Vzpoura proti digitální posedlosti jistě přijde

Ivo Šebestík píše o vlivu digitálních technologii na naše životy a o tom, že je pravděpodobné, že se lidé proti digitální posedlosti dneška vzbouří.

Čtvrteční !Argument přinesl zprávu o tom, že Britové koupí „hloupých mobilů“ utíkají digitálnímu světu. Pokud je opravdu možno považovat zvýšený zájem o ony původní mobilní telefony plnící si jen dvě základní funkce – volání a textovky – za symptom snahy o osvobození člověka z moci digitálního prostředí, byla by to velmi dobrá zpráva otvírající naději, že lidstvo už konečně začíná prožívat pocity topícího se člověka, jenž se touží opět nadechnout nad hladinou.

Popravdě řečeno, soudím, že v dohledné době se skutečně lidé, především ti, kteří žijí v technologicky rozvinutých zemích, začnou instinktivně, neplánovitě a naprosto spontánně chránit před soustavným zaplavováním svých životů ze strany kybernetického prostoru a jeho digitálních nástrojů. A skutečně, budou si počínat přesně tak jako člověk, který ve vodě ztratil půdu pod nohama, tudíž začíná urputně šlapat vodu a vystrkovat hlavu nad hladinu lapaje po vzduchu.

Je to asi přirozená reakce našeho živočišného druhu, jemuž jsou nepříjemné nedostatek i nadbytek čehokoliv. Neradi žijeme v nedostatku, ale stejně tak se necítíme dobře ani v nadbytku. Nadbytku materiálního, slastí v jídle i zábavě, si jistě nějakou dobu  rádi užíváme, ale čeho je mnoho, toho je příliš. A digitálních technologií je už opravdu příliš mnoho. Ony samy o sobě by jistě nepředstavovaly potíž. Jejich problémem je ale snadnost, se kterou činí člověka na sobě závislým. A nejvíce ze všeho lidi, kteří se do toho „jejich“ prostoru už narodili a mají jej všude kolem sebe od chvíle, kdy poprvé protřeli zrak. A potom, když maličko povyrostou, setkají se se svými vrstevníky či dětmi o málo staršími, kteří se již v digitálním prostoru pohybují s lehkostí pstruha plovoucího v chladném potoce. Pak dokonáno jest!

Obecná mánie podrobovat nemodernějším digitálním technologiím postupně jednu oblast života za druhou, až nezbude jediné místo technologiemi nezasažené, je něco jako pomalu se šířící povodeň či požár, jenž se doposud zdá coby zvládnutelný a nikoho tak nenutí volat na pomoc hasiče. Jenže je velmi snadno prokazatelné, že nadměrné užívání těchto technologií nese už své plody. Postupně mění nejenom styl života lidí, ale zasahuje i lidskou povahu, mění optiku, snižuje orientaci v reálném prostředí, blokuje kontemplativní schopnost člověka, poškozuje tradiční charakter komunikace, zhoršuje kvalitu učení i výkonnost paměti, a obecně vzato láme páteř vzdělání jako takovému.

S nárůstem přítomnosti virtuálního prostředí ve světě přirozeném se prostě lidé a kvalita života mění a velmi brzy dojdeme k závěru, že nikoliv k lepšímu. Unikání vlivu těchto technologií bude s největší pravděpodobností asi docela masovým hnutím. Otázkou je, nakolik může tento úprk být úspěšný.

Kybernetický prostor a jeho technologie jsou zdrojem nepředstavitelně rozvětveného byznysu, který by vystřízlivěním lidstva z opojení jeho drogou, přišel o své zisky. Pokud lidé začnou opravdu vzdorovat úplnému pohlcení svých životů paraživotem v kybernetickém prostoru, bude se byznys na něm postavený bránit nesmírně vynalézavými prostředky. Kdo se jednou zakousl lidstvu do jeho krční tepny a pochutnává si na teplé krvi, ten jen tak snadno svůj stisk neuvolní. Špičatý kolík ani česnek proti tomuto Drákulovi nepomohou. Velmi rychle objeví zadní vrátka, kterými se dostane člověku opět na krk.

Pokud si budou lidé myslet, že se digitálního kokainu zbaví zahozením „chytrého“ mobilu elegantním obloukem z Karlova mostu do Vltavy nebo alespoň jeho odpojením od internetu, na jehož stránkách žili své životy od virtuální snídaně až po večerní intimitu (pochopitelně též digitální) před spaním, pak přijdou softvéroví giganti s čipováním zákazníků, jež nepůjde odstranit. Třeba jim k tomu pomůže i legislativa, takže čipování bude povinné například s ohledem na životní prostředí nebo integraci do společnosti. Výklad ve stylu „ochrany našich hodnot“ se vždycky najde.

Nebo tito giganti objeví způsob, jak vpašovat do potravin přípravky, které po bezděčném požití samy o sobě napojí nešťastníka na vysokofrekvenční internet a zahltí jej snovými obrazy reklamního charakteru produkovanými ovšem již nikoliv freudovským nevědomím, leč šikovným počítačovým programem v kapalném stavu. Říkáte sci-fi? No, kéž by! Leč žijeme ve světě, ve kterém se již můžeme nadít všeho. Samozřejmě s výjimkou rozumu a dobrých rozhodnutí.

A když ani toto nepůjde, pak svými produkty zahustí veřejný prostor, místečko po místečku, nebo přimějí každou provozovnu jakýchkoliv služeb a každý obchod, aby člověku, jenž se předtím nepřipojil na jejich domény, neprodaly ani stéblo pažitky. V restauraci nedostane host najíst, pokud se neprokáže objednávkou provedenou přes internet ba ani po chodníku nebude moci projít, aniž by si předtím nepředplatil – samozřejmě digitálně – mýtné. Totéž návštěvy koupališť, galerií, kin a divadel nebude možné vykonat bez předchozí integrace mezi přátele v digitálním světě. Řádné vyplácení důchodů bude též vázáno na komunikaci v sítích a mši za nebožtíka neodříká farář, dokud se pozůstalí řádně nepřipojí na chrámový web, na němž si vyberou patřičnou kapitolu z Bible, žalm i varhaníka.

Inu cest, jak donutit každého člověka, aby se v digitálním oceánu beznadějně utopil a lidstvo už nikdy nepoznalo bezpečí pevniny, je bezpočet. Přesto zůstávám optimistou a pevně věřím, že vzpoura normálního lidského bytí proti digitální posedlosti nastane a bude alespoň trochu úspěšná.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.