Babišova vláda, pokus druhý aneb Nepříznivý výběr v politice

Ilona Švihlíková píše o tom, proč nová vláda Andreje Babiše připomíná teorii nepříznivého výběru, kterou známe z ekonomie.

Blíží se hlasování o důvěře druhé Babišovy vlády. Tentokráte je šance na získání důvěry větší, neboť se hnutí ANO podařilo přimět sociální demokracii k účasti ve vládě a KSČM se rozhodla vládu rovněž podpořit. (Pokud vláda důvěru skutečně získá, pokusíme se pro Vás zanalyzovat navzdory „letnímu provozu“ jednotlivé kapitoly programového prohlášení).

O věcném obsahu vládnutí napovídá několik vnitřních faktorů: zainteresované politické strany, jednotlivé personálie a programové prohlášení (i když zde samozřejmě platí, že papír snese všechno). Nicméně je to určitá vodící linka, která může ukazovat směr, jakým se vláda vydá a jak ovlivní životy občanů. Velice důležité jsou i faktory vnější – ty až na výjimky ČR samostatně ovlivňovat nemůže, takže se nutně, za situace zvýšeného napětí v oblasti mezinárodních vztahů a rozmáhajících se obchodní válek, objeví otázky jako schopnost najít partnery ke spolupráci, diplomatické schopnosti země; obecněji bychom mohli hovořit o schopnosti země odolávat šokům (které bezesporu přijdou, možná i velice brzy).

Prozatím se pojďme podívat na vnitřní faktory, odolnosti české ekonomiky se budu věnovat v dalších článcích.

Hnutí ANO se podařilo „splácat“ vládu s tzv. levicovými stranami, které ve volbách utrpěly katastrofální výsledky. Obě dvě vnímají angažmá ve vládě, resp. u KSČM při vládnutí, jako šanci (možná poslední) na finanční stabilizaci, zajištění pozic pro „loajální stoupence“, vedení samozřejmě samo pro sebe. Pokud jsem hovořila s členy KSČM tak byli také vesměs nadšení tím, že se konečně „dostanou z ghetta“ a že jsou jejich zástupci nyní v televizi doslova „pečení vaření.“ Budu se opakovat: domnívám se, že ani jedna ze stran, pokud o sobě ještě chtějí tvrdit, že jsou „levicové“ nemají podporovat vládnutí oligarchy. Andrej Babiš není skutečně Fridrich Engels. U obou stran podle mého názoru převážily krátkodobé taktické zájmy některých osob, vidících se na místech velvyslanců či v dozorčích radách, nad dlouhodobou strategickou úvahou. U obou chybí jasná programová debata (i když KSČM je v tomto ohledu v o něco lepší pozici než ČSSD), odpočinek v opozici by především ČSSD dal šanci (a zase možná poslední) k vnitřní konsolidaci a očištění od vlivu kmotrů, které tak výmluvně demonstruje osoba Pocheho. Nedovedu si představit žádnou garanci, za které Babiš nebude v pozici silnějšího nejen z hlediska většího počtu poslanců, ale především z hlediska manévrovacího prostoru, které jeho „hnutí“ bez obsahu má, Může totiž sáhnout doslova kamkoliv. A sociální demokraté a komunisté, spoléhající se na přízeň prezidenta, mohou velmi rychle ostrouhat. Bylo by prapodivné, aby Babiš jako totální pragmatik této poziční výhody nevyužil. (což neznamená, že s postupujícím časem nebude mít čím dál větší problémy svoje „hnutí“ ukočírovat, protože řídit stát, skutečně není jako řídit firmu. Sorry jako).

Z hlediska personálií největší rozpory vzbuzovaly dvě osoby: jedna ve vládě není a ráda by, druhá tam „jednou nohou“ byla a následně rezignovala.  Osobě Miroslava Pocheho jsem se důkladně věnovala již v předchozím článku. Tou druhou byla nominantka na funkci ministryně spravedlnosti Taťána Malá. Při pohledu na tyto „nominanty“ se nemohu zbavit dojmu, že tzv. teorie nepříznivého výběru se netýká jen ekonomie. Nepříznivý výběr obecně znamená, že méně kvalitní zboží vytlačuje z trhu kvalitnější (jde o tzv. selhání trhu v kategorii asymetrické informace). V případě politiky, pak zcela nevhodní kandidáti (morálně i odborně), zkrátka lidé, kteří jsou zcela neakceptovatelní pro jakoukoliv veřejnou funkci „vytlačují“ z politické konkurence podstatně schopnější a morálně konzistentní jedince.

Manažerský výběr premiéra u naštěstí již zmizevší ministryně obrany, či u stále přetrvávajícího ministra dopravy těžko může vzbuzovat nadšení.

U programového prohlášení se zastavím u úvodní preambule a šesti hlavních strategických priorit.

Celé programové prohlášení najdete zde. Stylisticky vzato je preambule strašná, ale pojďme po obsahu. Prioritou je očividně bezpečnost, důraz je kladen na V4 a odmítnutí kvót na uprchlíky. Následně je uvedeno šest hlavních priorit vlády
(což oceňuji), která svým zaměřením přesahují horizont této vlády a mají strategický charakter (rovněž oceňuji.).

