Pozor, pozor, fake news!

Jozef B. Ftorek vysvětluje současný jev „fake news“ a to, jak souvisí se ztrátou důvěry a daleko víc než s fakty s jejich různým výkladem.

Termín fake news, česky falešné zprávy, se v euroatlantickém sémantickém prostoru začal výrazně objevovat přibližně s počátkem podzimu 2016. Tehdy se nástup Donalda Trumpa do úřadu prezidenta USA, ke zděšení představitelů zejména amerických médií hlavního proudu, začal jevit jako docela reálný. Tedy něco, co si ještě několik měsíců před tím jen málokdo z nich dokázal představit.

Donald Trump postavil vlastní předvolební komunikaci s veřejností na výrazně antiestablishmentové rétorice. O Hillary Clinton např. prohlašoval, že po volbách půjde do vězení! Jako významný komunikační kanál mu sloužily četné alternativní weby, jeho twitterový účet a další sociální sítě, kde jeho tým PR dokázal efektivně použít současné digitální technologie sběru a užití dat (viz kauza Facebook a Cambridge Analytica).

Média hlavního proudu Spojených států, která Trumpa upřímně nenáviděla, a tak se k jeho osobě i vyjadřovala, označoval pak sám nynější prezident USA velmi často jako šiřitele „fake news“. Významně se tedy zasadil o uvedení do oběhu dnes tak populárního termínu, jehož význam není, stejně jako například slovo propaganda nebo public relations (PR), shodně a jednoznačně interpretován, a tedy i vnímán. Následnou popularizaci „fake news“ obstarali vedle prezidenta USA i všichni ti, které Trump tak rád a často označoval jako šiřitele falešných zpráv (fake news). Vedle mnoha novinářů a některých konformních akademiků šlo a jde i o jeho politické oponenty v USA i EU.

Nyní tedy oba konkurenční tábory používají stejný termín. Každý si pod tím ovšem představuje něco jiného. Donald Trump a jeho příznivci tak vnímají především produkci médií hlavního proudu. Jeho oponenti včetně zástupců médií hlavního proudu pak výstupy on-line alternativy. Ve smyslu, že téměř vše, co dělá a tvrdí náš oponent, je do velké míry lež, dezinformace a propaganda. Faktem je, že slovo propaganda, které má pro většinu lidí negativní konotace, je mimo jiné i vyjádřením prosystémové reprezentace reality v zájmu udržení statu quo, a to prostřednictvím reprodukce ideologického rámce stávající elity. Tedy nic jiného než to, o co se v současné době v komunikaci s veřejností snaží i byrokraticko – mocenský aparát EU.

Opakem politiky falešných zpráv má být poskytování informací založených na faktech, s uvedením zdroje, které lze dohledat a ověřit. Problém mainstreamu ve světle alternativy není ovšem nedostatek autoritativních zdrojů a jejich ověřitelnost. Jde o ztrátu důvěry. Důvěru v redakce a média hlavního proudu nyní úspěšně torpéduje právě on-line alternativa. Ať už si pod on-line alternativou představíme libovolný server dokonce i s nejasnou vlastnickou strukturou a motivací, je skutečností, že v určitém okamžiku může i produkce takových celkem pochybných zdrojů, přinášet zásadní informace jejichž relevance se potvrzuje v čase. Informace, jež se v referování médií hlavního proudu často vůbec neobjevují. Taková zkušenost pak mění i chování publika. To alternativu začíná akceptovat. Mnohdy i na úkor tradičních médií hlavního proudu (tisku, rozhlasu a televize). Právě tady lze spatřovat i důvody velké angažovanosti zástupců tradičních médií v boji s „fake news“. Jde o eliminaci konkurence. To vše ruku v ruce se zájmy současné euroatlantické elity. Ta v důsledku nástupu internetu ztratila kontrolu nad informačním tokem včetně nastolování témat. Situaci pak umocňuje současná informační válka vedená proti USA a jejich spojencům těmi, kdo otevřeně odmítá světovou dominanci Spojených států (Pax Americana). Informační válka ve smyslu soupeření na poli informační regulace a manipulace, kde bojištěm je veřejný prostor. Zbraní pak informace, její výroba a výklad.

