Lépe bez velmocí

Jan Schneider píše o korejském summitu z hlediska zájmů velmocí, které zde jsou dlouhodobě zainteresovány. Otázka zní prozaicky: kdo do toho zase hodí vidle?

Vládci dvou korejských republik, severokorejský vůdce Kim Čong-un a jihokorejský prezident Mun Če-in, se sešli a vyhlásili, že již nebude žádná válka na Korejském poloostrově, a že začne éra míru, pročež podepíší mírovou dohodu, která nahradí smlouvu o příměří z roku 1953, čímž formálně ukončí korejskou válku, a že z Korejského poloostrova odstraní jaderné zbraně.

Zatím se sešli na hranici v demilitarizovaném pásmu na úrovni 38. rovnoběžky, kterou oba symbolicky překročili – ten na jih, onen na sever. Avšak již na podzim se prý Mun Če-in vypraví do Pchjongjangu. A také obě strany umožní setkání rozdělených rodin.

Dost dobrých zpráv najednou! Kdo do toho hodí vidle?

Velká Británie je prý skeptická. Rozčepýřený britský zaminír Boris Johnson prý od té schůzky žádný velký pokrok nečeká, a bodejť by jo, když se ho nezeptali, jestli se smí sejít! Nezdá se však, že by Korejce nějak příliš zajímalo, jestli a co Borisek zase povídá, protože poslední dobou toho namluvil tuny a smyslu to nemělo.

To vyfešákovaný Donald Trump zatím zachoval dekórum, přestože slíbil schůzku s Kim Čong-unem v době, kdy nevěděl, že bude až druhý! Kdoví, jak snáší konfrontaci s heslem „Korea First!“ Krom toho případné sjednocení Koreje může mít v zásadě dva vojenské důsledky, přičemž jedním by byl konec americké vojenské přítomnosti na Korejském poloostrově.

Čína bude jistě ostražitě sledovat vývoj, zda případné korejské sjednocení nebude znamenat ztrátu Severní Koreje coby nárazníkového pásma od amerických jednotek, což by byl ten druhý možný vojenský důsledek.

Japonci by proces sjednocování Koreje asi též příliš nevítali, protože korejský konkurenční potenciál umí odhadnout asi sami nejlépe. A s tím by se pozměnily nejen dálněvýchodní a nejen hospodářské silokřivky!

Složitější je odhadnout ruský pohled. Z jedné strany by jistě přivítali, kdyby Korejci vypakovali americké vojáky domů, uvolnilo by se tak trochu ono hrozivé vojenské sevření. Nicméně sjednocená Korea by potvrdila přesun hospodářského těžiště světa i jeho mohutnost, a to Rusům přímo za humny. Na druhou stranu by se Korea jistě stala lačným energetickým klientem, což by výhodně stabilizovalo bezpečnost ruského energetického exportu, což by zase ale znamenalo zmenšení tlaku na restrukturalizaci ruské ekonomiky, kterou by pak dálněvýchodní žraloci mohli snáze pozřít.

Zřejmé však je, že setkání dvou korejských vůdců má význam dalekosáhle větší než jen setkání dvou lokálních politiků. Odsunutí Spojených států na druhé pořadí jednání může naznačit cosi o důležitosti a sebevědomí. Toto korejsko-korejské jednání bylo přelomové, ono severokorejsko-americké bude již jen obtížnou povinností, ale sotva přinese něco tak převratného.

Tak to totiž chodí a bývalo by to častěji, jak prorocky připomíná Miroslav Polreich, když se malé země osmělí, anebo když se velmoci samy přestanou vměšovat do osudů malých zemí, které pouze destabilizují, aby jim v regionech nevyrostli hegemoni – a to bez jejich svolení! Přesně to popisuje významný geo-analytik George Friedman, a korejský případ mu bude zřejmě dobře sloužit jako významný příklad.

(Mimochodem, Polreich si tuto svou teorii vybrousil myšlením o Blízkém východě, ale jak se zdá, dálněvýchodní Asiati mají v tuto chvíli více rozumu než Semité. Též ale i odvahy, nutno dodat. Mlátit se klacky po hlavě, to dokážou i gorily, a lépe. Pracovat na snížení napětí a budovat důvěru, nota bene když se celá ta slavná euroatlantická civilizace zaklíná biblickým dědictvím, jehož ústředním pojmem je „pokoj“, to paradoxně dělá z atheisty Polreicha pokračovatele biblických proroků. Taky ho nikdo neposlouchá.)

