Financial Times: Proč je Karel Marx významnější než kdy dřív

200 let Karla Marxe: Jak pojaly britské noviny Financial Times připomínku na dílo německého filosofa Karla Marxe? Pro některé možná i překvapivě…

Návrat do roku 1857 – zhroucení pojišťovací firmy v Ohiu, následně bankrot více než 1400 bank, šok, který se přelévá do Liverpoolu a Londýna, a do roka i do kontinentální Evropy, Latinské Ameriky, Jižní Afriky, Austrálie a Asie. A německý exulant v Londýně se dává do práce, chce pochopit ten nový fenomén: globální ekonomickou krizi. 1857 byl první šok pro systém výroby, úvěru a směny.

Z práce toho osamělého vědce vzejde intelektuální tradice, která najde své místo vedle Darwina, jedno z největších dědictví viktoriánské éry, píší Financial Times. A bude sloužit jako inspirace pro politické hnutí, které proletí celým světem.

Karel Marx se narodil před dvě stě lety: 5. května 1818 v Trevíru, v rodině, která konvertovala k židovství. Vyrůstal ve stínu Francouzské revoluce, takže náboženství a monarchie byly první cíle jeho mladého radikalismu. Ale ve 40. letech 19. století se šířil průmysl a Marx se seznámil s Engelsovou reportáží o tom jak se žije pracující třídě v Anglii. Marx uviděl novou realitu. On sám nepoužil termín kapitalismus – to až později jeho studenti, ale bylo vidět, že masivní dynamika vycházela z konkurenční akumulace kapitálu a technologické změny.

Sven Eric Liedman popisuje v životopisu Marxe – A World to Win – touhu poznat současnou realitu pomocí sil výroby, třídních vztahů, struktury politiky, práva a kultury – to zaměstnávalo Marxe na celý život.

Marx a Engels nebyli jediní, kdo kritizoval dopady průmyslové revoluce. Ale zatímco jejich současníci hledali řešení v záchraně utopických komunit, dva Němci zůstali věrni své výchově v hegelovské filozofii: není možné utéci před dějinami a jejich logikou. Oba dva tedy tvrdili, že revoluční transformace nepřijde z vnějšku, ale zevnitř systému samotného. I když jsou vedlejší efekty strašné, enormní dynamika průmyslového vývoje nemůže být potlačena, musí být překonána.

Když se revoluční vlna proháněla Evropou v roce 1848, Marx a Engels měli připraveni Komunistický manifest. Velká francouzská revoluce, říkali, byl jen první krok, to byla revolta buržoazie proti feudalismus. Kapitalismus se rozšířil po celém světě a nyní tu jsou jeho hrobaři ve formě průmyslové pracující třídy. Marx a Engels neoslovovali dělníky ze sentimentálních důvodů, ani pro charitu. Hovořili k nim, protože dělníci měli být protagonisté další epochy v dějinách třídních bojů.

V roce 1848 nebyl na hlubší analýzy čas, Marx už předtím musel prchnout z Pruska a Francie, následně odešel do Londýna. Zhroucení revoluce ve Francii ho vedlo k tomu diagnostikovat, co se pokazilo. Jak mohlo revoluční povstání skončit v tom, že se objevil synovec Bonaparteho?

Takže rok 1848 nebyla revoluce, ale historie se zopakovala jak fraška. Skutečné drama se odehrávalo ve vývoji kapitalismu. Marx byl obzvláště fascinován americkou expanzí. Takže skutečně velkou událostí roku 1848 bylo dobytí Kalifornie a zlatá horečka, která posunula světovou ekonomiku směrem k Pacifiku.

Dynamika a značná nestabilita, krize roku 1857 ukázala, jak propojeným se svět stal. Zprávy o finančním krachu v Missouri dostali do problémů i trhy v Británii. I když Marx v Britském muzeu horečně pracoval, běh událostí byl rychlejší. Jeho snaha zachytit v reálném čase první krizi globálního kapitalismu skončila v hromadě poznámek, které jsou známy jako Grundrisse, ale není to konečná analýza. Marx věděl, že se musí do problému ponořit hlouběji.

