Ideové průsečíky Pražského jara (ledna 1968)

Historik Jiří Malínský píše o myšlenkových zdrojích a inspiracích Pražského jara roku 1968 v jejich vzájemných vztazích a kontextech.

Východiska ideového půdorysu Pražského jara

Před padesáti lety na konci května 1968 padlo rozhodnutí o uspořádání mimořádného 14. sjezdu Komunistické strany Československa. Vnitrostranický konsensus v této věci byl proti všemu očekávání prakticky úplný. Ne však souzvučný: stalinisté-konzervativci očekávali po několikerém zapráskání vousy z Moskvy obhájení, případně i rozšíření svých dosavadních pozic, dubčekovské centrum naopak prohloubení vnitrostranické demokracie na hranice třetirepublikové vnitrostranické demokracie (případně i za ně, ale v kvalitativně novém dějinném tvaru; tento posun reformní většina považovala za novou historickou kvalitu komunistického protosocialismu) a radikální reformní křídlo bylo ve svých očekáváních ještě o něco smělejší. Mezi centrem a reformním křídlem (jeho jádrem byl v zásadě pražský městský výbor a tvůrčí umělecké svazy) nebyl rozpor ve strategii, nýbrž v taktice. A také ve frekvenci telefonátů z Moskvy, jejichž nejčastějším příjemcem byl Alexander Dubček nejen z titulu své funkce, ale i pro svou jinošskou komunistickou ruskou zkušenost z druhé poloviny třicátých let a velmi dobrou znalost ruštiny; vedení KSSS ho proto považovalo za svého člověka.

S pořádáním sjezdu byly spojovány četné naděje stejně tak jako obavy a neskrývaný strach. Oboje nabývalo na síle s tím, jak se na okresních a krajských volebních konferencích prosazovaly v té době nebývalé demokratické postupy (často i tajné hlasování) a postupně se stávalo stále zřejmějším, že progresivisté budou na sjezdu disponovat mimořádně silnou většinou. Některým funkcionářům přitom již tehdy vyzváněl kariérní umíráček: nebyli zvoleni ani sjezdovými delegáty a „hrozil“ jim návrat k jejich původním povoláním. Vznikal tak základ budoucí Čechie (jodasovských ultrastalinistů) i budoucích biľakovských proruských kolaborantů a vlastizrádců (tzv. internacionalistů). Občanská veřejnost Pražského jara sledovala tyto hektické události – kromě dalších – toho horkého léta se zatajeným dechem. Březnový výbuch svobody a demokracie měl dostat své oficiální potvrzení a učinit tento revoluční socialistický proces zdravě ovlivněný i myšlenkami třetirepublikového demokratického socialismu laušmanovské ražby, švermovského reformního dědictví z r. 1946 a benešovské socializující demokracie nezvratným; zhruba tak to tušila a odhadovala i si přála občanská veřejnost Pražského jara. Satelitní komunistický stát, stále se hlásící ke Košickému vládnímu programu i k závazkům z něj plynoucím, měl v sloganu socialismu s lidskou tváří sloučit výkon s demokracií, revoluci lidských srdcí s věrností tradicím moderní československé státnosti, jak ji formovali Masaryk, Beneš a Štefánik spolu s odkazem a snahami legií obou zahraničních odbojů i Slovenského a Českého národního povstání a šmeralovskou reformně komunistickou tradicí.

Nedávno vydané dokumenty vysočanského sjezdu (poprvé vyšly v češtině péčí Jiřího Pelikána roku 1970 ve Vídni v prestižním nakladatelství Europa-Verlag) umožňují bližší pochopení představ a konceptů protagonistů Pražského jara. Stanou se také předmětem dalších pasáží tohoto zamyšlení.

