Merkelovská GroKo III: kontinuita rozkladu

Petr Schnur vysvětluje historický a dnešní kontext další vlády velké koalice v Německu. Proč představuje kontinuitu rozkladu nejen sociálnědemokratické politiky?

Voják Švejk, starý dobrý antihrdina moderní české duše, by si tentokrát přišel na své i v merkelistánu: „Tak nám odstřelili Gabriela, paní Müllerová, a konečně upekli tu velkou koalici!“. Asi tak nějak by mohl Švejk přivítat zrod v pořadí třetí GroKo, „středové“ koalice z povinnosti vůči Německu i Evropě. Není pochyb o tom, že tento zdlouhavý porod zaútočil na slzní váčky, je pouze nutné si ujasnit, jestli se slzy řinou smíchem nad tím politickým kabaretem, nebo smutkem ze zacementované eurofronty uvádějící v život Orwellovu temnou vizi. V případě druhém by se spíše než Švejk hodil biblický velikonoční citát ‚dokonáno jest‘, a to nejen vzhledem k podpisu pod koaliční smlouvou. Díky tomuto sebeobětování na oltář blaha našeho kontinentu (koncem února spadla SPD na 17 %, o dva body před AfD, 52 % občanů je proti velké koalici) nám GroKo zaručuje nejen kontinuitu kabinetních černo-červených figurek tvořících pevnou hráz proti populistům, islamofobům a Putinovi. Toto pimprlátkové divadýlko v režii transatlantických finančních trhů může znamenat poslední hřebík do rakve zbytkům německé a evropské demokracie.

SPD – antidemokratická a asociální

V moderních poválečných dějinách SRN najdeme čtyři tzv. velké koalice unionistických stran se sociální demokracií, a právě z pohledu dnešní katastrofy se nevyhneme letmému pohledu na ně. Nic jiného totiž tak dobře nevykreslí kvalitativní posun SPD od protiválečné, antiimperiální lidové strany pracujících ke straně velkokapitálu, imperiálních válek a německého šovinizmu schovávajícího se za modrý europrapor. A nic nedemonstruje lépe demontáž spolkové ústavy, moderní demokratické a sociální republiky. Tyto čtyři velké koalice můžeme rozdělit na dva zcela protichůdné trendy.

První z nich (1966–1969) vnesla do zahraniční politiky počátek uvolňování napětí a snahy o zastavení závodů ve zbrojení, vnímání sociální problematiky se díky SPD posunulo z dobročinné oblasti k sociálněpolitické úloze státu. Přes všechnu rozporuplnost doby (studentské protesty/mimoparlamentární opozice, vietnamská válka, invaze do Československa atd.) šlo o jasný trend proti militarizaci politiky, k prohloubení demokratických a sociálních práv v rámci ústavy (Preambule: Die Bundesrepublik Deutschland ist ein demokratischer und sozialer Bundesstaat /SRN je demokratický a sociální spolkový stát). A především – na západoněmecké politické scéně zcela nový jev – byli v Kiesingerově vládě zastoupeni (dlužno dodat, že paradoxně vedle bývalých kolaborantů s nacistickým režimem) představitelé německého odporu Willi Brandt a Gustav Heinemann – Brandt dokonce jako vicekancléř v roli ministra zahraničí. To bylo za časů bonnské republiky.

Tolik vzpomínka na staré dobré časy, kdy SPD ještě byla alespoň „jakousi takousi“ sociální demokracií ve službách občanů, nikoliv velkokapitálu. Idealizování by ani v tomto případě nebylo namístě, nicméně převládalo přesvědčení, že se Brandtovo heslo ‚odvážit se více demokracie‚ stane trvalou vůdčí ideou strany, od které není cesty zpět. Konstatováním, jak velice se tehdy všichni mýlili, se dostáváme ke třem velkým koalicím republiky berlínské.

Intermezzo: červeno-zelená Agenda 2010

Rozhodující pro sestavení profilu úpadku německé sociální demokracie, který jakoby zároveň vytvořil paradigma autodestrukce pro všechny „moderní, středově levicové“ eurostrany, je fakt, že celá bída nezačala jakýmsi prohnilým kompromisem s pravicovým koaličním partnerem podle hesla „zachraň ze sociálního státu a mírové zahraniční orientace co můžeš, byť za cenu bolestivých kompromisů“, ale z vlastní iniciativy, navíc v koalici se stranou, která do té doby platila za ekologicko-levicově extremistickou. Bída sociální demokracie a útok na odkaz otců SPD nezačala první merkelovskou GroKo, ale v „levicové“ koalici, kterou tehdy velká část společnosti oslavovala podobně jako Američané slavili zvolení Obamovo. Neoliberální zlom sociálního státu se konal v letech 1998–2005 pod její taktovkou.

