Lubomír Civín: Jak porozumět globální ekonomice?

Přinášíme ukázku z knihy ekonoma Lubomíra Civína Jak porozumět globální ekonomice?, která vychází právě v těchto dnech a pomůže vysvětlit to, jak funguje současná globálně propojené hospodářství. 

2.5. Strukturální vztahy finanční a reálné ekonomiky

2.5.1. Naturální a peněžní stránka procesů v globální ekonomice

V ekonomické teorii i praxi existuje dvojí pohled na hospodářskou realitu, tj. rozlišování naturální stránky výroby a spotřeby a peněžní stránky ekonomických jevů a procesů, který je vlastní jakékoli součásti tržní ekonomiky. V současnosti lze tento pohled charakterizovat absolutní rozdílností dvou realit existence lidské společnosti: svět peněz a reálný svět (Korten, 1999). Svět peněz se sestává nejen z peněz, ale především z institucí, které je legitimizují: korporací, finančních institucí a souvisejících vládních orgánů. Tento svět nerespektuje fyzické hranice růstu a ignoruje je. Reálný svět je naproti tomu složen z věcí, které jsou pro život nepostradatelné: ze vzduchu, vody, flory a fauny, či lidí a jejich hmotných výtvorů. Nekontrolovaný růst je v reálném světě znakem selhání, (jako například rakovina či masivní přemnožení druhu).

Oba světy mají své zákonitosti, svá vlastní pravidla fungování. Hlavní rozdíl je však v tom, že svět peněz je jen výtvorem lidské mysli a mimo ni nemá žádný smysl. Pro tržní ekonomiku je typické, že kvantifikuje ekonomické jevy nejen v naturálních nebo fyzikálních či jiných měrných jednotkách, ale že je současně oceňuje i v cenách, tj. v peněžních jednotkách. V ekonomice, kde podnikatelské subjekty produkují zboží a služby, vzniká jejich cesta k domácnostem jako tok produktů. Peníze, které za toto zboží a služby domácnosti zaplatí firmám, představují tok peněžní. Naopak zase tok reálných výrobních faktorů od domácností k firmám má svůj peněžní výraz v toku mezd, rent, zisku, úroku a dalších příjmů, které za ně domácnosti od firem obdrží. Toky produktů a výrobních faktorů tvoří reálný oběh.

V národním (ale i globálním) hospodářství tak vznikají dva okruhy oběhu:

–          fyzické toky veličin reálné ekonomiky,

–          peněžní toky veličin finanční ekonomiky.

Schematické znázornění peněžních a fyzických toků veličin v ekonomice země

Peněžní toky vytvářejí dohromady peněžní oběh. Peněžní oběh je zajímavý tím, že je sice peněžním odrazem reálných toků produktů a výrobních faktorů, ale je na nich i v jisté míře nezávislý a má také svůj další relativně samostatný trh finanční, který významně ovlivňuje peněžní oběh a chod celé ekonomiky. Tento vzájemný bipolární vztah je dán rozvojem tržní ekonomiky, a s tím spojeným působením základních funkcí peněz v praktické rovině. V podstatě to znamená, že ekonomické subjekty opírají svá ekonomická rozhodnutí o kategorie peněžní ekonomiky a to jak o skutečný, tak o očekávaný vývoj peněžních veličin. Jde především o úrokové sazby, kursy cenných papírů nebo měnové kursy.

2.5.2. Struktura finančního systému

Finanční systém zajišťuje toky finančních prostředků mezi domácnostmi, firmami a státem (domácí platební styk) a zároveň zprostředkovává toky mezi ekonomikou a zahraničím (zahraniční platební styk).