Hlavní demokratické přesahy Pražského jara

Z dokumentů, které poskytly výchozí matérii pro normalizační zkreslování a lhaní posrpnové kolaborantské žurnalistiky a publicistiky (zejména pro virtuálně bilancující Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ), si zaslouží pozornost dva nejreprezentativnější. Mimo prozatímní (podkladový) Pracovní návrh nových stanov Komunistické strany Československa (byl dokončen 4. července 1968, z relativně známějších jmen se na jeho zpracování podíleli doc. Jindřich Fibich a Martin Vaculík) to je zárodečný koncept výchozí předlohy možného budoucího dlouhodobého programu KSČ Analýza činnosti strany a vývoje společnosti od XIII. sjezdu a hlavní úkoly strany v nejbližším období (jeho autorské zázemí mj. tvořili Štefan Sádovský, Václav Slavík, Peter Colotka, Jozef Lenárt, Pavel Machonin, Drahomír Kolder, Karel Kouba, Čestmír Císař, Milan Hübl, Radovan Richta a Miloš Hájek). Užší redakční rada, scelující podkladové materiály, byla složena mj. ze Zdeňka Mlynáře, Miloše Hájka, Karla Kouby, Radovana Richty a Pavla Machonina; i z tohoto lakonického výčtu je zřejmá ideová i personální vazba a kontinuita na reformní týmy Civilizace na rozcestí a dokumenty XIII. sjezdu a Akčního programu. Výběr těchto jmen nebyl a není náhodný: jsou to vesměs exkluzívní jména tvůrčí energií bohatých šedesátých let, generace, jejíž postupné probouzení do kritického rozumu podnítila pohnutá doba mezi Stalinovou a Gottwaldovou smrtí a proslulým Chruščovovým projevem na XX. sjezdu KSSS. Československý případ byl v tomto ohledu specifický: jednotnost postgottwaldovského vedení, která do krajnosti zmírnila reformní zápal r. 1956 spolu s dodatečnými makroekonomickými impulsy, danými (plynoucími) tzv. měnovou reformou r. 1953, vytvořila i v tomto prostředí pocitovou jistotu hluboké zakořeněnosti komunistického protosocialismu a možné reformovatelnosti poúnorového stalinského stalinistického systému.

Roku 1958 nastoupila Rozsypalova reforma (zavedení tzv. výrobních hospodářských jednotek čili slangově „véhájotek“, rozpadnutí třetí pětiletky hospodářským rozvratem s kulminací v roce 1963 otevřelo prostor pro relativně velkorysou Šikovu reformu (tzv. novou soustavu řízení) a dočasné stáhnutí komunistické strany z bezprostředního řízení společnosti vedlo na přelomu padesátých a šedesátých let k československé obdobě ruského tání. Tento kurs vyvrcholil na XII. sjezdu KSČ nastolením obrodného procesu (dobově chápaného jako důsledná destalinizace československé společnosti i KSČ samotné), následným ustavením průlomové barnabitské komise a uspořádáním pověstné liblické konference ČSAV v tomtéž roce. Rozkvět kultury a vědy, kterým byla poznamenána v investičně a strukturně podvyživené tehdejší společnosti dobová veřejná atmosféra, vyvrcholil v prostředí komunistické i nekomunistické inteligence tvorbou mimořádně zdařilé prognostické studie Civilizace na rozcestí (1966). Novotného vedení, bazírující na starých poúnorových metodách řízení, ztrácelo dech a jeho pokus zvrátit vývoj periodickými vlnami represí jen podtrhoval jeho neschopnost spravovat společnost. Dlouhodobě vytvářené sítě nomenklaturních kádrů selhávaly: nejprověřenější se vývojově stávali v očích aparátu ÚV KSČ nejméně spolehlivými.

Z tohoto základu postupně vznikal neformální interdisciplinárně založený okruh tvůrců a autorů duchovního Pražského jara.

Obsah StanovAnalýzy

Vzrušená atmosféra Pražského jara a dynamizující proměny ústředního vedení KSČ otevřely v dějinách nejen komunistického, ale i socialistického hnutí v jedno z nejrevolučnějších období moderních českých dějin vůbec. Zpátečnická stalinistická krusta začala praskat. Zkušenosti z horečných schůzí a diskusí nejen pražské, ale i ostatních krajských organizací nalezly mj. svůj výraz i v návrhu nových stanov.

