Operace Dunaj. Globální katastrofa demokratické levice

Jiří Malínský píše o tom, proč vpád vojsk Varšavské smlouvy znamenal katastrofu nejen pro československý obrodný proces a společnost, ale také pro demokratickou levici vůbec.

Před padesáti lety tragická noc z 20. na 21. srpna 1968 potvrdila přesnost teze, že poúnorový vývoj byl ve své celostnosti více či méně vědomým porušováním a porušením Marxova, Engelsova, Kautského, Luxemburgové a Leninova odkazu. Protosocialistická země, jejíž polednové komunistické vedení s lékarnickou důsledností dbalo na dodržování svých poúnorových spojeneckých i satelitních závazků, byla přepadena s gangsterskou drsností. Podvedeni nebyli jen Čechoslováci; pozdně stalinistické Brežněvovo vedení (přesněji řečeno jeho nejzkostnatělejší část) vymývalo mozky i jednotkám Sovětské armády a o zhruba totéž se pokoušela ve svých zemích s odlišnou mírou úspěšnosti i komunistická vedení Varšavy, Berlína, Sofie a Budapešti. Inteligentnější a soudnější část Moskvy si zoufala a mnohé rozpoznaly i podstatné části tamějšího veřejného mínění, pro něž se dění v Praze a Bratislavě stalo zdrojem naděje a víry v leninizační reformovatelnost příkazového systému stalinských ruskosovětských pětiletek; odtud se zrodil Radovanu Richtovi, vedoucími jeden z reformních týmů šedesátých let, přičítaný přídomek socialismus s lidskou tváří. Stalo se nevídané a pro Čechoslováky šokující: Alexander Dubček a jeho nejbližší reformní spolupracovníci byli odvlečeni z jednací síně budovy ÚV KSČ na vltavském nábřeží okupačními vojsky za asistence zvlášť ochotných ze Státní bezpečnosti do neznáma. A byla tu ještě jedna zarmucující věc: na nepotřebnosti možného demokratického komunismu se dokázala Moskva dohodnout s Washingtonem, pro nějž protiprávní vpád vojsk Varšavské smlouvy nerušil jaltskou bipolaritu a jevil se být toliko „silničním incidentem“ během jeho neúspěšného válečného angažování v někdejší Francouzské Indočíně.

Rezistence a ohlasy

O hrdinství českých a slovenských lidí, mistrovsky zvládnuté pasivní rezistenci, znejistění okupačních vojsk se napsalo mnohé. Vzmužila se i Komunistická strana Československa, která se vzepjala k hvězdnému okamžiku celých svých dějin: k vysočanskému sjezdu (účastnilo se ho až 84 % delegátů zvolených krátce předtím na okresních a krajských konferencích KSČ). Hrdinství a operabilita nejen Šimonova pražského městského výboru, ale i obvodních výborů KSČ tehdejší Prahy dokázaly v zárodku potlačit zlověstné pikle autorů na moskevskou objednávku psaného tzv. zvacího dopisu. Statečnost organizátorů vysočanského sjezdu, Miloše Hájka, Jaromíra Litery, Věnka Šilhána a jejich nespočetných druhů byla doplněna vzornou součinností novinářů tištěných i elektronických hromadných sdělovadel, pohotovostí poslanců Národního shromáždění i rázností většiny členů Černíkovy vlády, jejíž vedení de facto převzal Lubomír Štrougal, a rozhodného počínání třetího legionářského prezidenta armádního generála Ludvíka Svobody, s níž odmítnul jmenovat tzv. dělnickorolnickou vládu jednoho ze signatářů kolaborantského zvacího dopisu Aloise Indry.