V tomto systému mají klíčovou roli banky jak v hotovostních, tak v bezhotovostních transakcích. Banky představují klíčový prvek systému finančního zprostředkování. Finanční zprostředkování je významným odvětvím národního hospodářství všech zemí světa, současně reprezentuje významný ekonomický proces. V procesu finančního zprostředkování se transformují určité druhy aktiv a pasiv zemí do jiných druhů aktiv a pasiv. Finanční zprostředkovatel je finanční institucí propojující zástupce držitelů přebytku a nositelů deficitu určitých druhů aktiv (banka jako typický příklad finančního zprostředkování). Finanční zprostředkování je zajišťováno finančními institucemi a finančními trhy, které spolu tvoří finanční systém země. Finanční instituce působící na finančním trhu tvoří v první řadě centrální banky a následně  podnikatelské subjekty finančního zprostředkování, které se zaměřují na nabídku volných finančních prostředků a jejich distribuci. Za hlavní finanční instituce jsou na finančním trhu považovány:

– Centrální banka, která plní kromě čistě finančních i specifické národohospodářské funkce.

Podnikatelské subjekty finančního zprostředkování se dělí na:

– banky – zejména komerční (obchodní) banky a spořitelny,

– nebankovní spořitelní instituce

– zejména úvěrové společnosti,

– spořitelní a úvěrová sdružení,

– pojišťovací společnosti a penzijní fondy,

– ostatní finanční instituce – zejména finanční a obchodní společnosti a investiční společnosti.

Část finančních institucí je zaměřena na lokální a národní trhy, další se intenzivně zapojuje do globálního systému finančních trhů. Finanční trh je zvláštní formou trhu. Je to systém, vytvořený za účelem prodeje a nákupu krátkodobého i dlouhodobého kapitálu výměnou za volné peněžní prostředky s cílem uchování jejich hodnoty a zhodnocení. Finanční trh zabezpečuje přerozdělení již soustředěného kapitálu. Poptávka je na finančním trhu motivována především třemi obvykle navzájem protikladnými kritérii, kterými jsou výnosnost, bezpečnost a likvidita.

Finanční trhy jsou v současném světovém hospodářství vysoce globalizované. Je to důsledek jak technologických prostředků komunikace, které umožňují provádět finanční transakce v reálném čase a globálním prostoru. Současně to je výsledek vysokého stupně liberalizace obchodních a kapitálových toků a integrace národních finančních trhů do světových. Liberalizace pohybu kapitálu a jeho integrace do světových trhů přinášela zúčastněným stranám řadu výhod, například investorům maximalizaci zisku a diverzifikaci rizika při tvorbě portfolií na globálních finančních trzích, jakož i možnost obstarávání si levných finančních zdrojů. Státům zase umožnila získávání prostředků pro financování svých rozpočtových deficitů, zatímco domácnostem možnost zvýšení spotřeby díky poklesu cen na základě efektivní alokace kapitálu, jakož i podporou sociální funkce států.

Finanční kapitál je formou kapitálu, který umožňuje globální reprodukční proces redukovat na proces, v němž peníze plodí další peníze, neboli hodnota zdánlivě tvoří další hodnotu. Ve skutečnosti však jenom přerozděluje hodnotu vytvořenou výrobním kapitálem mezi účastníky finančních trhů.

2.5.3. Vzájemné vztahy finanční a reálné ekonomiky

Vztah mezi finančním kapitálem a výrobním kapitálem neboli mezi finanční a reálnou ekonomikou se vyznačuje na jedné straně disciplínou, kterou finanční kapitál vnucuje kapitálu výrobnímu. Na straně druhé možností a vlastně i sklonem finančního kapitálu předbíhat formou spekulace možnosti zhodnocování, determinované jeho ziskovým zhodnocováním ve výrobě. Tento vzájemný bipolární vztah je dán rozvojem tržní ekonomiky a s tím spojeným působením základních funkcí peněz v praktické rovině.

Vztah mezi financemi a výrobním kapitálem neboli mezi financemi a reálnou ekonomikou sice v kapitalistickém výrobním způsobu existoval vždycky, ale jeho charakter se v čase měnil. V minulosti finanční ekonomika sloužila k obsluze reálné ekonomiky, což představovalo podstatný aspekt fungování reálné ekonomiky, jelikož za posledních několik století byly peníze nezbytným zprostředkovatelem fungování obchodu, a to nejen z důvodu plnohodnotných peněz se svojí vlastní vnitřní hodnotou danou obsahem cenných kovů, ale také proto, že každá obchodní transakce v jejím rámci musí být v podmínkách tržní ekonomiky vypořádána v penězích.

