16. všesokolský slet. K dějinám tohoto ryze českého svátku

Historik Jiří Malínský píše o počátcích a dějinách sportovní organizace Sokol a o formulování a významu sokolské myšlenky.

I tak by bylo možné nazvat týden, po který Prahou procházelo nadšení z aktivit nejstarší a nejmezinárodnější historické národní slovanské tělocvičné organizace Sokol. Dětství se tu snoubilo s mládím, zkušenost středního věku s nadhledem zralosti přecházející k bilancování všeho, čím prošla. Česká obec sokolská, oprávněně pojící svou více než stopadesátiletou existenci nejen s osobnostmi svých zakladatelů, Čechů německého původu Miroslava TyršeJindřicha Fügnera, ale i s věhlasnými sportovníky Masarykem a Benešem, prezidenty-zakladateli naší země, nemohla nevstoupit na pomyslné kolbiště cti a slávy, které se pojí s oslavami Roku republiky, roku stého výročí obnovy moderní české a slovenské státnosti. Vždyť byla spolu s Dělnickými tělocvičnými jednotami sloupem dějů, které vedly k jejímu ustavení, prosazení a udržení.

Nesnadné počátky

Zpravodajský, a v mnohém až branný ráz moderního sokolství byl dán nejen dobou jeho vzniku, ale i německou inspirací, která silně ovlivnila zrod sokolské myšlenky. Nebyl snadný a v mnohém opakoval klopotnou cestu prvních národních buditelů z poslední čtvrtiny 18. století.  A tedy a právě proto nalezl svou inspiraci v evropském „jaru národů“ a v příkladu tělocvičného německého činitele Friedricha Ludwiga Jahna (1778 – 1852), zakladatele sítě německých tělocvičných (turnerských) spolků vyvolaných do života katastrofami německých států v napoleonských válkách (1797/1799 – 1814/15). V následujících desetiletích první poloviny předminulého století se síť turnerských spolků utěšeně šířila: r. 1847 v závěru Jahnova života se ve 300 spolcích sdružovalo kolem 120 000 členů. R. 1849 vznikl tělocvičný (turnerský) spolek v Aši jako první na našem území.

Historie prvních tělocvičných snah na území Česka je však ještě starší: sahá do r. 1837 a severočeského města skla a bižuterie Jablonce nad Nisou. R. 1843 vznikl s podporou stavů tělocvičný spolek v Praze; byl ovlivněn Jahnovou soustavou tělocviku a mezi jeho žáky se objevil mladičký děčínský rodák Friedrich Emanuel Tirsch (budoucí dr. Miroslav Tyrš, 1832 – 1884). Na jeho půdě se pohyboval i první český tělocvičný činitel Jan Malypetr, význačný člen poslední generace formativní fáze českého národního obrození, generace Riegrova slovníku naučného (vycházel v letech 1860 – 1871) a Prozatímního divadla (otevřeno 1862, působilo do otevření historické budovy r. 1883).

Když propuštěním ministra vnitra Alexandra Bacha (1859) a říjnovým diplomem rakouského císaře Františka Josefa I. (1860) pominula éra „času za živa pohřbených“ bachovského neoabsolutismu (v českém jazyce zůstavila strohý konverzační obrat dej si bacha /dávej si pozor na Bacha/), uvolnil se prostor také pro zesílení tělocvičného ruchu. Tirsch, který byl od přelomu let 1856/1857 placeným skupinovým cvičitelem (Turngruppenleiter), se v prvních letech krátké únorové ústavy výrazně angažoval v tomto procesu.  Když se v r. 1861 zvažovalo založení nového bilingvního tělocvičného spolku, ztroskotal tento záměr na německočeské sponzorské nevůli připustit také český živel.

A tak v prvních dnech 1862 paralelně vznikly německý Pražský tělocvičný spolek (Prager Deutscher Turnverein, 16. 1. 1862) a česká Pražská tělocvičná jednota Sokol (16. 2. 1862). Vztahy mezi oběma spolky byly v čase počínajícího emancipačního českého národního hnutí poměrně dlouho korektní: vzájemné účasti na spolkových akcích (mj. na jednu z akcí Sokola dorazili turneři z Berlína a Lipska) provázel respekt, což naznačoval i nový žlutobílý prapor německočeského spolku – zatímco na žluté části se skvěla všeněmecká orlice, bílou vyplňoval český lev). Postupem času však tyto oboustranné kontakty slábly; v mnohém se na tom podílel i sílící radikalismus politických reprezentací a nepřehlédnutelné prosazování češtiny a českého živlu ve veřejném prostoru tehdejšího Česka.

