Summit v Helsinkách: Pokud chtějí USA zůstat na špičce, musejí s Putinovým Ruskem jednat

Veronika Sušová-Salminen stručně shrnuje oficiálně známé výsledky a kontext proběhnuvšího summitu mezi USA a Ruskem.

Helsinskému jednání udával v pondělí tón hned dvojí kontext. Donald Trump přijel do Helsinek ze svých evropských jednání a za sebou měl řadu vyjádření, ze kterých mnohým vstávaly vlasy na hlavě. Summit NATO rozhodně pozitivní dojem nezanechal. Slova o tom, že Evropská unie je v obchodní politice nepřítelem USA mnohé šokovala, podobně jako Trumpova rada premiérce Mayové, aby s EU o Brexitu nejednala, ale raději Brusel zažalovala. Vrcholem bylo, když Trump těsně před summitem napsal na Twitteru, že „díky hlouposti“ Washingtonu jsou vztahy mezi USA a Ruskem nejhorší za celé dějiny („ever“). Celý summit byl rámován v americkém kontextu pokračujícím vyšetřováním ruského zasahování do prezidentských voleb, které naznačuje (ale zatím nedokázalo, o což ani nejde), že prezident Trump vyhrál volby díky ruské pomoci.

Tento kontext okořeněný nestandardními Trumpovými výroky nejspíš jenom posílil strach Evropanů z toho, co vlastně Donald Trump s Vladimirem Putinem vyjedná? Novou Jaltu? Či dokonce nový pakt Molotova-Ribbentropa?

Vladimir Putin naopak přiletěl do Helsinek z oslav ukončení Mistrovství světa ve fotbale, které šéf FIFA označil za „nejlepší šampionát“ v dějinách, což nadzvedlo ze židle všechny protirusky naladěné či dokonce rusofoby. Je to celkem pochopitelné, protože MS v Rusku bylo jen potvrzením toho, že se izolace Ruska nezdařila a nefunguje. Překvapivě na stránkách prestižních Foreign Affairs nalil čistého vína všem vyhraněným protiruským pohledům z povrchního světa dnešních médií komentář Michaela Kimmage, ve kterém autor píše, že pokusy o ruskou izolaci nejen nefungují, ale neměly od začátku smysl. „Čeho není možné dosáhnout, to nemá smysl zkoušet.“, píše Kimmage.

Na ruské straně se očekávání ze summitu velice mírnily. Soudě podle nich, nikdo na ruské straně neočekával ani Jaltu, ani pakt Molotova-Ribbentropa. Gordický uzel americko-ruských vztahů, který se splétal od konce studené války, těžko může jedno jednání rozmotat, natož přetnout nějakým radikálním restartem.

Navíc bylo třeba si uvědomit specifika Trumpovy diplomacie. Trump postupuje přesně opačně, než je zvykem. Summity obvykle následovaly po delší diplomatické přípravě jako určité zpečetění dosažných výsledků. V případě Trumpa jsou summity na nejvyšší úrovni počátkem diplomatické práce. Ostatně na summit v Helsinkách měly obě strany extrémně krátký čas s ohledem na to, že vztahy obou zemí jsou komplikované.

V současném mainstreamu, zdá se, panuje jednotný názor – nejlepší by bylo, kdyby se s Ruskem nejednalo prostě vůbec, protože přece Rusko rozumí jenom síle a Putin není demokrat. Jaderné zbraně sem, jaderné zbraně tam – nakonec za hodnoty se přece umírá tak krásně! Hlavně, že jsou „naše“.

Zkusme se posunout mimo tento svět mediálního kýče, kterému už bohužel nejde o nic jiného než dělat PR hegemonním názorovým proudům, tedy těm, které si ho koupily. Zapomíná se totiž, že v Rusku nemá Západ ideologického konkurenta, ale konkurenta reálpolitického a geopolitického.

Jak jednání prezentovali oba politici?

Co jsme se po summitu, který proběhl mezi čtyřma očima a trval přes dvě hodiny, od obou protagonistů dozvěděli?

Vladimir Putin ve svém hodnocení sdělil, že jednání proběhlo „v otevřené a věcné atmosféře“ a že ho považuje za „úspěšné a užitečné“. Donald Trump mluvil o „otevřeném produktivním dialogu“. Oba dva tak shrnuli jednání hned na začátku ve snaze naladit pozitivní tón a dát setkání smysluplnost. Není to překvapení, protože oba politici (ale Trump zřejmě více) summitem riskovali a vložili do něj politický kapitál.

Tomu by odpovídala i skutečnost, že oba lídři zdůrazňovali body nebo oblasti, ve kterých byly obě země i přes neshody schopny spolupracovat (dodejme, že v řadě z nich obě země spolupracují po celou dobu, i když mediální obraz vypadá poněkud jinak). Zaznělo několikrát, že Putin s Trumpem chtěli najít další body společných zájmů pro spolupráci, ale z jejich slov bylo jasné, že rozdíly zůstávají a setkání na nich nic nezměnilo. „Samozřejmě, že četné problémy zůstávají“, řekl Putin jasně. Trump konstatoval, že „Nesouhlas našich zemí je dobře znám…“. Oba výroky daly jasně najevo, že k žádnému „průlomu“ nedošlo. Podle Putina i Trumpa summit jenom otevřel dveře k dlouhému procesu hledání řešení.

