Kam dál s českou levicí? Co prozrazuje Stanovisko KSČM k podpoře vlády ANO 2011 a ČSSD o české politické levici?

Zdeněk Vopat píše o tom, v jakém stavu se nacházejí české levicové strany a politika v souvislosti nejen s jejich podporou vlády hnutí ANO 2011.

Ve svém příspěvku bych rád oživil debatu nad směřováním české levice a doufám, že se této debaty zúčastní i další pravidelní přispívatelé v tomto časopisu. 30. června 2018 totiž ÚV KSČM na svém třetím zasedání přijal krátký dokument označený jako Stanovisko KSČM k podpoře vlády ANO 2011 a ČSSD. V jeho úvodu krátce shrnuje ústřední výbor vývoj od rozdělení Československa a snaží se přesvědčit sám sebe o tom, že: „Programem KSČM jsou zájmy lidí, stabilita a suverenita naší země a mír.“ Laskavý čtenář mi snad odpustí nedostatek tvůrčí imaginace, ale nedovedu si představit politické uskupení, které by hlásalo opak. V další části dokumentu Ústřední výbor opakuje sedm základních priorit, ze kterých KSČM vycházela při jednání s hnutím ANO. „KSČM proto po říjnových parlamentních volbách 2017 přistoupila na konstruktivní jednání s vítězem voleb hnutím ANO 2011. Plně si je vědoma, že jednala a jedná s pravicovým politickým hnutím. KSČM jde o budoucnost České republiky a důstojný život jejích obyvatel. Sedm základních priorit: trvalý růst minimální mzdy, valorizace důchodů, ochrana přírodních zdrojů před zcizením do zahraničních rukou, zvýšení podílu veřejného sektoru v hospodaření s vodou, zdanění církevních restitucí, zabránění dalšímu nárůstu ceny bydlení a podpora výstavby obecních bytů a udržení kvalitní dostupné zdravotní péče bez zvyšování spoluúčasti pacientů jsou základní požadavky, za jejichž prosazení je KSČM ochotna tolerovat vznik menšinové vlády hnutí ANO 2011 a ČSSD.“

Domnívám se, že stanovisko KSČM je charakteristické pro současnou českou politickou levici. Ta totiž rezignovala na jakýkoliv radikální levicový program. To ve svém prohlášení připouští i Ústřední výbor KSČM, když říká že:  „Jsme si vědomi i hlubokých rozdílů v názorech na zahraniční politiku, obranu a bezpečnost naší země, řešení daňové politiky i rozdílných názorů na rozsah zákona o celostátním referendu.“ Jde vlastně o přiznání, že KSČM neprosadila žádná zásadní levicová témata, a že se smířila s tím, že bude chránit mír v rámci Severoatlantické aliance, kterou ovšem na svých setkáních obviňuje (přímo či nepřímo) z podkopávání míru. Zda takovéto jednání není tak trochu schizofrenní ponechám na posouzení odborníků z řad psychologie a psychiatrie. Z mého laického pohledu bych doporučil KSČM změnit prášky, doktora, nebo vedení.

Zjednodušeně by se dalo říci, že úspěchem české levice v těchto podmínkách je udržení, nebo případné kosmetické vylepšení současného statusu quo. Ani KSČM, ani ČSSD nenastolují nová společenská témata, nepočítáme-li v ně obsazování ministerských postů či postů ve správních radách. Komunikace programu směrem k veřejnosti se omezuje na předvolební billboardy a vyprázdněné televizní debaty, kde se již dvacet let řeší otázky, jakými je například důchodová reforma. Zdá se, že mnozí představitelé „levicových“ stran jsou poháněni revolučními ideály a tužbami, které se dají zredukovat na cynické „přežít ještě jeden den a zajistit si výhodnou funkci ve státním nebo soukromém sektoru“.

Pokud v následujících volebních obdobích přijde k moci „pravicová“ vláda, která bude uskutečňovat „asociální“ reformy, jak tomu bylo například mezi lety 2006-2010, pak revolučním činem následných levicových vlád bude tyto reformy zrušit, nebo pouze změkčit.

Nečitelnost levicových stran jasně vynikne například při srovnání se stranou SPD – Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. Toto uskupení hlásá, že chce prosadit zákon o všeobecném referendu a zabránit přílivu migrantů do české republiky. Aby Tomio Okamura mohl prosazovat své požadavky jasně deklaroval, že chce, aby se jeho hnutí stalo součástí nové vlády.

Doufám, že mě laskavý čtenář poučí o tom, jaké jsou dvě nebo tři nové, konkrétní a zásadní priority ČSSD a KSČM, které chtějí prosadit. Obávám se, že u těchto stran jsou programové priority zobchodovatelné za výše zmíněné lukrativní pozice ve státní správě, nebo mimo ni. Takovýmto způsobem se však radikální levicová politika dělat nedá.

Nostalgické vzpomínání na „předlistopadový“ režim, nebo na reformní hnutí z roku 1968 rovněž není východiskem. Společnost od té doby prošla dramatickým vývojem a nelze se vracet k receptům, které mohly být aktuální v dřívější době, ale jsou neadekvátní pro 21. století vzhledem k prudkému rozvoji moderních technologií, ale také vzhledem ke geopolitickým změnám.

Jaké je možné východisko?

Domnívám se, že prvním krokem české levice by měla být sumarizace pozitivních (nejen negativních) výdobytků „předlistopadového“ režimu. Bohužel k takovéto sumarizaci dosud nedošlo, a přitom vzhledem k vymírání pamětníků, kteří tuto dobu zažili, je tato sumarizace zoufale potřebná! Dále by mělo dojít k vyhodnocení, zda tyto výdobytky odpovídají potřebám dnešní doby. Návrat těchto výdobytků by měl být základem moderní levicové politiky, včetně nastolení nových moderních témat, jakými je přijetí zákona o celostátním referendu, stejná kvalita výrobků včetně potravin napříč EU, stejný plat za stejnou práci napříč EU atd. Vedle těchto konkrétních požadavků je nutné znovu prezentovat a znovu promýšlet základní levicové ideály, tak jak je například zdůrazňuje Oskar Krejčí ve svém článku Kupředu levá:  „Spravedlivé nalezení rovnováhy mezi svobodou a rovností začíná úctou k nedokonalému člověku. Dosáhnout toho v podmínkách kapitalismu ve chvíli, kdy globalizace vstupuje do kritické fáze, není pravděpodobně možné. Mravnost se však neměří nadějí na vítězství. Autentická levice se ale v této prudce se měnící situaci nebojí silných, byť často propagandou zprofanovaných či takzvanou korektností spoutaných, slov. Vždy byla a stále zůstává humanistická, tedy internacionalistická, antiimperialistická a socialisticky orientovaná. To je její kategorický imperativ, ničím nepodmíněný základ mravnosti. Skutečná levice ovšem ví, že socialismus musí mít jak obecně humanistický rozměr, tak i novou generační podobu a svébytné národní kulturní rysy. Taková levice se ani v současném globálním chaosu neztratí. A taková levice je potřebná.“

Ilustrační obrázek: Autor – ThecentreCZ – Own work based on image at www.tyden.cz/, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=52038661

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.