Konstituce české a českoslovanské sokolské myšlenky

Sokol spoluzakládaly přední osobnosti osmačtyřicátnické generace: první novočeští politici (revoluční aristokrat Rudolf Thurn-Taxis 1833 – 1904, bratři doktoři JUDr.  Julius 1831 – 1896 a MUDr. Eduard Grégrové 1827 – 1907, Ferdinand Fingerhut /Ferdinand Pravoslav Náprstek/ 1824 – 1887, bratr Vojty Náprstka) a českého veřejného života a umění (Karolína Světlá, Josef Mánes, Jan Neruda).  Zvýšený ruch mladší i starší generace českých liberálů (mladočechů a staročechů), který byl pružinou rychlého dozrávání českého etnika do podoby moderního národa, se projevil i na jeho programu a obsahové náplni a pod Tyršovým vlivem i na silném ovlivnění vydatnou antickou starořeckou inspirací.

Od prvotní tělocvičně sportovní náplně (běh, skok, hod /met/ diskem, hod oštěpem, box, řeckořímský zápas) se Sokol mezi lety 1867 – 1869 posunul k integrování lehkoatletických disciplín a navíc v některých sokolských jednotách bylo také rozvíjeno plavání, bruslení a šerm.

První léta činnosti Sokola se vyznačovala jednak teritoriálním šířením (ještě r. 1862 vznikly první jednoty v Jaroměři, Kolíně, Nové Pace, Kutné Hoře, Jičíně, Příbrami, Brně a Olomouci), jednak hledáním cvičišť (v Praze se postupně cvičilo v Malypetrově ústavu v Panské ulici a budově Apolla v Ječné ulici; r. 1863 byla sokolské veřejnosti předána cvičební budova v dnešní Sokolské ulici čp. 1437 postavená péčí starosty Jindřicha Fügnera /822 – 1865, Anton Heinrich Fügner/); sokolové tu zprvu platili nájem; po Fügnerově smrti budova, která svému účelu slouží i dnes, přešla do vlastnictví ČOS. Mezi lety 1868 – 1871 vytvořil Miroslav Tyrš českou tělocvičnou soustavu, kterou vtělil do knihy Základové tělocviku (1873). Obdobně postupovaly sokolské snahy i na branném úseku; r. 1867 vydal zakladatel Sokola knihu České velení a názvosloví vojenské, jejíž terminologii od r. 1918 postupně přebírala také československá armáda; vycházel přitom z klasického Jugmannova česko – německého slovníku. Branné schopnosti sokolů se projevily plně v legiích prvního odboje, při utváření první Československé republiky, ale i během druhého odboje zejména zahraničního.

Roku 1869 vznikla v rámci Sokola pod patronací mladší sestry Karolíny Světlé spisovatelky Sofie Podlipské (1833 – 1897) a záštitou Miroslava Tyrše ženská organizace Tělocvičný spolek paní a dívek pražských; na všesokolských sletech se však výrazněji uplatnil až r. 1901. Během šedesátých let byl také českými ženami vytvořen první sokolský prapor, jehož kmotrou se stala dědička a nástupkyně Boženy Němcové Karolína Světlá (1830 – 1899; byl předán v sále Apolla 1. června 1862, autorem výtvarného řešení byl Josef Mánes, 1820 – 1871). Starosta pražské jednoty Jindřich Fügner mimoto navrhl vnitrosokolské tykání a oslovení bratře a sestro kořenící v tradicích české reformace. Původní sokolský pozdrav Zdařbůh! nahradilo i dnes užívané rázné Nazdar! Výchozí liberální potenciál sokolské myšlenky doplnil i sokolský kroj, jehož základem se stala rudá garibaldiovská košile (Giuseppe Garibaldi /1807 – 1882/ je spoluzakladatelem moderní Itálie a patřil k předním liberálním revolucionářům tzv. věku revolucí předminulého století), černohorská čapka svobody a čamara inspirovaná polskými kozáky. Autory současného stejnokroje byli malíři generace Národního divadla František ŽeníšekFrantišek Kožíšek.