Oba lídři konkrétně tematizovali „regionální krize“, jak to nazval Putin, mezi nimiž ovšem velmi jasně dominovala Sýrie (zmíněna při tiskové konferenci 14x), zatímco Ukrajině bylo vyčleněno jen velmi malé místo (v případě vyjádření obou prezidentů o Ukrajině mluvil Putin ve dvou větách a Trump vůbec, téma zaznělo celkem 3x + 1x Krym). Nic z řečeného nenasvědčovalo, že by došlo k výrazného posunu – ani ohledně Sýrie a ani v otázce Íránu a jeho vlivu nejen v Sýrii, hlavně však v případě jeho jaderného programu a dohody, ze které USA vystoupily, ba ani v případě Krymu.

Podle slov Donalda Trumpa se obě strany v rámci jednání věnovaly otázce kontroly jaderných zbraní, která umožňuje regulovat počet jaderných zbraní obou zemí (přičemž dohoda New START z roku 2010 zanedlouho vyprší). Ostatně tuto otázku nadnesl Trump ještě před jednáním mezi čtyřma očima a před televizními kamerami jako jednu z otázek pro jednání.

Ruská strana iniciativnější, americká defenzivní

Ruská strana, zdá se, byla iniciativnější, protože z úst Putina zaznělo hned několik návrhů: vznik společné skupiny pro kyberbezpečnost (v souvislosti s vyšetřováním ruského vměšování), konkrétní návrhy, které se měly týkat otázek strategické rovnováhy a nešíření jaderných zbraní a založení odborné komise, která by se podílela na zformulování „nové filosofie“ rusko-amerických vztahů, jak to Putin nazval. Obě strany se pak dohodly (nešlo o návrh), že založí skupinu na vysoké úrovni, která se bude věnovat rozvoji ekonomických vztahů obou zemí.

Americká strana návrhy nesršela, naopak bylo vidět, že vzhledem k atmosféře, kterou v americkém (a západním) tisku schůzka vyvolala, musel Trump věnovat dost času ospravedlňování se. Musel vysvětlovat (ne bez protiřečení), že „Dnes pokračujeme v tradici americké diplomacie. Od počátku dní naší země jsme chápali, že diplomacie je na prvním místě. Dialog není důležitý jenom pro USA, ale i pro Rusko a také pro celý svět.“ Svým početným kritikům vzkázal z Helsinek: „Jako prezident se nemohu ve vnější politice rozhodovat tak, abych si usmířil kritiky, demokraty, média, kteří nechtějí dělat nic kromě obstrukcí.“

Schůzku samozřejmě zastínilo údajné vměšování Ruska do prezidentských voleb v USA a údajná tajná dohoda mezi Trumpem a Putinem, obojí toho času vyšetřováno. Putin obvinění znovu odmítl, navrhl další spolupráci při vyšetřování a zároveň typicky přihodil „eso“, kterým se snažil přebít vyznění problému. Putin upozornil na vyšetřování firmy Hermitage Capital, její napojení na volební kampaň Hillary Clintonové i na to, že kolem firmy se pohybovali pracovníci amerických tajných služeb. Pojďme na tomto vyšetřování spolupracovat, vyzval ruský prezident vzápětí. A zcela cíleně na jiném místě naznačil, že jako bývalý pracovník tajné služby ví, jak to funguje („vím, jak se podobné zprávy píší“).

Dva přístupy na jednom dvorku?

Jako naprosto typickou ukázku filosofie Vladimira Putina lze vidět větu, která se týkala otázky vyšetřování vměšování do amerických voleb „Odkud jste vzali, že prezident Trump mi důvěřuje a že já mu plnou měrou důvěřuji? On ochraňuje zájmy USA. Já chráním zájmy Ruska.“ Tedy, zájmy – to je to, oč tu běží.

Naopak velmi trumpovská byla slova „Nazval jsem ho (Putina) dobrým protivníkem. Je ve skutečnosti dobrý protivník. „Protivník“ to je fakticky kompliment. Myslím si, že si budeme konkurovat, když mluvíme o plynovodu. Nejsem si jist, jestli je to v zájmu Německa (myšleno Severní proud 2) nebo ne, ale je to jejich rozhodnutí. My budeme konkurovat.“ Jinak řečeno, všechno je jen a jen o konkurenci, kterou Trump vidí obchodně a velmi pragmaticky s důrazem na zájmy USA a nikoho jiného, jak ukazuje jeho obchodní politika nejen vůči Číně.

Je nepochybně s velkým otazníkem, zda se putinská filosofie zájmů a trumpovská filosofie konkurence dokáží snést na jednom dvorku. Alespoň v pondělí to znělo tak, že se o to obě země pokusí. Výsledek „dlouhého procesu“ je rozhodně zcela nezaručen – tím spíš, že na konci summitu nebylo zveřejněno žádné společné prohlášení a reakce v americké politice na summit jsou vesměs velice negativní.

V amerických a západních médiích už Donalda Trumpa označili za „zrádce“, který před Putinem kapituloval. Zdá se tak, že mediální mainstream žije v nějaké jiné realitě. Hysterie a panika z toho, že Trump je prezidentem USA, vede ke ztrátě schopnosti rozlišovat. V mnoha ohledech se Trump skutečně chová výrazně destruktivně, nicméně pokus zastavit konfrontační spirálu vztahů USA a Ruska za destruktivní označit nelze. Prostě proto, že Rusko je jaderná velmoc, se kterou se tak či onak musí počítat. Konstruktivně jednat s Vladimirem Putinem (nebo třeba s Kim Čong-unem) patří k pracovní náplni každého amerického prezidenta v případě, že si jeho země chce nárokovat roli světového lídra.

Ilustrační obrázek: Autor – Oficiální stránky prezidenta Ruské federace (http://www.kremlin.ru/events/president/news/58017/photos/54669)

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.