Tuto zradu všeho, co tradiční SPD ztělesňovala – sociální rovnováhu uvnitř společnosti, striktně antimilitaristickou politiku navenek – tehdejší vůdcové strany prodali lidu jako „modernizaci“ strany i společnosti. 150 let sociálně-demokratické historie bylo takřka přes noc hozeno přes palubu dějin. Zápas za důstojný život, za sociální jistoty, ke kterým patří nejen slušný výdělek, ale i solidární princip zdravotní péče a důchodového zabezpečení, se najednou obrátil v pravý opak: nárůst nízkovýdělkového sektoru, starobní a dětské chudoby skrze tzv. Hartz IV, snižování kvality zdravotní péče díky masivní privatizaci nemocnic a zdravotnických zařízení, to jsou pouze obecné příklady rozkladu sociálního státu, na který si předtím Kohlova vláda netroufla. Navíc v zahraniční politice došlo k válečnému napadení Jugoslávie vzdušnými hordami NATO, což znamenalo totální rozchod se sociálně-demokratickou politikou Brandta a Schmidta. A co hůř: Německo patřilo k hlavním štváčům a šiřitelům lží o údajných masakrech na kosovských Albáncích, Bundeswehr nesl vedle Američanů a – jak jinak! – Britů největší „zátěž“ jak v protisrbské propagandě, tak i v letecké podpoře transatlantické „legie kondor“ kosovskoalbánské ozbrojené narkomafii UČK. Sociální demokrat Albrecht Müller, svého času vrchní plánovač v kancléřském úřadu Brandta i Schmidta, tento vývoj označil za ‚zničení sociálnědemokratické duše‚. Kdo by si ale myslel, že je možné tento trend zvrátit, ten by se se zlou potázal.

SPD a Mutti Angela

GroKo I (2005–2009) se může pyšnit nejen zacementováním Agendy 2010, zavedením důchodu od 67 let, ale především „záchranou“ bank a jejich spekulativního kapitálu na úkor daňových poplatníků, což mediální mainstream komentoval jako ‚uvážlivou reakci‘. Nástupnická černo-červená koalice vedená pod logem GroKo II (2013–2018) potvrdila staré heslo, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Během ní pokračovala demontáž ústavy ve všech jejich rovinách, a sice se stoupající brutalitou, která děsí… Načrtněme stručnou a samozřejmě neúplnou bilanci.

Sociální devastace společnosti zvyšuje tempo. Asociální, neoliberální hospodářská politika ‚ničím neomezeného trhu a nefalšované soutěže‚ (sic!) podle pravidel EU a „Agendy kapitálu“ přinesla další propad platů. Tak například v roce 2016 dostalo na 2,7 milionů zaměstnanců v Německu plat nižší, než předepisovala i tak nedostatečná minimální mzda (8,50 eur/hod.), což představuje 9,8 % všech pracovně výdělečných.

Dokonce, podle bruselského statistického úřadu Eurostat, více než 70 % nezaměstnaných je v Německu ohroženo chudobou.

Signifikantní pro celkovou euroagendu je nárůst starobní chudoby. Zatímco v roce 2006 žilo 10,3 % důchodců v chudobě nebo na její hranici, koncem roku 2017 to již bylo 15,6 %, což znamená nárůst o 51 %.

Stejný trend lze pozorovat v oblasti dětské chudoby, která dosáhla 21 %. A to statistika nezahrnuje přechodný stav, ale pouze trvalý nebo pravidelně se vracející.

Po přenechání „bytového trhu“ tzv. investičním fondům, často americkým, vládne i v této oblasti alarmující stav. Co kvete, je výstavba luxusních bytů, ale tzv. sociální bytová výstavba zaznamenává naprostý propad. Není ani zapotřebí připomínat, že bytová krize byla navíc prohloubena imigrační tsunami. A zde se zabýváme pouze statistikou bytů z hlediska nájemného, aniž bychom brali v potaz sociální okolí a kvalitu bydlení. Stále více městských čtvrtí se totiž ghettoizuje, fungují podle vlastních zákonů a stávají se tzv. „no go areas“, známými především z USA a Latinské Ameriky. Týká se to čtvrtí s levnými byty, ve kterých bydleli pracující. Ti jsou ovšem vytlačováni většinou tureckými a blízkovýchodními klany, jinde ovšem nenacházejí přiměřené bydlení, které by si mohli finančně dovolit nebo je pronájemci jednoduše odmítají. Statistika vypadá takto: 2016 nemělo 860 000 lidí uspokojivé bydlení, což bylo o 150 % více než v roce 2014. Nyní „vegetuje“ v létě v zimě na ulici 52 000 lidí, před dvěma lety statistiky čítaly „pouze“ 39 000 bezdomovců. Perspektivně se počítá s nárůstem na 1,2 milionu lidí bez střechy nad hlavou.

