Srpen 1968: Otázka, která se téměř neklade

Ivo Šebestík píše o obrodném procesu a srpnových událostech poněkud z jiného pohledu. Co by se stalo, kdyby Pražské jaro mohlo realizovat svoje plány v kontextu studené války?

Otázka: Co by se stalo, kdyby…“, působí v dějinách nepatřičně. Nicméně, v některých případech bývá přesto rozumné si ji položit.

V souvislosti se srpnem 1968 a s invazí vojsk Varšavské smlouvy, která z příkazu Moskvy proces Pražského jara zastavila, by tato otázka zněla asi následovně: „Uskutečnil by se v Československu proces humanizace socialismu, který by vedl k ustavení jakési třetí optimální cesty mezi sovětským bolševismem a kapitalismem západního typu? Jak si proces humanizace společnosti představovala jistá část reformních komunistů, ekonomů, sociologů a filozofů? Nebo by se tento dobře míněný pokus o transformaci uvolňující se totality velice rychle svým tvůrcům odcizil a byl jim odebrán západními státy a jejich kapitálem?

Obrodný proces Pražského jara se totiž nerozvíjel v izolovaném prostoru, v němž by o svém osudu rozhodovala jedna suverénní země a její lid, ale v širším obrodném procesu celé Evropy, což je jedna stránka posuzování, ta sice zajímavá ale méně podstatná. Hlavně však se odehrával uprostřed takzvané studené války. A právě v definici studené války vězí klíč k objektivně realističtějšímu posuzování oněch událostí.

Pro posouzení „studené války“ existují dva navzájem téměř protikladné úhly pohledu. Ten první je ideologický a velmi romantický. Praví, že se jednalo o principiální konflikt mezi svobodou a nesvobodou, demokracií a totalitou, právem a bezprávím, pravdou a lží. Tedy zjednodušeně řečeno o boj prastarých principů Dobra a Zla, v němž Dobro reprezentuje Západ a Zlo Sovětský svaz.

Lidé, kteří se drží této optiky posuzování „studené války“, mluví o ní jako o konfliktu mezi supervelmocemi, tedy Spojenými státy americkými a Sovětským svazem, a mají naprosto jasno o tom, kdo si tento konflikt začal. Stručně řečeno, byl to z jejich pohledu Sovětský svaz a jeho expanzívní úsilí o bolševizaci celé Evropy a později světa. K této optice pak patří posuzování Pražského jara a invaze vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa i následná 23 let trvající okupace zcela v intencích polistopadové ideologie. Nemají pochyb. Jednalo se o brutální akt násilí ze strany Moskvy, v jehož důsledku byl zardoušen pokus o humanizaci socialismu a země byla vržena na dalších dvacet let do ještě hlubší totality. Černá a bílá jsou zde barvy naprosto zřetelně od sebe oddělené a každému srozumitelné.

No budiž. Je zde ale ještě ona druhá optika „studené války“. Podle ní se jednalo o snahu západního kapitálu odstranit z cesty Sovětský svaz, který se jako gigantický veleještěr rozložil po velikém kusu planety, na kterém bránil západnímu kapitálu v jeho naprosto materiální a neideové snaze ovládnout celou planetu, vnutit jí svá pravidla a prosadit svoji moc, vliv a dominanci. Teze o humanitě, svobodě a demokracii hrály jen ideologickou a propagandistickou roli, ve skutečnosti je měla na Západě v hlavě jen hrstka snílků a idealistů použitelných k tomuto hospodářském a mocenském boji korporací o nové trhy, světové suroviny, levnou pracovní sílu a o nové spotřebitele svého zboží. Pochopitelně spolu se snahou odstranit obchodní konkurenci pronikající do zemí „třetího světa“ a vliv Východu tamtéž.

Rozdílnost cílů reformátorů Pražského jara a západního kapitálu

Jistě bychom mohli říci s úlevou, že existuje i třetí pojetí „studené války“, které je šikovně sestaveným kompromisem mezi oběma krajnostmi. Možná ano, ale tuto tezi prozatím odložme stranou. Co tedy vlastně bylo cílem obrodného procesu v Československu? Z celé historie víme velice dobře, že ideje každé reformy nejprve uzrávají v hlavách teoretiků a filozofů, kteří dospívají k nějaké představě o ideálním uspořádání poměrů, aniž by jejich základní strukturu chtěli bořit. Bořitelé přicházejí na scénu teprve ve chvíli, kdy se celý dobře míněný proces rozjede a nezbytně rozklíží na frakce.