Zásadním způsobem v nich byla uvolněna individuální členská vazba na závodní či uliční (místní) organizace; stala se věcí individuální volby. Pokud pětina členů usnášeníschopné schůze navrhla tajné hlasování v personálních otázkách, stal se tento návrh závazným pro její jednání. Bylo zakotveno právo na zastávání menšinových stanovisek a názorů stejně jako právo otevřené kritiky a dotazů všeho druhu i pro individuálního člena, tj. včetně práva na informace až na úroveň ústředních stranických orgánů. Pracovníci placeného aparátu se měli zpovídat a zodpovídat výkonným stranickým orgánům, ale v přesně vymezených agendách, jež jim příslušely, i řadovým členům. Prohlouben byl také zastupitelský princip a vytváření dočasných pracovních orgánů. Bylo odmítnuto současné zastávání veřejných a stranických funkcí jako reakce na poúnorové stalinistické období (boj proti kultu osobnosti). Proklamována byla rovněž zásada relativní nezávislosti kontrolních orgánů. Pokud se třetina nižších útvarů vnitrostranického uspořádání rozhodla pro uspořádání mimořádné konference, bylo toto stanovisko závazné pro vedoucí výkonné orgány nadřízeného útvaru. Na okresní úrovni měly jako pomocné-poradní orgány vznikat rady starších složené ze zkušených členů strany. Otazníkem se stala další existence krajských organizací (tj. jako nadbytečný měl zmizet mezičlánek mezi ústředím a okresem; tento návrh byl ovšem problematický už ze své podstaty). Rady starších měly působit i na ústřední a národních úrovních (federalizace ČSSR). Tento ne zcela dopracovaný koncept se přiblížil jako výchozí model pro činnost reformované (zprogresívnělé) KSČ výrazně (v daných poměrech doby svého vzniku až neslýchaně) obvyklému provozu stranám demokratického socialismu. A stal se možným východiskem pro programovou diskusi nejen na XIV. sjezdu, ale i ve střednědobém výhledu přepokládaném sjezdovými dokumenty.

Příslušná část dokumentu Analýza byla uvozena nekonvenčním citátem z díla zakladatele globálního komunistického hnutí a zakládajícího člena ruské sociální demokracie Vladimíra Iljiče Uljanova-Lenina: „Co je třeba dělat, aby se strana co nejrychleji a nejjistěji vyléčila? Je třeba, aby všichni členové strany s naprostým klidem a největší pečlivostí začali studovat I. podstatu neshod a II. vývoj boje ve straně. Nutné je to i ono, neboť podstata neshod se vyvíjí, vyjasňuje, konkretizuje (a velmi často se také mění) v průběhu boje, který prochází různými etapami a ukazuje nám vždy v každé etapě nestejné složení a počet bojujících, nestejné pozice v boji atd. Je třeba studovat to i ono a bezpodmínečně vyžadovat co nejpřesnější dokumenty, které by byly publikovány a přístupny každému, kdo by si je chtěl ověřit. Kdo věří pouhým slovům, je nenapravitelný hlupák, nad nímž nezbývá než mávnout rukou.“ Programový výhled Analýza je tak především sjezdovým podkladem, zasvěceným bojem s největšími slabinami zejména komunistického hnutí: sektářstvím, dogmatismem a voluntaristickým avanturismem (Uljanov-Lenin je kdysi nazýval dětskou nemocí levičáctví). Tedy bojem s pohledem, který de facto v praxi, ale do podstatné míry i v teorii vede k prioritě vědomí před bytím a popírá tak podstatu Marxova a Engelsova systému a v mnohém – v reformně komunistickém duchu – i Leninova odkazu.

Analýza začíná strohou skizzou vývoje společnosti po XIII. sjezdu roku 1966 a opakuje známá fakta a závěry z finálního období činnosti skupiny Antonína Novotného, které vnímá jako vědomé porušování obrodného vývoje nastoleného předcházejícím XII. sjezdem roku 1962. Obrodná tvůrčí releninizace, zachovávající kultivovaný výkonový princip i nezbytnou, byť kultivačně posunutou disciplinaci, v mnohém blízké také Masarykovu a Benešovu odkazu, se pokusila navázat na pozitiva vývoje Třetí republiky i poúnorového vývoje, fakticky tedy, aniž si to autoři dokumentu připustili, také odkazu demokratické socialistické části První republiky a druhého odboje. Kriticky se současně distancovala od chruščovovského avanturismu přelomu padesátých a šedesátých let s jeho voluntaristickými tezemi o blízkosti praktického dosažení komunistické společenskoekonomické formace. (Bohumil Šimon ve svých vzpomínkách zaznamenal tento charakteristický Chruščovův povzdech in margine Československa sklonku první poloviny šedesátých let: „Zatímco my komunismus teprve budujeme, vy v něm už dávno žijete“.) Proto se také Ústav dějin KSČ změnil pod vedením Miloše Hájka v Ústav dějin socialismu.

