Ekonomika orbánismu

Jak funguje orbánismus ekonomicky? Jaká vytváří spojenectví? Je opravdu „protievropský“? 90 % německých investorů by Orbána volila. Autoritářství a trh jdou dohromady.

Mihaly Koltai píše o základech maďarské ekonomiky a o tom, jak si Orbán vytváří koalici podporovatelů ze zahraničních firem i domácích ekonomických struktur.

O rostoucí nedemokratičnosti Maďarska, píše Koltai, se mluví hodně, i mimo Maďarsko. Ale o ekonomických souvislostech se hovoří už podstatně méně.  Má Orbánova vláda nějakou solidní ekonomickou základnu, a pokud má, jak zapadá do evropského a globálního kapitalismu? Do jaké míry je koherentní či úspěšná? Bude se reprodukovat, nebo směřuje ke kolapsu?

Poslední čtyři roky, píše Koltai ve své analýze maďarské ekonomiky a jejího vývoje na bázi politické ekonomie, byla relativně stabilní. Pár epizod, ano, s obohacením vládě nakloněných oligarchů, ale celkově spíš udržování domácích i zahraničních spojenectví, na nichž Orbánova vláda stojí.

Rozpočtová disciplína se dodržuje, od roku 2012 deficit nepřekračuje 3 % HDP, vládní dluh pomalu klesá a zahraniční dluh klesl na polovinu, HDP se roste, za rok 2017 se zvýšil o 4 %.

Liberální ekonomové rádi říkají, že je to jen díky EU, ale to byla pravda jen kolem roku 2014, kdy tyto zahraniční finance ovlivnily spotřebu a investice. Po letech omezování vzrostly čisté mzdy o 7 až 13 %, klesala celková zahraniční zadluženost, jak soukromá, tak i zahraniční. Vidíme tak konzistentní politiku snižování externí zranitelnosti, což je racionální strategie pro vládu, která se pohybuje ve volatilní globální ekonomice.

Takováto fiskální politika je finančními trhy oceňována, takže i rating země byl buď stabilní, nebo se zvyšoval. Liberálové se mýlí, když hovoří o „junk“ ratingu, ratingové agentury Orbánův kurz přijaly.

Opravdu „protievropská“ vláda?

Jaké tedy, ptá se Koltai, udržuje tato „protievropská“ vláda vztahy s domácími a zahraničními vlastníky? Orbán rád útočí na „globalisty, zahraniční bankéře, spekulanty…“

Tak například aktuální zpráva o vládních subvencích ukazuje, že vláda dala nadnárodním firmám dvakrát víc veřejných financí, než její „globalizujcí“ předchůdce za posledních osm let. Dotace byly ve formě „strategických dohod“ s nadnárodními firmami. Handelsblatt se zajímal, jaké jsou reakce německých investorů, kteří jsou největšími zdroji přímých zahraničních investic v zemi – obecně pozitivní, přes 90 % investorů by „volilo“ současnou vládu.

Lákat zahraniční firmy je jen špička ledovce politiky Orbánovy vlády. V roce 2013 byl schválen nový zákoník práce, který je přizpůsoben požadavkům zpracovatelských firem, omezuje práva odborů, píše Koltai, a zvyšuje „flexibilitu“. Přestože korporátní sazby byly nízké, 19 %, Orbánova vláda je snížila až na úroveň daňového ráje, na pouhých 9 %, a hned zpočátku byla zavedena rovná daň. Nejde jen o politiku tzv. uchvácení státu, uvádí Koltai, jde hlavně o to, že je to politika dobře promyšlená a vědomě přijatá. Účelem je vytvořit pozitivní obchodní bilanci tím, že jsou preferovány exportně orientované firmy, takže se sníží externí finanční zranitelnost a západní kapitál nemá důvod lobovat pro politický útok na Orbána. Takovéto manévrování zatím bylo úspěšné.

Přátelský vztah se zahraničním kapitálem se ale netěší takové pozornosti jako vzestup korupce u některých jednotlivců blízkých premiérovi. Samozřejmě, že korupce byla v zemi i před rokem 2010, ale rozsah i obsah byl asi jiný. Je ovšem otázka, jestli jde opravdu o korupci, možná jde spíše o jev zapadající do koherentní strategie zajištění ekonomické základny pro autoritářský stát, který Orbán vybudoval.

Nezapomínejme, nabádá Koltai, že struktura maďarské ekonomiky se nezměnila, stále jí dominuje nadnárodní kapitál koncentrovaný ve zpracovatelském průmyslu, o který Orbán systematicky pečuje, aby zisk z něj byl co největší. Maďarsko je velmi otevřená ekonomika, jak poměrem exportu k HDP, tak zahraničních investic k HDP. Vláda si může vytvořit ekonomickou podporu v sektorech cestovního ruchu, zemědělství, médií či některých infrastrukturních projektů. Zde je vidět vzestup nové, na státu závislé buržoazie, analyzuje Koltai, která si nemůže dovolit změnu vlády, protože za své bohatství vděčí současnému vedení.

Vláda se také snaží zásadní infrastrukturní projekty přesunout z jurisdikce EU, rozšíření jaderné elektrárny bude financováno Ruskem, modernizace železnice Budapešť – Bělehrad zase Čínou.