Zastavme se ale ještě u „nukleárního evangelia“, když už jsme zabrousili do této sféry. To, že snaha se jaderně vyzbrojit má pro mírové udržení suverenity země velký význam, byla tímto severokorejským příběhem téměř již nevývratně potvrzena. Hannah Arendtová cituje generála André Beaufreho: „Pouze v těch částech světa, které se nenalézají v pásmu jaderného zastrašování, je válka stále ještě možná.“ Výrok jistě diskutabilní, ale v jádru velmi dobře pochopitelný.

Proto není možno se divit Íránu, který svou při ohledně nukleárních zbraní vede šikovně, ale hlavně právem. Protože jaderné velmoci se zaklínají i rovností lidí a států a práv a všeličeho, ale samy se nikoho neptaly, zdali se mohou jaderně vyzbrojit. Prostě to udělaly a teď se hrozně rozčilují, když chce někdo udělat totéž, ano, a znovu se zaklínají, například světovým mírem. Jenomže tím, který je v jejich režii, což se však celému světu už začalo zajídat, a kdyby jen to, lidé ho mají plné zuby.

A tak se jaderně vyzbrojila i Severní Korea, a dobře udělala, protože prezident Spojených států najednou zkrotl, i když předtím řádil jak trotl. Ano, brutální síla je asi to jediné, čemu rozumí nejen on, ale i jeho Melody Boys. Nikdo nemiluje jadernou bombu pro ni samotnou, ale pro ten strnulý pohled válečných štváčů.

Jistěže celá situace má možná skryté komické rysy, že se Kim Čong-un snaží prodat chromého koně, když hlásí konec jaderného programu v okamžiku, kdy se mu zechrula jaderná střelnice a on asi v dohledné době by neměl dělat kde ty pokusy – tak se to snaží ještě zobchodovat. Proč ne. Nikdo si totiž nemůže být jist, že nemá jiné zkušební kapacity, takže obezřetnost je na místě.

U Íránu bude asi situace jiná, i s ohledem na fatwu, zakazující vlastnění takovýchto zbraní. Zlehčovat ji mohou jen ti, kteří jsou sami bídné mysli a žádných vědomostí, protože porušením fatwy by íránské duchovenstvo samo sobě řezalo větev nejvyšší autority. Takže Írán bude zřejmě velmi věrohodně a udržitelně atakovat hranici, kdy bude připraven jadernou zbraň vyrobit, což není sice tak silná karta, jako severokorejská, ale i s ní se dá něco uhrát.

Poslední vývoj korejského příběhu svědčí o důstojnosti a sebevědomí. Severokorejský vůdce jistě mnohé překvapil, je nesporně obratnější a schopnější, než je mnohým milo. O jeho asertivitě nemůže být pochyb. Očekávám, že diskurs ohledně „denuklearizace“ Korejského poloostrova se bude týkat nejen Severu, ale i amerických arzenálů na Jihu – a nevyloučil bych ani vtipný obrat směrem k denuklearizaci Spojených států.

Jihokorejský vůdce zase možná mnohé též nemile překvapil svou tolerancí vůči poměrně jankovitému „příbuznému“, ale zejména svou odvahou, vstřícností – a především: preferencí.

Ty dva krůčky přes 38. rovnoběžku zřejmě znamenaly větší krok pro lidstvo než to poskakování po Měsíci. Kdo nikdy neměl nepřátele, nepochopí úžasnou hloubku kraťoučkého výroku jednoho z dalších pokračovatelů tradice starozákonních proroků, tragicky zesnulého Jicchaka Rabina: „Mír se dělá s nepřáteli.“ Nelze vyloučit, že se stáváme svědky vznešeného úsilí v tomto směru.

Ale jenom toho, kdo je hodně naivní, anebo totálně sklerotický, nenapadne v tento okamžik myšlenka: Kdo do toho zase hodí vidle?

Ilustrační obrázek: Autor – Cheongwadae / Blue House – http://www.president.go.kr/img_KR/2018/04/2018042706.jpg, KOGL, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=68601779

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.