Revoluční nadšení oslabilo a 60. léta 19. století byla ve znamení Bismarcka, krve, železe a realpolitik. Marx se pustil do toho, jak funguje kapitalismu, do jeho vnitřního mechanismu, a vytvořil unikátní syntézu ekonomické teorie, empirická data měl ze zpráv továren a ekonomická historie byla spojena s hegeliánskou dialektikou. Výsledkem byla analýza toho, jak kapitalistická produkce a směna až k samotnému zboží nechala vzniknout svět, který se tehdejší konvenční ekonomie snažila naivně vysvětlit.

Byla to mamutí intelektuální práce, kterou Marx vykonal v situaci velkých osobních nesnází.

Marxův doktorát ve filozofii byl důkazem toho, že dobře vyrůstal, jeho žena, Jenny von Westphalen, bez níž by jeho naškrábané rukopisy nikdy nespatřily světlo světa, byla aristokratka. Karl a Jenny zaplatili tvrdě za svou politickou oddanost.

Roky žili ve dvou ubohých místnostech v Soho, přežívali den za dnem na dluh, jedli chleba a brambory. Čtyři z jejich osmi dětí zemřely v dětství. Jen pomoc od Engelse a příležitostné psaní do novin je udržovalo nad hladinou.

První díl jeho Magnum Opus – Das Kapital – se objevil v roce 1867 a byl okamžitě přeložen do angličtiny, ruštiny a francouzštiny. V krátkém povstání Pařížské komuny v roce 1871 se Marx stal známým jako nejnebezpečnější myslitel Evropy.

Mnoho času strávil Marx v politických a intelektuálních disputacích ohledně vznikajícího socialistického hnutí. II. a III. Díl Kapitálu nebyl nikdy dokončen, musel být editován Engelsem po Marxově smrti v roce 1883. Ale už v 90. letech 19. století byl marxismus oficiální ideologií největší masové strany světa: německých sociálních demokratů.

Napsat biografii o Marxovi je skutečně výzva. Je potřeba spojit historii s filozofií, politikou a ekonomikou. Nejjistější je Marxe nechat v 19. století, píší Financial Times. On byl ten zakladatel a konec. Ale jiní to vidí pochmurněji. Od začátku to bylo špatné, a špatný konec byl předvídatelný. Nebyla to náhoda, že Marx nemohl Kapitál dokončit, protože byl plný rozporů.

Jenže kniha Sven-Erica Liedmana – A World to win – není takto psána. Jeho Marx není ani historický relikt, ani předzvěst ztroskotání ve 20. století. On je iniciátor a inspirátor živé intelektuální tradice a takový model takových velkých myšlenek, které jsou potřeba, abychom uchopili dnešní modernitu. Síla Liedmana, píší FT, spočívá v to, že je politický filozof a je velmi dobře vybaven k tomu, aby nás provedl Marxovým intelektuálním světem. Spíše, než aby ryl do nedokončenosti Marxova díla, ukazuje tu bohatost, kterou je možno najít, především v nedokončených dílech Grundrisse.

Liedman se vrací k originálnímu Marxovi i proto, že po éře států blahobytu a sovětského komunismu, ten svět s globalizovaným kapitalismem volného trhu, v němž nyní žijeme, se dosti podobá světu, o němž psal Marx v polovině 19. století. Je to právě Marx 19. století, který může přilákat lidi 21. století.

To, co nás dnes oslovuje, je pravý Marx z viktoriánského období, ne ten haněný Marx z ideologií 20. století.

Tato historická paralela od první éry globalizace k dnešku je svůdná, píší FT, ale ignoruje realitu 20. století, protože ta nezahrnuje jen pád sovětského komunismu, ale také nebezpečný státní kapitalismus Číny, americkou „hypersílu“ a existenční hrozbu klimatické změny.

Marx by těžko taková snadná přirovnání schvaloval. Spíš než se spoléhat na náhodné historické analogie, Marx by jistě trval na tom, dívat se celému dramatu současné situace do tváře – a tím, že to uděláme, se skutečně můžeme inspirovat v jeho průkopnické snaze vysvětlit jak selhání roku 1848, tak ekonomickou krizi 1857.

V roce 2013 to byl jiný evropský ekonom, který přišel s obsáhlým vysvětlením ekonomické historie. I Thomas Piketty nazval své dílo Kapitál.

Když čtete vedle sebe Pikettyho a Marxe, pak nepřekvapí, že generace za generací je vtahována zpět k Marxovi. I nejlepší sociální věda 21. století bledne vedle komplexity a bohatství Marxových myšlenek, k nimž Liedman poskytl souhrnného a čtivého, spolehlivého průvodce.

Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.