chování politických elit. V Česku se přece veřejná kritika slévá do urážek a ponižování oponentů (obvykle na základě fyzických či jiných „estetických“ kategorií a z pozice „lepších lidí“) běžně. Není pochyb, že tato slova britského šéfdiplomata (sic!) tu budou přijata s potleskem. Vždyť před pár roky jsme na radnicích vyvěšovali „Putlera“.

Kauza pokusu o otravu bývalého dvojitého agenta Sergeje Skripala má dva rozměry, které žijí vlastním životem. Ten první je plný otazníků a nezodpovězených otázek. Tyto otázky se týkají provedení, motivů, načasování i dost závažné skutečnosti, že s vysokou pravděpodobností (abych citovala plejádu západních politiků) v něm nějak mají prsty nějaké tajné služby, jejichž role je z definice skrytá a jejichž operace bývají často založeny na klamu.

Druhý rozměr je politický, který bohužel naprosto cíleně celý případ, ve snaze vytlouct z něj politický kapitál, spíše zamlžuje.  Ke zločinu došlo v čase před prezidentskými volbami v Rusku a v době, kdy se britská politika, a hlavně konzervativní vláda, motá v kruzích Brexitu a dalších domácích problémů. Britové od počátku zvolili vůči Moskvě neobvykle ostrý tón, jak ukázal Milan Daniel. Tímto tónem, a nikoliv kauzou samotnou, podle mého názoru pomohli Putinovi k dalším pár procentům v nedělních volbách, protože posílili jeho mobilizační potenciál. Inu, v současné politice záleží spíš na tom, jak věci vypadají a znějí, než na tom, jak se ve skutečnosti mají. Hlavně, když dostanete na svoji stranu emoce. A tohle platí v Rusku úplně stejně jako v Británii nebo v USA. Určitý politický prospěch z kauzy měly obě strany, bez ohledu na to, kdo za zločinem stojí.

Rusko se chová jako každá jiná velmoc. K velmocenskému statusu patří i to nepopulární, jako vojenské intervence, nátlak na vlády menších států, porušování mezinárodního práva i smluv, kompromisní úmluvy s ďáblem a „poletování třísek“ při kácení lesa ve jménu národního zájmu. (K bližšímu poučení doručuji sledovat situaci kolem turecké invaze v syrském Afrínu.) Není to nic hezkého a morálního. Také to není demokratické, ale odpovídá to tomu, jak svět bohužel funguje. K velmocenskému statusu patří i snaha o prestiž, ke které v dnešních podmínkách přispívají vysoce komerční akce typu mistrovství světa nebo Olympiády.

Je to právě ideologie, nalakovaný svět blahobytných obrázků, hollywoodských šou, vyprávění o demokracii a svobodě údajně pro všechny a všude, pokrytecké omluvy za „loupež“ tisíciletí, západní kolonialismus, v podmínkách dnešního finančního neokolonialismu, které umožňují nevidět temnou tvář západních velmocí.

Americký odborník na mezinárodní vztahy Joseph S. Nye tohle všechno nazval „měkkou silou“. Je to pořád síla, ale je to síla, která dovoluje prosadit si svoje bez toho, aby druhá (ovládaná) strana pociťovala, že se jedná o sílu; dokonce tak, že nadvládu nechápe jako nadvládu, protože ta je ocukrovaná, tudíž snáze stravitelná. Jak před lety napsal Goethe: „Nikdo není beznadějněji zotročen, než ti, kteří falešně věří, že jsou svobodni.“

Když Johnson a další tvrdí, že Putin je jako Hitler, je zcela jasné, že se snaží neutralizovat ruskou „měkkou sílu“ a Rusko vylíčit jako barbarského a nelegitimního zotročovatele, který představuje ohrožení západní demokracie pro všechny a všude, potažmo i jako uchvatitele toho pozlátkového příslibu hollywoodského štěstí a prosperity. Je to velmocenská hra – válka o reputaci, ve které se hraje o falešnou víru každého z nás v to, že zájmy jedné velmoci nejsou egoistické, ale všelidské, zatímco konání té druhé představuje existenciální hrozbu takovému nezištnému snažení o všelidské dobro, kterému se Západ věnuje už páté století. Jeho nespornou výhodou je síla ideologie a měkké síly, která umně umrtvuje pocit nadvlády a zemím jako Česko bere svobodnou možnost realistického vidění mezinárodních vztahů a podstaty velmocenské soutěže, ve které současné Rusko opravdu „nejede“ samo.

A co se skutečně stalo Sergeji Skripalovi a jeho dceři, a proč? To ví jen Bůh a jsem si docela jistá, že to tak i zůstane.

Ilustrační obrázek: Autor – Foreign and Commonwealth Office – Secretary of State for Foreign and Commonwealth Affairs, CC BY 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=51952400

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.