Co nebylo řečeno k padesátému výročí

Jan Schneider nabízí trochu jiný pohled na vojenskou invazi do Československa v roce 1968 s ohledem na roli vojenskoprůmyslového komplexu.

Bylo toho řečeno až příliš, byla to slovní invaze, tušeně mající za cíl totéž, jako ta ozbrojená kdysi, totiž normalizaci, aby se všichni tak nějak semkli a mysleli si totéž a nikdo nevyčníval, aby tak nerušil ten úlevný pocit „odebrané odpovědnosti“, z něhož pramenil jeden z nejhnusnějších produktů normalizace, zdánlivě neškodný a realistický povzdech „co naděláš…“.

Takže poslyšte, proč Spojené státy nereagovaly na vstup vojsk některých zemí Varšavské smlouvy na území ČSSR v noci na 21. srpna 1968. Vypráví Milan Syruček:

„Poradce amerických prezidentů Henry Kissinger mi na otázku, proč Američané nám nijak nepomohli, odpověděl třemi důvody: za prvé dodržovali jaltskou dohodu o sférách vlivu. Za druhé pro amerického prezidenta bylo důležitější, aby se uskutečnila bez ohledu na vše jeho cesta do Moskvy k jednáním a jaderných zbraních. A za třetí si vůbec nepřáli, aby Pražské jaro ‚zvítězilo‘ a prokázalo přednosti ‚socialismu s lidskou tváří‘. Pro ně naopak bylo podstatné, aby socialismus vůči kapitalismu neprokázal žádné své kvality.“

A Tomáš Smetánka inzeruje svou knihu amerických telegramů z té doby citací odpovědi L. B. Johnsona po Dobryninově návštěvě, kdy dostal avizo o invazi písemně: „Podívám se na to ráno“.

Podobě jako pan Kohn, když byl v lázních, a přišel mu v noci telegram, oznamující náhlé úmrtí jeho ženy. Kohn si telegram přečetl, pečlivě jej vložil zpátky do obálky, tu položil na stůl, zhasl a ulehaje zalkal: „To bude ráno hrozné překvapení!“

Aspekt vojenskoprůmyslový

Jak několik let předtím Dwight Eisenhower při své prezidentské derniéře varoval před mocí vojenskoprůmyslového komplexu. Jako generál i jako politik měl své zkušenosti, o něž se údajně podělil se svým tehdejším protějškem N. S. Chruščovem, který mu s velkým porozuměním přitakal.

Vypadá to zhruba tak, že vojenskoprůmyslový komplex s velkou pomocí své zpravodajské avantgardy buduje obraz nepřítele, i když jde třeba jen o pověst (lidově „fejky“). Na poslance to stačí, vývodům zpravodajských služeb každý dobrý vlastenec věří, pokud ovšem chce zůstat dobrým vlastencem. Nadto se zdrojové zpravodajské informace ani nesmí sdělovat, protože jsou setsakra tajné (stejně je utajena jejich případná neexistence nebo nevěrohodnost). Takže dobrý vlastenec se na ně ani neptá.

To se děje leckde na světě v podstatě každé léto, protože je okurková sezóna a tajnými službami zavánějící informace jsou vždy spolehlivým mediálním tahákem. Jenom kvůli unuděné veřejnosti se to ovšem nepublikuje – je to dělostřelecká příprava na podzimní schvalování rozpočtů, tedy především kapitol na zbrojení a na zpravodajce. Neboli, jak prý řekl Eisenhower, jeho generálové naříkali „pane prezidente, Sověti zbrojí jak šílení, a nepřidáme-li i my, pak sbohem, svobodný světe!“, a Chruščov prý souhlasně přikývl, že i za ním chodí zase jeho generálové a říkají „soudruhu generální tajemníku, Američané zbrojí jak šílení, a jestli nepřidáme, pak sbohem, světlé zítřky!“

Přijde-li ovšem nějaký všetečně drzý dotaz opozice, zdali se ty náklady vyplatí, jsou hned po ruce až neskutečné zpravodajské i vojenské výkony a úspěchy. Jen nejsou moc vidět, protože jsou – čtenář !Argumentu již jistě tuší – nu ano, protože jsou tajné. Jaké překvapení. Někdy až přísně tajné, NATO ATOMIC a podobně, protože v tom jedou fejkmajstři z více zemí.

Pikantní je, že někdy jdou argumenty o nedostatečném profinancování armády a zpravodajců (což hrozí fatální porážkou) paralelně s výčtem jejich úspěchů (o téměř dokonané eliminaci protivníka). Fascinovaní poslanci poslouchají jako králíci před krajtou a pak – aniž by si sečetli dvě a dvě, protože i výsledek by byl tajný – všechno odhlasují, protože jsou dobrými vlastenci, a krom toho mají hypotéky a nějaká vládní krize a předčasné volby, no to tedy chraň nás pánbu!

Ovšem čas od času se stane, že nějakým politikům chytne koudel u zadnice, uvěří zpravodajsko vojensko průmyslovým legendám o tom, jak jsme bezprostředně ohroženi, vezmou to vážně a začnou se chovat nepříčetně. Pak je ovšem nutno, aby generálové přišli s všelijakými mírovými iniciativami a nastínili těm amatérům a laikům a dalším némtudumkům, že o skutečné válce nemají ani potuchy, a – tentokrát nelžou – že válka je něco šíleného a že by to byl úplný konec. A říkají to veřejně a lidi je pak milují a dokonce je považují za mírotvorce.

