Arabství a muslimství. Proč to zdaleka není totéž?

Odborník na Blízký východ Jan Kondrys poutavě vysvětluje historicky vzniklé rozdíly mezi arabstvím a islámem a také vztah mezi národním a univerzálním v islámu.

Ač to může znít překvapivě, na úrovni nejširší veřejnosti se u nás lze doposud setkat s poměrně rozšířeným nepochopením rozdílnosti mezi pojmy Arab a muslim (tradičně též musulman, mohamedán atd.), v důsledku čehož dochází v běžné konverzaci k jejich relativně volnému zaměňování. V souvislosti s mezinárodním vývojem v posledních letech se navíc v médiích či na internetu velmi často skloňují také další „zlověstně“ znějící termíny jako islamista, terorista či migrant. Všechny výše uvedené termíny se v myslích a výrocích mnoha lidí porůznu vágně proplétají a v některých případech dokonce zcela splývají. Snad proto nebude na škodu se nad problematikou vzájemného vztahu mezi „arabstvím“ a „muslimstvím“ v rámci krátkého seriálu koncizněji zamyslet.

Kdo je Arab a kdo muslim?

V samém úvodu je dobré uvést několik zcela základních fakt: Arab je dle standardního chápání příslušníkem velkého národa (či skupiny národů?) dnes rozděleného do více než dvacítky nezávislých států (ty se formálně sdružují v organizaci zvané Liga arabských států). Muslim je oproti tomu příslušníkem v současnosti druhého největšího světového náboženství – islámu. Je pravdou, že z dnešních téměř 400 milionů Arabů je naprostá většina také muslimy – ať již praktikujícími, věřícími či pouze nominálními (tzv. kulturními). V arabských státech však nalezneme rovněž miliony Arabů náležících k různým křesťanským církvím (Egypt, Libanon, Sýrie ad.) a dosud také tisíce arabsky hovořících Židů či – je-li možné to takto říci? – Arabů vyznávajících judaismus (zvláště Maroko, Tunisko). Především v poslední době se k nim potom přidává také statisticky nepodchycená – nepochybně však narůstající – množina přesvědčených ateistů či agnostiků, jakkoliv jejich počty jsou přinejmenším prozatím ve srovnání s evropskými státy zcela zanedbatelné. Podíváme-li se však na věc z opačného směru, z cca 1,8 miliardy muslimů v současném světě tvoří Arabové jen něco přes jednu pětinu. Zbytek muslimů představují Indonésané, Pákistánci, Íránci, Turci, Bosňáci, Senegalci a příslušníci mnohých dalších nearabských národů hlásících se většinově k islámu. (Pozn. V mnoha nearabských státech ovšem žijí významné arabské menšiny. Kupříkladu v „perském“ Íránu nalezneme cca 3 % Arabů. Pro zajímavost: většinových Peršanů – s nimiž bývají Íránci ztotožňováni – žije v současném Íránu „jen“ 51 %). Organizace islámské kooperace (dříve konference), jejímž deklarovaným cílem je sloužit coby kolektivní hlas „světa islámu“, sdružuje 57 států nejrůznější politické, ekonomické, kulturní i náboženské orientace, jejichž jediným společným rysem je, že mají muslimskou většinu obyvatel (či v několika případech významnou menšinu). Z výše uvedeného tedy logicky vyplývá banální tvrzení: být Arab a být muslim jsou dvě rozdílné věci, přičemž jedna z druhé automaticky nevyplývá.

Nespokojíme-li se však s tímto jednoduchým – byť v zásadě pravdivým – konstatováním, záhy zjistíme, že celá záležitost je přece jen poněkud složitější. Na místě je položit si několik důležitých otázek: Je možné ve „světě islámu“ oddělit národnost od náboženství tak snadno, jak jsme zvyklí v civilizačním okruhu nazývaném Západ? Je možné „arabství“ coby národní koncepci plně oddělit od islámu? A je možné nearabské národy vyznávající islám plně oddělit od Arabů? Abychom na tyto otázky mohli odpovědět, je nezbytné se podívat hluboko do minulosti.

