Finanční trhy nevidí tikající bombu eurozóny v Itálii

V Itálii tiká bomba populistické hospodářské politiky, která odmítne fiskální restrikce. A Evropská unie nebude mít v případě takové scénáře moc na výběr. Tím spíš v dobách, které jsou plné dalších rizik.

Wolfgang Münchau píše pro Financial Times o tom, že italská parlamentní dynamika bude rozhodující, protože populisté tvoří 60 % poslanců a senátorů.

Itálie není jediným možným zdrojem budoucí ekonomické nestability eurozóny, jen tím nejméně předvídatelným. Další možné spouštěče jsou obchodní války a globální ekonomický pokles, nebo možná obojí. Obchodní válka je jasné a přítomné nebezpečí. EU si zajistila úlevu od amerických cel na ocel a hliník. Ale evropský obchodní blok je nebezpečně závislý na exportu zpracovatelského zboží a neměli bychom dělat tu chybu, varuje Münchau, že budeme považovat krátkodobé oddálení za známku Trumpova appeasementu. Americký prezident jen učinil taktické rozhodnutí, aby nebojoval zároveň proti EU i Číně. Takže nebezpečí pro EU nezmizelo a ústupky, které bude chtít za trvalou výjimku, budou hrozivé. Obchodní válka nebo geopolitická nehoda jsou pravděpodobné, obojí má potenciál zničit současný trend globální ekonomické expanze. Pokles, i kdyby to nebyla přímo recese, by byl pro eurozónu jedem – a pro Itálii také.

Opak fiskální restrikce

Krize v eurozóně znamenala pro Itálii jen jednu cestu, jak se dostat do udržitelné fáze: permanentní fiskální restrikci a ekonomické reformy (spolu s vroucí modlitbou, aby tato vysněná kombinace konzervativní ekonomie zajistila dluhovou udržitelnost navěky). Ale zpět do reálného světa, žádná italská politická strana neslibovala před nedávnými volbami vážné reformy a dvě nejdůležitější strany, Liga a Pět hvězd, dokonce hrozí tím, že rozpoutají pravý opak fiskální restrikce.

Takže, půjde-li globální ekonomika dolů, půjde Itálie s ní. Kritickým momentem bude rozpočet roku 2019, který musí být schválen na podzim tohoto roku. Itálie už nejspíš bude mít v té době novou vládu, ale politická dynamika parlamentu bude důležitější. Populistické strany mají 60 % poslanců a senátorů, jejichž prioritou není dodržovat fiskální pravidla EU. Když jsou vlády slabé, parlamenty jsou silné. Většina italského parlamentu nevypadá, že by schválila další škrtací rozpočet. Takže proč jsou finanční trhy tak klidné?

Myslím, uvádí Münchau, že dělají dvě chyby. První je, že Mario Draghi garantuje stabilitu až do konce svého mandátu v říjnu příštího roku. Ale já bych nesázel na to, že guvernér ECB půjde na pomoc zemi, která záměrně poruší fiskální pravidla. Když v roce 2012 dával svůj slib „cokoliv bude potřeba“, Itálie byla vedena eurofilním premiérem Montim a technokratickou vládou, a samozřejmě, Monti pravidla dodržoval.

Druhá chyba spočívá v předpokladu, že italský establishment si už najde cestu, jak dostat extrémisty mimo dosah moci. Už ani nepočítám, kolikrát jsem byl ujišťován, píše Münchau, že volební reforma zajistí vítězství středových stran. Jistě, volební systém je důležitý, ale nemůže zázračně vyprodukovat středovou většinu, když žádná taková neexistuje. To, co právě vidíme v Itálii, je předpověditelná reakce na dvě dekády ekonomické politiky, která zklamala a nevytvořila místa pro mladé lidi.

Mnohé z obětí této politiky jsou nyní páteří podpory dvou triumfálních populistických sil. Žádná země, ani tak paternalistická jako Itálie, nemůže udržet proevropský konsenzus v případě permanentní ekonomické kalamity.

EU v Itálii nebude mít na výběr

Pokud se Pět hvězd nebo Liga „neodhodlají k sebedestrukci“, nemohou si dovolit zapomenout na své volební sliby. Pět hvězd slíbilo nepodmíněný základní příjmem, Liga chce rovnou daň. Obě dvě chtějí změnit penzijní reformu. Tyto sliby prostě nejsou v souladu s dodržováním fiskálních pravidel EU. Ani nové volby by to nevyřešily, nejspíš by byl výsledek stejný, naopak by se ještě mohl zvýšit zisk extrémních stran. Stejně se ale žádná většina pro ekonomickou reformu a fiskální restrikci nenajde.

Jinými slovy: ve všech možných současných konstelacích by šlo těžko najít takovou, která by nabídla soulad s dodržováním fiskálních pravidel EU. Je to tragédie eurozóny – Itálie je moc velká na záchranu a moc velká na to, aby padla (too big to save, too big to fail).

Eurozóna nemá žádné nástroje, jak se efektivně vypořádat s krizí ve velké zemi. Francouzsko-německá jednání o reformě eurozóny patří do kategorie „bylo by to hezké“ – nová pravidla pro Evropský stabilizační mechanismus, záchranný deštník, další kroky směrem k bankovní unii. Ale pokud to Paříž a Berlín myslí s prevencí krizí vážně, pak musí začít hovořit o jednom záchranném aktivu pro finanční trhy a zdrojovém instrumentu k vytvoření fiskální kapacity, aby byly oživeny „pustiny“ eurozóny. Politické šance na takové reformy jsou nulové. Dokud to tedy takto bude, pak můžeme období ekonomické stability definovat jako období mezi dvěma krizemi.

Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Ilustrační obrázek: Autor – Presidenza della Repubblica, Attribution, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=38210179

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.