Kauza Poche aneb Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech

Ilona Švihlíková píše o tom, o čem vypovídá celá současná „kauza Poche“ z obecnějšího pohledu (nejen) o naší nejstarší politické straně.

Europoslanec Miroslav Poche se již týdny objevuje v září reflektorů. Důvodem je jeho intenzivní a nijak nezakrývaná chuť usednout do křesla ministra zahraničních věcí a podobně silná nechuť prezidenta, aby se tak stalo.

Postava Pocheho nabízí sice řadu konkrétních věcí, na které se dá mířit, ale podstatný je podle mého názoru obecnější pohled.

To, s jakým úsilím předseda ČSSD trvá na Pochem, ukazuje, že ČSSD si sice úspěšně prošla vnitrostranickým referendem, ale v žádném případě se nezbavila vlivů kmotrů a bývalých „financérů“ strany. Jak bylo vidno na ODS, je to smrtící kombinace a už tento fakt sám o sobě stahuje sociální demokracii pod pětiprocentní hranici. Předseda strany Jan Hamáček se očividně stal předsedou především díky „pražskému tlaku“ a jeho úkolem je „splatit dluh.“

Eufemisticky řečeno, „regionální propojení“ a „vděčnost“ jsou jasně důležitější než odbornost a orientace v problematice. Sociální demokracie má přitom k dispozici Jana Kavana, který dosáhl zřejmě nejvyšší mety, které dosáhnout v rámci ČR jde, byl předsedou Valného shromáždění OSN a jeho kontakty po celém světě jsou nevyužitým aktivem nejen pro sociální demokracii, ale pro celou ČR. V případě sociální demokracie to ale často naopak vypadá tak, že odbornost je něco, co vyloženě překáží, protože se pak logicky snižuje „schopnost“ naslouchání různým takzvaným lobbistům.

Miroslav Poche zastává v zahraniční politice názory německé kancléřky. Ty ale sdílí stále méně lidí i v Německu samotném. Ještě pozoruhodnější ovšem je, že tyto postoje (euro, eurofederalismus, přijímání uprchlíků atd.) jsou v naprostém rozporu s tím, co chce elektorát sociální demokracie. „Eurohujerské“ postoje Bohuslava Sobotky byly jedním z faktorů, které sociální demokracii přivedly k sedmi procentům v posledních volbách.

U lidí s charakterem à la Miroslav Poche se těžko dá mluvit o nějakých ideálech či světonázoru. Je tak možné předpokládat, že europoslanec Poche se prostě přizpůsobil tak, aby „zapadl“ do Evropského parlamentu a pokud by byl někde jinde, tak se flexibilně přizpůsobí zas. Na české politice by tak nebyl žádnou výjimkou. Dosvědčuje to nicméně o jeho velmi chybném politickém odhadu, což je u ministra zahraničí nebezpečná charakteristika.

Protlačování Miroslava Pocheho hlava nehlava do funkce ministra zahraničí není žádný heroický zápas proti prezidentovi, nebo, jak jsem dokonce četla (a málem u toho omdlela), bojem Západu proti Východu, zatímco progresivní (sic!) Poche představuje prý ty západní hodnoty.

Kauza Poche ukazuje, do jaké míry je sociální demokracie (stále) paralyzována regionálními kmotry i to, že absolutně nezná (a snad ji ani nezajímá), jaké názory mají její voliči. Kauza Poche ukazuje na pokračování sebedestrukce nejstarší české politické strany.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.