A last, but not least: připomeňme zahraničněpolitické majdanovské akce na Ukrajině, kde se povstáním demokraticky vyškolených Kličků a „pokojných“ ustašovců vytvořila proevropská fronta, přicmrndávání Americe, Francii a Anglii při podpoře saláfistického džihádu a plné zapojení do protiruské kampaně, která svým primitivizmem již pomalu ale jistě předbíhá tzv. ‚černý kanál“ televize bývalé NDR.

Není tedy pochyb o tom, že SPD a CDU / CSU prostě a jednoduše musela coby GroKo III ve staronovém vydání znovu nastoupit, samozřejmě ve jménu ‚obecného blaha‚. Jak toto blaho konkrétně vypadá jsme právě stručně načrtli.

Blaho občanů nebo Wall Streetu? Ministr financí Scholz (SPD) dal na tuto otázku jmenováním šéfa německé sekce banky Goldman Sachs a stranického kolegy Kukiese státním sekretářem na ministerstvu financí jasnou odpověď. Kromě něj povolal do stejné funkce i Wernera Gatzera, vrchního lobbyistu privatizačních projektů, kromě jiného v rámci tzv. Public Privat Partnership (PPP). Jasnější důkaz toho, kam cesta velkokoaličníků povede, snad ani nemůže být. V této souvislosti připomeňme následující perličku z roku 2013. Byl to právě Goldman Sachs, kdo veřejně a hlasitě po tehdejších volbách sdělil, že si přeje (!) velkou koalici. To se týkalo GroKo II, doba a demokracie postoupily vpřed a dnes mají američtí investoři dokonce svého zástupce přímo v německé vládě. Inu – pokrok se nedá zastavit.

„Mutti“ dobře posloužila a nyní pomalu dosluhuje

Vzhledem ke společnosti otřesené volným, ničím neomezeným a fakticky nekontrolovaným příchodem konzervativní sunitsko-islámské monokultury alias „odborných sil“, ještě na začátku minulého roku vydávaných vládními propagátory za obohacení společnosti, visí ve vzduch pocit, že matka všech migrantů dosluhuje.

Obecně lze konstatovat, že pokud bude dodržena kontinuita sondování budoucích vůdců „svobodného světa“ Bilderbergem, měl by mít nynější ministr zdravotnictví Jens Spahn ty nejlepší šance (účast na konferenci počátkem června v americké Virginii). Krátce po jeho jmenování se stačil proslavit citátem, že Hartz IV nevede k chudobě.

Není pochyb, že se transatlantickému establišmentu snaží doporučit i takové politické „figury“, jako je ministryně války Ursula von der Leyenová, v lidovém žargonu nazývaná nejprve Ursulator, nyní Flinten-Uschi, nebo již vzpomínaný ministr privatizace Olaf Scholz, který se rozhodujícím způsobem podílel na vzniku „Agendy“. A do třetice lze jmenovat Heiko Maase, v minulé funkci ministra justice v roli internetového cenzora, kterého atlantisté prosadili do úřadu ministra zahraničí poté, co trio Schulz-Scholz-Nahlesová „odstřelili“ Gabriela. NATO má tedy v úřadě spolehlivého rusofoba a EU bojovníka za „prohloubení euro-integrace“ po boku francouzského Macrona.

Na „quo vadis, Germania“ je v podstatě velmi jednoduchá odpověď: plnou parou vpřed do postupující totality „slušného středu“ včetně konečné demontáže práva, do sociální pauperizace a do vojenské konfrontace s Ruskem. Děsivé na tom je to, že varovné hlasy nemají pražádný vliv na korekci fatálního směru. Ty nejprimitivnější výlevy atlantistů proti Rusku, Putinovi a dalším „darebáckým režimům“, bezpříkladné pošlapání evropských právních zásad platících z dob Římské říše v kauze Skripal, kdy se jednotná fronta eurovůdců bezvýhradně staví za Teresu „Bond“ Mayovou a z řetězu puštěnou vládu v Londýně, chemické kauzy v Sýrii, zbavení moci parlamentu a ústavy během tzv. uprchlické krize… To jsou jen ty nejkřiklavější příklady stále se zrychlujícího pádu do Orwellova státu.

Ale abychom nebyli jen pesimističtí, existují i dobré zprávy z německých zemí. Vládní pověřenec pro rovnoprávné postavení Kristin Rose-Möhring přišla na nápad odstranit mužský šovinizmus z německé hymny. Vadí ji totiž opěvování vlasti, německy (das) Vaterland, což je paradoxně neutrum, a chtěla by prosadit namísto toho ‚domov‘ (Heimat). A tak lze jen doufat, že se nenajdou populističtí šťouralové a nebudou poukazovat na nespravedlnost vůči mužům, neboť (die) ‚Heimat‘ je ženského rodu.

A tak lze Německu pod vedením GroKo III a Goldman Sachs přát mnoho štěstí v genderovém opojení na cestě do zkázy.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.