Merkantilismus v praxi obchodní politiky USA. K čemu může vést?

Ekonom Lubomír Civín píše o celkovém domácím i světovém kontextu Trumpovy obchodní politiky. K čemu může návrat k merkantilismu vést a je to vhodný nástroj politiky v 21. století?

V posledních týdnech a měsících jsme svědky rychlých a často i překvapivých změn názorů americké administrativy v mnoha oblastech mezinárodní politiky, kromě jiných, i v oblasti její zahraničně-obchodní části. Je to v souvislosti s realizováním slibů z volebního programu prezidenta Trumpa, který se rozhodl řešit dlouhodobý problém nerovnováhy obchodní bilance a trvalého zadlužování americké ekonomiky návratem k merkantilistické koncepci obchodní politiky 18. století formou protekcionismu.  Po desetiletích následujících po krizových třicátých letech minulého století představoval liberalismus hlavní princip zahraničněobchodní politiky USA. Tvořil součást liberálního světového řádu, který byl jimi prosazován v globálním měřítku, o to překvapivější je aplikace jeho protikladu – protekcionismu – v současnosti.

Je to v době prosazování multilaterální liberální obchodní politiky dost neobvyklý krok, který je v rozporu jak se závazky, které přijaly USA jako člen Světové obchodní organizace (WTO), tak i v rozporu s dlouhodobou koncepcí globální obchodní politiky většiny zemí světa (a to právě členů WTO, včetně USA). Z druhé strany je pochopitelný a vysvětlitelný řadou argumentů a faktů, které se pokusíme v následujícím textu alespoň částečně identifikovat.  Pokud pomineme celosvětové tendence nárůstu antiglobalistických hnutí řady antisystémových politických subjektů různých zemí, kterým se daří ovlivňovat a prosazovat se v národních volbách a referendech, bude vhodné se podívat na hlavní faktory protekcionismu z hlediska samotných USA.

Co je podstatou problému?

Protekcionistická opatření americké administrativy jsou obhajována řadou deklaratorních cílů, které by mohly  zastřít skutečnou podstatu problému. Rovněž jednotlivé cíle této politiky jsou sice zdůvodňovány různě, očekávaný výsledek je však jednoznačný. Jde o snahu uzavřít zatím ještě stále dost silnou ekonomiku USA před světem a snažit se ji ozdravit zvýšením ochrany před vnějšími konkurenty, jejichž síla v globálním měřítku trvale roste. Jak ovšem ukazuje historie, každý autarkční politický zásah má jen krátkodobý či střednědobý efekt, který po určité době vyprchá.  Obdobné snahy o autarkii neskončily v minulosti v dlouhodobém horizontu nijak slavně, a to ani na straně třeba hitlerovského Německa v rámci přípravy na druhou světovou válku, ani v případě SSSR a jeho spojenců v rámci války studené, či Severní Koreje v rámci její koncepce Čučche, která sice poskytuje zemi nezávislost na zahraničí, ale za cenu výrazného zaostávání za ekonomikou ostatních (a to i sousedních a teritoriálně i kulturně blízkých) zemí.

Nová linie obchodní politiky vlády USA je nasměřována na více cílů, přičemž, jako to už u obchodní politiky bývá, sleduje a vzájemně se v ní prolínají jak ekonomické, tak politické zájmy.

Ekonomické cíle Trumpovy politiky

K ekonomickým cílům je samozřejmě nutno řadit často zmiňovaný chronický deficit obchodní a platební bilance USA, který je v podstatě kryt vnějším zadlužováním země, které počátkem roku 2018 už překročilo ohromnou částku 20 bilionů USD.  Je nesporné, že tento jev je z hlediska ekonomiky negativním, zejména pokud se jedná o chronický stav, který trvá již několik desetiletí. Jeho příčiny se v tomto čase měnily, nejdřív to byla ztráta až skoro monopolního postavení USA v mezinárodním obchodě v poválečném období. To byl samozřejmě průvodní jev obnovy západoevropské a japonské ekonomiky, které se brzy staly konkurenty amerického průmyslu. Později byl vyvolán postupnou ztrátou konkurenceschopnosti klíčových sektorů ekonomiky na světových trzích. V posledních dekádách to je výsledek globalizace, zejména offshoringu průmyslových kapacit (čili vývozem kapitálu ve formě přímých zahraničních investic do ciziny). Ten realizují mezinárodní korporace na úkor domácí americké ekonomiky.

