Proč Merkelová musí odejít?

Německá kancléřka přestala dělat konzervativní politiku a její nová politika vede v evropském i německém kontextu k posilování protievropských sil.

Bret Stephens píše na stránkách New York Times o tom, že kritičtí obdivovatelé EU, jako je on sám, varovali, že vše je na špatné cestě.

Evropská migrační a uprchlická politika je pozoruhodně štědrá, ale snahy o integraci a asimilaci jsou obvykle chaotické a reaktivní. Evropští lídři dlouho hovoří o důležitosti „udržitelného rozvoje“, ale udrželi leda tak desetiletí nízkého růstu a vysoké nezaměstnanosti. Velkolepá prohlášení evropské nezávislosti v mezinárodních vztazích jsou v rozporu s rostoucí strategickou zranitelností vůči Rusku a Blízkému východu a prohlubující se vojenskou závislostí na USA. Evropská komise, která byla vnímána jako aktér ekonomické liberalizace, se stala heslem pro přeregulovanost a technokratické špatné řízení.

A k tomu je tu neustálé pohrdání demokracií. V roce 2005 voliči ve Francii a Nizozemsku jasně odmítli navrženou evropskou ústavu. Přesto evropští lídři ústavu prostě přebalili a stala se z ní Lisabonská smlouva. V roce 2008 ji irští voliči odmítli. Evropští lídři se opět nenechali odradit a sesmolili opakování volby, Irové nakonec souhlasili.

Toto všechno vyvolalo rozhořčení, ale pánové v Bruselu a politická třída v Berlíně, Paříži, Londýně i jinde k tomu byli slepí. Jednoho dne budou historici hodnotit tu jejich opovržlivou sebeuspokojenost.

A pak přišla dluhová krize a po ní uprchlická krize. A teroristický masakr v divadle Bataclan. A Brexit.

Nyní se evropská krize konečně dostala do Německa, i když objektivní stav věcí zůstává pozoruhodně klidný. Růst je pomalý, ale nezaměstnanost je rekordně nízká. Uprchlíci se už nevalí jako voda, a někteří dokonce nacházejí pracovní místa. Seehofer, tentýž, který hrozil, že položí vládu, se pochlubil statistikami o největším poklesu kriminality za 25 let.

Ale i Německo je ovlivněno náladou doby. Je to vidět na sporu o azylové zákony mezi Seehoferem a jeho bavorskou CSU s kancléřčinou CDU. Spor byl, dočasně, vyřešen, když Merkelová souhlasila se vznikem „tranzitních center“ podél německé hranice pro tzv. sekundární migranty, kteří už dostali azyl někde jinde v EU, ale přesto se snaží dostat do Německa. Nakonec to skončí u kontrol na vnitřních hranicích, takže konec kontinentu bez hranic. A to je nejviditelnější projev evropské jednoty.

Hlubším důvodem krize je to, že CSU, která dominuje bavorské politice, je ohrožena rostoucí popularitou AfD, bigotně nativistické strany, která je už třetí největší politickou silou. Je to i proto, že CDU zatáhla CSU příliš doleva, a tím u tradičních konzervativních voličů vytvořila prostor pro AfD, myslí si Stephens.

Ale hlavně je to tím, že Merkelová vytvořila podmínky, kdy nepřátelé EU mají skvělé časy. Odmítla omezit počet uchazečů o azyl, které by Německo mohlo přijmout a pak žádala jiné země, aby je přijaly. Tohle dodalo munici těm, kteří usilovali o Brexit a ukázalo jim, že musejí hlasovat co nejdřív. Před začátkem uprchlické krize byla AfD malou euroskeptickou stranou, nyní všichni xenofobové, píše Stephens, z rakouské FPÖ, italské Ligy a švédských Demokratů z rozhodnutí Merkelové politicky profitují.

Štědrost je ctnost, ale neomezená štědrost je rychlá cesta k bankrotu. Humánní přístup je chvályhodný, ale ne když požadujete po ostatních, aby nesli zátěž a výdaje. Velmi liberální imigrační politika je moudrá, ale migrace horem pádem ne. Esencí konzervativního vládnutí je stanovení širokých, ale jasných omezení. Selhání Merkelové spočívá v tom, že přestala být konzervativní, myslí si Stephens.

Obdivovatelé stále hovoří o tom, že Merkelová je poslední hrdinka Evropy, jediný lídr s vizí a schopností zachránit EU. Na kancléřce je toho hodně k obdivu, ale jak to vypadá teď, bude spíš vzpomínána jako nevědomý ničitel EU. Čím déle bude v úřadu, tím více budou síly reakce sílit. A není snad 13 let v úřadu až až, ptá se Stephens.

Ještě je čas, myslí si Stephens, EU zachránit. Evropa potřebuje skutečnou bezpečnostní politiku zaštítěnou důvěryhodnou vojenskou silou a menší závislostí na ruské energetice. Měla by regulovat migraci za hranicemi, aby mohla zůstat otevřená uvnitř. Potřebuje silný růst a mnohem nižší nezaměstnanost, ne ódy na ctnosti udržitelnosti a na rovnováhu mezi prací a soukromým životem. A potřebuje instituce v Bruselu, které nejsou jen regulátory snažícími se potrestat členské státy za to, že jsou ekonomicky konkurenceschopné, dává dále rady Stephens.

Vždyť co je alternativa? Pasáž z autoritativní historie Evropy od Normana Daviese ukazuje na její temnou stránku:

Meziválečné politice dominoval opakující se pohled na demokracie, které se staly kořistí diktátorů. A říká dál – nemůže to být přičítáno žádné jednoduché příčině krom neschopnosti západních sil bránit režimy, které inspirovaly. Diktátoři se vynořili ve všech možných formách: komunisté, fašisté, radikálové a levicoví autoritáři (jako Pilsudski), pravicoví militaristé jako Franco, monarchové i anti-monarchové, dokonce i klerikové jako Tiso na Slovensku. Jediné, co měli společného, bylo přesvědčení, že západní demokracie není pro ně.

Sázky jsou příliš vysoko na to, aby takoví zmatkaři jako Angela Merkelová, byli dál u moci, uzavírá Stephens.

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.