America first v pojetí Noama Chomského (3. část)

Ivo Šebestík zakončuje svůj komentářový seriál o pohledech Noama Chomského na „Ameriku na prvním místě“ už před skoro čtvrtstoletím.

První a druhý díl cyklu si můžete přečíst zdezde.

V třetí části článku věnovaného 24 let starému (ale přitom stále aktuálnímu) rozhovoru amerického lingvisty Noama Chomského s Davidem Barsamianem se nejprve zastavíme u jeho vnímání současných Spojených států v několika souvislostech.

Jefferson: Aristokraté a demokraté

Chomsky v této části rozhovoru nejprve zmiňuje obavy jednoho z otců zakladatelů americké Deklarace nezávislosti, Thomase Jeffersona, o osud právě nabyté demokracie. Podle Chomského Jefferson rozděloval ve veřejném a hospodářském životě působící Američany do dvou kategorií: Jedni byli aristokraté a druzí demokraté. Aristokraté „mají strach z prostých lid, nedůvěřují jim a přejí si, aby jim byla jejich moc odejmuta a předána do rukou vyšších tříd“. Toto stanovisko, podle Chomského, „dodnes zastávají uznávaní intelektuálové v mnoha rozličných společenských uskupeních a zcela odpovídá leninské doktríně o straně radikálních intelektuálů tvořících předvoj, která by měla převzít moc a vést zaostalé masy k zářné budoucnosti. Většina liberálů představuje takové aristokraty, jaké měl Jefferson na mysli. Henry Kissinger je extrémním příkladem aristokrata.“

A Chomsky pokračuje: „Jefferson napsal, že demokraté se ztotožňují s lidem, důvěřují mu, mají jej v lásce a považují jej za toho nejčestnějšího opatrovníka zájmů veřejnosti. Jinými slovy, demokraté jsou přesvědčeni, že lid by měl být podroben neustálé kontrole, pokud jde o správnost jeho rozhodování. I demokraté se dnes ještě vyskytují, ale jejich počet i význam den ode dne výrazně klesá.“ [1]

„Pozor na bankovní instituce!“ varuje opět už Jefferson

A Chomsky k tomuto tématu ještě dodává Jeffersonovo varování před „bankovními institucemi a peněžními seskupeními“, které nyní nazýváme korporacemi, a prohlásil, že pokud se budou rozrůstat, pak aristokracie zvítězí a revoluce prohraje. Chomsky soudí, že přesně toto se děje právě dnes. Měl tehdy na mysli Spojené státy na začátku devadesátých let minulého století, a netušil, že jeho slova budou vysoce aktuální i o čtvrtstoletí později.

Zmínil v té souvislosti dokonce i předpověď ruského anarchisty Bakunina, který tehdejší inteligenci rovněž rozdělil do dvou skupin, přičemž jedné předpověděl „rudý teror“ [2] a druhé „službu soukromé moci, které dnes nazýváme státně kapitalistickými společnostmi“. Budou „tlouct lidi jejich vlastní holí´, čímž chtěl vyjádřit. Že budou hlásat demokracii, zatímco ve skutečnosti budou veřejnost ovládat.“

Na Jeffersonovo rozdělení „elit“ na aristokraty a demokraty, z nichž ani jedni si nepřejí ponechat lidu suverenitu v rozhodování, asi chtě nechtě pomyslíme při pohledu na hysterické křečovité a žlučovité zmítání některých kruhů a jednotlivců nespokojených s výsledky parlamentních voleb v České republice, a zejména s výsledkem přímé volby prezidenta republiky. „Aristokratismus“ těchto lidí je ale nutné brát ve velkých ba obřích uvozovkách, neboť k aristokracii vždy náležela jistá noblesa alespoň slovníku, když už ne vždy to byla noblesa jednání.

Jak německá automobilka za Reagana vykořisťovala americkou Alabamu?

Spojené státy pochopitelně touží po prosperitě. To jim samozřejmě nikdo nemůže mít za zlé. Trumpem vyhlášený „New Deal“ pod heslem America First měl už řadu předchůdců, i když některé z nich dopadly kuriózně. Tak například Chomsky připomíná dohodu o volném trhu s Kanadou, uzavřenou za prezidenta Reagana, jejímž cílem bylo přesunout z Kanady na jihovýchod Spojených států větší počet pracovních míst. Proč na jihovýchod? Protože tam téměř vůbec nefungovaly odbory a dělníci tak neměli šanci se organizovat na protest proti umělému udržování nízkých mezd, což byla – podle Chomského – zdejší politika Reaganových Spojených států i Velké Británie pod vedením Margaret Thatcherové.

