Válka jinými prostředky

Veronika Sušová-Salminen píše o trojím poučení ze současného maratónu uvalování amerických sankcí a cel vůči „spojencům“ i „odpadlíkům“.

Spojené státy zavedou další sankce proti Rusku. Jedny z nich jsou iniciativou Trumpovy vlády a ty další potom několika amerických senátorů. Vládní sankce se zdůvodňují tím, že „určily“ jako viníka podivného případu otravy Skripalových Rusko. Není jasné, koho konkrétně (ruské tajné služby?) a na základě jakých důkazů, ale zdá se, že tvrzení a jeho opakování stačí. Co se čeká od Ruska je také poměrně nejasné – padla slova o zárukách Moskvy, že nebude využívat chemické a další zbraně a že umožní OSN a dalším organizacím provést prošetření na svém území. Tedy vypadá to následovně: kolem 22. srpna by měl vejít v platnost první balíček, a do 90 dní i druhý o dost tvrdší, který je spojen s americkými podmínkami ke splnění. Kromě toho další sankční balíček připravuje skupina amerických senátorů pod zkratkou „DASKAA“, který má být odpovědí na údajné ruské vměšování do voleb v USA.

Nové srpnové sankce se mají týkat především vývozů technologického zboží, zbraní a zákazu financování nákupu zbraní ze Spojených států do Ruska. Podle všeho se sankce dotknou také kosmické spolupráce, i když zde platí, že si Washington chce „vybírat“, protože přiznává, že v něčem je na Rusku „závislý“ (bude zajímavé, jak na to bude reagovat Moskva). Konečně, se mluví také o možnosti toho, že by se sankční omezení dotklo ruských bank a energetických projektů, což obsahuje senátorský návrh, který je mnohem méně symbolický než tento první vládní s platností od 22. srpna.

Spojené státy prostě znovu zvýšily tlak na svého protivníka číslo jedna, a to v době, kdy se americká politika připravuje na volby. Rusko se tak stává rukojmím domácí politické soutěže a Trumpova administrativa je sama jedním z hybatelů dalších sankcí. Helsinský summit se v tomto ohledu dostává do poněkud jiného světla, což už signalizoval Kreml slovy Putinova mluvčího Peskova o „disonanci“.

Zdá se, že USA se rozhodly, že budou sankce (a celní omezení navrch!) využívat ve velkém. Rusko není jediné, které čelí sankcím Spojených států. Na začátku minulého týdne Washington obnovil ekonomické sankce proti Íránu, jejichž druhé kolo bude následovat v listopadu a hrozí tím, že se dotkne světových cel ropy. Sankce se týkají také Venezuely, Kuby a samozřejmě i Severní Koreje. Dílčí byly zavedeny vůči členům turecké vlády. Sankce spolu s celními bariérami vůči konkurenční Číně (a také EU) se staly novým nástrojem americké politiky zadržování konkurentů (Čína, Rusko, zřejmě i Německo) či ostrakizace „odpadlíků (Kuba, Venezuela, Írán, Severní Korea).

Prvním poučením, které se nám ze současného vývoje dostává, je skutečnost, že regulační ekonomické kroky jsou stále populárnější. Nicméně zásahy do „volného trhu“ se neprovádějí ve jménu sociálních cílů, ale kvůli těm geopolitickým a geo-ekonomickým.

Druhým poučením je otevřená snaha USA udržet si výsadní postavení ve svůj vlastní egoistický prospěch. „Amerika na prvním místě“ není jenom nějaké prázdné volební heslo. V Evropě si můžeme sice nostalgicky opakovat slovní cvičení o významu transatlantické vazby, ale realitou je, že Spojené státy vstoupily do nového velmocenského cyklu. Už nejsou „lídrem“, jsou „hegemonem“. „America First!“ znamená, že Spojené státy už nebudou poskytovatelem společných statků, které charakterizovaly tzv. „liberální pořádek“.

Pro Evropskou unii to je prekérní situace, ve které nemá dost manévrovacího prostoru. Konfrontace s Ruskem má stále jasnější obrysy: čím víc se Evropané přesvědčují o tom, že Rusko se je chystá napadnout, tím více závisejí na NATO, a tím i na Spojených státech. Čím více odmítají najít modus vivendi s Putinovým Ruskem, tím spíš budou muset strpět Trumpův „nový deal“ v podobě placení tributu USA, tj. zvýšení výdajů na obranu či uzavření pro USA výhodné dohody o „volném“ obchodě (například bez zemědělských dotací). Metodou vyjednávání těchto „dohod“ bude ekonomický karabáč a ne diplomatické hledání kompromisu. Evropská unie nyní může říkat, že kupříkladu íránská destabilizační politika Donalda Trumpa ohrožuje „bezpečnostní zájmy EU“. Ovšem bude jí to asi tak platné jako, když Rusko roky opakovalo, že rozšiřování NATO ohrožuje „ruské bezpečnostní zájmy“. Hořká ironie.

Třetím poučením je ovšem rostoucí osamělost USA, a to i ve vztahu k „západním spojencům“, na jejichž názoru a zájmech záleží pramálo. Frenetické uvalování sankcí a celních omezení, které nedělá vlastně rozdíl mezi „spojenci“ a těmi ostatními, těžko může být v prostředí mezinárodních vztahů vnímáno jinak než jako slabost USA. Tam, kde není autorita přirozeně, musí nastupovat trest a donucení.

Dříve platilo, že válka je pokračováním diplomacie jinými prostředky. Nyní jsme přešli k definici nové, více odpovídající jadernému věku: sankce jsou válkou vedenou jinými prostředky. Ovšem všeho do času…

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.