Fake news – všude, kam se podíváš

Termín a praxe fake news pomohla vysvětlit i poměrně nečekané rozhodnutí britské veřejnosti opustit EU (Brexit). Fake news se tak okamžitě  a pochopitelně staly nezbytnou součástí politické debaty a komunikace euroatlantické politické elity včetně servisní třídy. Její rétorická figura je následující: Alternativní média produkují fake news v důsledku čehož se ocitáme v době post-faktické.“ Jinak řečeno, na faktech jako by už nezáleží. Jde tady o symbolickou a informační manipulaci ve veřejném prostoru, která spíše než se skutečností, fakty, pracuje s pocity a s emocí. Původně se ve veřejné debatě objevoval i termín „doba post-pravdivá (post-tru era)“. Takový výraz je ovšem jako zřetelně nepřesný a zavádějící (pravda je kategorie často sporná a subjektivní) nahrazován právě termínem doba post faktická (pos-fact era).

Novou terminologii si zřetelně osvojil i nový náčelník gen. štábu AČR Aleš Opata -voják, o jehož profesionálních kvalitách není pochyb. Fake news jsou podle něho aktuální bezpečnostní hrozbou, a to vedle mezinárodního terorismu, neregulované migrace nebo ruské projekce síly. [1]

Falešné zprávy jsou tedy identifikovány jako bezpečnostní riziko. To spočívá v šíření dezinformací. Ty jsou do značném míry synonymem nynějších fake news. Jako takové podlamují důvěru veřejnosti v současné společensko politické uspořádání a jeho klíčové představitele. EU přijímá aktivní opatření. Zejména legislativní a technická. Ta směřují k odhalení a eliminaci falešných zpráv jejich nositelů a autorů. To vše v zájmu demokracie a svobody. Včetně svobody slova, kterou tak EU ovšem zřetelně potlačuje! Svobodu slova (Free Speech) pak pozvolna nahrazují korektní slova (Fair Speech).

Jinak řečeno, vypadá to, že se z Bruselu brzy dočkáme nejen nových nařízení a manuálů, jak rozeznat fake news. Představí se i certifikovaní odborníci na certifikaci pravdivých obsahů tzv. fact checking.[2] Tedy ověřování faktů. Takové nejčastěji občanské, nevládní a neziskové organizace (NGO) už pochopitelně nejen v ČR aktivně působí. V případě ČR máme ovšem v důsledku aktivit dřívějšího ministra vnitra Chovance v EU jistý náskok, a to v podobě dnes již legendárního odboru MV ČR pro boj s dezinformacemi.

Frenetická aktivita aparátu EU je výrazem zřetelné paniky nad ztrátou kontroly v procesu politické komunikace a ovlivňování veřejného mínění. V okamžiku nástupu informační regulace, což je jen jiné označení pro cenzuru, už dost dobře nemůžeme vnímat naše politické uspořádání jako liberálně demokratické. Liberální demokracie je na otevřenosti a informační pluralitě postavena. Občan má právo i na falešné zprávy. Komu bude důvěřovat je především na něm. V okamžiku, kdy se za něho státní autorita preventivně bojí, místo aby prosazovala nekompromisní kvalitu bez ideologie, můžeme mluvit o občanské svobodě a demokracii jen čistě ironicky. Takovou zkušenost už mnozí máme z časů demokracie lidové.

Rozdělená společnost

Společnost je rozdělená. To, co ji rozděluje ovšem nejsou až tak fakta samotná. Nad těmi panuje často i shoda. Zásadní rozdíl je v jejich interpretaci. Tady hraje roli vlastní zkušenost, kritické myšlení i intuice. Ta intuice, které se partneři EU angažovaní v boji s fake news posmívají jako jinému označení pro to, čemu prý v Čechách, na Moravě a ve Slezsku říkáme selský rozum. Někdo by měl ovšem tyhle školitele proškolit, že selský rozum a intuice jsou zcela rozdílné, i když v boji s informační manipulací významné kategorie. Zejména pak v čase, kdy ideologie vítězí nad logikou.

Poznámky

[1] https://www.lidovky.cz/hrozby-pro-cesko-terorismus-migracni-vlny-i-ruske-zajmy-rika-novy-nacelnik-generalniho-stabu-opat-iou-/zpravy-domov.aspx?c=A180501_173721_ln_domov_pev

[2] https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/evropska-komise-predstavila-zbrane-proti-dezinformacim-vznik/r~17a7c184494511e89efbac1f6b220ee8/?redirected=1525371014

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.