Pravidla „neoliberálního bordelu“. Proč nejsou „diplomkové“ kauzy překvapením?

Veronika Sušová-Salminen si klade otázku, jak souvisejí dnešní „diplomkové kauzy“ se stavem českého vzdělání a také s celkovým stavem společnosti a politiky?

Kauzy diplomových prací stály už posty dvou ministrů nové vlády Andreje Babiše. A ukazuje se, že nepůjde o ojedinělé případy, kdy nositelé vysokoškolských titulů fakticky nesplnili podmínky k absolutoriu. Například v případě exministryně Malé bylo vidět, že dotyčná neuměla rozlišit mezi plagiátem a odbornou rešerší, což je pro někoho s vysokoškolským diplomem dost s podivem.

O čem to svědčí? A hlavně, je to vůbec tak překvapivé? Statisticky je v rámci OECD Česko na zadním chvostu veřejných výdajů na vzdělání, za námi už jsou jen Maďarsko, Rusko a Itálie. Zdůrazněme slovo veřejné, protože tady je zakopaný pes. Za málo peněz se moc muziky nepořídí, takže podle toho také vypadají další české (pod)průměrné  výsledky (trendově na trajektorii  sestupné) a celkový stav vzdělávacího systému v mezinárodním srovnání. Ostatně, obrázek toho, jak se práce učitelů v Česku oceňuje, je také výmluvný. Soukromé školství evidentně řešením není.

Ruku na srdce. Váží si dnes česká společnost vlastně vzdělání, nebo je se z něj stala spíše a) tržní praxe, která má (falešně) umožnit jeho absolventům solventní místa podle potřeb trhu práce a b) v případě vyššího vzdělání otázka c. k. ornamentů spojených s titulománií, která přežila zdárně i budování beztřídní společnosti mezi roky 1948 až 1989?

V rámci státní politiky celé roky vládne konsensus, který veřejné výdaje na vzdělání odsouvá někam na poslední kolej. Na lidi v Česku nejsou peníze, nebo jich je málo. Viz otázka penzí, otázka zdravotní péče, kultury – všechno to jsou kritéria důstojného a kvalitního života. Model montovny prostě velké veřejné investice (nejen ve formě peněz) do lidí nepotřebuje. A důsledky se dostavují a dostavovat budou. Například v podobě celkového stavu a úrovně veřejné a mediální diskuze, schopnosti kriticky myslet a také rozhodovat se jako volič ve vztahu k tomu, jaké alternativy (i personálně) budou politické strany nabízet. A samozřejmě i ekonomicky, například ve vztahu k automatizaci. Ovšem, můžeme si být skoro jisti, že reakcí establishmentu bude represe, nikoliv osvěta či dokonce pořádná vzdělávací politika. A propos, nekvalitní a podfinancové vzdělání je nepochybně jedním z příznaků závislého postavení periférií či neokolonií, takže systémově to dává smysl.

Všechno vyřeší Trh. V kostce se nás o tom snažili (dost úspěšně) přesvědčit plejády „demokratických“ politiků transformační éry. Václav Klaus svého času vysvětloval, že si studenti mají vybírat tržně vhodné profese, do kterých by se mělo osobně investovat školným. Proč by měla náklady nést společnost, profese je přece osobní majetek! Studovat zadarmo je parazitování! Smysl slova „povolání“ se vytratil, práce má uživit, tak aby dotyčný nezatěžoval stát, přece ho nemá nějak naplňovat, bavit, nebo činit šťastným.  Miloš Zeman se zase nechal (pro změnu) slyšet, že antropologové jsou k ničemu. Asi nebylo náhodou, že si ke svému útoku vybral humanitní obor. Někteří by tyto obory totiž nejraději zrušili jako nepotřebné, což nejde nevidět jinak než jako ukázku toho, jak moc je v české společnosti poptávka po sebepoznání a společenské kritice. Politology, antropology, sociology a třeba i historiky nebo islamology – zrušit. Stejně se zabývají nesmysly. K tomu si přidejme dnešní novou módu v rámci sociálních sítí – odborníky vlastně vůbec nepotřebujeme, protože se všechno dá vygooglovat a udělat si názor podle Wikipedie a spol. Odborníci jen matou svými složitými názory mimo černou a bílou, i když se najde dost takových, kteří s černou a bílou nemají problém. Historikem, odborníkem na islám nebo sociologem může být každý nehledě na to, že k těmto profesím je nutné mít zažité určité formální postupy a přístupy, které neformální vzdělání člověku nedá. Ovšem, odborníci si za to můžou částečně sami – buď působí uzavřeni v akademických bublinách, nebo svoji roli chápou jako paternalistické „svědomí“ národa.

Abych to zkrátila: pokud společnost neinvestuje pořádně do vzdělání (a nejde jen o peníze, ale také o celkový vztah k němu, včetně regulace vzdělání jako soukromého podnikání za úplatu), tak nemůže mít ani kvalitní voliče-občany a ani elity. Obojí je spolu spojené, i když se populisté budou tvářit, že jde o dva od sebe oddělené tábory. Banální? Přesto se s tak banálním faktem v Česku už roky nic nedělá. Vzdělání není totožné s titulem, není totožné s trhem a jeho smysl přesahuje pojmy jako „práce“ – je to proces, který má formální, neformální a celoživotní průběh, sociální rozměr a důsledky.

Dnešní systém nám říká v podstatě jedno: všichni jsme podnikatelé, podnikáme „sami sebe“. Takže divit se tomu, že si někteří prostě nakoupí celé studium. Nebo, že diplomovou práci za ně napíše někdo jiný za úplatu (tržně). Nebo, že v ní prokážou, že na to získat diplom ve skutečnosti nemají, ale univerzity dělají, že to nevidí. Prostě toto všechno plně zapadá do celkového obrázku. Včetně toho, že „elity“ jdou „vzorem“. A nakonec se pak není ani co divit tomu, že mnoho intelektuálů a akademiků se dnes rovněž přizpůsobilo, abych parafrázovala metaforu estonského básníka Jaana Kaplinského, pravidlům „neoliberálního bordelu“.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.