Stejně tak víme, že revoluce a reformní procesy bývají svým tvůrcům velmi často ukradené někým jiným, kdo rozklížení stávajících poměrů využije k prosazení svých vlastních zájmů, velmi často velmi vzdálených původním idejím. Příkladů je bezpočet počínaje reformami náboženskými, přes sociální zvraty v podobě jakobínské revoluce vyrůstající přece z osvícenských ideálů nebo pozdější revoluce bolševické v Rusku beroucí si za základ Marxovu kritiku kapitalismu.

Zdá se být vysoce pravděpodobné, že na počátku reformního procesu v Československu byla úvaha o tom, že je možné socialistický systém disponující celou škálou sociálních výhod a opatření oprostit od represívních prvků autoritativního či totalitního systému. A takto vytvořit vlastně sociální stát, který by si ponechal „výdobytky socialismu“, tedy bezplatné zdravotnictví, školství, dotované potraviny, systémy půjček s nízkými úroky, dokonce i dotace na vnitrostátní rekreaci. Zůstaly by mu zachovány dobrovolné brigády a obecně vůbec systém „neziskového“ uvažování státu i jeho občanů. Respektive, nikoliv zisk za každou cenu. Zkrátka měla se zrodit nová „třetí cesta“, jež by si vzala z poúnorového systému to dobré a obohatila by jej o podstatně efektivnější systém hospodářství, výrazně větší politickou svobodu (byť s respektem k vedoucí úloze strany), o otevření hranic a o intenzívnější hospodářskou spolupráci také se západními zeměmi.

Bohužel, každý, kdo promýšlel budoucí vývoj oné slibně načrtnuté „třetí cesty“ mezi sovětským bolševismem a západním kapitalismem, nutně narážel na spoustu závažných problémů a nevyhnutelných nedorozumění. Představme si na chvíli, že by bylo skutečně proveditelné, aby se Pražské jaro stalo holubicí nesoucí poselství k ostatním zemím sovětského bloku, aby se také reformovaly a nastoupily „třetí cestu“. Představme si alespoň na okamžik, že by ona třetí cesta byla skutečně reálná a na jejím konci by byla v podstatě ideálně koncipovaná společnost v dokonalé symbióze mezi sociálně velice citlivým státem a vyspělou ekonomikou, která by ale nebyla totožná s modelem západních států a jejich ekonomik. Ale hlavně – a to je podstatné – která by si udržela AUTONOMII, a nepřipustila ovládnutí západním kapitálem a jeho strukturami, k jakému došlo po roce 1989. A neumožnila ani úzkou vazbu na Německo, čímž by tedy neuspokojila ani sudetoněmecké kruhy v Bavorsku, pro které přílišný příklon Čechů k Rusku (byť ne vždy dobrovolný) znamená automaticky odklon od Německa.

Naše otázka tedy zní: Měl by západní kapitál zájem na takovém vývoji, který by započal v Československu, šířil se odtud do Maďarska, Polska, Bulharska, posléze jím nakazil i východní Německo a nakonec byl třeba akceptován i v Sovětském svazu, který by tímto vývojem zmohutněl hospodářsky? Autonomie Československa by do jisté míry připomínala autonomní postavení Jugoslávie, které nebylo vítáno ani na Západě, ani v Sovětském svazu.

Západní kapitál si přál Sovětský svaz jako překážku své dominance zlikvidovat nikoliv posílit tím, že by se jeho impérium stalo hospodářsky výkonnějším, více schopným konkurence a nadto i atraktivním pro sociální model  dovedně zkonstruovaného hybridu mezi socialismem a kapitalismem. Současná Čína dokazuje už tři desetiletí, že tvorba hybridů z obou systémů je nejenom možná a funkční, ale dokonce i perspektivní. Československá „třetí cesta“ by byla samozřejmě jiná než ta pozdější čínská, nicméně i ona mohla  dospět k sérii kompromisů, které mohly inspirovat velkou část Evropy. A to nejenom země sovětského impéria.

Na konci obrodného procesu by byl tedy buďto posílený, svobodnější a zatraktivněný hospodářsky silný blok socialistických států, stále ještě vedený Sovětským svazem, nebo úplně nové uskupení nezávislých států střední a východní Evropy, které by se sice vymanily ze sovětského vlivu, ale odmítaly by nechat se kolonizovat západním kapitálem. Obě dvě varianty byly samozřejmě velice nereálné, což vedoucí politické a hospodářské síly na Západě věděly. Právě tak jako věděly, že žádná z těchto variant by nebyla pro ně vítaná, naopak představovala by výrazné zhoršení jejich vlastní situace.