Tento proces je vyvolán jednoduchou úvahou, kterou je možné vysledovat ve strategických přístupech top managementu těchto korporací již několik desetiletí (zhruba od konce 70. let minulého století). Tato koncepce je v podstatě velice primitivní: vyrábět v rozvojových zemích s nízkou úrovni mzdových nákladů a prodávat tam vyrobené zboží na domácích (rozuměj amerických) trzích za  ceny odpovídající kupní síle amerického spotřebitele. Přitom mzdový diferenciál (který se postupně snižuje) dosahoval v začátku realizace této strategie v sedmdesátých letech skoro až závratného stonásobku. To samozřejmě přinášelo korporacím, které postupně na tuto strategii přistoupily, obrovský okamžitý zisk a samozřejmě se při tom nebral ohled na ztrátu pracovních příležitostí v domácích ekonomikách (netýkalo se to totiž jen USA ale i řady dalších, zejména západoevropských zemí a firem). Poněkud se při realizaci této zázračné ziskové strategie zapomnělo brát v potaz jiný makroekonomický jev – ztrátu pracovních příležitostí v zemích exportujících investice do států se vznikající tržní ekonomikou a pokles jejich kupní síly. Tento problém se ale do podnikové strategie korporací nepromítá, ten je buďto klasicky externalizován (podle oblíbeného hesla korporací: privatizace zisků, socializace ztrát), čili přenechán na bedrech státu ve formě financování sociálních důsledků,  anebo se promítá do dlouhodobého, i když pomalého, poklesu kupní síly domácího trhu, v důsledku stagnace reálných mezd vrstev závislých ve svých příjmech od mzdové složky příjmů.

Kdybychom se obrátili se žádostí o vysvětlení tohoto jevu ke K. Marxovi  (v nedávných dnech u příležitosti narozenin  tolik naší pravicí a „nezávislými“ médii zatracovaného), tak bychom si vyslechli klasickou poučku o rozporu mezi společenským charakterem práce a soukromým charakterem přivlastňování jejich výsledků. Její platnost offshoring velice plasticky potvrdil. Soukromý sektor přece nezajímají makroekonomické důsledky jejich snahy o snižování  (nejlépe mzdových) nákladů. Jejich hlavním cílem je přece dosahování maximálně možného zisku, a to offshoring v krátkodobém (a dost často i střednědobém horizontu) nepochybně přináší. Makroekonomické důsledky se projevují až v dlouhodobějším horizontu, a proto se jejich důsledky mohou řešit až po delší době na základě vyhřeznutí akutních ekonomických a sociálních problémů a příchodu na politickou scénu takových představitelů, kteří jsou schopni je využít k politickému boji. (To přitom neplatí jen pro USA, vidíme to v nástupu alternativních politických hnutí, či jedinců a jejich kampaní i v Evropě formou Brexitu, či nové italské a maďarské vlády, konec konců je to viditelné i v české politice).

Navíc, když se blíže analyzuje největší partner USA odpovědný za velký deficit běžného účtu tj. ČLR, zjistíme, že export Číny, který představuje přibližně jeho polovinu je tvořen exporty amerických korporací, které jsou právě důsledkem offshoringu a zmíněné strategie levně vyrábět v zahraničí a draze prodávat na domácím americkém trhu.

Ale vraťme se k makroekonomii :  deficit obchodní bilance nevzniká samoúčelně, ale je odrazem vnitřních nerovnováh, které se objevují ve vnější nerovnováze formou deficitu běžného účtu. Tento sice v současnosti dosahuje výše cca 2,5 % HDP a je nižší než před krizí z roku 2008, kdy byl skoro dvojnásobný. Nicméně jeho pokles byl dosažen na základě prohlubování řady vnitřních dluhů. K nim se řadí nejen deficit obchodní bilance, který díky tomu, že musí být profinancován, vytváří důležitý motiv vnějšího zadlužování. Má to i mnohem širší souvislosti, protože deficit běžného účtu je  totiž v případě USA podmíněn nerovnováhou mezi úsporami domácích subjektů ekonomiky a jejich investicemi. V americké ekonomice investice převyšují domácí úspory, které jsou v přímé úměře spojené s deficitem běžného účtu. Deficit sice klesá, ale je to hlavně díky poklesu investic, čili zvýšení investic by vedlo ke zvyšování deficitů. Takže vyšší domácí investice vedou k růstu vnějšího deficitu, jelikož je ve značné míře financován zahraničními subjekty nakupujícími americké dluhopisy.