Arabství a islám v časech Muhammada

První záznamy o Arabech coby specifické skupině lidí se zachovaly z doby mnohem dřívější, než je první polovina sedmého století našeho letopočtu, kdy podle islámského „kanonického“ podání kázal na dnešním Arabském poloostrově svým krajanům mekkánský obchodník Muhammad ibn Abdulláh (asi 570 – 632) autentickou Boží zvěst – Korán (al-Qurʼán). Nejstarší známá zmínka o Arabech se objevuje v asyrském nápisu z devátého století před naším letopočtem, v němž jsou Aribi chápáni coby bojovní nomádi odkudsi ze severu poloostrova na pomezí syrské stepi. Pozdější řečtí a římští autoři (Hérodotos ad.) rozšířili pojmy Arabové a Arábie na území celého poloostrova. Sami Arabové z jihu poloostrova – obyvatelé oblasti, kterou Římané nazývali Šťastná Arábie (Arabia Felix), tedy oblasti dnešního „nešťastného“ Jemenu – někdy na přelomu letopočtu soudě dle dochovaných nápisů za Araby označovali pouštní kočovný živel, jenž z jejich pohledu stál v protikladu vůči sedentarizovanému (tj. usedlému), „civilizovanému“ obyvatelstvu žijícímu ve městech a oázách.

Skutečným sjednotitelem Arabů – s jistou dávkou publicistické licence by se v podstatě dalo říci „otcem“ arabského národa – byl až Muhammad, poslední islámský prorok a posel Boží, z nemuslimského pohledu potom zakladatel islámu. Zatímco o judaismu se běžně hovoří jako o národním náboženství a křesťanství je náboženstvím bytostně univerzalistickým, islám v tomto ohledu představuje zcela unikátní kombinaci obojího. Boží zvěst byla Muhammadovi dle muslimů seslána v arabském jazyce, na což na více místech odkazuje sám Korán („Takto jsme ti vnuknuli Korán arabský…“ 42:7). Arabský jazyk se v Muhammadově době dělil do řady dialektů a dodnes panují spory, kterým z nich – či snad jejich kombinací – Muhammad verše Koránu, který od své „uthmánské“ redakce představuje vzor klasické spisovné arabštiny, přednášel. Jako Arabové (al-ʽArab) jsou však v Koránu označováni výhradně kočovníci neboli beduíni, s jejichž „získáním pro věc“ měl v průběhu svého působení Muhammad mnoho problémů („Kočovní Arabové jsou nejhorší v nevěře a v pokrytectví…“ 9:97), nikoliv usedlé obyvatelstvo Mekky, Medíny (původně Jathribu) či dalších měst a oáz na poloostrově.

Muhammad sebe samého alespoň zpočátku chápal primárně jako arabského proroka – obdobu starozákonních izraelských proroků v čele s Mojžíšem –, který přináší zvěst specifickému lidu, jemuž dosud nebyla poskytnuta (zprvu možná dokonce pouze svému vlastnímu kmenu Kurajšovců – al-Qurajš –, nikoliv Arabům jako takovým). Po rozchodu se židy (spíše politickém) a křesťany (spíše věroučném) nabírá islám výrazně univerzálnější rysy a z Muhammada se stává „pečeť proroků“ (chátam al-anbijá), z Koránu pak originální, výhradní nepokřivené Boží zjevení apelující na lidstvo jako takové. V samém závěru života je Muhammadovi připisován výrok dokonale vyjadřující islámský univerzalismus: „…Arab není nijak nadřazen ne-Arabovi, stejně jako ne-Arab není nijak nadřazen Arabovi; ani bílý není nijak nadřazen černému, stejně jako černý není nijak nadřazen bílému – pouze skrze zbožnost a dobré skutky.“

Islám v sobě mimořádně osobitým – přinejmenším ve srovnání s ostatními světovými náboženskými systémy nevídaným – způsobem kombinuje idealismus s realismem či možno říci pragmatismem. To se projevuje mimo jiné i ve velmi charakteristickém paralelním ohledu na univerzální etiku a partikulární zájmy. Muhammad svojí nábožensko-sociální reformou (Pozn. Reforma je jistě přiléhavější slovo než revoluce, jakkoliv „islámská levice“ chápe Muhammada jako velkého revolucionáře své doby) vystoupil proti zdegenerované praxi staré arabské rodové a kmenové společnosti a místo ní nabídl vzájemnost založenou na náboženském poutu – ustavil islámskou obec (al-umma al-islámíja). Zároveň ovšem do svého programu četné prvky původního kmenového uspořádání zakomponoval, ať již v původní či transformované podobě. Islám se díky tomu mohl stát – na rozdíl od judaismu či křesťanství – fungující odpovědí na hlubokou krizi tehdejší arabské společnosti. Muhammad islámem de facto sjednotil Araby v jeden národ. Nepožadoval přitom od všech arabských kmenů okamžitý a bezpodmínečný přestup k novému náboženství, požadoval pouze, aby tyto kmeny projevily loajalitu a politicky se zařadily do „pax islamica“ (čehož součástí byla povinnost odvádět nábožensky sankcionovanou daň). Zároveň Muhammad těmto kmenům v jejich záležitostech ponechal rozsáhlou samosprávu. Zde můžeme spatřovat zárodek jednoho z velmi charakteristických rysů „světa islámu“, který se po celou historii standardně objevuje: napětí mezi náboženským univerzalismem na jedné straně a ukotvením v původně předislámském kmenově-rodovém, potažmo etnickém partikularismu na straně druhé. V moderní době tento rys přerůstá v napětí mezi islámem a nacionalismem – častokrát charakteristicky podbarveným právě tím, jak kmenová struktura zůstala na mnoha místech arabského i širšího islámského světa zachována a nadále silně zasahuje do politického a společenského života těchto oblastí.

