Arménské protesty jen obnovily dosavadní systém. Pozitivní úlohu sehrála Moskva

Rezignace arménského premiéra pod tlakem protestů je precedens. Zatím se ale nezdá, že by protesty v Arménii svrhly systém, který odcházející premiér vytvořil. Spíše dojde k jeho obnovení. Moskva tentokrát k protestům v Jerevanu zaujala překvapivý postoj.

Vnitropolitická krize v Arménii se vyřešila nad očekávání rychle. Serž Sargsjan rezignoval. Jeho pobyt na vrcholu arménské politiky v posledních deseti letech tak skončil, píše Sergej Markedonov pro ruskou pobočku Carnegie. V nejbližší době čekají Arménii nové volby a je možné, že se s nimi změní také stranická krajina země.

Jak je možné, že zkušený politik, jakým Sargsjan je, se rozhodl změnit názor a odejít? Ještě v neděli 22. dubna po jednáních s vůdcem protestů Nikolou Pašinjanem se zdálo, že je rozhodnutý zůstat a neustoupit.

Je dobré si všimnout, že vedle Sargsjana se jednání od počátku účastnil také nový prezident země Armen Sarkisjan a vicepremiér Karen Karapetjan. A právě po jednání Karapetjana s opozičním představitelem Pašinjanem došlo k oznámení rezignace. Zdá se tak, že vládnoucí elita nebyla připravena na zostření hry a nechtěla sáhnout k silovým řešením. Ostatně by takové řešení v situaci, kdy se opět zostřil problém Náhorního Karabachu, znamenal velká rizika. Sargsjan si tak vybíral mezi násilím a rezignací a zvolil to druhé.

Dva arménské precedenty

Bývalý prezident a nyní i premiér zůstane v paměti jako politik, který vytvořil precedent. Byl to totiž první lídr Arménie, který pod tlakem masových protestů, rezignoval. Jeho odchod se nyní na ulicích Jerevanu oslavuje jako svátek, ale bylo by, jak píše autor, naivní si myslet, že to znamená konec Sargsjana jako politika.

V Arménii vznikl totiž také další precedens – jako jediná postsovětská republika zažila právě Arménie v osobnosti bývalého dvojnásobného prezidenta Levona Ter-Petrosjana politický comeback „politického důchodce“.

Sargsjan odešel z postu premiéra a není už prezidentem. Ale systém, který vybudoval, nikam nezmizel. Protestující mířili svou kritiku pouze na Sargsjana, ale už je nezajímal současný prezident, který byl na tento post nominován Sargsjanovou stranou a pod jeho kuratelou.

Funkci premiéra nyní bude dočasně vykonávat spojenec Sargsjana Karen Karapetjan, který svou osobností připomíná bývalého premiéra Ruska Jevgenije Primakova. Karapetjan je populární díky tomu, že ho veřejnost nevidí jako člověka přímo svázaného s politickými klany a korupcí. V průběhu dubnové krize se Karapetjanovi také podařilo distancovat se od tvrdého Sargsjanova postoje a vstoupit do dialogu s protestujícími. Mezi politickou opozicí nemá Karapetjan nijak zvláště negativní reputaci a vládnoucí elita ho vidí jako „svého“.  Předčasné volby budou právě pro něj testem, ale zároveň mu dají možnost dostat se na špičku, míní dále Markedonov. Jeho konkurentem bude současný prezident, který má sice slabší roli dle ústavy, ale v době „přechodu“ sehraje významnější roli.

Zdrženlivá Moskva sehrála pozitivní roli

Arménský protest se očividně nepokoušel radikálně zbourat současný systém, spíše se jedná o jeho obnovení a zatím není jasné, jaké místo v něm najde lídr protestů Nikol Pašinjan. Nicméně protestní akce jsou jedna věc, ale řízení ekonomiky je věc zcela jiná, na tom pohořelo už dost mistrů uliční politiky. Nějakou dobu budou negativní vzpomínky na Sargsjana hrát určitou roli, ale ta se brzy vyčerpá.

Arménská politická krize měla hned několik zahraničněpolitických aspektů. Sargsjan byl považován za proruského politika, Pašinjan je naopak známý tím, že kritizoval jednostranný výběr zahraničních partnerů, nemluvě o tom, že skloňoval pojmy jako „dekomunizace“, což je v Moskvě obvykle vnímáno s podezřením.

Nicméně byl to sám Pašinjan, kdo ve svým projevech opakovaně v pozitivním duchu zmiňoval, že „Rusko na události v Jerevanu reaguje dost zdrženlivě a objektivně“ nebo že „Sargsjan ztratil podporu Moskvy“.

Je nutné dodat, že velmi neobvyklá a netypická pozice Kremlu, který v případě arménských událostí nemluvil o „klonech Majdanu“, sehrála pozitivní roli a do budoucna může být významným přínosem, míní dále autor.

Arménie nemá příliš velký prostor pro manévrování – dvě ze čtyř hranic Arménie jsou uzavřeny, tradiční geopolitický oponent, Turecko, je členem NATO, role Moskvy pro bezpečnost Arménie je unikátní a i ekonomické vztahy s EU mají svoji důležitost. V takovém kontextu by bylo neodpustitelnou chybou snažit se podporovat vnitřní problémy země pro nějakou geopolitickou bitvu.

Serž Sargsjan sice rezignoval a skončila tak jedna kapitola dějin země, neskončily ale ostré problémy – otázky obrany, bezpečnosti a také hospodářství. Na nich výměna osob ve vládním kabinetu nic nezmění.

V dubnu 2018 budou muset ruští političtí experti přijmout novou lekci z vývoje v zemi, která je jediným zakavkazským spojencem Ruska. Nebudou se moci omezit na opakování mantry o „barevných revolucích“ a „konfrontaci“ se Západem či o obecných „geopolitických trendech“. Budou muset hovořit o konkrétní zemi, která vzbuzuje velký zájem ruské vnější politiky.


Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Ilustrační obrázek: Autor: By Ավետիսյան91 – Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=68479388

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.