Spojenectví mezi Tureckem a USA je mrtvé

Je načase přestat se spoléhat na zbožná přání a americké spojenectví s Tureckem ukončit. Obě země se rozcházejí v geopolitických zájmech.

Americko-turecké spojenectví je mrtvé a je na čase ho pohřbít, píše na stránkách National Interest Doug Bandow, bývalý zvláštní poradce prezidenta Ronalda Reagana a člen konzervativního Cato Institute. Spor o propuštění amerického pastora Andrew Brunsona plní stránky novin, ale mnohem důležitější je to, že se obě země rozcházejí v geopolitických zájmech.

Přání Turecka být významným partnerem Spojených států podle autora odráží výhru naděje nad zkušenostmi. Turecko se poučilo ze svých chyb a během druhé světové války se nepřidalo na stranu toho, kdo prohrál, později se spojilo s USA proti SSSR.

Americké hodnocení významu Turecka se zakládalo na očekávání, že turecká armáda bude vždy schopná prosadit svou vůli. Například když v roce 2003 turecký parlament odmítl dovolit, aby Washington otevřel druhou frontu v Iráku, americký ministr obrany Paul Wolfowitz žádal turecké vojenské představitele, aby prosadili svůj názor jako nadřazený civilnímu. Tato doba je ale pryč.

Spojené státy si Turecko idealizovaly jako kemalistickou, sekulární a proamerickou demokracii. Ve skutečnosti armáda zasahovala do politiky, podporovala autoritářská omezení a Turecko tak nikdy nebylo opravdu ústavní republikou. Navíc, vláda v Turecku byla sekulární a proamerická jen tehdy, když byla nedemokratická, píše autor tvrdě.

Erdogan postupoval od svého prvního volebního vítězství v roce 2002 opatrně, ale postupně konsolidoval svoji moc nad armádou. Nyní ji využívá pro svoji politiku a volby.

Washington při jednání s jinými zeměmi často přehlíží nedostatek společných hodnot nebo akceptuje nedostatek společných zájmů. V případě Turecka podle autora platí obojí, což vysvětluje dramatické zhoršení krize mezi oběma zeměmi.

Trumpova administrativa učinila spory ohledně propuštění amerického pastora veřejnými, takže tím fakticky zabránila diplomatickému řešení celé záležitosti. Sankce a cla se pro obě země staly otázkou prestiže.

Ani jedna strana, píše dále Bandow, momentálně nemůže uhnout. Jednou z možností by bylo propustit pastora Brunsona na základě zdravotních problémů. Takové řešení bude nepochybně vyžadovat reciprocitu – například propuštění tureckého bankéře Hakana Atilly, kterého v USA obvinili z obcházení sankcí proti Íránu. Případná výměna pastora za duchovního Fethulláha Gulena ale nepřichází v úvahu, neboť Ankara musí k jeho vydání předložit jasné důkazy o vině, a ty chybí.

V každém případě znamená tento spor dlouhodobé nepřátelství, míní autor článku dále. Washington by měl skončit s iluzemi, že tu jde o něco zvláštního, co stojí za záchranu. Není potřeba stát se protivníky, ale americká vláda by měla dospět k závěru, že obě země nemají společné liberální cíle a v geopolitických otázkách důležitých pro USA skončí na opačných stranách. Dokud je Erdogan prezidentem, Spojené státy budou pro Turecko obětním beránkem a strašákem.

Podle autora musí USA najít nový přístup: USA jsou supervelmoc a ne prosebník, jejich význam pro Turecko je větší než naopak, Turecko má sice výhodnou zeměpisnou polohu, ale to v principu jen posiluje pochybné americké ofenzívní operace, a ne obranné kroky.

Obrat Turecka k neutrálnímu postoji či k pozici protivníka není zničující. Putinovo Rusko není SSSR. Přes všechno strašení Rusko nehrozí Evropě válkou a nemá s nebo bez Turecka dostatek sil na ovládnutí Blízkého východu. Turecko je spojeno s Evropou, hraje vyrovnávací roli na Blízkém východě, často stojí proti Íránu nebo Saúdské Arábii. V oblastech, které jdou proti americkým zájmům – sem patří kurdská otázka, nepřátelství k Izraeli, tolerance IS na hranicích – se v Erdoganově vidění jedná o záležitosti fundamentálních zájmů pro Turecko.

Jistě by bylo výhodnější, kdyby Turecko sledovalo americké cíle, ale přání, aby Turecko bylo „strategickým partnerem“ realitu nezmění. Útoky na tureckou vládu jen dávají Erdoganovi do rukou víc es, než si zaslouží.

V článku pro New York Times prezident Erdogan vyhrožoval, že si najde nové přátele a spojence. Nechme ho, píše autor. Ve skutečnosti už je totiž má.

USA by také měly zvážit členství Turecka v NATO. Země porušuje lidská a demokratická práva a není tak dnes vhodná pro členství. Nemá ani bezpečnostní význam, protože by se nepostavila proti Rusku, se kterým má stále bližší vztah. V realitě hraje podle autora Turecko už nyní v rámci NATO negativní roli a bude spíše bránit prosazování západních zájmů, než aby je prosazovalo.

V neposlední řadě by se americké jednotky a jaderné zbraně měly stáhnout z tureckého území. Zvláště umístění jaderných zbraní představuje riziko.

Nic není navždycky. NATO fakticky ztratilo raison d’etre v momentě, kdy už nebyla americká přítomnost potřebná k obraně Evropy. A turecké členství v NATO ztratilo svůj raison d’entre, protože zájmy Ankary leží jinde. Je čas na rozvod tak přátelský, jak jen to půjde.

Tomuto tématu jsme se věnovali například zdezde.

Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.