XIII. sjezd KSČ byl z takto vymezených ideových východisek pochopen jako střetové pole pozdního stalinismu a nastupujícího reformního, v zásadě tvořivě uplatňovaného aktualizovaného šmeralovského přístupu; obdobně byl vyložen i IV. sjezd Svazu československých spisovatelů a jeho věcné vyznění (1967).  Tato určující tendence připravovaného XIV. sjezdu prosákla i do prognostického výhledu: Košický vládní program, všeobecně uznaný páteřní dokument zejména prvního (předúnorového) období Třetí republiky, byl pojat jako alternativní: buď jako faktická obnova třetirepublikové Národní fronty politických stran, v níž by vedoucí úloha KSČ plynula z jejích invenčních ideových iniciativ a demokratických diskusí, nebo jako poúnorová Národní fronta rovněž demokratizovaných tzv. zájmových společenských organizací vesměs masového (množstevního) rázu ve federalizujícím se státě předpokládané vyšší vývojové fáze poúnorového protosocialismu. Vycházelo se přitom z dosavadní zkušenosti Pražského jara, nutnosti zůstat i nadále součástí ruského bloku (daného Jaltou a Postupimí) a jednoznačné drtivě většinové vůle československého veřejného mínění v jeho komunistické i občanské části volajícího po hmatatelném průlomovém věcném obsahu metaforického pojmu socialismu s lidskou tváří (za jeho autora bývá označován Radovan Richta).

Analýza v duchu doby i nadále stavěla na dělnictvu jako klíčové sociální skupině (termín sám koření v realitě zárodečně se vytvářejících středních vrstev protosocialismu zhruba od poloviny šedesátých let s kořeny mezi lety 1955 a 1960). Zásadně změnit a docenit se mělo v tomto ohledu postavení zejména tvůrčí inteligence, jíž měla být garantována co nejširší (v zásadě neomezená) ideová a vůbec duchovní svoboda v prostoru nejen badatelského výzkumu. Podobně doceněna měla být i mládež svými tehdejšími názory a potřebami v mnohém ideově splývající s reformně komunistickými východisky Pražského jara (srv. atmosféru nejen pražského 1. máje 1968; tímto generačním souzvukem se také nejvíce odlišovala od paralelních revolt v západní Evropě a obou Amerikách).  Mělo se tak čelit jejímu už tehdy hrozivému odpolitizovávání. Obdobně se mělo přistupovat ke kultuře a kulturnímu dědictví. Současně byla věnována maximální pozornost ženě: „Více než polovina naší společnosti – ženy – podrobují kritice rozpor mezi formální rovnoprávností a fakticky nerovným postavením ženy ve společnosti. Dožadují se rovnoprávnosti v zaměstnání, ve mzdách, ve veřejném životě. Poukazují na neřešený rozpor funkce ženy v zaměstnání a ve veřejném životě na jedné straně a v rodině na straně druhé. Nejsou spokojeny se službami a vybavením domácností.“

Nový model byl také spatřován ve vývojovém přeměňování nesporných nedostatků dosavadního protosocialistického modelu do nového specificky chápaného konkrétně historického dynamického demokratického socialismu. Vedle všeobecné demokratizace měl v porovnání s tehdejšími západními demokraciemi obstát i hospodářsky (tzn. především tržně). Výsledky nové soustavy řízení a plánování – jak také byla Šikova reforma nazývána – spolu s hospodářskými výsledky probíhajícího roku Pražského jara byly další inspirací autorů podkladových materiálů mimořádného XIV. sjezdu (meziroční nárůst národního důchodu, odhadovaný autory podkladových materiálů na 5–6 %, nakonec v roce 1968 přesáhl 7 % a byl vůbec nejvyšší během trvání celého protosocialistického komunistického období). A také drtivě většinového konsensu, ve kterém to vše probíhalo. Neodkladnosti změn si byli vědomi protagonisté tohoto vývoje (Smrkovský, Šik, Černík, Dubček) již na jaře v prvních dnech inovovaného (regenerovaného) obrodného procesu. Pražské jaro se svými samosprávnými tendencemi (přesáhly hluboko do roku 1969) bylo vlastně jeho revolučním vyvrcholením.