Věty „odložme spory“, „nebudeme jen vést diskuse“ a že „budoucnost nebude lehká“, působí v úvodní sekci programového prohlášení poněkud zvláštně. Mám téměř podezření, že si to psal pan premiér sám a následně to někdo přeložil do češtiny.

Jaké jsou priority?

První je důchodová reforma. Ano, už je to tu zas. V této sekci je uvedeno také zlevněné jízdné pro seniory – zřejmě v domnění, že rostoucí masa důchodců podpoří dopravu a cestovní ruch. Pochvalu zaslouží podpora nájemního bydlení (která není v této části rozvedena), ale těžko ji lze jako strategickou prioritu odmítnout. Už včera bylo pozdě.

Znepokojuje mě nicméně snaha, oddělit důchodový účet od státního rozpočtu. Ekonomové ví velmi dobře, že aktuálně je důchodový účet v plusu po mnoha letech jen díky tomu, že je rekordně vysoká zaměstnanost a rekordně nízká nezaměstnanost. Tato situace nebude trvat věčně a jakmile se parametry trhu práce zhorší, důchodový účet se nutně přesune zase do deficitu. Jeho oddělení od rozpočtu by pak mohlo posloužit k tomu, aby se sehrála stejná hra, ve které exceloval Kalousek: podívejte se, je to v deficitu, musíme to zprivatizovat/seškrtat, nejlépe obojí.

Ale: co má oddělení důchodového účtu, sleva na jízdném a byty pro seniory společného s důchodovou reformou? Nic z toho NENÍ důchodová reforma. Má snad tato úvodní část navnadit hezké čtení pro to ošklivější, co pak přijde? Téma je nakousnuto, ale nedořešeno. Působí to znepokojivě a minimálně netransparentně.

Druhou prioritou je digitální Česko. I tato kapitola působí poněkud expresivně. Jejím hlavním závěrem, že „elektronicky bude jako všecko“. A tam kde nebude, tak bude Česká pošta. Howgh.

Třetí priorita je být vidět v Evropě. „naše zájmy“ nejsou definovány (tedy ne v této části), ale konkrétně se na malém odstavečku hovoří o odmítání imigrantských kvót, boji s daňovými ráji (pochvala), rozvoj jaderné energetiky. Dočteme se o odmítání přikyvování Bruselu. Vláda zároveň uvádí svůj rezervovaný postoj vůči přijetí eura (pochvala).

Strategický investiční program je čtvrtou prioritou. Investiční schopnost vlády je téměř ochromena, takže je to obecně dobrý nápad. Když se podíváme na výsledné hospodaření minulého roku, tak ihned uvidíme, že nízkého schodku bylo dosaženo jen „díky“ tomu, že nebyly vyčerpány kapitálové výdaje. Což podle mého názoru nelze hodnotit kladně. Investiční program zahrnuje celou řadu položek: od dálnic, je tu opět uvedena jaderná energetika (což spolu se slovy nové ministryně průmyslu a obchodu ukazuje na to, že by tato vláda ráda konečně rozsekla problém Temelína). Ale dočteme se i o stavbě nových bytů, rekonstrukci památek atd. o investičních pobídkách, které bych já osobně už dávno poslala k čertu a že ty by měly být orientovány jen na produkci s vysokou přidanou hodnotou. Dobře tak!

Reforma státu je pátou prioritou a je tam zase tak všechno naskládané, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Vedle vyrovnaného rozpočtu (ano, papír snese skutečně všechno), tu máme regulaci vodného a stočného, lepší péči o majetek státu (ano!), ale i boj s lichvou (včera bylo pozdě).

Nevím, co si představit pod „narovnání vztahu“ mezi státním rozpočtem a samosprávnými celky (větší decentralizaci?). V následujících větách je vše od zdravotnictví, po školství, regulaci trhu práce (?) a řada dalších bodů, které tak osamoceně bloudí pátou částí. Pozitivně je třeba ocenit závazek neprivatizovat veřejné služby ani podniky se státní účastí (úlitba KSČM, můj odhad).

Kapitola bezpečnost je nejdelší ze všech šesti uvedených. Oceňuji, že bezpečnost není pojata čistě ve stylu „armáda, policie“, ale zahrnuje také potravinovou bezpečnost, resp. soběstačnost, podobně u energetiky – což je další jasná narážka na dostavbu Temelína. Větička zbyla i na ochranu půdy a vody v krajině. Nárůst zbrojních výdajů považuji ovšem za zcela kontraproduktivní a bytostně (!) nelevicový.

Suma sumárum: byť se stylisticky jedná o prapodivný text, v úvodních šesti prioritách si tak nějak každý může „najít to svoje.“ Náznakově jsou uvedeny i skutečně problémové oblasti (bydlení, ochrana vody a půdy atd.). Podrobnější rozbor jednotlivých kapitol napoví víc, i když „po ovoci poznáte je“, tedy hlavní budou samozřejmě činy. K prosazení ambiciózní agendy potřebujete nejen čas, ale především vhodné lidi. Na rovinu říkám, že ve vládě tak, jak bude předstupovat přes Poslaneckou sněmovnu a žádat o důvěru, je tedy skutečně nevidím.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.