Na cestě k celonárodní organizaci   

 Po nepřehlédnutelné stagnaci hnutí nastal na přelomu devatenáctého a dvacátého století naopak jeho vývojový rozmach.  Pohonnou látkou této vzestupné spirály se stal rychle se stupňující boj o Česko (Grenzlandkampf) mezi Čechy (rychle se modernizujícím a hospodářsky sílícím liberalistickým českým národním hnutím) a českými Němci (rovněž zprvu liberály, později šovinisty), jimž se hroutil před očima mýtus o většinovém německém rázu českých zemí. R. 1884 bylo rozhodnuto o budování žup jako mezičlánku; do r. 1901 jich vzniklo v Čechách 25, a na Moravě 11. Strmý nárůst členstva (z tisíců se stávaly desetitisíce a statisíce) i počtu jednot, nutil k další integraci: již r. 1889 vzniká Česká obec sokolská slučující župy na území Českého království a o něco později, r. 1892 také sesterská Moravská obec sokolská; jejich sloučením r. 1904 byla do života uvedena současná Česká obec sokolská.

Takřka vzorový vznik střechových struktur přirozenou cestou odzdola nahoru dále upevnil vnitřní přirozeně demokratický ráz této fakticky celonárodní tělocvičné organizace budované důsledně v tyršovském duchu na tvořivé základně symbiózy antické zásady souladu krásy duchové i tělesné (ideál kalokagathie). R. 1882 se stal členem Sokola TGM (1850 – 1937, tehdy čerstvý Tyršův profesorský kolega na české univerzitě) a v devadesátých letech pilně docházel do knihovny kožlanské jednoty zavalitý, drobný rodák z tohoto městečka. Žák tamější obecné školy Edvard Beneš 1884 – 1948). Mezi zvlášť zapálené šiřitele sokolské myšlenky patřili i první průkopničtí čeští sociální demokraté.

Součástí sílícího sebevědomí sokolského hnutí se staly záhy všesokolské slety. Jejich počátky byly nanejvýš skromné: 18. června 1882 byla na Střeleckém ostrově uspořádána Jubilejní slavnost Sokola pražského, jejíž součástí se stal pochod Prahou. Příznivý ohlas ve veřejnosti transformoval tuto událost na 1. Všesokolský slet, první a zároveň poslední, jehož se osobně účastnil prof. dr. Miroslav Tyrš. Následovaly další předválečné slety: postupně se konaly v letech 1891, 1895, 1901, 1907 a 1912. Vývojově se staly bránou neméně významných zahraničních aktivit České obce sokolské. Již od svého počátku měly nesporný evropský rozměr: mimo kontakty s německými turnery (1889 Mnichov, 1894 Vratislav-Breslau, 1898 Hamburk, 1903 Norimberk, 1908 Frankfurt nad Mohanem, 1913 Lipsko), totéž platilo i o francouzských nadšencích (Paříž 1889, Nancy 1892, 1894 Lyon, 1900 znovu Paříž, 1902 Le Mans), i slovanských zemích (Lublaň 1888, 1892 Lvov, 1897 Celje).

Záhy začaly vznikat (a občas také zanikat a znovu se obnovovat) sokolské jednoty v zahraničí, nezřídka v krajanském prostředí, často však i v dalších slovanských národech a etnicích. V Rusku vznikaly první jednoty na západě mezi volyňskými Čechy, ve Spojených státech amerických se ještě do r. 1914 vytvořily postupně 4 župy s 50 jednotami (New York, Cleveland, Detroit, Loraine), v Německu (první jednota vznikla r. 1889 v Drážďanech, dále vznikaly v Berlíně, Lipsku, Hamburku, Norimberku, Pirně, Mnichově, ale i v rakouské Vídni) a pochopitelně ve slovanském prostředí (Lublaň, Lvov, Záhřeb, Bělehrad, Poznaň, Tbilisi, Sofie), mimoto také ve Francii, Uhersku (Maďarsku), Anglii, Argentině, Dánsku, Kanadě. Tento mezinárodní rozměr spravoval Svaz slovanského sokolstva (založen 1908), jehož součástí byla i Česká obec sokolská; svou významnou scelující funkci zastával do r. 1938, kdy byl smeten mnichovanskou katastrofou.

Mezinárodní aktivity sokolského hnutí byly pro naše předky nejen zdrojem inspirace a poučení, ale také vytvářením přirozených základů, z nichž během prvního zahraničního odboje těžila i Masarykova akce; posléze byly i jejím výrazným finančním spoluzdrojem.  Zvlášť aktivní byly v tomto ohledu krajanské čechoamerické jednoty. Jejich dějinný význam je však nepoměrně dalekosáhlejší: jsou a zůstávají výzvou a inspirací i pro naši polistopadovou současnost.