Na podporu obrodného procesu generace chruščovovského tání rozhodně vystoupilo i veřejné mínění západních demokracií, krajanské menšiny (např. v blízkém Rakousku) a vlastně celý soudný svět toho zvichřeného osmašedesátého roku. Protesty se objevily nejen ve veřejnosti a veřejném mínění polském, (východo)německém, maďarském i bulharském, ale také v metropolitní zemi podlé agrese – sovětovém Rusku. Osobně si pamatuji na protest umírajícího ruského spisovatele Konstantina Emanuiloviče Paustovského, nedávno jsem objevil vášnivý básnický odsudek Jevgenije Jevtušenka (s datací 23. 8. 1968) a k tomu patří i projevy lítosti a zoufalství řady lidí z tehdejšího SSSR, kteří dleli v Československu na pracovních i studijních pobytech nejrůznějšího druhu. Svůj odsudek podal z USA také stařičký předseda demokratické Prozatímní vlády socialista Alexander Kerenskij. Zvlášť dojemně na mne zapůsobila také vzpomínka několinásobné zlaté slavice sedmdesátých let zpěvačky Nadi Urbánkové: když ukončila v Moskvě svůj koncert, namísto potlesku se na pódium začaly snášet kuličky papíru, na nichž se diváci omlouvali za podlý podnik Brežněvova vedení a prosili české umělce o odpuštění. Vzbouřil se a k veřejnému vystoupení vzmužil i rodící se ruský disent.

Jaká reforma?

Tato fakta však nemohla nic změnit na skutečnosti, že Československo bylo okupováno východními vojsky a jeho život byl postupně paralyzován.  Zpochybnitelný byl i vysočanský sjezd sledovaný se zatajeným dechem celou českou a slovenskou veřejností. Prezident Svoboda, frustrovaný svou někdejší zkušeností s NKVD a MKVD i vězněním v padesátých letech i obavami z restituce německého imperialismu, se ze všech sil snažil o kompromis. Svou úlohu tu vedle vlastizrádných kolaborantů Biľaka, Švestky, Koldera a dalších začal hrát rodící se kádárismus Husákův, Štrougalův, v mnohém vlastně i Černíkův. Jednota v ústředním vedení KSČ nebyla nikdy, ani v okamžiku schvalování protestního prohlášení předsednictva ÚV KSČ v noci z 20. na 21. srpna; v tom měl zjednat jasno připravovaný XIV. sjezd, který se měl sejít 9. září. A to vlastně obracelo pozornost k vlastnímu smyslu zlodějské výpravy podnícené brežněvovskou Moskvou: zamezit stůj co stůj jinak neodvratnému vítězství reformního křídla, důslednému očištění komunistického poúnorového protosocialismu od zločinů padesátých let nejen justičních, ale i zmatečného hospodářského kurzu, který svůj velmi omezený kreativní potenciál již vyčerpal, jak naznačila rozpadlá třetí pětiletka první poloviny šedesátých let (důvodně bylo možné předpokládat obnovu činnosti sociální demokracie v rámci Národní fronty přiblížené její třetirepublikové podobě Národní fronty politických stran a tedy plnohodnotnému návratu k původnímu Košickému vládnímu programu; v předběžných rozhovorech o rehabilitacích se připouštěla možnost potrestání původců alespoň některých zločinů politických procesů z padesátých let).

Opomenuto by nemělo být ani občanské Pražské jaro, které tehdy respektovalo vedoucí úlohu KSČ. Obnovující se sociální demokracie i Sokol, o samosprávu v ekonomice bojující Revoluční odborové hnutí a Federace lokomotivních čet, velkolepé plány na renesanci Československé akademie věd, zrod organizace politických vězňů K 231 a lidí mimo Národní frontu sdružujících se v Klubu angažovaných nestraníků i vrcholící československá filmová vlna a k světovému úspěchu se deroucí lehká múza hudby pro lidi, z níž vedle Karla Gotta a Semaforu na sebe nejvýrazněji upozornili lidé divadla Rokoko a mezi nimi zvláště Marta Kubišová s písní československo-sovětského přátelství Cesta a nadčasovou Komenského pobělohorským Kšaftem umírající Jednoty bratrské inspirované Modlitbou z pověstného muzikálového cyklu Jaroslava Dietla Píseň pro Rudolfa třetího. Podobný význam měla i publicistika a dramatická tvorba Československé televize a Československého rozhlasu a ceněná periodika typu jedinečných Literárních listů či Reportéra. Moudrost a zralost doby Pražského jara symbolizovali dva staří muži: protagonista někdejšího Osvobozeného divadla Jan Werich a historik výtvarného umění, někdejší člen československé delegace na versailleské konferenci r. 1919 osmdesátník profesor Václav Vilém Štech. Obdobně v demokratickém exilu vystupoval někdejší zakladatel československého vysílání Rádia Svobodná Evropa, přítel nejnárodnějšího českého spisovatele Karla Čapka masarykovský a benešovský pátečník Ferdinand Peroutka usilující silou mocí o aktualizaci monumentálního odkazu třetí Československé republiky prezidenta Budovatele Edvarda Beneše a o svůj návrat do staré vlasti za přijatelných podmínek. Na veřejnost vystoupila po dlouhých letech života v ústraní veliká vdova, doposud nepřekonaná první dáma republiky stařičká Hana Benešová.