Národní a univerzální v islámské říši

Jednou z nezodpovězených dějinných otázek zůstává, zda sám prorok Muhammad cílevědomě plánoval onen bezprecedentní výboj Arabů za hranice poloostrova, jenž započal jen několik let po jeho smrti a v jehož důsledku došlo k utvoření rozsáhlé „multikulturní“ islámské říše. Dostupné prameny nedávají jednoznačnou odpověď. Během jediného století dobyla muslimská vojska obrovská území rozkládající se od Pyrenejského poloostrova až k hranicím Indie a Číny. Cílem tohoto výboje přitom nebylo rozšířit islám jako náboženství, ale rozšířit území podléhající nadvládě muslimů. Dynastie Umajjovců (661 – 750) chápala islám primárně coby arabské národní náboženství a prosazovala postavení Arabů coby nadřazené vrstvy, přičemž se do velké míry stíraly dřívější zásadní rozdíly mezi usedlými a kočovníky. Případní nearabští konvertité – o něž Umajjovci nikterak zvlášť nestáli – nedosáhli v rámci tohoto uspořádání rovnoprávného postavení, přestože se stali muslimy. To se přirozeně zcela příčilo univerzalistickému duchu islámu a abbásovský převrat, který Umajjovce smetl, lze přinejmenším částečně interpretovat jako vzpouru proti nadvládě Arabů (byť vedenou Araby). Ti po nástupu dynastie Abbásovců (750 – 1258) k moci a přesunu sídla chalífátu z Damašku do Bagdádu přestali být jedinými výhradními reprezentanty islámu.

Na muslimy dobytých územích došlo ke dvěma paralelním a – navzdory poměrně rozšířenému mínění o nekompromisním obracení „ohněm a mečem“ – velmi pozvolným a převážně klidným procesům: arabizaci a islamizaci. Tyto procesy nebyly totožné. Ne jedné straně ne všichni, kdo přijali za svoji arabštinu jako mateřštinu a ve větší či menší míře i arabskou kulturu, přijali též islám (např. koptové v Egyptě). Na straně druhé zdaleka ne všichni, kdo přijali islám, se arabizovali (např. Peršané). K islámu, který vyrostl ve specificky arabských podmínkách, se přidávaly národy s bohatou a mnohdy starobylou kulturou, jejichž příslušníci zásadním způsobem přispěli k formování civilizačního okruhu, jenž bývá standardně nazýván „klasická arabsko-islámská civilizace“. Tento okruh po několik století představoval ve většině ohledů nejrozvinutější oblast tehdejšího světa. Sám termín „klasická arabsko-islámská civilizace“ není samozřejmě prost jistých rozporů, neboť na rozvoji této civilizace se významnou měrou podíleli ne-Arabové a nemuslimové, přesto je však tento termín opodstatněný. Nemuslimové – byť ve specifickém postavení „chráněného lidu“ (ahl adh-dhimma) – náleželi organicky k civilizaci zastřešené islámem, zatímco arabština v rámci celé této civilizace představovala jakousi lingua franca. Pro nemuslimské národy nebyla pouze jazykem náboženství, ale též univerzálním jazykem státní správy, vědy, vysoké kultury či obchodu. I po fragmentací původně jednotné islámské říše si arabština dlouhou dobu podržela tento status, pouze ve východních oblastech ji doplnila starobylá indoevropská perština, nyní v nové podobě a výrazně arabštinou ovlivněná. Ostatně arabština větší či menší měrou ovlivnila všechny jazyky muslimských národů (mnohé z nich také – alespoň dočasně – přejaly arabské písmo), v oblasti náboženství je pak coby jazyk Božího zjevení dodnes zcela nezastupitelná.