Tehdy ovšem těžila ze špatné situace amerického jihovýchodu německá automobilka Daimler-Benz, která si v podstatě počínala v té části Spojených států, jak by se nacházela v zemích třetího světa nebo v zemích právě „osvobozených“ od sovětské dominance. Například stát Alabama nabídl německé automobilce stovky miliónů dolarů ve formě úlev na daních. Daroval jí půdu pro výstavbu závodů v podstatě zadarmo a vybudoval pro ni, rovněž téměř zadarmo, i infrastrukturu.

Dělníci z Kanady, naverbovaní na práci pro německou automobilku, v podstatě posloužili (spolu s dělníky z Alabamy) k tomu, aby Daimler-Benz snížil mzdy svým zaměstnancům v Německu. Chomsky píše, že dokonce Wall Street Journal přirovnal celou událost k podnikání korporací v zemích třetího svět. A Chomsky připomíná, že podle obdobného modelu německé korporace postavily také továrny v České republice, Polsku a jinde v Evropě, kde mohou najímat dělníky za zlomek mzdy dělníků v Německu, a přitom mají jistotu vysoce kvalifikovaných pracovníků, lidí v podstatě téže nebo velmi blízké kultury (včetně kultury pracovní).

K tomu můžeme dodat, že nucený ústup Sovětského svazu z pozice druhé světové supervelmoci a „přenechání“ jeho dřívějších satelitů a později i několika bývalých svazových republik západním korporacím přineslo těmto vskutku dost velký geografický prostor plný úlev všeho druhu, levné kvalifikované pracovní síly a několik desítek miliónů nových spotřebitelů.

Média: Ztotožni se s hodnotami majitelů a pak si svobodně piš a vysílej

V rozhovoru s Davidem Barsamianem se Chomsky zmiňuje také o úrovni velkých amerických médií. Píše o „poměrně velké dávce přizpůsobivosti mezi samotnými zaměstnanci“ těchto médií. Podle Chomského, majitelé či investoři těchto médií nechodí do televizních studií, aby se ujistili, že například televizní debata probíhá podle jejich představ.

„Existují jiné, delikátnější a komplexnější mechanismy, které celkem bezpečně zaručují, že se lidé při živém vysílání budou chovat tak, jak si to přejí vlastníci a investoři. Vznikl rozsáhlý filtrační proces, který zajišťuje, že lidé mohou stoupat po jednotlivých stupních celého systému a stávat se manažery, redaktory atd. pouze tehdy, když se vnitřně ztotožní s hodnotami majitelů. Od toho okamžiku mohou sami sebe označit a zcela svobodné.

Takže občas narazíte na nějakého vášnivého nezávislého liberála, jako je třeba Tom Wicker, který při svém psaní tvrdí: Mně tedy nikdy nepředepisuje, co mám říkat. Říkám si, co chci. Jde o zcela svobodný systém. A pokud se jedná o něj, tak je to i pravda. Poté, co ke spokojenosti svých šéfů dokázal, že si osvojil jejich hodnoty, mohl naprosto svobodně začít psát o čemkoliv.“

Soudím, že v tomto popisu novinářské „svobody“ je obsažen komplexní výklad základního problému také českého mediálního mainstreamu. I jeho „svoboda slova“ je v podstatě Marxovou „poznanou nutností“. Adaptuj se i myšlenkově a hodnotově na systém, který ti poskytuje živobytí a kariérní postup, nebo jdi pryč! Třetí cesta neexistuje!

Totalitní konglomeráty korporací

Velké korporace charakterizuje Chomsky těmito slovy: „Na korporacích není nic individualistického. Jsou to obrovské konglomeráty, ve své zásadní podstatě totalitní. Jako jejich součást představujete pouhé kolečko ve velikém stroji. V lidské společnosti se vyskytuje málo institucí s tak přísnou hierarchií a kontrolou shora dolů, jako jsou obchodní organizace. To má sotva něco společného s heslem Hleď si svého – oni vás nenechají nikdy na pokoji.

