Česko slovům (už) nevěří

Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak poslední projev německé kancléřky narazil v české společnosti na bariéry nedůvěry, které mají reálný základ.

Projev (zde) německé kancléřky Merkelové ke dni uprchlíků byl na prvním místě především o politické současnosti, což se promítlo do jejího využití minulosti jako předehry (lekce) dnešku.

Je tu velmi konkrétní politický kontext: Angela Merkelová je doma v obležení a je to právě migrační (uprchlická) otázka, která na ní v posledních dnech a týdnech, v podstatě ale od podzimních voleb, stále jasněji dopadá a celkově její pozice oslabuje.

V projevu Merkelové nešlo primárně o to zabývat se vyhnáním či odsunem Němců ze střední a východní Evropy (či snad konkrétně z Československa) v roce 1945. Ostatně zde Merkelová přiznala, že byl důsledkem války a byl důsledkem německého nacismu. I když o jejím názoru, že odsun/vyhnání nemělo morální a politické ospravedlnění, se dá pochybovat (a vidět ho možná jako úlitbu sudetským silám v bavorské politice). Byla to totiž právě doba nacismu a druhé světové války, která byla tvrdým testem morálky, respektive svojí brutalitou výrazně posunula její hranice. Vedle toho se jednalo o dobové (době odpovídající) politické rozhodnutí vítězných velmocí, nikoliv jenom o jednostranné kroky jednotlivých zemí. Prezéntismus historii nesluší. Zato politice často „sluší“ si múzu Kleió znásilňovat, jak se jí zrovna hodí.

Cílem kancléřčiných slov bylo prostřednictvím konkrétních odkazů na minulost (nejen) Německa získat morálně navrch nad svými evropskými kritiky, a především německými oponenty. Šlo o politiku a pak až o ideály. V tom spočívá problém jakéhokoliv filosofování z trůnu. K těm nejsilnějším dnešním oponentům Merkelové patří její vlastní stranický partner, bavorská CSU, která je nyní pod tlakem zemských voleb (a AfD). Vzkaz byl jasný, dnešní Německo se poučilo z minulosti a díky ní má zvláštní empatie k lidem, kteří se dnes ocitají v podobné situaci a kterých jsou dnes na planetě milióny.  Jinými slovy, celý migrační guláš, ve kterém se od od roku 2015 potácíme, stojí na správných a morálních základech!

V českém prostředí je dlouhodobým problémem „čechocentrismus“, tj. filtrování prostřednictvím české optiky, takže reakce na projev byla jenom výběrová a díky stylu informování našich médií i vytržená z kontextu. Při posuzování českých reakcí ale jde často nevysloveně o další problémy, nejen o to, zda jsme se „smířili“ či „nesmířili“ s našimi dějinami. Bezprecentní ekonomická závislost na Německu nutně vzbuzuje minimálně určitou frustraci.  Ze závislosti plyne pocit české zranitelnosti, která se pak lehce přeloží do (třeba i nepodložených) obav z nějaké revize výsledků druhé světové války.

Jenže tím hlavním problémem je to, že prostě velká část české společnosti kancléřce Německa její slova nevěří. Obecně je zde nedůvěra v silné rétorické obraty, která je někde instinktivní a někde objektivizovaná určitými, a to velmi hmatatelnými, protiřečeními a vnitřními rozpory politiky Angely Merkelové a potažmo politiky „Západu“ vůbec. Brát slova kariérního politika jako filosofický traktát či morální maják je ostatně vždycky obrovský problém, byť se právě o to mnozí novináři urputně a zbytečně snaží. Nicméně i politik potřebuje důvěryhodnost a autoritu.

V tomto případě hrají roli nejspíš nejrůznější příklady a jejich uvědomění si: počínaje tím, jak si Německo pod vedením kancléřky poradilo („demokraticky“) s řeckou finanční krizí či jakou škrtovou politiku naordinovalo EU (hlavně v eurozóně) jako lék na recesi (která podle řady ekonomů recesi jenom prohloubila). Je tu pak i nepomíjitelná skutečnost, že zatímco například jih Evropy se v krizovém stavu potácí dodnes (a proto má, světě div se, nyní Itálie takovou vládu, jakou má), Německo vyšlo z krize ekonomicky silnější (i když tento úspěch nebyl v německé společnosti rovnoměrně sdílen) – a to tak, že to začalo nebezpečně oslabovat tradiční vyrovnávací osu mezi Francií a Německem v Evropské unii. Najdeme ale i příklady z ne moc dávných dějin, kterým je například neslavná role Německa při rozpadání Jugoslávie v 90. letech. Bohužel lidé si víc pamatují to špatné než to dobré.

Ve vztahu k Západu jsou argumenty ještě silnější. Aktuálně je to například postoj celého Západu k turecké politice, jinak „sultána“ a „diktátora“ Erdoganam, vůči Kurdům v Sýrii a v Iráku. Desítky let trvající vměšování do rozvoje a vývoje samostatných zemí Blízkého východu, Afriky a Asie…ten výčet by byl nekonečný. Pointou je, že se Západ podílí dlouhodobě na utrpení celých regionů světa, či přímo nebo nepřímo vytváří uprchlíky, ale přitom se hlásí k liberálním hodnotám, lidským právům a dalším ušlechtilým záměrům, včetně intelektuální sebekritiky vlastních koloniálně/imperiálních dějin. Tento rozpor je dlouhodobý a v posledních letech, podtržen ještě velkou krizí, testoval hranice únosnosti a důvěryhodnosti. Bohužel, zdá se a není divu, že pro spoustu lidí, na evropském „skoro-Západu“ zvláště, se ucho trhlo. Podstatou populismu je nedůvěra k etablovaným elitám.

Dost Čechů tak německé kancléřce nedůvěřuje v jejích morálně-humanitárních apelech a považuje ji za pokrytce. Zdrojem takové nedůvěry je zřejmě i skutečnost, že lidská práva obecně se v posledních desetiletích stala naprostým rukojmím velmocenské politiky a politiky (neplánované nebo plánované) destrukce celých společností a států. Nyní, když se dostavují stále horší důsledky takové politiky, lidé instinktivně „doma“ pociťují, že mají dostát humanitě, když vrcholní politici, všemocní páni Oválné pracovny, lobbisté, obchodníci a korporace, kteří žádnou humanitu a kolektivní solidaritu (ehm, snad kromě třídního zájmu) neznají, za to o ní rádi hovoří jako o povinnosti těch „tam dole“. Jak se to říkalo ve starém Římě? „Verba movent, exampla trahunt.“ (Slova motivují, příklady táhnou)…

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.