Oporou prvorepublikové státnosti 

Již naznačené aktivity sokolů v legiích, ale zejména v posledních dnech první světové války, jen dále posílily mimořádné postavení ČOS v českém veřejném životě. V úzkém spojení se Svazem Dělnických tělocvičných jednot vytvořily během prvních let První republiky základ jejích branných složek známých jako Národní stráž.  Blízký Masarykův spolupracovník, starosta ČOS dr. Josef Scheiner (1861 – 1932), byl nejen členem Národního výboru, ale i zprvu (od 18. listopadu 1918) vrchním správcem a posléze (od 1. ledna 1919) vůbec prvním generálním inspektorem vznikající armády Československé republiky. Postupně tak vznikly pluky Stráže svobody, které se spolu s vracejícími se francouzskými a italskými legionáři účastnily bojů s českými Němci, dále v těšínském Slezsku a na severním Slovensku s polskými vojsky. Vůbec nejzávažnější střet však tato převážně dobrovolnická vojska svedla s komunistickou armádou sovětové maďarské republiky (republiky rad).

Tato fakta spolu s radikalizací ČOS založila sokolskou proslulost; v mnoha ohledech byla přímo ztělesněním prvorepublikové státnostní ideje.  Počty členstva znovu strmě rostly (postupně k 1 milionu členů); nezávisle na značné pasivitě významné části se rozhodující většina věnovala aktivně fyzickým (povinným pro členy do 36 let věku) i vzdělavatelským aktivitám osvětovým i kulturním, odběru a soustavné četbě sokolských periodik. Během relativně krátkého prvorepublikového období byly uspořádány čtyři všesokolské slety (1920 – VII., 1926 – VIII., 1932 – IX. a v předvečer Mnichova nezapomenutelný 1938 – X.). Mimoto se také konaly zimní sletové hry (1932 a 1938) a v rámci sletů rovněž středoškolské hry.  V rámci ČOS  byly provozovány další významné aktivity: stavba strahovského Masarykova stadiónu (1926, dnes národní kulturní památka Velký strahovský stadión), organizování prvních letních táborů mládeže (poprvé r. 1925 legendární cvičitelka a náčelnice Marie Provazníková 1890 – 1991) a zřízení sokolského muzea r. 1920, kdy zprvu sídlilo ve smíchovské vile Na Santošce (usedlost Santoška ?) a od r. 1925 v symbolu nejen československého, ale i mezinárodního sokolského hnutí – malostranském Tyršově domě (byl dokončen r. 1925). Spadaly sem i vrcholové sportovní úspěchy především na olympijských hrách (Paříž 1924, 9 medailí, nositelem vůbec první zlaté olympijské medaile se stal Bedřich Šupčík v šplhu bez přírazu, Amsterodam 1928 3 medaile, Los Angeles 1932 stříbrná medaile hudebního skladatele Josefa Suka za klasický sokolský pochod V nový život, Berlín 1936 zlatá medaile Aloise Hudce za sestavu na kruzích).

O politické síle Sokola svědčí mj. výsledek parlamentních voleb r. 1929. Do Poslanecké sněmovny bylo zvoleno 76 členů ČOS, do Senátu 32. Členy Sokola byli mj. druhý agrárnický předseda vlády František Udržal (1866 – 1937), předseda agrární strany Rudolf Beran (1887 – 1954), národně socialistický ministr PhDr. Emil Franke (1880 – 1939), čtvrtý agrárnický a první slovenský premiér PhDr. Milan Hodža (1878 – 1944), prezident Edvard Beneš, předseda Československé národní demokracie a první československý premiér JUDr. Karel Kramář (1860 – 1937), ministr vnitra agrárník JUDr. Juraj Slávik (1890 – 1969), první agrárnický premiér, předseda agrární strany Antonín Švehla  (1873 – 1933) a třetí agrárnický premiér Jan Malypetr (1873 – 1947).

Zásadní význam měly v činnosti Sokola i hraničářské agendy napojené na aktivity Národních jednot (byly dlouhodobě spravovány politiky blízkými Československé národní demokracii) a Ústřední matice školské. Značný význam měly proto regionální sokolské slety (Znojmo 1919, Jihlava 1919, Trutnov 1921, Cheb 1930, Rumburk 1930, Liberec 1930). Velmi často na této úrovni fungovala častá propojení osobní i organizační a velký důraz byl kladen také na sestavování jednotných kandidátních listin v komunálních, ale i v zemských volbách. Postoj Sokola v této věci – a nejen Sokola – zachycuje toto výmluvné vyjádření sokolského periodika z r. 1935:  „Pohraničí nutno kolonizovat Čechy – dávat tam zaměstnance spolehlivé a finančně nezávislé, bránit sňatkům s Němkami, nebát se prostě falešně vykládaného slova čechizace.“

