Hnutí Hamás mezi panislamismem a teritoriálním nacionalismem

Odborník na Blízký východ Jan Kondrys rozebírá politický a myšlenkový profil hnutí Hamás jako další příklad měnících se vztahů mezi náboženstvím a nacionalismem v islámském světě.

V souvislosti s úvahami nad vztahem náboženství a nacionalismu v islámském světě bývá mimo jiné často poukazováno na skutečnost, že v reakci na „islámské obrození“ a s ním spojený vzestup islamistických hnutí od sedmdesátých let minulého století řada dříve k sekularismu silně tíhnoucích nacionalistických a národně osvobozeneckých hnutí prošla určitou formou „islamizace“ přinejmenším v rovině rétoriky, symboliky a celkově vnější sebeprezentace. Vynikajícím příkladem je palestinské hnutí odporu, v němž ústřední „sekulárně-nacionalistické“ hnutí Fatah (jehož někdejším předsedou byl Jásir Arafát) v průběhu posledních dekád začalo islámskou kartu ve svém programu a veřejném vystupování stále více reflektovat a systematicky s ní pracovat. V menší míře to ale platí dokonce i pro krajně levicovou (a v nadprůměrném počtu palestinskými křesťany zastoupenou a podporovanou) Lidovou frontu pro osvobození Palestiny. Nás v tomto příspěvku nicméně bude zajímat trend opačný, tedy postupná „nacionalizace“ islamistického hnutí, kterou v palestinském kontextu prošlo „nechvalně proslulé“ hnutí Hamás.

Hnutí islámského odporu (Harakat al-muqáwama al-islámíja), jehož je název Hamás (jinak arabsky „nadšení“) akronymem, se na Západě obecně a v České republice zvláště vskutku netěší příliš dobré pověsti. Mnoho Čechů včetně našich nejvyšších politických reprezentantů nepochybně souzní s tvrzeními izraelského premiéra Benjamina Netanjahua ve stylu „Hamás je Islámský stát a Islámský stát je Hamás“, které mimo jiné pronesl před čtyřmi lety na Valném shromáždění OSN (pozn. vláda toho samého Netanjahua přitom aktuálně s Hamásem skrze egyptské a katarské prostředníky „kutí“ dohodu dosud neznámých parametrů o příměří dlouhodobějšího charakteru, jejímž implicitním cílem z izraelské strany je dále podkopat autoritu mezinárodně uznávané vlády prezidenta Mahmúda Abbáse v Ramalláhu a udržovat současný, pro Izrael výhodný status quo). Bez jakkoliv idealizace Hamásu či zvláštních sympatií k němu, je možné takováto srovnání z faktického hlediska označit za naprosto nesmyslná (ať již slouží PR izraelských politiků nebo je někdo jako v českém případě pronáší spíše z čisté neznalosti). Hamás, jak prozrazuje detailnější analýza jeho dějin a politicko-ideologického vývoje, má ve skutečnosti s Islámským státem společného jen velmi málo. Přes veškeré možné výhrady představuje Hamás hnutí, které je v určitých klíčových momentech schopno pragmatických kompromisů, jakkoliv si pěstuje image zásadového uskupení a reálně u něj existují ideologické bariéry, přes které takříkajíc „nejede vlak“. V čistě náboženské rovině se potom Hamás řadí mezi umírněně islamistická hnutí muslimsko-bratrského typu, jejichž interpretace islámu se přes silný důraz na sociální konzervatismus zásadně odlišuje od lunatismu a z něj vycházející hrůzovlády „salafistických anarchistů“ z Islámského státu. Militantní povaha hnutí Hamás potom reálně vyplývá z izraelsko-palestinského konfliktu a v zásadě by bylo chybou z ní vyvozovat skutečnost, že se jedná o uskupení „islámsky extremistické“.