V moderní ekonomice existuje těsné propojení mezi penězi a hospodářskou aktivitou. Oddělení těchto dvou ekonomických veličin (někdy nazývané také „dichotomickým“ přístupem), který se ještě někdy uplatňuje, odděluje určení systému relativních cen spojených s plným využitím zdrojů od systém všeobecné cenové hladiny považované za funkci dostupného množství peněz. Toto oddělení reálného světa od světa peněz pak činí peníze pouze zástěrkou zakrývající výměnu výrobků za jiné výrobky. V tomto pojetí peníze nemají vliv na reálnou ekonomiku, pouze na obecnou cenovou hladinu.

V důsledku toho může být množství peněz v oběhu nedostatečné pro vypořádání všech transakcí vyplývajících z plného využití zdrojů. Aby peníze byly skutečně pouze zástěrkou, musí být celková cenová hladina flexibilní a schopná se přizpůsobit množství dostupných peněz. Pokud tomu tak není, bude vznikat omezení úrovně hospodářské aktivity. Toto omezení bude ještě větší, protože mnoho cen, zejména práce, vykazuje nepříznivé rigidity. Tato rigidita brání tomu, aby se úroveň všech cen přizpůsobila skutečně dostupnému množství peněz, takže tato nepružnost, i když pouze dočasná, udrží úroveň hospodářských aktivit pod úrovní jejich plného využití.

Využití „papírových neplnohodnotných peněz“ (vydaných bankami), které nejprve uvolnilo a následně přerušilo vazbu mezi dostupným množstvím peněz a hmotností kovu odebraného ze Země, znamenalo zásadní novou etapu hospodářského rozvoje. Přesto však neodstranilo peněžní omezení. Znamenalo pouze, že finanční transakce, bez ohledu na jejich povahu, zahrnovaly převody z jednoho bankovního účtu na jiný, než spočívající v přechodu mincí z ruky do ruky. Hlavním rozdílem samozřejmě je, že množství peněz, které je nyní v ekonomice k dispozici, závisí na objemu bankovních půjček a stává se proto flexibilním a nastavitelným. Tento významný posun však byl doprovázen vznikem nového rizika, a to, že nadměrná tvorba peněz může vést k obecnému růstu cen. (Brende et al. 2015).

2.5.4. Finanční trhy a jejich vliv na reálnou ekonomiku

Kromě bankovního sektoru má finanční ekonomika vliv na reálnou prostřednictvím finančních trhů. Tady panuje mezi ekonomy hodně protikladných názorů, které řeší otázku smyslu spekulací na finančních trzích. Jasnou funkci totiž lze vidět v primárních úpisech akcí a dluhopisů, které jsou prostředkem opatření si finančních prostředků mimo bankovní sektor. Spekulační obchodování na sekundárních trzích je však z pohledu některých teoretiků v podstatě kasinovou ekonomikou (Keynes), jelikož na rozdíl od zisku a dividend tyto obchody nejsou výsledkem inovace nebo práce. Dokonce lze v zásadě peníze získané nebo ztracené na finančních trzích při prodeji akcií a dluhopisů v některých ohledech považovat za výsledek investování v Ponziho schématu, které je poháněno neustálou dodávkou endogenních peněz a ve skutečnosti vytěsňuje peníze z reálné ekonomiky. Je to schéma, ve kterém lidé, kteří si to mohou dovolit, uspokojují vrozenou lidskou touhu po hazardu tím, že chtějí získat něco za nic. Imaginární zisky z finančních derivátů na finančních trzích, na které jejich účastníci s lehkostí hazardní licitace sází, motivují obrovské toky peněz, které nemají většinou žádný podklad v reálných hodnotách.