Po velmi relativním klidu dvacátých let se v třicátých letech vrátila do centra pozornosti sokolské veřejnosti otázka branných agend. Již r. 1932 ve svém parlamentním expose tehdejší ministr zahraničních věcí Edvard Beneš varoval před vypuknutím druhé světové války. Ještě týž rok se vedení ČOS usneslo na zásadách branné výchovy. Prakticky celá třicátá léta byla protkána řadou opatření, která Československou republiku připravovala systematicky, krok za krokem na dosud nejpustošivější konflikt dosavadních dějin světového i evropského lidstva. 11. dubna 1935 byla zřízena civilní protiletecká ochrana, 23. října 1936 SOS (stráž obrany státu, tzv. sosáci) a 1. září 1937 byl Národním shromážděním schválen nový branný zákon. Specifickým projevem doby byla subkultura prvorepublikové antifašistické vojenské (branné) písně. Sokol tu činně spolupracoval nejen se Svazem Dělnických tělocvičných jednot, ale i s Orlem a Československým červeným křížem.

Poříjnový příchod českých zaměstnanců na Slovensko (pedagogové, četníci, úředníci, železničáři) posílil i v této části předmnichovské republiky sokolského ducha. Ze slovenských veřejných činitelů se o to zasloužili zejména evangeličtí politici československé orientace pocházející namnoze z hlasistické generace: muž 28. října MUDr. Vavro Šrobár (1867 – 1950), MUDr. Pavol Blaho (1867 – 1950) a Samuel Zoch 1882 – 1928). Poměrně rychle vzniklo v druhé největší československé zemi 5 (posléze 6) žup. Sokolské úsilí však naráželo na katolickou rigiditu kolem luďácké strany a zaostalost slovenské, zejména vesnické a maloměstské veřejnosti. A tak na konci dvacátých let v tělocvičných aktivitách vedl katolický Orel (zhruba 28 000 členů), zatímco ČOS byla druhá (24 000 členů). Na konci prvorepublikové éry se ČOS na Slovensku  nakrátko transformoval na Slovenský sokol (16. října 1938), aby byl v zápětí zakázán rodícím se klerofašistickým luďáckým režimem. (ČOS měla k tomuto datu v 6 župách 146 jednot, 35 poboček, 49 292 členů, 48 sokoloven a další majetek.)

Sokol, jakkoli byl daleko nejčetnější tělocvičnou organizací země, nebyl ojedinělý.  Svéráznou, Sokolu blízkou organizací byly sociálně demokratické Dělnické tělocvičné jednoty (založeny 1897, 1935 142 335 členů) a komunistická Federace dělnických tělocvičných jednot (založena 1921, rozpuštěna 1938, organizátorka prvorepublikových spartakiád). Významnou organizací byl i katolický, lidovcům blízký Orel (založen 1909, 1931 35 000 členů, po obnově 19 000 členů). Výčet nejvýznamnějších tělocvičných organizací doplňovali postupně se fašizující německočeští turneři (v jejich prostředí začal po r. 1933 politický vzestup německočeského válečného zločince Konráda Henleina) a sociálně demokratický Dělnický a sportovní svaz (ATUS, Deutscher Arbeiter  Turn- und Sportverband, založen 1889, rozpuštěn 1938, 88 000 členů), který byl spolu s Rudou stráží  (Rote Wehr) mj. významnou oporou SOS (Stráže na obranu státu, sosáků).

 Sokolské aktivity na straně demokracie proti nacismu a sovětizaci

Po Mnichovu v činnosti vlasteneckého tělocvičného hnutí nastalo přechodné období, které vnější, oficiální činnost ČOS charakterizovalo vnějškově proklamativním opuštěním prvorepublikové rétoriky a témat a naopak soustředěním na „užší“ kulturní, tělocvičné, sportovní a sociální činnosti, které tvořily konspirativní rámec pro bohatou rezistentní činnost řízenou ze zahraničí vůdcem druhého odboje prezidentem Budovatelem Edvardem Benešem. Tato činnost se v různé míře mj. koncentrovala do odbojových demokratických organizací Obrana národa (ON), Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“, sokolské organizace Jindra, která se podílela na atentátu proti válečnému zločinci obergruppenführerovi SS Reinhardu Heydrichovi. Nacistický expresívní aparát nejen z těchto důvodů sledoval a vyšetřoval zevrubně sokolskou činnost a působení a směřoval k zákazu ČOS. Ani kompromisní kroky (na počátku r. 1940 se ČOS přejmenoval na Českou obec sokolskou) tomu nemohly zabránit: 12. dubna 1941 byla činnost ČOS zakázána a postavena mimo tehdejší zákon; postupně ji nahradily vlastizrádné a nacistické organizace Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (založeno z popudu vlastizrádce a kolaboranta ministra protektorátní vlády Emanuela Moravce, 1893 – 1945), nadace Reinharda Heydricha a Kraft durch Freude (Radostí k síle). Sokolský prvek nepominul ani ve vůdčích odbojových organizacích druhé vlny, jakou byla např. socialistická Rada tří a uplatnil se i v partyzánském, namnoze Rusy inspirovaném hnutí (partyzánské oddíly a jednotky Dr. Miroslav Tyrš  či Jan Hus.