Hamás a izraelsko-palestinský konflikt

Hamás v našich končinách vešel ve větší známost v souvislosti s vlnou sebevražedných atentátů (nepocházejících zdaleka pouze z jeho dílny) proti Izraelcům v průběhu tzv. „intifády al-Aqsá“ (2000 – 2004) a poté coby entita, která ovládá Pásmo Gazy, je v konfliktu s konkurenčním Fatahem a přinejmenším na Západě je považována za teroristickou organizaci. Kořeny Hamásu jsou ale mnohem starší. Hamás coby politicko-militantní hnutí vznikl oficiálně v prosinci 1987 těsně po vypuknutí „první intifády“ (1987 – 1993), tedy lidového povstání na Izraelem okupovaných palestinských územích. Svojí činností však v podstatě navazuje na činnost Muslimského bratrstva především v konzervativnější Gaze, které zde od poloviny třicátých let šířilo své ideje (palestinská pobočka Muslimského bratrstva byla nicméně založena až 1945 v Jeruzalémě). Muslimští bratři se zapojili do první arabsko-izraelské války (1948 – 1949) a mezi jejich sympatizanty patřily i pozdější přední postavy hnutí Fatah (včetně samého Jásira Arafáta) založeného 1959. V padesátých a šedesátých letech nicméně popularita Muslimského bratrstva mezi Palestinci výrazně poklesla ve prospěch panarabských, nacionalistických a levicových idejí, které v této době v arabském světě obecně hrály prim.

Zatímco protiizraelský ozbrojený boj byl v podstatě až do konce osmdesátých let plně v režii sekulárně nacionalistických a krajně levicových skupin, většinové křídlo palestinského Muslimského bratrstva se v téže době přiklonilo k strategii „islamizace zdola“. Ta obnášela trpělivé a postupné získávání pozic mezi Palestinci prostřednictvím každodenní aktivity v oblasti vzdělávání a především charitativní a jinak sociální činnosti. Důmyslně vytvořená sociální síť mezi běžnou populací se ostatně stala později primárním zdrojem enormní popularity Hamásu u Palestinců zvláště v Gaze, ale i na Západním břehu. Agitační činnost nepřerušilo Muslimské bratrstvo ani po roce 1967, ta naopak v souvislosti s globálními „reislamizačními“ trendy velmi posílila. Ovoce nesla i tehdejší strategie nenásilí, na niž Izrael reagoval vůči palestinským islamistům tolerancí a v některých momentech dokonce podporou coby domnělé protiváze militantním skupinám zastřešeným Organizací pro osvobození Palestiny. Palestinští islamisté ovšem nijak neodvrhli ideu „džihádu mečem“ (al-džihád bi as-sajf) proti izraelské okupaci, pouze před jeho zahájením viděli potřebu vést jiné – agitační a sociální – formy džihádu, aby pro ozbrojený boj vytvořili adekvátní podmínky. S penězi přicházejícími především ze Saúdské Arábie a Jordánska šířilo Muslimské bratrstvo svůj vliv prostřednictvím škol, pečovatelských domů, knihoven, sportovních klubů a samozřejmě také mešit. V osmdesátých letech mimo jiné pod vlivem Islámské revoluce v Íránu a protisovětského odboje mudžáhidů v Afghánistánu však došlo k rapidnímu příklonu k revolučním formám islamismu spojeným s militantní činností. Ještě před zrodem Hamásu tak v roce 1980 vznikla menší a radikálnější, nicméně významná organizace Islámský džihád.

