Proč Bolívie není Venezuela, i když její prezident chce zůstat u moci?

Bolívijský prezident Evo Morales představuje odlišný typ levicového politika. Jeho možnosti jsou stále silně omezeny řadou sociálních hnutí zdola, na kterých postavil svojí cestu do úřadu. Kromě toho za ním stojí nepochybné úspěchy.

O rozdílech mezi politikou ve Venezuele a v Bolívii napsali pro The Conversation akademici Roberto Albro a Michael McCarthy. Bolívie patří mezi ty země, které podporují venezuelský režim Nicolase Madury. Dnešní bolivijský prezident Evo Morales patřil i k hlavním spojencům bývalého prezidenta Venezuely Hugo Chavéze a často bránil Venezuelu proti jejím kritikům. Obě země jsou tak silně politicky propojeny, že se někteří pozorovatelé obávají, že by Morales mohl zavést Bolívii na cestu současné Venezuely.

Bolívie se ve skutečnosti Venezuele podobá jen málo. V roce 2016 voliči v referendu odmítli návrh, podle kterého by současný prezident mohl kandidovat na dalších pět let. A Morales, který byl tehdy ve svém třetím termínu – což mu umožnila v roce 2009 změna ústavy země –  sdělil, že bude respektovat vůli lidu.

To bylo tehdy. Nyní se po rozhodnutí Nejvyššího soudu, který zrušil dosavadní omezení pro znovuzvolení, Morales rozhodl, že bude znovu kandidovat. Tento vývoj svádí vidět Bolívii jako další Venezuelu. Také Chavéz konsolidoval svoji moc tím, že zrušil omezení pro znovuzvolení do úřadu, zaútočil na nezávislost soudů a omezil svobodu slova. Chavéz zemřel krátce potom, co začal svůj třetí prezidentský termín.

Podobnosti čistě náhodné…?

Madura si Chavéz vybral za svého nástupce, jenže země se pod jeho vedením dostala do ekonomického chaosu, přesto se Maduro chystá v roce 2018 obhájit svůj druhý prezidentský termín.

Obě země jsou také velmi hlasitými kritiky Spojených států a patří mezi zakladatele Bolívarského spojenectví, které je levicovým seskupením zemí Latinské Ameriky a Karibiku, jež iniciovali Chavéz a Fidel Castro v roce 2004.

Jenže jsou tu další významné politické rozdíly mezi Bolívii a Venezuelou, které brání tomu, aby se prezident Morales vydal cestou Venezuely.

Bolívie je sice exportérem plynu, ale nemá ohromné ekonomické zdroje jako Venezuela, která vlastní největší zásoby ropy na světě. Bolívijská ekonomika si vede relativně dobře, HDP se za posledních 12 let Moralesovy vlády zvýšil třikrát, přesto Bolívie stále patří mezi nejchudší země na kontinentu, je také mnohem menší rozlohou. Morales si nemůže dovolit využívat bohatství země k tomu, aby získával přátele a provokoval nepřátele, jako to dělá prostřednictvím ropných subsidií chavézistický režim ve Venezuele.

Bolivijská rostoucí ekonomika jistě Moralesovu pozici doma posílila a umožnila mu realizovat řadu sociálních programů, pomoci chudým rodinám, zvýšit minimální mzdu, poskytnout penze invalidům a investovat do velkých infrastrukturních projektů. Za Moralesova prezidentství citelně poklesla úroveň chudoby – z 61 % v roce 2005 na 40 % v roce 2016. Takové výsledky více či méně umlčely kritiky. Morales má však i jiná omezení, která vyplývají z politických hnutí, která ho původně katapultovala k vládě.

Evo Morales začal svou kariéru jako představitel největší federace pěstitelů koky v zemi. Listy koky se v zemi tradičně užívají jako lehký stimulant a výrobci koky jsou většinou místní indiánské komunity. Jako předseda této federace Morales vedl boj s bolívijským státem a jeho protinarkotickou politikou, kterou podporovaly Spojené státy.

Hnutí Moralese omezují

Na začátku 21. století Morales získal celonárodní věhlas jako politik, který vedl masové demonstrace a stávky proti vládním pokusům privatizovat služby a danit mzdy státních zaměstnanců. V této době Morales slíbil, že se bude řídit heslem „vést prostřednictvím poslušnosti“ vůči svým voličům. Spoléhal se na lidová hlasování a respektoval kolektivní rozhodnutí, typická pro indiánské komunity v Bolívii, a jako prezident v tom pokračoval.

Morales založil Socialistické hnutí (Moviemiento al Socialismo) ne jako politickou stranu, ačkoliv jí technicky je, ale jako zosobnění bolívijských sociálních hnutí. Jeho legitimita závisí na tom, jak věrně prosazuje priority hnutí a právě to ho omezuje při formulaci vlastní politické agendy.

V roce 2011, jak autoři uvádějí, musel Morales opustit plány na stavbu dálnice národním parkem, který obývají indiánské komunity, poté, co tisíc místních obyvatel podniklo protestní pochod až do hlavního města a po cestě se násilně střetlo s policii. Když se nedávno pokusil o oživení projektu dálnice, místní obyvatelé se opět zmobilizovali k odporu.

Také jeho rozhodnutí znovu kandidovat navzdory referendu z roku 2016, mělo své důsledky. Moralesova ratingová hodnocení, která se pohybovala kolem 75 %, klesla podle některých průzkumů až o 50 %.

Moralesovo rozhodnutí zůstat u moci snad může připomínat Venezuelu a Hugo Cháveze. Nicméně Morales představuje zvláštní typ levicového lídra, který je značně omezován hospodářskými a politickými silami, které ve Venezuele neexistují.

K tomu, aby skutečně vyhrál prezidentské volby, musí Evo Morales udržet společenskou dohodu s bolívijskou indiánskou většinou. Pokud by snad Morales stočil kormidlo směrem k chávezismu, bylo by jeho čtvrté prezidentské období velmi krátké. Ostatně, jak autoři míní, autoritářství je přesným opakem hesla vést prostřednictvím poslušnosti.

Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Ilustrační obrázek: Autor – CC BY 3.0 br, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=511379

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.