Analýza obsahovala i výhledový časový nástin budoucího vývoje. Poměrně rychle měla proběhnout federalizace země a XIV. sjezd, který se měl uskutečnit na počátku září (9. IX.), měl být současně katalyzátorem i indikátorem tohoto procesu. Dále měl být přijat ústavní zákon o Národní frontě (jeho obsah a směřování však nebyly zcela jasné). Národní fronta měla být budována jako vnitřně pluralitní a podle všeho doplněná o obnovenou sociální demokracii (v mnohém to záviselo na vývoji v sovětizované části Evropy). Takto uvozené přechodné období se mělo stát ústavodárným. Na jaře 1969 se předpokládalo uspořádání voleb do zastupitelských sborů všech stupňů a současně zahájení prací na nové ústavě. Zhruba v čase konání normalizačního druhého XIV. sjezdu mělo být svoláno jednání XV. sjezdu. Mělo být uvozeno schválením nové ústavy. XV. sjezd měl současně schválit dlouhodobý program KSČ. Jeho platnost byla odhadována tvůrci a autory podkladových materiálů na 15–20 let (tj. velmi přibližně do přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století).                                        

Anticipační potenciál Pražského jara         

Komunistická strana Československa (zejména komunistická inteligence) ve svém reformním (progresívním, revolučním) křídle prokázala v horečných týdnech a měsících jara i léta mimořádnou dynamiku a invenci. Během hodin bylo konáno a zdoláváno to, co by v „normálních“ podmínkách trvalo týdny a měsíce. XIV. vysočanský sjezd byl tvořen delegáty, připravenými na revoluční kvas angažovanými hromadnými sdělovadly, četnými kritickými periodiky typu Literárních listů, ale také neskrývanou dychtivostí vlastní seberealizací povzbuzovanou akademickou, středoškolskou a v mnohém i učňovskou mládeží. Prvorepubliková, rovněž generace, v mnohém sdílející všeobecné nadšení a oslnění, byla tehdy v plné síle: tvořili ji zapálení příslušníci prvního i druhého odboje pozdními čtyřicátníky počínaje a mladickými sedmdesátníky a osmdesátníky konče. Symboly revoluční zvichřené doby se stali šedesátník národní umělec Jan Werich, představitel levicových avantgard mládí První republiky, a historik umění profesor Václav Vilém Štech, pohybující se kolem mírových jednání ve Versailles bezprostředně po první světové válce. Subjektní historická i hospodářská sebereflexe Pražského jara tak byla na až nečekaně vysoké úrovni.

Tato i personálně vyjadřovaná a pociťovaná kontinuita, do níž spadala plně i Svobodova prezidentská volba (armádní generál Ludvík Svoboda byl mj. dobrovolníkem pluku Jana Žižky z Trocnova Husitské divize ruských legií a stal se třetím československým legionářským prezidentem) se promítá i do sociálně revolučních cyklů novodobých českých a slovenských dějin.