Je zcela mimo pochyby, že obrodný proces humanizace socialismu a jeho hospodářského zefektivnění autonomní cestou neměl své odpůrce jenom v Moskvě, ale nebyl by vítán ani na Západě. Byla by to vlastně čára přes rozpočet západnímu kapitálu. Máme ostatně aktuální zkušenost s tím, jakým způsobem se snadno a rychle zmocnil západní kapitál českých zemí po roce 1989. Dnes již víme, že právě toto byl jeho v podstatě absolutně dominantní cíl, zatímco dary svobody a demokracie „domorodcům“ na Východě byly jenom bonusem či množstevní slevou za spotřebitelskou věrnost.

Koncem 80. let Moskva souhlasila, koncem let 60. by totéž vedlo k válce

Upřímně smýšlející a často velmi idealističtí reformátoři socialismu by se velice rychle, skoro by se dalo říci bleskově, ocitli na vedlejší koleji a řízení procesu Pražského jara by se ujali (s pomocí mnohých ochotných Čechů a Slováků) reprezentanti západního kapitálu a jeho stratégové, kteří by v úspěšnosti celého dění spatřovali prostředek, jak vylomit v sovětském plotu dost velký otvor na to, aby reformní procesy ve střední a východní Evropě nejprve naoko podpořili coby vítanou cestu ke svobodě utlačovaných národů, a pak s jejich pomocí (onoho pozitivního ideového konstruktu) získali tyto země zcela pod svoji hospodářskou, politickou a vojenskou kontrolu.

Mnozí lidé dnes řeknou – a vůbec se nenamáhají přemýšlením – že prostě „ruské tanky“ zhatily provedení procesu, ke kterému došlo o dvě desetiletí později, v listopadu 1989. To je naprosto mylný názor. Zatímco rozpad sovětské soustavy v Evropě, ke kterému došlo koncem 80. let minulého století, proběhl se souhlasem moskevského vedení, které se již nacházelo v situaci, kdy nemělo příliš variant na výběr, pak v šedesátých letech vypadala situace na bojišti „studené války“ úplně jinak a realisticky smýšlející politici na Západě věděli, že maximálním ziskem, který mohou z československého obrodného procesu vytěžit, je otřesení stability sovětského bloku. Nic víc. S žádným větším úspěchem tehdy západní kapitál nepočítal. A jít do války se Sovětským svazem nechtěl a ani se neodvažoval. I když tentokrát by bojoval o víc než jen o Československo, jež se kdysi jevilo Chamberlainovi jako nedostatečný důvod pro britské angažmá ve válce s Hitlerem.

Každý průměrně inteligentní stratég si nejprve dobře spočítá, co může některým svým angažováním získat a co ztratit. Proto Západ nepodnikl žádné kroky k podpoře československých reformistů a omezil se jen na proklamace. Nesouhlas s okupací Československa ostatně projevila i řada lidí v socialistických zemích. Nejenom v Jugoslávii a Rumunsku, které se okupace nezúčastnily, ale i v samotném Rusku. Spojené státy se v téže době intenzívně věnovaly „dělání pořádku“ v oblastech svého vlivu, kde mimo jiné svrhávaly legitimní vlády a na jejich místo nastolovali vlády loutkové nebo vedly války horké (například Vietnam, až do roku 1975), při kterých, jak už to je u vzorově  demokratických Američanů zvykem, tekly potoky krve. A zatím realisté na Západě opouštěli lákavé pokušení využít Československa jako fronty proti Sovětskému svazu vědouce velmi dobře, že by tímto způsobem rozpoutali třetí světovou válku, kterou by však těžko mohli vést cizíma rukama na cizím území, jak bývalo tehdy zvykem.

A tak ačkoliv po právu odsuzujeme invazi pěti států Varšavské smlouvy do Československa a následnou sovětskou okupaci země jako porušení mezinárodního práva, nerespektování státní suverenity a jako násilnou rebolševizaci, přesto celý proces raději zasadíme do reálného historického rámce, ve kterém na místo souboje Dobra se Zlem vidíme spíše střetávaní dvou sil, kterým jsou morální kategorie dobra a zla, práva a bezpráví, pravdy a lži úplně lhostejné. Sovětský bolševismus jistě nebyl přítel, nicméně západní kapitál jím nebyl a není také. Bude asi nejlepší, když se Češi konečně naučí být přáteli sobě navzájem.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.