Početné byly i oběti, které ČOS, věrna svému vlasteneckému a demokratickému poslání, přinesla v boji proti nacistické okupaci. Během akce Sokol (7. 10. – 8. 10. 1941), která byla součástí tzv. první heydrichiády, bylo zatčeno 1500 sokolů, kteří skončili v terezínské Malé pevnosti a v koncentračním táboře Auschwitz-Osvětim). Celkem bylo během války perzekvováno 11 611 členů Sokola, z nichž za věc demokracie a národní a státní svobody padlo 1212 lidí; dalších přibližně 1 000 k nim přibyl během Českého národního povstání v květnu 1945; tyto údaje je nutno považovat spíše za podhodnocené. (Údaje o padlých sokolech v československých armádních jednotkách zahraničního odboje mi nebyly dostupné.)

Po r. 1945 začala Československá obec sokolská obnovovat své prvorepublikové pozice a vliv. V mnohém jí byl přitom nápomocen prezident Budovatel Edvard Beneš. Původně přechodná a dočasná institucionální podoba třetirepublikových společenských struktur vedla – včetně pohraničních území, kde zůstala řada majetků po německočeských tělocvičných organizacích – k řadě obtížně zvladatelných nesnází. Značné potíže činil i sovětizační jev kryptokomunismu, který kontaminoval i sjednocenou tělovýchovu Třetí republiky.  Celkem 42 žup koordinovalo jako mezistupeň kolegium krajských zmocněnců. Hlavní síly se soustřeďovaly na uspořádání XI. všesokolského sletu (červen – červenec 1948). Nakonec proběhl několik měsíců po únorovém puči a stal se bojovným protirežimním vystoupením a současně okázalým holdem sezimovoústeckému prezidentskému manželskému páru. Následovaly nemilosrdné čistky a sovětizační stalinistická glajchšaltace ČOS.

Několikaleté hledání zastřešující organizační formy vyústilo v letech 1956 – 1957 do založení Československého svazu tělesné výchovy, i když sokolské myšlenky v rozmanitých formách přežily až do konce komunistického režimu v listopadu 1989 (Tyršův odznak branné zdatnosti) a zejména k pořádání celonárodních spartakiád (1955, 1960, 1965, 1975, 1980, 1985), do nichž se prolnul prvorepublikový odkaz všesokolských sletů a dělnických tělocvičných olympiád se specifickou subkulturou Pražského jara a následným vznikem silného vzdělavatelského a cvičitelského sboru; státní garance a regulace, v jiných případech svými účinky spíše pustošivá, tu naopak sehrávala pozitivní úlohu.  Rozporuplné pocity zejména stalinistického křídla normalizačního vedení KSČ z pořádání těchto tělocvičných slavností vyjádřil spoluautor tzv. zvacího dopisu ideologický tajemník ÚV KSČ Vasil Biľak, který spartakiády označil za netřídní a šovinistické slavnosti těla a ducha.

Vlastní sokolská tradice přežívala – a zachovávala svou postupně až více než stoletou kontinuitu – v demokratickém exilu, opírajíc se také o sílu a možnosti krajanských organizací. Jejími symboly se staly osobnosti legendární Marie Provazníkové (1890 – 1891) a posledního legálního domácího starosty ČOS Dr. Antonína Hřebíka. Scelující organizační strukturou tohoto čtyřicetiletí se stalo Ústředí československého sokolstva v zahraničí, které uspořádalo 6 exilových sletů (I. Vídeň 6. 7. – 9. 7. 1962, II. Montreal 1. 7. – 2. 7. 1967, III. Vídeň 1. 7. – 3. 7. 1972, IV. Curych  2. 7. – 5. 7. 1976,   V. Vídeň 2. 7. – 5. 7. 1982, VI. Curych 3. 7. – 7. 7. 1986). Pořádání těchto ušlechtilých podniků postupem let trpělo – tak jako exil vůbec – generačně; odráželo se to také na možnostech a ochotě – jednalo se nikoliv o lukrativní, ale výhradně kulturní a tělocvičné, finančně značně nákladné aktivity – mladších členů exilu se v této věci plně angažovat. Silnou stránkou exilových sletů bylo jejich důsledné lpění na sokolských tradicích – nikoliv náhodou v nich naplno žila myšlenka na hrůzný skon kostnického mučedníka, nikoliv náhodou evokace Masarykova bojovného protihabsbursko-lotrinského vystoupení r. 1915, nikoliv náhodu se v nich ozýval odkaz krvavých obětí ušlechtilých hrdinů z legií prvního i druhého odboje.