Takže vzoreček „spokojený zahraniční investor + budování domácí obchodní koalice = rozpočtová a makroekonomická stabilita“ je základem Orbánova vítězství? Z čistě ekonomického hlediska to není tak jasné, myslí si Koltai. V krátkém období vidíme ekonomický růst, který nastal díky rozpočtové disciplíně, poklesu úrokové míry, lákání zahraničních investic a maximálnímu využití fondů EU, a v posledních letech také díky opatrným monetárním a fiskálním stimulům. Vyhlídky na dlouhodobý růst ale vypadají hůř kvůli závislosti na fondech z EU, myslí si Koltai, je možné, že „způsob jejich využití“ se stane politických tématem v Německu či ve Francii a jejich tok bude zastaven.

Země má tedy velké problémy s potenciálem růstu, navíc za posledních deset let odešlo ze země 3-5 % populace, většinou mladí a kvalifikovaní pracovníci, klíčová skupina pro udržitelný růst. Země demograficky upadá a firmy začínají pociťovat nedostatek pracovních sil, což je zřejmě i důvod nárůstu mezd. Rozpočtová disciplína drží, ale vzdělávání, sociální politika a zdravotnictví trpí. Financování těchto sektorů se v letech 2010-2014 propadlo, výdaje na sociální ochranu se stále snižují, přestože jsou i tak pod průměrem EU. Takže na jedné straně ti, kteří jsou důležití pro budoucí vývoj země, odcházejí, na druhé straně ti, kteří zůstávají, jsou hrubě zanedbáváni.

Problémy, které ale k zhroucení nejspíš nepovedou

Ekonomické vyhlídky nejsou růžové, ale to neznamená, že se Orbánův projekt hned tak zhroutí. Jednak chybí politické předpoklady změny jako jsou opoziční síly s dostatečnými prostředky a možnostmi komunikace, a to i v úzkém technickém smyslu kapitalistických demokracií. Dále, na rozdíl od svých protivníků, Orbán přišel s „režimem akumulace“ a systémem třídních spojenectví, který se reprodukuje a nejeví známky rozpadu. Finanční trhy a nadnárodní firmy jsou s jeho vládou relativně spokojeny, externí dluh klesá, takže externí rizika jsou zvládnutelná. Domácí buržoazie je buď zcela napojená na stát, nebo alespoň Orbánův systém akceptuje, takže scénář „stávky kapitálu“ není pravděpodobný, píše Koltai. Liberální opozice se nemůže vzpamatovat ze ztráty voličů, protože nebyla schopna nabídnout důvěryhodnou socio-ekonomickou alternativu. Vzhledem k tomu, že socialistická vláda skončila bankrotem, tj. půjčkou od MMF spojenou s brutálními škrty, je důvěryhodnost socialistů zničena nadobro.

Je tedy pravděpodobné, že než se vynoří životaschopná politická alternativa, bude Orbánův recept pro vládnutí Maďarsku – kapitalismus na semiperiferii – schopný reprodukovat se, a to dokonce i při horším ekonomickém výkonu.

Přestože se v krátkém období nic takového nerýsuje, je na místě otázka, jak by mohla vypadat alternativa k „orbánismu“. Orbán totiž, zdůrazňuje Koltai, není žádný izolovaný fenomén, i jiní politici, např. Mark Blyth, využívají pseudolevicové síly, které směšují politiku škrtů s kulturním liberalismem, což přímo vede ke vzestupu autoritářské pravice. Model vládnutí v letech 1990-2010 byl jasně nefunkční, proto se více uvažuje o alternativách.

Alternativy?

V jádrových zemích kapitalismu, které mají národní měny, které zároveň slouží i jako měny světové, může být zvažován levicový keynesiánský model, jaký navrhují Corbyn a McDonnell. Pak by receptem bylo více veřejných investic, expanzivní monetární politika, rozšířená práva odborů, politika na podporu mezd, a tedy vyšší růst přes agregátní poptávku. Makroekonomicky to funguje, ale vznikají i problémy. Politiky tohoto typu podminují ziskovost a zpochybní nadvládu vlastníků kapitálu nad ekonomikou, takže pozice „dobrého kapitalismu“ se může stát neudržitelnou.

V případě Maďarska je ovšem manévrovací prostor pro takovou politiku malý, protože země je externě zranitelná a má omezené zdroje. Tomu se sociálně-demokratičtí autoři málokdy věnují. Další fenomén, o kterém se příliš nehovoří, je levicový politický projekt sociálně-demokratické platformy, který vyžaduje vytvoření politických podmínek a posun rovnováhy sil v jeho prospěch. To znamená především třídní analýzu: které sociální skupiny by preferovaly takové ideje a kdo by byl protivníkem? Zahraniční investoři, domácí podnikatelská třída a vyšší střední třída by takové změny jistě nepřivítaly.

Kdyby se takovou politiku podařilo zavést, a to hovoříme teoreticky, protože žádné organizace blízké státní moci, které by o ni usilovaly, neexistují, říká Koltai, reakce skupin připravených o moc by jistě byla tvrdá. Nemá smysl to dál rozebírat, je to jen „fikce.“

Hovořit o funkčnosti těchto idejí bez specifické historické analýzy organizací, které by k tomu byly potřeba, bez analýzy tříd, které by byly základnou takové platformy, bez strategického uvažování o politice jako o tématu sil a konfliktů je naivní a nerealistické, nebo ještě hůř, je to akademické cvičení dělané ve špatné víře.

Jestliže se má objevit levicová alternativa k autoritářskému kapitalismu, pak to nemůže být pouhý apolitický „balíček opatření.“

Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.