Z opačné názorové strany v souladu s teorií „racionálních očekávání“ se vychází z představy, že trhy vědí všechno a chovají se proto racionálně a optimálně. Podle těchto názorů (Roche 2014) jsou trhy s akciemi a dluhopisy místem oceňování aktiv, což představuje velmi důležitou společenskou funkci, a to ze dvou důvodů. Prvním z nich je tvorba cen primárního financování trhu, druhým je stanovení cen sekundárního financování trhu. Takže, když korporace potřebují získat kapitál, potřebují likvidní trhy, aby mohly prodávat svoje akcie či dluhopisy. Příkladem druhého důvodu je situace, když domácnosti potřebují financovat své výdajové potřeby prodejem svých aktiv k pokrytí těchto nákupů, potřebují také likvidní trhy. Společenská funkce spekulace se tudíž hájí tím, že funkcí finančních trhů je nastavení ceny a opatřování likvidity.

Vztah finanční a reální ekonomiky v pojetí různých ekonomických škol

Takže čím větší objem obchodů, tím větší je likvidita, a tím spolehlivější je i její cenotvorná funkce. Skutečností ovšem je, že podstatná část toho, co se zejména na trzích s deriváty odehrává, nemá žádné materiální krytí a reaguje hlavně na to, co (pravděpodobně) udělají ostatní účastníci trhů. Reálné ekonomiky se týká v nejlepším případě jedna desetina finančních obchodů. V devizových obchodech (FOREX) je to ještě méně (obr. č. 60).

Strukturální změny fungování kapitalismu odhalují rostoucí význam finančního sektoru, který v rámci financializace nahrazuje tradiční výrobní proces. Namísto toho, aby byl finanční sektor ekonomiky pouze nástrojem efektivnějšího fungování v rámci reálné ekonomiky, finanční aktivity v posledních desetiletích ve srovnání s požadavky na financování zbytku ekonomiky neúměrně rozrostly.

Empirický výzkum provedený na vzorku 87 vyspělých i rozvojových ekonomik (Tori, Özlem 2017) ukázal, že ve vztahu mezi financováním a hospodářským růstem existuje určitý prahový efekt. Reálné údaje a jejich vzájemná korelace odhalily, že úroveň financializace je přínosem pro růst jen do dosažení určité hraniční hodnoty a po jejím dosažení má další vývoj financializace tendenci nepříznivě ovlivňovat růst. Z těchto zjištění vyplývá, že více finančních prostředků v ekonomice nemusí být nutně dobré pro hospodářský růst a vysokou úroveň, a tudíž, že pro usnadnění růstu má zásadní význam dosažení „optimální“ úrovně financování ekonomiky (Law et Singh, 2014). Přitom ale financializace je jedním ze zdrojů rostoucí saturace objemu finančních zdrojů do ekonomiky, přičemž tyto zdroje ale v její reálné části nenacházejí dostatečné zhodnocení, a tak směřují zpět do oblasti svého původu, tj. finančního sektoru (a sice na finanční trhy).

K podobným názorům dospěli rovněž autoři blízcí globální bankovní sféře prezentované zejména bankou centrálních bank BIS. Podle nich není financializace jako taková špatná, ale jenom pokud nedochází k její nadměrné expanzi (Cecchetti, Kharroubi, 2012). Bohužel současný stav financializace právě o této nadměrné expanzi svědčí (viz obr. č. 61) zejména při srovnání objemů globální produkce a velikosti jednotlivých finančních trhů. Finance se tak stávají dvousečnou zbraní. Pokud je totiž cena za úvěr relativně nízká, nebo je podíl finančního sektoru na zaměstnanosti mírný, napomáhá vyšší míra zadlužení země jejímu růstu. Existuje však prahová hodnota, za kterou se stává nebezpečnou.