Možnost snížení vnějšího deficitu je samozřejmě možné řešit i snížením investic. USA však mají velký problém s podinvestováním infrastruktury, takže další možnost jejich snížení je problematická. Alternativou je možnost zvýšit úspory, a to tím, že spotřebitelé budou méně utrácet a více spořit. Současná administrativa ovšem nespoléhá na to, že průměrná domácnost střední vrstvy, jejíž příjmy už nejméně dvě desetiletí stagnují, se bude chovat takto odpovědně. Proto také preferovala daňovou reformou podpořit příjmy nejbohatších Američanů, kteří mají nízký sklon ke spotřebě, což by mělo vést k růstu úspor. To by sice mohlo směřovat do investování, ovšem v značné části do  “investic” na finančních spekulativních trzích a ne do reálné ekonomiky. Takže je otázkou, jestli tento složitý komplex vzájemně propletených makroekonomických opatření povede ke kýženému cíli čili k zastavení rostoucího vnějšího zadlužení.

Snižování deficitu s Čínou

Zdánlivě jednodušší (a z hlediska politického marketingu prezidenta lépe veřejnosti prezentovatelnou cestou) je tedy snížit obchodní deficit USA s Čínou, který tvoří přibližně polovinu celkového deficitu USA. Omezit dovoz z Číny vypadá zdánlivě jako jednoduchá volba. Při bližším pohledu však uvidíme, že velkou část dovozů z Číny do USA představuje výroba amerických podniků v Číně, které samozřejmě mají z těchto dovozů zisk v souladu s výše uvedenou strategii offshoringu. Pokud zohledníme tuto skutečnost, tak zjistíme, že z poloviny deficitu se stane necelá pětina. Je možné očekávat, že velký byznys tuto strategii asi nepodpoří.

Takže pokud dáme do vzájemného vztahu snahu Trumpovy administrativy o snížení deficitů obchodní bilance (anebo přesněji běžného účtu platební bilance) a jeho protekcionistickou obchodní politiku vidíme, že asi bude narážet na vnitřní rozpor se zájmy mezinárodních korporací. I když vlastně pomalu (ale skutečně jen velmi pomalu) i jejich vedení dochází k potvrzení dalšího závěru našeho již déle než 135 let mrtvého klasika, že „každá výroba je spotřeba a každá spotřeba je výrobou“. Z toho plyne, že pokud nebudeme vyrábět, nebude v dlouhodobém horizontu možné v podmínkách tržní ekonomiky spotřebovávat, anebo, když ano, tak jedině za cenu trvalého zadlužování. A jak asi každý normálně uvažující člověk pochopí, (s výjimkou asi části našich spoluobčanů a bankovních domů, kteří věří, že zadlužovat se lze donekonečna), každý dluh má svoji hranici a že „jednou přijde den“, kdy se dluhy budou muset zaplatit, anebo prohlásit bankrot.  I když nás před několika lety jeden přední bard (dokonce některými „prestižními“ zahraničními médii označen dokonce dvakrát za nejlepšího ministra financí)  naší  ekonomické politiky ještě přesvědčoval, že stát nemusí své dluhy nikdy splatit, jelikož je může splatit emisí nových dluhů, tato doba se mnoha vyspělých ekonomikách pomalu blíží. A krize, kterou vyvolá, bude nebývalá.

Slepý výstřel proti offshoringu?

V podstatě se tedy jedná o to, že Trumpova obchodní protekcionistická politika se snaží napravit něco, co je výsledkem výše uvedeného rozporu a v podstatě výsledkem dlouhodobé firemní offshoringové strategie mezinárodních korporací. Pokud tuto linii nebudou sledovat nejvýznamnější korporace, bude snaha o řešení problému obchodní válkou s Čínou jen slepým výstřelem sice ne z Aurory, ale z Bílého domu (víme, že i tam mají kanony k těmto výstřelům určené a i střelce k tomu připravené). Tento výstřel ovšem může přinést obdobné výsledky.

