Přímý střet USA a Ruska v Sýrii je nepravděpodobný

Ivo Šebestík píše o tom, že přímý střet USA a Ruska v Sýrii není pravděpodobný. Je tu totiž jistá naděje, že válku s Ruskem by Spojené státy nevyhrály.

Válka je mimo jiné obrovský a nikým nekontrolovatelný byznys, jehož náklady platí daňoví poplatníci v zemích, jejichž elity války vyhledávají, a jehož důsledky následně platí obyvatelstvo zemí, které jsou k napadení vybrané.

Rusko je příliš silné vojensky i hospodářsky na to, aby se vojenskoprůmyslový komplex a gigantické nadnárodní korporace prostřednictvím Spojených států a bývalých evropských koloniálních mocností na ně vrhly, ať už v Sýrii nebo kdekoliv jinde. Velký západní kapitál sice usiluje o to donutit Rusko ke kapitulaci a k přijetí kolonizačního režimu, který by vyvlastnil nejenom jeho nerostné bohatství, ale obecně celou jeho suverenitu, nicméně tento cíl je prozatím ještě v nedohlednu.

Vojenskoprůmyslový komplex a velký kapitál Západu obecně zatím od Ruska potřebují něco úplně jiného. Potřebují Rusko jako hrozbu, která vysvětluje jinak nevysvětlitelně obrovité náklady amerického vojenského rozpočtu, které jsou přibližně devětkrát vyšší než rozpočet ruský. Samotné horečné zbrojení Spojených států a jejich evropských spojenců (Francie a Velká Británie mají své vojenské rozpočty téměř srovnatelné s ruským) tvoří ale jen část byznysu zbrojařských koncernů a na ně navázaných odvětví, které se živí proléváním nevinné krve všude po světě a nejvíce v „osvědčených“ oblastech Blízkého východu. Právě Blízký východ je proto územím, na kterém z rozhodnutí vlád USA a jejích spojenců nesmí být nikdy dosaženo míru.

Svět má být v nebezpečí a jeho obyvatelé se mají cítit ohrožení

Saúdská Arábie, jejíž vojenský rozpočet je docela výrazně vyšší než ruský, patří k největším odběratelům amerických zbraní. Stejně tak zbrojní průmysl v USA a v řadě zemí NATO prodává své válečné svinstvo všude tam, kde existuje naděje na nový válečný konflikt, případně kde je nutno udržovat napětí. Svět má být v nebezpečí a obyvatelé planety se mají cítit ohroženi. (Ostatně i velká migrační krize, která spolu s terorismem zasáhla Evropu, přispěla ke snížení míry bezpečí.) Pokud je toto splněno, pak je možno šroubovat vojenské rozpočty do neuvěřitelné výše, byť pro zaručení bezpečnosti by stačily nesrovnatelně nižší částky. Právě tento fakt dokládá vůči USA relativně velice nízký rozpočet Ruské federace. (Opět je ale třeba zdůraznit, že války neplatí zbrojní průmysl, ale občané ze svých daní. Zbrojní průmysl chápe války jako investice, na kterých bez ohledu na oběti a napáchané škody vydělává.)

Cílem démonizace Ruska a nekonečné výroby nepodložených obvinění je postavit Rusko v očích Západu do podobné pozice, jakou v této optice zastával Sovětský svaz. Vojenskoprůmyslový komplex potřebuje pro své výdělky „kryté“ krveprolitím obraz nepřítele, vůči kterému je třeba nastavit hráz složenou z našich hodnot, hlavně ze svobody a demokracie. To je pochopitelně propagandistická konstrukce, a jako taková je zcela lživá a vůči občanům dokonce arogantní v tom smyslu, že předpokládá jejich nedostatečnou soudnost.

Když se rozpadl Sovětský svaz, Západ zaměřil pozornost k novému nepříteli, jímž se měl stát islámský fundamentalismus. Právě ten, který Spojené státy v časech studené války vychovaly, financovaly a vyzbrojily. Nějakou dobu USA spolu s horlivými spojenci – zejména bývalými evropskými koloniálními mocnostmi – tuto válku proti terorismu naoko vedly, přičemž pracovaly především na zajištění zisků pro svůj kapitál a pro zabezpečení dostatečně účinné a pokud možno trvalé nestability na Blízkém východě a v severní Africe. Snažily se pochopitelně vést válku s terorismem tak, aby teroristická uskupení nebyla vyřazena z provozu a mohla se nadále podílet na destabilizaci regionu a na udržování hrozby, jež si žádá zvyšování vojenských nákladů.

V syrském konfliktu však do „války proti terorismu“ vstoupilo Rusko, které to s porážkou teroristických uskupení a samotného Islámského státu ale myslelo doopravdy. Americká administrativa ihned reagovala výrobou provizorního „ďábla“, jehož našla v totalitním režimu Severní Koreje. Korejská karta mohla být ale jen dočasným řešením, neboť žádný alespoň trošičku soudný člověk na Zemi nemohl uvěřit tomu, v co ihned uvěřila část české politické reprezentace a mainstreamových médií, tedy že Severní Korea si to chce vojensky rozdat se Spojenými státy.

Donald Trump jako neřízená „mluvící hlava“, jejíž projevy netřeba brát vážně, spustil kaskády nesmyslů směrem k severokorejskému vůdci, který na tuto hru přistoupil a pomohl silám ovládajícím Spojené státy připravovat „demokratický svět“ na vytouženou válku s kýmkoliv, hlavně ale s někým, koho nemůže „mírumilovný demokratický Západ“ přeplněný dávno zapomenutými hodnotami tolerovat.

Válku s Ruskem by USA nevyhrály. V tom je jistá naděje míru

Kola zbrojních rozpočtů zběsile roztočená vojenskoprůmyslovými komplexy se ale kvůli neúčinnosti severokorejské karty nemohla a nesměla zastavit. Bylo třeba sáhnout k těžšímu kalibru. I sáhlo se po Rusku, na jehož démonizaci se usilovně pracovalo v podstatě od chvíle, kdy Západ pochopil, že kremelské vedení nebude souhlasit s rozkradením své země a pokusí se budovat nezávislé a suverénní postavení v sousedství západních korporací, což je něco, co tyto síly odmítají připustit. Podařilo se kolonizovat bývalé sovětské satelity, tak proč by se totéž nemohlo podařit v Rusku? V některých zemích satelitů už nikdy nikdo nebude moci vytvářet a sledovat plně autonomní politiku, neboť stát, kterému nepatří větší část jeho ekonomického potenciálu, už nemůže být plně nezávislým.

V Sýrii nesporně dojde k nějakému šalamounskému řešení krize. Nejspíš takovému, které oběma stranám umožní hrát svoji hru, aniž by se USA a Rusko musely dostat do horkého válečného stavu. Velkou naději na takové „řešení“ situace dává fakt, že přímý válečný konflikt s Ruskem by USA nevyhrály, což by znamenalo – pochopitelně vedle zkázy planety – i významnou finanční ztrátu na straně kapitálu, který si, pochopitelně kromě zisku, nepřeje nic jiného než potoky krve. Kdo v ČR podporuje agresívní politiku USA vůči Rusku, měl by možná pomyslet na cíle, ke kterým tato politika směřuje a na to, že americká administrativa nepracuje z vůle Američanů, ale velkého kapitálu, který tuto zemi ovládá a který si upravil její „demokracii“ tak, že jednou provždy vyřadil z významnější a vlivnější účasti na politickém životě občany bez velkého majetkového zázemí.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.