Projev M. Zemana na sjezdu KSČM: polistopadová legitimizace komunistického hnutí?

Jiří Malínský zhodnotil sjezdový projev Miloše Zemana. V čem byl zajímavý a v čem překvapivý nejenom z  historického hlediska?

Prezident Miloš Zeman pronesl na X. mimořádném sjezdu KSČM závažný projev, jehož význam plyne z několika významných průvodních skutečností, které ho provázely. Bylo to vůbec první vystoupení prezidenta České republiky na sjezdu této levicové strany. Stalo se tak v předvečer výročního dne Leninova narození (138. výročí), ale také v den, kdy do Prahy dorazily tělesné pozůstatky kardinála Berana, který v únorových událostech roku 1948 podporoval nejen linii benešovské demokracie socializující, ale rovněž celebroval Te Deum, které se konalo bezprostředně po Gottwaldově prezidentské inauguraci,  jíž se tento architekt politických procesů padesátých let zúčastnil (skutečným důvodem tohoto kroku byla skutečnost, že podle ne zcela ověřených zpráv 61 % tehdejších členů Komunistické strany Československa bylo v různé míře praktikujícími katolíky). Tento nevšední muž se současně přimlouval za objektivní posouzení Husova kostnického zavraždění v zmanipulovaném více politickém než skutečně duchovním a sociálním teologickém koncilu v Kostnici.

Pominout však nelze ani aktuální zřetel: půl roku po volbách země stále čeká na legitimní vládu, která by byla s to vystupovat důstojně a s náležitou vážností jak na mezinárodních fórech, tak v domácím prostředí. Navíc za okolností, které v polistopadovém vývoji nemají srovnatelnou obdobu a nesou s sebou nezanedbatelný precedentní potenciál.

S jistou nadsázkou lze řeč někdejšího prognostika a vědce (Miloš Zeman patřil k předním osobnostem před čtvrtstoletím rozehnaného Prognostického ústavu ČSAV) označit za řeč kulturního dědictví první, druhé i třetí Československé republiky a Pražského jara. Oslovení „Soudružky a soudruzi“ zaznělo v jeho vystoupení hned několikrát, vždy v důsledně sociálně demokratickém kontextu. Neobvyklé bylo i prezidentovo přihlášení se k jeho někdejšímu členství v KSČ (1968–1970) a – jakkoliv hodnotitelné z více zorných úhlů – také k demokratickému socialismu všech tří československých republik.

Zaklíněno v těchto zřetelných mantinelech – někdejší absolvent Vysoké školy ekonomické přitom použil výslovně výraz historický exkurz – vyznělo v mnohém jako vystoupení sociálního demokrata let třicátých, padesátých i šedesátých minulého století. Zeman jako by tu nacházel společný slovník s Gustavem Habrmanem, Bohuslavem Ečerem a Zdeňkem Bechyně. Jádrem tohoto pojetí československých státnostních dějin se stala hned hrst pro komunisty hořkých pilulek rozlomu socialistického hnutí, let třicátých, paktu Molotov–Ribbentrop i padesátých let a pozdně stalinistické normalizace. Prezident však nezapomněl ani na připomenutí hvězdných hodin hnutí, na jehož tradice KSČM navazuje se značně proměnlivou úspěšností a tápajícími přístupy svých členů.

Prezidentův projev jako celek byl přijat X. sjezdem KSČM nadšeným potleskem vstoje. A záleží jen na komunistech, nakolik budou s to poselství, které zemanovsky v sobě slučuje tendenci k duchovní hloubce, skutečný smysl pro cudně jiskřivý humor i robustní, občas bezskrupulózní pragmatismus, věcně a invenčně strávit a následně promítnout do své teoretické i praktické politické praxe. Praxe, která po mnohá léta pozitivně i rozporně spojovala Miloše Zemana s jeho zesnulým dlouholetým komunistickým přítelem Miloslavem Ransdorfem. Mužem demokratické levice, jenž této mimořádné perspektivě svého hnutí zasvětil celý svůj bouřlivý pohnutý život.

Ilustrační obrázek: Autor – Youtube.com

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.