Svým až hektickým průběhem i celkovým potlačením připomíná také dnes Pražské jaro revoluční léta 1848 a 1849. Revoluční vystoupení národních liberálů vesměs starší generace a radikálních demokratů často i nejmladší generace (studentskému vůdci Josefu Václavu Fričovi nebylo v té době ještě 20 let) nastolila hned celou paletu emancipačních požadavků (zrušení poddanství, moderní konstitucionalismus, projev republikánských snah, jitřní fáze ženské emancipace, hledání adekvátního státoprávního rámce obnovujícího se národa, první velmi nevědomé emancipační snahy zatím ještě zcela národního dělnictva) vyvrcholila v kroměřížské fázi jednání říšského sněmu (tzv. kroměřížské konstituanty) úsilím o prosazení a zčásti i zformulování první moderní demokratické ústavy na našem území na přelomu let 1848 – 1849. Revoluční myšlenky přetrvávaly i dlouho po perzekučním potlačení revolučních ohnisek (maďarské republiky Lajose Kossutha ruskými vojsky cara Nikolaje I., i pražské a vídeňské revoluce o rok dříve) a přes přechodnou dobu ústavních i jiných oktrojů byly plně potlačeny až silvestrovskými patenty Schwarzenbergovy vlády roku 1851. Osmačtyřicátníci, vesměs poslanci někdejšího říšského sněmu (po pádu Bachova  novoabsolutistického režimu na výslovné přání mocnáře Františka Josefa I. přejmenovaného na říšskou radu), se stali osou emancipačního úsilí zakladatelského období české politiky šedesátých a sedmdesátých let (Palacký, Rieger, Sladkovský, Havlíčkův odkaz, Brauner, bratři Grégrové) a posléze nástupu vývojové, značným, ne však zcela bezzubým oportunismem poznamenané riegrovské tzv. drobečkové politiky na počátku poslední čtvrtiny XIX. století (plynul zprostředkovaně z nezdaru tzv. moskevské pouti r. 1867). Plody, které přinesla – česká univerzita, rozmach Národního muzea, stavba historické budovy Národního divadla, zakladatelský Riegrův a později Ottův slovník naučný, se staly základem, z něhož vyrůstalo Masarykovo modernizační působení zralé fáze národního obrození (kruh kolem revue Atheneum, rukopisné boje, založení realistické strany blízké demokratickému, k Marxovu odkazu se nadšeně hlásícímu socialismu ČSSDSD). Požadavky, vytýčené občanskou (buržoazní) revolucí 1848–1849, byly v zásadě splněny a doceleny národní občanskou (buržoazně demokratickou) revolucí 1918–1921 a jako výraz dělného kompromisu socialistického a liberálního křídla české a slovenské politiky vtěleny do druhé československé ústavy z 29. února 1920 (hlasoval pro ni i Andrej Hlinka). Tradice osmačtyřicátníků i odkazu obou odbojů tak byly fundamentem, z něhož se odvíjely a na nějž navazovaly ideové snahy Pražského jara.

Jak prokázal Miloslav Ransdorf – vedle řady jiných – svou průkopnickou prací Nové čtení Marxe I (1996), sociálně revoluční cykly není možné pokládat za pevné, jasně vymezené abstraktně myšlenkové struktury: široce chápaný evolucionismus prokazuje nepoužitelnost dřívějších politických revolucí a objasňuje tak jejich zpětný konstitutivní – thermidoriánský – náraz. Kontinuita se dřív nebo později vrací v tomto modelu z postavení skrytě působícího zprostředkujícího článku do bezprostředna (skutečnosti, reality). Proto také jednotlivé sociálně ekonomické formace mají ve své ransdorfistické reflexi tři fáze; v první z nich jsou možné – a očekávatelné – zpětné zvraty a společenské protipohyby. Zhruba tak lze vymezit výchozí ideový půdorys Pražského jara a jeho duchovního odkazu.

Pražské jaro tedy ideově vyrůstá z podloží, v jehož základech najdeme – jak jsem se v tomto zamyšlení pokusil prokázat – základní impulsy osmačtyřicátnické fáze vývoje moderního českého národa, jež má ve štúrovské generaci své srovnatelné odrazy i na Slovensku. Současně v sobě koncentruje i evropský věk revolucí (1789–1871) a šokovou zkušenost meziválečné revoluční vlny (1917/18-1921/23) s vrcholem Velké říjnové socialistické revoluce a NEPu i následné spíše zpátečnické než progresívní stalinistické fáze stalinského i poststalinského období; jež je známa i jako retrográdně založený tzv. reálný socialismus). Výchozí generační zkušenost protagonistů Pražského jara je přitom nesena i důsledky a následky několikerých konfrontací s důsledky Velké hospodářské krize (deprese, v ČSR zhruba 1930/31–1936/38), i nacistické okupace a komunistického protosocialistického stalinského i poststalinského státního terorismu).

Položíme-li si otázku po obsahu ideového tušeného odkazu Pražského jara, pak nepochybně najdeme odpověď v tom, co na první pohled zní konvenčně a ploše: je to vůle v nové aktualizované podobě vnést důsledně dobovou modernitu do klasických historických požadavků hnutí (implicitně toto úsilí zahrnovalo i regulovanou pluralitu vlastnických forem). Jde tedy o určitý návrat k samosprávnému socialismu, k až programové renesanci komunistické formy demokratického socialismu (socialismu civilizačních zlomů) a současně k snaze podržet alespoň do konce přechodného období (tj. do druhé poloviny osmdesátých let) kontinuitu vnější formy poúnorové protosocialistické společnosti. Návrat k někdejší tzv. socialistické akumulaci (thermidoru) Leninově a Trockého (NEP) časově předešel Tengovu reformu v Číně z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Dnes lze přitom s poměrnou jistotou doložit, že tento program přechodného stavu společnosti v rozvinutější formě socialistické (komunistické) sociálně ekonomické formace při vší vůli k respektování skutečnosti nemohl nepředběhnout svou dobu, i když současně zahrnoval anticipační potenciál historicky nové formy demokracie ideově značně blízké benešovské socializující demokracie.