Česká obec sokolská a sokolská myšlenka dnes

Obnova sokolského hnutí byla a je nesnadným podnikem. Mnohé naznačují čísla o počtu členů. Zatímco historický Sokol v sobě slučoval kolem 900 000 členů (ze zhruba 7 milionů tuzemských Čechů; slovenský příspěvek nepřekročil 50 000 členů), tj. kolem 13 % obyvatelstva První a Třetí republiky, současný počet je uváděn na úrovni 150 000 členů (v polistopadovém období se pohyboval v rozmezí 150 000 – 200 000; počet Čechů lze odhadnout na zhruba 9 800 000 – 10 000 000), tj. kolem 1,5 – 2 % obyvatelstva Česka. Nejsilnější organizací současného českého sportovního hnutí je Česká tělovýchovná unie, která je právním nástupcem a dědicem někdejšího Československého svazu tělesné výchovy (v současnosti čítá kolem 900 000 členů). Z historických tělocvičných organizací byl obnoven Svaz dělnických tělocvičných jednot (kolem 2 500 – 3 000 členů) a Orel.

Jakkoliv se zdá počet členů současné ČOS relativně nepatrný, je v sociálně atomizovaných poměrech neoliberalistického Česka ve skutečnosti vlastně až neuvěřitelně vysoký. Nejenže je v prostředí historických občanských sdružení patrně absolutně nejpočetnější (současná nejpočetnější česká historická politická strana Komunistická strana Čech a Moravy má kolem 35 000 – 37 000 členů), ale disponuje také celonárodní organizační sítí pokrývající veškeré území České republiky (42 žup) a monumentální historií postihující – vezmeme-li v potaz počátky tělocvičných aktivit v (novo)české společnosti – zcela kontinuitu tohoto dramatického období našich dějin, které symbolicky otevírá Slovanský sjezd v revoluční Praze r. 1848. Určité rozpaky v této souvislosti vyvolává skutečnost, že do počtu všesokolských sletů nebyly ČOS zahrnuty slety exilové. Ke krajanům by česká společnost – nejen ČOS – měla mít nejen vlídnější, ale především i soudnější vztah. Vděčíme jim totiž za mnohé, neboť nás opakovaně a vždy účinně podporovali v nejtěžších chvílích našich novodobých dějin.

Podcenit nelze ani zahraniční, vpravdě internacionální rozměr sokolské myšlenky. Vyčíslení a věcné postižení nepomíjejících aktivit těchto našich krajanů by samo o sobě vydalo na samostatnou stať. Spolu s domácími Sokoly se propojuje se do ušlechtilého prolnutí fyzického ideálu zdravého životního stylu sloučeného s kultivovaným vlastním tvůrčím duchovním vývojem na horní hranici možností výkonnostního potenciálu každého jedince. Je jen příznačné, že tento souhrn také via facti doplňuje působivý odkaz spartakiád; projevuje se to jednak v personální i generační autorské kontinuitě a výstavbě sletových skladeb, jednak i v personálním obsazení podstatné části sokolského činovnictva. Časovost se tak organicky prolíná s aktuálností a přiměřeným reflektováním životního stylu současné mladé generace, ale i našich poupat – dětí nezřídka batolecího věku.

Po více než šedesáti letech byla na počátku r. 1994 obnovena globální sokolská organizace Světový svaz sokolstva. Akcentuje skutečnost, že součástí jejích aktivit bylo i sokolské kulturní a politické poslání. Svaz dnes slučuje ve čtrnácti zemích (Australský svaz, Česko, Francie, Kanada, Německo, Polsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Srbsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Spojené státy americké) 15 sokolských organizací.

