Pět kroků připrav k válce. Jak je rozpoznat?

Jaké jsou varovné signály přípravy veřejnosti na nadcházející válku? Vláda varuje před narůstajícím nebezpečím, válka je prezentovaná jako jednoduchá a levná a jako řešení řady problémů, nepřítel je démonizován a nakonec je mír prohlášen za nevlastenecký.

Jsou Spojené státy na cestě k válce, ptá se na stánkách Foreign Policy profesor mezinárodních vztahů Stephen M. Walt. Stále více lidí si myslí, že ano. Zvláště potom, co bylo několik lidí z Trumpova kabinetu nahrazeno jestřáby, jako jsou například Mike Pompeo na postu ministra zahraničních věcí a John Bolton jako poradce pro národní bezpečnost. Podle článku Roberta Wortha z New York Times Magazine je ministr obrany Jim Mattis jediným hlasem rozumu, který v Trumpově kabinetu varuje před riziky konfliktů s Íránem a Severní Koreou a snad i s některými dalšími zeměmi. Máme být nervózní?

Na prvním místě je dobré vědět, že lídři nezačínají války, které budou dlouhé, drahé a skončí porážkou. Řada válek začala, protože politici byli přesvědčeni, že budou rychlé, levné a vítězné. Německo mělo před první světovou válkou plán, jak za pár měsíců porazit Francii i Rusko najednou. Hitler plánoval “Blitzkrieg“ a německou armádu organizoval na předpokladu krátké války. Japonsko vědělo, že s USA nedokáže vyhrát dlouhou válku. Útok na Pearl Harbor byl pokusem otřást americkou morálkou a způsobem, jak přesvědčit Washington, aby dal ruce pryč od východní Asie. Saddám Hussein si myslel, že obsazení Kuvajtu nebude nikomu vadit, Bush mladší spolu s neokony, tj. neokonzervativci (jako je Bolton), hloupě uvěřili, že válka v Iráku bude snadná a krátká, a doplatili na to.

V demokracii je ale nutné o válce přesvědčit veřejnost. Americký Kongres už dávno rezignoval na ústavní roli vyhlášení války, takže prezident USA má dost volné ruce. Ale žádný prezident nepůjde do války, když si bude myslet, že je veřejnost proti, takže se on a jeho tým budou snažit veřejnost o nutnosti války přesvědčit. Jak to udělají? Walt nabízí pět bodů, které vidí jako varovné signály, že se USA chystají na válku.

1. krok: Nebezpečí je velké a roste

Základní logikou preventivní války je předpoklad, že válka přichází a je lepší ji bojovat dřív než později. Německo v roce 1914 napadlo Rusko, protože chybně předpokládalo, že ho Rusko brzy napadne. Bushova administrativa napadla Irák, protože si myslela, že Saddám má v plánu pořídit si zbraně masového ničení a situace bude neúnosná, pokud se tak stane. Takže pokud se někdo chystá na válku, bude tvrdit, že země čelí řadě hrozeb, které nelze odvrátit jinak, než vojensky. Poučení, které z toho vyplývá: pozor na rétoriku se slovními spojeními typu „červená čára“, „bod, za kterým není návratu“, „čas vyprší“, která nám podsouvají, že USA budou muset jednat.

Walt míní, že je důvod k obavám, neboť Trumpova administrativa trvá na tom, že severokorejské jaderné zbraně jsou existenciální hrozbou, a že Írán musí být poražen dříve, než ovládne celý region Blízkého východu. Obojí naznačuje, že bezpečnost USA vyprchává a válka se stává nevyhnutelnou.

Tato temná varování spočívají na odhadech budoucnosti a typicky závisejí na předpokladech nejhoršího možného scénáře. Pokud by USA hodily jadernou dohodu s Íránem do koše a Teherán vyvinul jaderné zbraně, vůbec to neznamená, že by odstrašení nebylo stejně efektivní, jako před tím. Podobně je těžko jisté, že Severní Korea s jadernými zbraněmi bude více agresivní, či dokonce bude přímo ohrožovat USA. Je to stejně pravděpodobné jako to, že bude více kooperativní, protože se zbaví strachu ze změny režimu pod patronátem USA.

Budoucnost je prostě nejistá. Strach z negativních okolností, které možná nikdy nenastanou, je zvláště pro tak silou zemí jako Spojené státy slabým argumentem pro válku.  Kancléř Německa Bismarck neříkal bezdůvodně o preventivní válce, že je to „spáchání sebevraždy ve strachu ze smrti“.

2. krok: Válka bude jednoduchá a levná

Nikdo nezačne dlouhou a drahou válku, která hrozí porážkou. Tím pádem je nutné přesvědčit sebe i veřejnost, že válka je nevyhnutelná a bude levná. To znamená tvrdit, že náklady pro USA nebudou vysoké, riziko eskalace je pod kontrolou a výsledek je snadné odhadnout.

Jak to ale vypadá konkrétně? Administrativa mluví o „omezených možnostech“, síle letecké moci, schopnosti realizovat přesné údery bez kolaterálních dopadů či dalších scénářích, které jsou údajně pod kontrolou.