Co je ještě podstatnější věcí, je skutečnost mrazu z pozdně stalinistického Kremlu. Tiché po(do)rozumění některých z tehdejších západních elit s brežněvovskou Moskvou nebylo v tomto ohledu náhodné. Prosperující destalinizovaný komunistický stát, jeho dobově vnímané možné uskutečnění vedle nadšení a naděje (setrvačně doznívaly ještě během prvních polistopadových měsíců na přelomu osmdesátých a devadesátých let) vyvolával na západ od našich hranic vedle nadšení i odstup nebo přímo odpor a nesouhlas. Mohlo to být motivováno i obavami ryze pragmatického rázu: potenciál rušení jaltské a postupimské bipolarity vnášel do tehdejšího Východu a Západu prvky nejistoty a zmatku. Tyto věci a vztahy se začaly měnit až s nástupem obou ropných šoků a ukončením regionálních válečných konfliktů v jihovýchodní Asii v průběhu sedmdesátých let minulého století.

Dějinný i prognostický význam Pražského jara

Hypotéza, že Pražské jaro už tím, že se srpnovými událostmi obnažila vnitřní rozervanost a hluboká krize pozdního stalinismu (patrná pro zasvěcené vědoucí hlavy již na konci třicátých let minulého století, fakticky lze mluvit o počátku rozpadu a ideové sebedegenerace-zplaňování globálního komunistického hnutí s vyvrcholením na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století), otevírá prostor pro hypotézu následnou. A sice, že Pražské jaro svým ideovým i činným odkazem otevírá prostor středně- i dlouhodobějšího časového rozsahu pro vznik hluboce provázané planetární lidské společnosti prolamující někdejší bariéru kolem v kolonialistické a neokolonialistické éře žijícího evropského lidstva a současně v doposud jen tušeném kontextu nastupujícího XXI. a velmi pravděpodobně i XXII. století. Potenciál současných globálních problémů světového lidstva a obtížně zvratitelný emancipační proces vyrovnávání rozdílů mezi jednotlivými kontinenty, subkontinentálními regiony i státy na jedné a uvnitř států na straně druhé zahrnující také stále probíhající jaro národů (typickou modelovou situací je na jedné straně občanská válka na Ukrajině a na straně druhé plebiscitový dialog v Kanadě, Skotsku či Belgii) je současně potenciálem uskutečňování postulátů Pražského jara, o něž jsem se v tomto letmém zamyšlení pokusil.

Marxova myšlenka-představa zásadního procesuálního pokroku vždy předpokládala úplné vyčerpání vývojového potenciálu předcházející sociálně ekonomické formace. V našem případě to vedle zatím stále do značné míry tušených technologických pokroků provázených úměrnou mírou disciplinace (robotizace, čtvrtá průmyslová revoluce, biologická revoluce, kosmická expanze, vývojový zánik protikladu Sever – Jih, nanonizace, mikrobiologická revoluce ad.) předpokládá i úměrnou, tvořivě rozvíjenou a obohacovanou kontinuitu společenské i individuální kulturnosti (v zásadě modernizovanou podobu antického ideálu souladu krásy tělesné, citové, tuchové i duchovní).

Výstižně tento humanistický trend postihl prvorepublikový plzeňský sociálně demokratický starosta sociální demokrat Luděk Pik. Demokratický socialismus v jeho vyjádření „pěstuje kulturu citu, lásky, naplňuje srdce pravým lidským cítěním a rozum pocitem zodpovědnosti.“

Můžeme se jen dohadovat, co všechno tento odkaz Pražského jara mohl nebo bude moci anticipovat. Co je jisté, je i dnes zřejmé: alternativou optimistického scénáře je i scénář pesimistický: druhová sebevražda světového lidstva (biologicky nazíráno druhu Homo sapiens po přibližně 350 000 letech trvání druhu; průměrná délka trvání živočišného druhu je soudobými biology a zoology odhadována na 3-5 milionů let).

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.