Podinvestování americké ekonomiky, které offshoring přináší v rovině podnikové, je navíc doplněn podinvestováním v oblasti infrastrukturních investic na federální a státní úrovni. Deficit federálního a státních rozpočtů se sice dá řešit omezením investic, ale na úkor dalšího zhoršení infrastruktury. Je to poznatek, který poznáme i z naší země. Škrty v investicích sice vedou ke snížení deficitu rozpočtu, ale také ke zhoršování stavu té části infrastruktury, která je financována z veřejných zdrojů (podívejme se například na úroveň a rozsah naší sítě dálnic, kvalitu a rychlost železniční dopravy, stav vodovodní sítě atd.).

Limity americké obchodně-politické strategie jsou tedy dány spíše korporátními zájmy, než volebními hesly (které jak víme se nemusí moc plnit). To co jsme viděli v minulých týdnech nás o tom může dostatečně přesvědčit. Nejdřív velká gesta, tvrdá stanoviska, vyhlášení obchodní války největšímu obchodnímu partnerovi (současně ovšem největšímu držiteli dluhopisů americké vlády), pak vzájemné jednání  a hledání kompromisů a přenesení tíhy obchodní války na věrné evropské vazaly, či pardon, vlastně věrné spojence (viz zrušení výjimky na uvalená cla na ocel a hliník pro EU k minulého týdne a hrozby o uvalení dalších cel na vývoz automobilů).

Není to samozřejmě jen otázka deficitu běžného účtu platební bilance, kam záporná obchodní bilance USA také patří. V pozadí je také způsob financování deficitu federálního rozpočtu. Zhruba jedna třetina deficitu státního rozpočtu je totiž financována nákupem amerických vládních dluhopisů zahraničními subjekty. Tyto nákupy jsou podmíněny důvěrou v sílu, velikost a zdraví americké ekonomiky a politikou FEDu v oblasti úrokových sazeb. Stávající model světových financí poskytuje USA asymetrickou výhodu v tom, že její měna (která je předmětem významných měnově politických manipulací) a stále sehrává dominující roli v řadě oblasti globální ekonomiky. Tento model je přitom v rozporu s vývojem reálné ekonomice, kde podíl USA například na tvorbě globálního HDP dlouhodobě klesá. Ale i tato hegemonie bude v budoucnu různými vlivy nahlodávána. Koneckonců šílenství kolem kryptoměn je jedním z důkazů vytrácející se důvěry veřejnosti v nezávislou měnovou politiku centrálních bank (takže i FEDu) a také klesající efektivnosti tradičních i netradičních nástrojů jejich měnové politiky.

Zahraničněpolitické cíle a antiglobalismus

Zahraničně politické cíle, které lze vysledovat za současnou tzv. antiglobalistickou či protekcionistickou politikou USA, je možné více méně určit jako snahu o udržení jejich pozice hegemona v oblasti mezinárodních vztahů. Většina expertů z této oblasti se shoduje v názoru, že tato pozice je v posledním období stále více zpochybňována jak z objektivní, tak i subjektivní stránky. Pokles asymetricky výhodné pozice USA ve světové ekonomice, v mezinárodním obchodě, ale i v dalších oblastech, je nezpochybnitelný.  Objektivně je to dáno jak uvedenými procesy globalizace (ke kterému výrazně přispěly samotné americké globálně činné korporace již zmíněným offshoringem), tak i jimi vyvolanými procesy transformace světové ekonomiky a politiky do multipolárního modelu. Měnící se poměr sil se z ekonomiky pomalu, ale jistě, přesouvá do oblasti vojenskopolitické, která má v podmínkách současné struktury mezinárodního práva stále silový aspekt vycházející právě z ekonomické základny. Zde si USA stále zachovávají hegemonistickou pozici velikostí svých vojenských výdajů a schopností vojenského zásahu v podstatě v celém světě.

A právě snaha o eliminaci konkurentů v oblasti vojenskopolitického a geopolitického modelu je tou druhou částí motivů současných obchodně-politických zásahů.  Tradičním protivníkem USA v geopolitickém prostoru byl SSSR. Ten sice studenou válku prohrál,  ale jeho následník – Ruská federace-  se od změny politických poměrů na začátku milénia začíná stále více vracet do původní pozice protivníka, kterého je v souladu se strategickou geopolitickou koncepcí nutné zatlačovat. Tomuto cíli slouží řada instrumentů, mezi nimi samozřejmě i obchodně-politických. Mnohočetná embarga proti podnikatelským subjektům i osobám tohoto protivníka, ať už jakkoliv deklaratorně zdůvodňované snahou o podporu Ukrajiny bránící se vojenské agresi Ruské federace, se k těmto nástrojům řadí.