Vláda přesvědčí samu sebe, že nepřítel je slabý a že bude jednat přesně podle předpokládaných scénářů, což je podle Walta dalším varovným signálem.

3. krok: Válka vyřeší všechny, nebo skoro všechny, naše problémy

Advokáti války obvykle slibují vítězství, které vyřeší řadu problémů najednou. Hussein si myslel, že invaze do Kuvajtu eliminuje jeho velkého věřitele, zvýší HDP Iráku o miliardy dolarů přes noc, dá mu do rukou esa vůči Saúdské Arábii, posílí ho proti Íránu a zchladí domácí nespokojenost. Bush a neokoni byli přesvědčeni, že svržení Husseina eliminuje potenciálního agresora, dá vzkaz ostatním, obnoví důvěru USA po 9/11 a začne proces demokratizace regionu, která bude eventuálně nástrojem proti rostoucímu islámskému terorismu.

Jestřábi také argumentovali, že je nutné jednat rychle a hned, že nečinnost jen posílí nepřátele USA. Překvapivé je, jak byly tyto argumenty znovu a znovu používány pokaždé, když se USA chystaly do války, což bylo v posledních dvou dekádách často.

4. krok: Nepřítel je zlo, nebo šílenec, případně obojí

Ten, kdo chce jít do války, musí podle Walta udělat další krok, a tím je démonizace oponenta. Kdyby byl problém postaven jen jako střet soutěžících zájmů, nebylo by to dostačující. Takový problém by bylo možné vyřešit diplomaticky a kompromisem. Jestřábi se tak snaží portrétovat oponenty jako samotné ztělesnění zla a přesvědčit o tom i ostatní. Jak řekl Dick Cheney, „Nevyjednáváme se zlem. Porazíme ho.“

Druhý podobný argument líčí oponenty jako šílence, iracionální a fanatické agresory, kteří nemohou být odstrašeni pouze moderními zbraněmi, jadernými zbraněmi, větší vojenskou silou nebo sítí spojenců a ekonomickými prostředky. Proto je Írán líčen jako země náboženských fanatiků a severokorejský Kim jako bizarní, šílený a válečně naladěný. Nevadí, že oba režimy dostatečně jasně ukázaly, že jejich obsesí není ani ideologie, ani mučednictví, nýbrž snaha udržet se u moci a zůstat naživu. Válka se lépe prodá, když se tvrdí, že protivník je šílenec či šílený fanatik.

5. krok: Mír není vlastenecký

A konečně je tu poslední varovný signál.  Vláda se ovine vlajkou a bude tvrdit, že skepticismus ohledně použití vojenské síly je znakem nedostatečného patriotismu. V době vietnamské války to dělali prezidenti Johnson a Nixon, když označovali protiválečné aktivisty za někoho, kdo pomáhá nepříteli, nebo není dostatečně oddán bezpečnosti USA. Pokud bude Trump zvažovat válku a tento krok bude kritizován, bude stačit sledovat prezidentský Twitter.

Dnešní averze amerických politiků vůči míru je záhadná, píše dále Walt, který sám sebe vidí ne jako pacifistu, ale realistu.  Země s tak výhodnou globální pozici, jakou mají USA, má zcela očividný zájem na míru a stabilitě a jen pramalý zájem jít do velkých rizik za cenu malých zisků. Za posledních 25 let si ale Američané už zvykli na to, že jejich prezidenti se snaží najít řešení strategických a politických problémů tím, že někam naházejí bomby. Tento přístup sice moc dobře nefungoval, ale stále je prvotním receptem zahraničněpolitického establishmentu.

Pokud se vláda rozhodne k válce, bude se snažit udělat maximum pro to, aby zastrašila a marginalizovala skeptiky. Nejspolehlivější metodou je zpochybnit jejich vlastenectví. Pokud začne Trump některý z těchto argumentů používat, je třeba zbystřit.

Je tu ale jeden háček. Je také možné, že vláda, která volá po válce, blufuje ve snaze získat od druhé strany ústupky. To je ale nebezpečná hra, kde je riziko, že bluf bude rozpoznán, nebo že vláda začne věřit svojí vlastní propagandě.

Pokud se Trump pro válku opravdu rozhodne, povede ji proti komu? Podle Walta to bude nejspíš Írán, který nemá jaderné zbraně jako Severní Korea. Vedle toho konvenční válka na Korejském poloostrově by mohla znejistit Jižní Koreu, Japonsko, Čínu i další. Naopak, američtí klienti na Blízkém východě by byli k válce proti Íránu naladěni mnohem pozitivněji.

Což neznamená, že by taková válka byla smysluplná. Walt si myslí, že válka s Íránem nebo Severní Koreou není moc pravděpodobná. Spojené státy v ní nemají co získat a mohou hodně ztratit. Na to člověk nemusí být génius, aby to pochopil. Přesto to není moc uklidňující, protože, jak píše Walt, v minulosti už často přecenil inteligenci, prozíravost a úsudek amerických lídrů. Bohužel, někdy jsou realizovány právě ty velmi špatné nápady.

Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.