16. všesokolský slet. Globální naděje a budoucnost sokolské myšlenky

Zdá se, že v tomto ohledu výrazně pokročil nedávný 16. všesokolský slet, který se konal v moderním stadionu nejstaršího českého fotbalového klubu a mnohonásobného mistra republiky SK Slavia Praha. Klub Jana Koška (1884 – 1927, legendárního útočníka českého fotbalového pravěku), prezidenta Edvarda Beneše (působil tu po r. 1900 jako zvlášť průbojné a bojovné pravé křídlo SK Slavia Praha C), Johny Williama Maddena (1865 – 1948, nezapomenutelný tvůrce proslulé české uličky, původně hráč Celtic Glasgow), Františka Pláničky (1904 – 1996, famózní internacionál a hrdina římského finále r. 1934) či legendárního Josefa Pepi Bicana (1913 – 2001, patrně nejlepšího českého a rakouského útočníka všech dob) byl pro kvantitativně skromný rámec sletu prostředím nad jiné vhodným.

Průvod, který procházel Prahou, čítal na 15 000 lidí (z toho 200 lidí zastupovalo zahraniční sokolské organizace; r. 1948 při X. všesokolském sletu to bylo 75 000 sokolů); na ploše slávistického stadionu se často opakovaně vystřídalo celkem 13 000 cvičenců od již zmíněného batolecího věku až po důstojné, šarmem sršící seniory obého pohlaví. Nenásilná propagace tradiční, organickou ženskou emancipací prosycené rodiny si tu podávala ruce s přirozeně působícími evokacemi První republiky (a jejího velkého symbolu, heroického, nacisty zavražděného písničkáře a herce Národního divadla Karla Hašlera 1879 – 1941) i sympatickými vstupy zahraničních účastníků. Vynikající práci tentokrát odvedla Česká televize, která plně dostála nárokům kladeným na veřejnoprávní médium (typickým detailem se stal zvlášť sympatický moment – sportovní redaktor oslovoval svou sokolskou spolukomentátorku poslední den sletu sokolsky sestro). Slet byl a vyzněl jako jeden z monumentálních vrcholů Roku republiky, v němž vzpomínáme hrdinství odboje jak zahraničního, legionářů ruských, italských i francouzských i těch, kdo v srbských uniformách bojovali s Ústředními mocnostmi na soluňské frontě, tak domácího, neméně krvácejícího během hladových demonstrací a jásajícího v den překonání bělohorského 8. listopadu 1620 – 28. října 1918. Záštity prezidenta Ing. Miloše Zemana, premiéra Ing. Andreje Babiše i primátorky Hlavního města Prahy byly uměřené stejně jako většina příspěvků a dalších podpor početných mecenášů a sponzorů.

Tato naděje však měla i své zřetelné limity. Pro značnou část namnoze opakovaných skladeb byla plocha fotbalového stadionu vlastně až příliš veliká. Plně obsazeno nebylo ani hlediště; přesto cvičenci a cvičenkyně, nezřídka seniorského (stařešinného) věku, byli nuceni trávit čekání na své vystoupení mimo stadion (zřetelně chybělo zázemí Masarykova, dnes Velkého strahovského stadionu, ale také proto, že podle poměrně důvěryhodných zpráv ČOS majiteli stadionu neuhradila jím vyžadované částky). Naopak příkladná byla za těchto nesnadných okolností organizace prolínání nástupů a odchodů mezi jednotlivými skladbami.

16. všesokolský slet, tento vzácný svátek národní radosti a hrdosti, symbol Palackého, Havlíčkova a Masarykova ušlechtilého vlasteneckého češství, jehož vlastenectví ctí a v bratrství a úctě chová svůj vztah k ostatním národům a etnikům nejen evropským, ale i světovým, je a byl velkým úspěchem všech, kdož nezapomněli, za jakých okolností rovněž před 100 lety vznikala a působila myšlenka integrace evropského lidstva, integrace evropských národních států posílená společným utrpením v drsných podmínkách nacistických totaleinsatzů a pracovních a vyhlazovacích koncentračních táborů i společnými úspěchy Spojených národů, vítězů nad stoupenci temnoty a obnovených brutalit barbarství a divošství.

Propracovávání a další vývojové kultivování tohoto ušlechtilého ideálu dnes leží na bedrech střední třicátnické a čtyřicátnické generace. Generace, která se vyrovnává s historicky novým, nesporně dlouhodobým jevem: často až arogantní převážně ekonomickou imigrací Blízkého východu a dnes už i subsaharské Afriky a zápasí přitom o svůj opravdu vlastní soudný pohled na tuto nesnadnou třaskavinovou věc. Tou první „mezistanicí“ doposud nekončící dějinné štafety sokolské myšlenky se stane 17. všesokolský sjezd plánovaný na r. 2024.

Ilustrační obrázek: Autor – Autor: Ben Skála, Benfoto, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=71074001

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.