Na cestě k normalizaci

Chapadla kremelské chobotnice však byla silnější a odhodlání nikoliv nevýznamné části reformního komunistického křídla křehčí, než se zdálo. Mámivá realita rodícího se gulášového socialismu relativně vstřícnější „konsolidace“ a o poznání nesmlouvavější „normalizace“ (přesněji pozdně stalinistické glajchšaltace) se prosazovala krok za krokem. Morový dech utajovaných zrůdných Moskevských protokolů, této hrůzné obdoby Mnichovské smlouvy, postupně otravoval ovzduší k nadechnutí se odhodlávající země ve středu Evropy. V dubnu 1969 byl donucen k rezignaci symbol Pražského jara, první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, v létě roku 1970 spatřilo světlo světa pověstné Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Normalizaci uzavřel druhý XIV. sjezd KSČ na jaře 1971. Z komunistické strany bylo vyloučeno kolem 450 000 členů, tisíce dalších vystoupily samy. Počty tzv. bezpartijních, tj. nečlenů státostrany, byly nejméně srovnatelné s počty postižených komunistů. Nastal všeobecný pád kvality, ze kterého se společnost nedokázala plně vzpamatovat až do konce historické existence předlistopadového režimu.

Posuzování a zvažování tragického srpnového loupežného přepadu (r. 1968 byl makroekonomicky vůbec nejúspěšnějším za celé protosocialistické období) není snadné. Určitým vodítkem vedle snah po obnově práv socialistické samosprávy práce může být záslužná činnost efektivně pracujících rehabilitačních senátů tehdejší justice, faktická absence cenzury, rozkvět nápadité politické karikatury a projevy nekončícího, pro pamětníky i dnes opojného všeprostupujícího pocitu svobody, který je z historického nebytí znovu a znovu vyvoláván jejich neutuchajícími vzpomínkami. Ani vědomí limitů té doby není s to tuto okolnost vřelého srdce překonat. Ještě jeden „detail“ dokresluje atmosféru horečné doby: v případě konání skutečně svobodných demokratických voleb by podle údajů seriózních dobových sociologických průzkumů mohla KSČ počítat s přibližně 65 % hlasů.

Zdrcující byl i světový ohlas srpnových československých událostí v levicové socialistické části naší planety. Významná část komunistického i socialistického dělnického hnutí nikdy nepřijala oficiální propagandistické lži moskevských stalinistů (projevilo se to např. v genezi exilové Pelikánovy skupiny kolem římské revue Listy). Těžce otřesena byla i romantická opozice západního světa typu Jeana Paula Sartra. Uvnitř tzv. reálného (myšlenkově sterilního) socialismu zavládla skutečná Biafra ducha. A vybrala si svou daň v ustavujícím období helsinského procesu, které vyvrcholilo r. 1975 schválením helsinského Závěrečného aktu, jež v sovětizované části Evropy a postupně i ve vlastním SSSR otevřelo prostor pro etablování ideově velmi různorodých alternativních forem disidentského hnutí.

21. srpen 1968 se tak řadí k dalším tragickým datům československého lidu: 29. září 1938 a 25. únoru 1948. Tato nevítaná triádová data spojuje jeden společný jmenovatel: byly to dny, v nichž se opakovaně tak či onak rozhodovalo o nás bez nás proti nám.

Ilustrační obrázek: Autor – Autor: The Central Intelligence Agency – 10 Soviet Invasion of Czechoslovakia, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=29195095
      

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.