Západ Bulharsko zklamal. Obrací se k Moskvě

Zklamané Bulharsko se vrací ke spolupráci s Ruskem. V uplynulých letech se vzdalo na západní nátlak a ze solidarity několika projektů. Výměnou za solidaritu dostalo od západních partnerů… nic.

V bulharské společnosti i v politických stranách země se nakupilo až moc zklamání a nespokojenosti z rychlého ochlazení vztahů s Ruskem po roce 2009, konstatuje v článku o vztahu mezi Bulharskem a Ruskem Maksim Samorukov pro Carnegie.ru. Tehdy Sofie podlehla tlaku Západu a odmítla skoro všechny společné projekty s Ruskem – od ropovod Burgas-Aleksandrupolis až k plynovudu Jižnímu proudu. Z odmítnutí neměla země skoro žádný prospěch, spíše naopak. Proto se také do otázky vztahů k Rusku vrátily principy pragmatismu a národního egoismu.

V květnu Rusko navštívili lídři hned tří evropských zemí – Macron a Merkelová, představitelé Francie a Německa, ale také Rumen Raděv, který je prezidentem Bulharska.  A právě tato země vyvolává znepokojení s ohledem na otázku „evropské jednoty“.

Co tato první návštěva po skoro 10 letech znamená? Nastupuje Rusko na Balkán? Hledá slabiny EU? Jsou opět aktuální představy o tom, že Bulharsko je trojským koněm Moskvy v EU?

Obrat k Rusku?

Za poslední jeden až dva roky došlo v bulharské politice k událostem, které samy o sobě nemají valný význam, ale dohromady ukazují na potenciální vztah k Rusku.

Na začátku roku 2017 se bulharským prezidentem stal politik s větší otevřeností k Rusku Rumen Raděv, změnila se vláda po volbách. I když u vlády zůstala strana Bojka Borisova, změnil se koaliční partner v podobě konzervativních nacionalistů.

Bulharsko nepodpořilo iniciativu Rumunska na vytvoření stále flotily NATO ve vodách Černého moře.  Také nevyhostilo ani jednoho diplomata po aféře Skripal. Odložilo také nákupy stíhaček od partnerů v NATO, ale začalo jednat s Ruskem o opravě MiGů v hodnotě 40 milionů euro.

Také se proměnil vztah k NATO a více se hovoří o tom, že by z něj země měla odejít a spolehnout se na Rusko. Změnil se ale také ruský vztah k premiérovi Borisovovi, který byl politikem, jenž od většiny projektů s Ruskem po roce 2009 odstoupil. Nyní se sám vypravil hned za prezidentem do Ruska na návštěvu. A tématem bude obnovení právě těch projektů, od kterých odstoupil.

Problémy si vyřešte sami

Bulharská politika i společnost jsou zklamané z toho, že se v rámci euroatlantické solidarity těchto projektů s Ruskem země vzdaly, ale od Západu nedostaly vůbec nic jako kompenzaci. Naopak Sofie zůstala sama, aby čelila arbitrážím a kompenzacím za ukončení těchto projektů.

Například odmítnutí (do)stavby jaderné elektrárny Belene v roce 2012 přišlo v době, kdy byl projekt v pokročilé fázi. Bulhaři počítali s pomocí americké společnosti Westinghouse. Ta nepřišla. Rusko pro bulharskou stranu v roce 2016 dodělalo smluvené jaderné reaktory v ceně 620 milionů euro, každý den čekání na jejich odběr stojí pokutu 162 tisíc euro. Následně se hledala potřebná suma. Když se našla, pokusilo se Bulharsko prodat reaktory Íránu. Také k tomu nedošlo a reaktory leží ladem v Bulharsku.

To hledá, ne moc pravděpodobná řešení, protože samo jadernou elektrárnu nedokáže postavit. Nyní je na stole verze, že elektrárnu nakonec Rusko dostaví. Precedentem je fakt, že maďarský premiér Orbán získal od EU povolení na stavbu jiné jaderné elektrárny. Zřejmě to tak nějak skončí, ale vláda v Bulharsku asi jen tak nezapomene, jak dopadla díky radám a slibům Západu.

Bulhaři ze solidarity podstoupili platby za tranzit plynu – Německu a Turecku

Případ plynovodu Jižní proud je ještě nepříjemnější. Bulharsko se projevilo jako solidární k EU a od projektu odstoupilo. Vláda věřila, že EU zemi pomůže vyřešit plynovou otázku. Země přišla se svými návrhy na plynovodný hub, ale nedostala žádnou podporu. Naopak, úsilí některých evropských lídrů šlo jiným směrem, a to směrem k projektu Severní proud 2. Bulharsko tak ze solidarity podstoupilo potenciální platby za tranzit Německu a Turecku. Není tedy divu, že prezident Raděv i premiér Borisov chtějí s Ruskem o plynovodu znovu jednat.

Pro Rusko je samozřejmě otázkou, do jaké míry se jedná o slibné nálady v bulharské politice.  Jistě je zadostiučiněním, že Borisov nyní musí Moskvu prosit o obnovení projektů, potom co je odmítl. Nicméně Borisov není Orbán. Není jasné, zda tlak Bruselu v takovém případě ustojí.

Bulharská politika sice směřuje k nacionalismu a konzervatismu, ale je mnohem méně přehledná, než mají v Kremlu rádi.

A Brusel už několikrát ukázal, že se s Bulharskem nijak nemazlí a dokáže na něj vyvinout ten nejdrsnější nátlak až k hrozbě zastavení evropských dotací. Politici v Bulharsku mají navíc sklony k oportunismu, takže je otázkou, zda by tlak ustáli.

Otázka, zda a jak moc má mít Bulharsko blízko k Rusku, je tématem jeho zahraniční politiky půl století. Tato vláda ho jen těžko s vyřeší s konečnou platností. Sbližování s Ruskem s sebou přinese také věčné obavy z toho, že se země stane vazalem Moskvy a také nové politiky. Tito noví politici budou slibovat, že zemi ochrání před ponižující závislostí.

Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Ilustrační obrázek: Autor – kremlin. ru, http://www.kremlin.ru/events/president/news/57607/photos/53889

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.