Kromě Ruské federace je tu ovšem i řada dalších alespoň potenciálních účastníků dělení světa z unipolárního na multipolární entitu, kteří jsou potencionálním protivníkem ohrožujícím hegemonii USA. Čína je samozřejmě jedním z klíčových, který dokonce v dlouhodobějším horizontu je nebezpečnějším než Rusko oslabené rozpadem SSSR. Rusko a jeho ekonomická i politická stabilita  je však silně závislé na vývoji cen na trzích s energetickými nositeli (ropa a plyn). Politicko-mocenské zásahy do oblasti vzájemných vztahů nejsou pro něj tak zásadní, jako obchodní. Proto je v podmínkách vyrovnávání vojensko-mocenského potenciálu důležité doplňovat nátlak ekonomickými nástroji, jako jsou embargo, hrozba vyloučení z fungování globální finanční infrastruktury (SWIFT), manipulace s cenami ropy zlata a pod.  Myslím, že v době, kdy jsou i silné finanční subjekty globálně operující na úrovni korporací obviněny z manipulace na finančních a komoditních trzích, není možné tyto trhy považovat za objektivní odraz působení nabídky a poptávky, které by nebyl zájem a možnost ovlivnit i na geopolitické úrovni.

Tlaky na evropské spojence z oblasti projektů zaměřených na eliminaci propojení Ruska a Evropy v oblasti infrastruktury zajišťující dopravu energetických surovin mají nepochybně nejen politický a bezpečnostní, ale i obchodně-politický rozměr. Chybějící deficit v energetické bilanci EU může nahradit dovoz uhlovodíkových paliv právě z USA, to však je možné při určité cenové hladině, zajišťující pokrytí nákladů na těžbu a dopravu jejich alternativ do západní Evropy. Zvýšení světových cen uhlovodíků tento alternativní dovoz může jen posílit, čímž se současně vylepší obchodní bilance USA vůči Evropě. Takže jde o klasický, skoro až školní, příklad vzájemného prolínání ekonomických a politických zájmů ve světové ekonomice (tak dlouho naší akademickou sférou ignorovaný).

Na rozdíl od Ruska je však ekonomika ČLR intenzivně propojena s USA. V tomto ekonomické propojení někdy nazývaném Čimerika, je americká ekonomika trhem pro americké korporace vyrábějící levné výrobky exportované z Číny a ČLR je na druhé straně hlavním financiérem vzniklého deficitu obchodní a platební bilance USA. Proto není ČLR jednoduchým protivníkem v obchodní válce. Je s ním nutné jednat nejen z pozice síly, ale i formou hledání kompromisů a ústupků, protože i Čína už dnes má potenciál bolestně zasáhnout vybrané sektory americké ekonomiky, dokonce i regionálně cílenými opatřeními v oblasti nástrojů obchodních válek.

Takže v souladu s uvedenými fakty, a z nich vyplývajících i logických úvah o dalším možném směřování obchodní politiky USA, lze očekávat řadu dalších obratů a změn stanovisek obdobných tomu, co předvedli v předminulém týdnu zástupci ministrů obchodu ČLR a USA. Důsledkem je  obrat této politiky vůči Evropě ze začátku června 2018 (ukončení výjimek z vysokých cel na ocel a hliník), které nasvědčují, že řešení jejich problémů a obchodní válka se z čínského válčiště asi přenáší do regionu Severoatlantického. Pokud bude Trumpova administrativa chtít dotáhnout svoji koncepci o návratu k silné  Americe, tak se bude muset obrátit i k jiným směrům a cílům své protekcionistické politiky.  EU, dokonce i Japonsko, jsou mírnějším protivníkem i z politických důvodů. USA jsou zde stále považovány za strategického spojence v obraně proti společně deklarovanému nepříteli Rusku. Ústupky v ekonomické oblasti se dají vyvážit politickými přínosy z tohoto spojenectví vyplývajícího. Je ovšem otázkou co bude jejich konečným výsledkem. Merkantilismus už dávno není tou správnou ekonomickou politikou přinášející zemím vzestup.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.