A tak to chodí stále dokola, vždy v trochu jiném hávu. Ve stressu, přesně podle požadavků šokové doktríny, dovést lidi před krizi a pak upustit trochu páry. A těch starostí a zmatků, co to lidem nadělá, využít pro nenápadné legislativní aktivity. Pak se vše uklidní, a když lidé zjistí, co všechno se mezitím změnilo, jsou usazeni, neboť vše proběhlo podle práva. Měli holt sledovat parlament a ne všelijak vyšilovat!

Takže, jak pověděl starý Kissinger, bylo nutno při tom všem zbrojení dodržovat pravidla, aby se to všechno náhodou nevymklo z ruky. To byla stará hra, ale tenkrát v osmašedesátém byla ještě kontaminována jakousi ideologií, která to všechno mohla zhatit, a nelíbila se ani těm, ani oněm.

Společenské zduření, nebo co?

Nešlo vůbec o nějaké Pražské jaro, o samotný rok 1968, o nějaký boj komunistů s komunisty. Šlo o něco mnohem hlouběji založeného.

Začalo to velkým výpraskem v únoru 1948, který dostala celá společnost, včetně mnoha z těch, kteří nejdříve práskali, a pak to schytali sami. Bylo to něco podobného záplavové vlně, která nejdřív ničí když se valí, a pak ničí ještě jednou, když se vrací. Katastrofa ve dvou fázích. Deset let předtím ustoupili zdánlivě spojenečtí demokraté a nastoupili nacisté, a pak nastoupili zdánlivě demokratičtí komunisté a bylo hotovo.

Něco však na tom bylo zajímavé! V roce 1918, ale i v roce 1945, natož pak v roce 1989 společnosti cosi padlo do klína, téměř zadarmo. Ne, že by se o to mnozí nezasloužili, ale zase tak mnoho jich nebylo, ruku na srdce. Ale v roce 1968 nic nepřišlo, vzešlo to pomalu a postupně a bylo to tady, bylo to naše, nebylo to nic zvenku. Ne že by vnější okolnosti a světový vývoj nehrály roli, ale nebyla to role bezprostředně určující tomu, co se odehrálo zde. Byl to v novodobých dějinách asi jediný moment, kdy se společnost vzchopila sama – jako by sama sebe za vlasy vytáhla z bažiny! Zázrak, nabízí se. Buďme skromnější. Méně mýtů, více reality. Byl totiž vykoupený mnoha oběťmi. A kdoví, jestli to tajemství není právě v tom.

Každopádně je ten výsledek vývoje konce padesátých let a let šedesátých úžasný a důstojný. Zřejmě proto po posledním přelivu moci v roce 1989 jsou vyvíjeny až hystericky dogmatické snahy zašlapat „osmašedesátý“ do nicoty, zdiskreditovat jakoukoliv zmínku o možnosti „třetí cesty“. Proto novodobí politruci v různých institucích (vytvořených a působících podle leninského vzoru) spolu s ideově podobně tupými poslanci pěkně po leninsku uzákoňují „jedině správný“ pohled na dějiny. Ne nadarmo se říkalo, že ODS je pravicová strana leninského typu. Bohužel to nebyl vtip.

Vyskytují se i takoví zabedněnci, kteří trvají třeba na tom, že totalita trvala nepřetržitě od odpoledních hodin 25. února 1948 do půlnoci 17. listopadu 1989. Na mou otázku, zda tedy například „Ostře sledované vlaky“ a „Obchod na korze“ jsou filmy totalitní, jeden rádoby intelektuál osvědčil svou politickou ukovanost a neuhnul: „Ano“, odpověděl. Zdali tedy i ty Oskary, které ze ty filmy tvůrci dostali, jsou totalitní – ? To už neodpověděl a já se ani nedivím. Když je člověk knockoutován, do řeči mu není, obzvlášť, když ten poslední úder pochází od hrábí, na které sám šlápl.

Takže resumé

Co jsem chtěl říci? V debatách o osmašedesátém se jen velmi sporadicky zmiňovala geopolitická situace, protože by podněcovala „nebezpečné myšlénkování“, které podle svého vzoru, Karla Havlíčka, provozuje Miroslav Polreich. A ten právě dokládá tu podivnost celého osmašedesátého, že přes tu intervenci a okupaci zcela nerušeně pokračovaly odzbrojovací rozhovory mezi velmocemi.

Z vojenského hlediska to je prý jasné, vysvětlil mi odborník. Československo bylo jediné území na předělu dvou stran studené války, kde nebyla vojska ani jedné z velmocí. Američané mlčky uznali, aby Sověti invazí vyrovnali tuto taktickou nevyváženost, aby mohl jet rychlík jaderného odzbrojení dál. Jak to zdůvodní, nechali na nich. Když se podařilo odstranit prezidenta Novotného, který Sovětům několikrát odmítl rozvinutí jejich vojsk na našem území, přišla viditelná obleva společenských poměrů, a to byla věc, kterou ani jedna velmoc nijak zvlášť nefavorizovala, řečeno diplomaticky. Proto nakonec i ta záminka, proč obsadit vojensky Československo, nebyla Američanům proti srsti.

Takže ano, hubatý Kissingře, díky za ten výrok. Myslím, že se mu dá dobře rozumět.

Ilustrační obrázek: Autor –  Engramma.it – Engramma.it, n. 64, agosto 2008, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=18375507

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.