Smyslem této ideologie je zabránit lidem, kteří se nacházejí mimo sektory koordinované moci, aby se spojili a začali se účastnit rozhodování na politické scéně. Cílem je zachovat mocné sektory vysoce integrované a organizované, zatímco všichni ostatní budou atomizováni.

Chomsky: Asi 75 procent Američanů věří v Ďábla

Chomského pozornosti v rozhovoru s Barsamianem neunikl ani duchovní stav americké společnosti, zejména vzhledem k náboženství či pověrám. Zmínil jakousi britskou studii, která z hlediska vztahu k dogmatům řadí Spojené státy, jako jedinou vysoce rozvinutou průmyslovou zemi, v podstatě k zemím preindustriálním.  Chomsky píše: „Tato společnost je velmi fundamentalistická. Je podobná Íránu [3], pokud jde o jeho stupeň fanatické náboženské oddanosti. Myslím si, že například 75 procent obyvatelstva Spojených států doslova věří v Ďábla.

Před několika lety proběhl průzkum veřejného mínění na téma evoluce. Počet lidí, kteří byli přesvědčeni o pravdivosti Darwinovy evoluční teorie, byl menší než deset procent. Asi polovina populace věřila v církevní doktrínu vývoje řízeného bohem. Většina zbývajících pravděpodobně věřila, že byl svět stvořen před pár tisíci lety.“

Chomsky uvažuje o příčinách takového myšlení a cituje politologa Burnhama, který údajně naznačuje, že by se mohlo jednat o výsledek takzvané „depolitizace“, což je neschopnost účastnit se smysluplným způsobem na dění v politice, což může mít „významné psychické následky“. Ty se následně projeví v hledání nějaké vlastní identifikační cesty a spojování se s ostatními lidmi. Klasickou ukázkou takového výsledku je podle Chomského náboženský fundamentalismus.  Podle Chomského je vznik islámského fundamentalismu do značné míry výsledkem zhroucení světských nacionalistických alternativ, které byly buďto zdiskreditovány nebo zničeny.

Není-li možno jít jednou cestou, vynoří se cesta jiná. S lidskou „veřejnou aktivitou“ je to tedy tak trochu podobné jako s vodou, která si rovněž umí vždycky najít cestu, kudy téct…

V souladu s tímto Chomského názorem lze dost možná mluvit o tom, že vyřazení občanů z plnohodnotné účasti na politickém životě obce (státu) vede k náhradním řešením „angažovanosti“ nebo naopak ke stažení se do soukromí a rezignaci na osobní angažmá ve světě. Náhradní řešení, ony „alternativy z nouze“, přitom skutečně mohou znamenat příklon k nejrůznějším participacím na podivnostech tohoto světa.

Vidíme je všude kolem sebe. Snad neexistuje bláznivost, která by se nedomáhala pozornosti, nevycházela do ulic, neobsazovala náměstí, nepopisovala sama sebe na transparentech, neurážela oko, ucho a vkus soudných lidí, a přitom nepožadovala veřejné uznání. Lidé stižení šílenstvím všeho druhu neváhají se jím veřejně pochlubit, nejraději v televizi. Dokud se společnost odstavující své občany od smysluplné politické participace na chodu obce a státu „vyžívá“ jen v marginálních poťouchlostech dožadujících se ovšem pozornosti, legitimity a uznání (někdy i kodifikace), není to alarmující. Situace se ale může změnit a kterési „náhradní“ (nouzové) šílenství se může stát natolik populární „alternativou“ za občanskou politickou angažovanost uprostřed kapitálem znetvořené demokracie, že na sebe může vzít podobu epidemie. Pak by mohl mít citovaný Burnham pravdu, že nedostatek možností smysluplným způsobem se podílet politicky na chodu obce či státu může mít „významné psychické následky“.

Poznámky:

[1] Chomsky (a samozřejmě ani Jefferson) pod pojmem „demokrat“ nemyslí členy Demokratické strany ve Spojených státech, kteří tvoří tradičně protiváhu Republikánům. Pojem „demokrat“ je míněn jako charakteristika politického myšlení, nikoliv jako stranické („druhové“) označení, jaké zpravidla s původem pojmu už nemívá nic společného.

[2] Uskutečnil se v Sovětském svazu v období Stalinovy diktatury.

[3] Chomsky zmiňuje Írán z počátku devadesátých let 20. století. Dnes možná na tom není Írán až tak špatně.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.