V současné době existují značné důkazy (viz např. Reinhart a Rogoff 2010, Cecchetti a kol., 2011), že produktivita roste pomaleji, když dluh vlády, firem nebo domácností přesáhne 100 % HDP (Cecchetti, Kharroubi, 2015.) Od globální krize ziskovosti kapitálu na přelomu 60. a 70. let 20. století se vztah reálné a finanční ekonomiky mění a začíná prudký rozvoj financializace globálního hospodářství. Tento proces představuje integrální součást globální kapitalistické restrukturalizace vztahu mezi kapitálem a globálním reprodukčním procesem.

V podstatě to znamená, že ekonomické subjekty opírají svá ekonomická rozhodování o kategorie peněžní ekonomiky a to jak o skutečný, tak o očekávaný vývoj peněžních veličin. Jde především o úrokové sazby, kursy cenných papírů nebo měnové kursy, které se v podmínkách globalizace stávají univerzálními faktory ovlivňující vývoj reálné ekonomiky.

Tendence k nadměrné akumulaci kapitálu, kdy již výrobní investice kapitálu nemohou uspokojit jeho nároky na zhodnocování, je zhoršována sklonem  finančního kapitálu generovat fiktivní kapitál (skrze investování vypůjčených peněz, financování dluhu, termínované obchody, opce, deriváty a podobné spekulativní instrumenty). I když finanční kapitál ukázňuje kapitál výrobní (a tento kapitál se stále více financializuje), transfer zisků z výrobního sektoru nedokáže udržet tempo s nároky na zhodnocování, které si finanční kapitál klade.

Proto se stále víc kapitálu přesouvá z reálné ekonomiky do virtuální finanční sféry spekulativních obchodů na světových finančních trzích, kde postupně získávají dominantní pozici. Vývoj v posledních letech a současný stav financializace svědčí o nadměrné expanzi peněz v globální ekonomice zejména při srovnání objemů globálního HDP, úvěrové expanse a velikosti jednotlivých finančních trhů.

Globální finanční krize po roce 2007 však vyvolala obavy, že některé země mohou mít „příliš velké“ finanční systémy ve srovnání s velikostí a potřebami domácí ekonomiky. Některé výzkumy identifikovaly, že v posledních třech desetiletích finanční sector USA rostl šestkrát rychleji než nominální HDP. Například Wolf (2009) k tomu poznamenal, že „je něco špatného se situací, kdy místo toho, aby byly služebníkem, se finanční prostředky staly pánem ekonomiky“.

Konvenční bankovní systém (systém frakčních rezerv) umožňuje centrálnim bankám ve spolupráci s komerčními emitovat fiktivní dluhy bez reálného krytí. Výsledkem je, že operace bank a dalších účastníků na finančních trzích přesahují několikanásobně reálný HDP vytvořený v globálním hospodářství.

Tento vývoj vede k prohlubování procesu financializace globální ekonomiky, tj. k procesu, který znamená rostoucí význam financí, finančních motivů, finančních trhů, finančních aktérů a finančních institucí v ekonomice, a který vede ke změně chování ekonomických subjektů v těsné vazbě na procesy globalizace, jichž je relativně autonomní součástí.

Literatura ke kapitole:

Blažek, J., 1996. Základy ekonomie.Brender A., Pisani F., Gagna, E., 2015. Money, finance and the real economy. What went wrong?

Korten, D.C., 1995. When Corporations Rule the World.

Hermele, K., 2015. How economists understand (or not) the relationship between the real and financia economy

Reinhart, C. and Rogoff,,K., 2010. Growth in time of debt.

Tori, D., Özlem, O., 2017.  The effects of financialisation and financial development on investment: evidence from firm-level data in Europe

Cecchetti, S. and Kharroubi, E., 2012. Reassessing the impact of finance on growth.

Cecchetti, S, and Kharroubi, E., 2015. Why growth in finance is a drag on the real economy.

Law, S. H., Singh, N., 2014  Does too much finance harm economic growth?

Wolf, M., 2009, Fixing global finance.

CIVÍN, Lubomír. Jak porozumět globální ekonomice? Předmět a metody zkoumání globální ekonomiky. Praha: Olympia, 2018. ISBN 978-80-7376-498-2.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.