Arabský ústup a nacionalismus

V průběhu staletí Arabové postupně ztráceli své původně výsadní postavení a do popředí se na většině míst „světa islámu“ dostaly dynastie nearabského etnického původu. Arabský „ústup“ kulminoval v 16. století, kdy se všechna Araby obývaná území s výjimkou některých okrajových částí (Maroko, Súdán, část Arabského poloostrova) dostala pod nadvládu Osmanské říše.  Tehdy také u dvora, ve státní správě a v armádě na Osmany ovládaných územích arabštinu nahradila osmanská (arabským písmem psaná) turečtina. Islám byl v důsledku tohoto historického vývoje v období raného novověku spojován především s osmanskými Turky, na východě též s Peršany a indickými Mughaly. Tyto skupiny reprezentovaly multietnická a multináboženská impéria, v nichž dominantním prvkem politické identity byl islám a konkrétní dynastie, která jeho jménem vládla. Nacionalismus ve formě politické ideologie se v muslimském prostoru objevil až v 19. století coby západní import a zpočátku nalezl odezvu především mezi nemuslimskými etniky Osmanské říše (nejprve Řekové, Srbové, později další).

Mezi arabskou inteligencí se rozšířily nacionalistické ideje o něco později a významnou úlohu v jejich kultivaci sehráli křesťané z Libanonu a Sýrie, kteří byli od poloviny 19. století hnacím motorem raného arabského literárního obrození (nahda). S myšlenkou arabské jednoty vystoupil patrně jako vůbec první damašský básník a příslušník arménské katolické církve Adíb Isháq (1856 – 1885). V roce 1876 bylo v Bejrútu založeno politické uskupení, v němž dominovali křesťané a které požadovalo nezávislost arabských území Levanty. Po perzekucích ze strany vlády osmanského sultána Abdülhamida II. (1842 – 1918) se řada Syřanů a Libanonců přesunula do svobodnějšího Egypta, kde výrazně ovlivnili tamní intelektuální klima.

Nadproporční (byť rozhodně ne výhradní) zastoupení křesťanů mezi ranými arabskými nacionalisty bylo poměrně logické. Vedle některých objektivních faktorů (větší vazby na Západ, větší úroveň vzdělanosti) hrála roli i skutečnost, že především pro křesťany byla lákavá myšlenka národní jednoty a státnosti založené na principu občanství nehledící na náboženské rozdílnosti, které měly nahradit nadvládu islámu a tradiční diskriminační – jakkoliv v celkovém srovnání s poměry ve středověké a raně novověké Evropě tolerantní – uspořádání ve vztahu k náboženským minoritám. V této fázi bylo arabské nacionalistické hnutí ve své podstatě sekulární, na druhé straně ani ty nejsekulárnější koncepce arabského nacionalismu nemohly jednoduše vynechat islám přinejmenším v podobě klíčového kulturního dědictví. Protináboženský osten části evropských nacionalismů byl arabskému nacionalismu (včetně jeho lokálních verzí) zcela cizí. Zatímco turecký či perský nacionalismus odkazoval ve větší či menší míře na starobylé předislámské dědictví, u Arabů byl islám alfou a omegou (s jistou výjimkou relativně svébytného Egypta).

S tím, jak se arabský nacionalismus šířil mimo hranice své syrsko-libanonské „kolébky“, narůstal také počet jeho různých ideových směrů. Jejich představitelé stáli před mnoha zásadními otázkami, na něž museli dát odpověď. Mimo jiné šlo o samu definici pojmu Arab a o to, kdo všechno pod ni spadá. Vyvstávaly rovněž rozpory mezi širšími koncepcemi arabské jednoty a lokálními nacionalismy upřednostňujícími teritoriálně ohraničený patriotismus (zvláště Egypt, Tunisko). A v neposlední řadě bylo nutné určit úlohu a postavení islámu v moderní arabské společnosti. Snaha nalézt adekvátní poměr mezi islámským univerzalismem, panarabismem a lokálními patriotismy se stala jedním z charakteristických rysů arabského nacionalismu.

Tento článek publikujeme ve spolupráci s webem Rebuildsyria.cz, který se zaměřuje na Blízký východ a Sýrii.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.