Hamás, v němž se po jeho vzniku palestinské Muslimské bratrstvo v podstatě rozpustilo, převzal od tohoto hnutí ústřední ideologické cíle – osvobození veškerého území historické Palestiny od „sionistické okupace“ a ustavení islámského státu na tomto území. Ideologické zásady Hamásu byly formulovány v jeho ustavující Chartě z roku 1988, jež představuje velmi radikální text, jenž bez ohledu na pozdější politický vývoj dodnes slouží jako pádný argument zastáncům názoru, že Hamás je svojí esencí fanatickou skupinou, s níž není možná jakákoliv dohoda. Faktem je, že Charta Hamásu představuje fundamentalistický dokument, který nebere sebemenší ohledy na reálnou situaci a reálné možnosti. Konflikt s Izraelem je v ní prezentován ve výsostně náboženských termínech a je zdůrazňována jeho takřka výhradně náboženská povaha. Sekulární palestinský nacionalismus je vnímán jako nepřijatelný, neboť upozaďuje islámský rozměr palestinské otázky. Ultimátním cílem Státu Izrael coby výspy západního imperialismu je dle Charty zničení islámu, na konflikt proto nelze nahlížet v teritoriálně nacionalistické, nýbrž v civilizačně náboženské rovině. Jde v něm o přežití islámu jako takového, nikoliv pouze o Palestince, jakkoliv Palestina má v rámci islámského světa coby místo působení řady Božích proroků a také místo, z nějž podnikl prorok Muhammad svoji „nebeskou cestu“ (miʽrádž), speciální postavení. Historické hledisko a mezinárodní právo dle Charty hrají v nároku muslimů na Palestinu až druhořadou roli, muslimové mají primárně na Svatou zemi právo dané Bohem a náboženstvím. Hamás v Chartě nijak nerozlišuje mezi židy, sionisty a Izraelci, jeho nepřátelé jsou židé jako takoví vyznačující se údajně nacistickými praktikami (paralela mezi židy a nacisty se v Chartě objevuje vícekrát). To zahrnuje mimo jiné víru v celosvětové židovské spiknutí, jež se má odehrávat v duchu (prý autentických) Protokolů siónských mudrců. Džihád – nyní již především ve své ozbrojené podobě – je potom zcela ústředním konceptem, jehož opomíjení je zradou muslimů vůči islámu.

Příklon k teritoriálnímu palestinskému nacionalismu

Přestože se Hamás ve své ustavující Chartě definoval jako ryze islamistické hnutí, v jeho praktické politice však okamžitě převážil příklon k teritoriálnímu nacionalismu na úkor panislamistických tendencí. Své aktivity omezil Hamás výhradně na konkrétní geografické hranice s vědomím, že snahy o ustavení nadnárodní islámské politické komunity jsou zcela nerealistické. Ozbrojené akce Hamásu vždy směřovaly výhradně proti izraelským – vojenským i civilním – cílům, nikdy kupříkladu proti cílům západním. Veškerá spolupráce se zahraničními aktéry ze strany Hamásu byla udržována s ohledem na zájmy Palestinců a zájmy hnutí. Vůdčími postavami byli lidé bytostně spjatí s každodenní realitou na okupovaných územích, tudíž relativní pragmatici (vcelku výmluvné a zároveň přirozené je, že mnohem větší sklony k radikalismu a nekompromisnosti projevuje exilové vedení hnutí sídlící v katarské metropoli Dauha). S fanatickými snahami o budování transnacionální utopie na území Islámského státu tak politiku Hamásu ve vztahu k Palestině ani realitu v jím ovládaném Pásmu Gazy nelze srovnávat (pro názornost stačí poukázat na odlišnosti v postavení žen či křesťanů pod vládou Hamásu a pod vládou Islámského státu). Ostatně není od věci poukázat na skutečnost, že s nepočetnými skupinkami, které se sporadicky snažily v Gaze vyvíjet aktivity v duchu transnacionálního džihádismu, se Hamás velmi rychle a nekompromisně vypořádal.

Není na tomto místě prostor rozebírat do detailu vývoj Hamásu v průběhu posledního čtvrtstoletí od chvíle, kdy se v roce 1994 postavil do čela odporu proti mírovým dohodám, jež v norském Oslu uzavřelo s Izraelem Arafátovo vedení, přes rok 2006, kdy Hamás učinil osudové rozhodnutí účastnit se demokratických voleb, v nichž zvítězil, aby o rok později mezi ním a Fatahem (podporovaným Izraelem a Západem) vypukl bratrovražedný konflikt, až po vývoj posledních jedenácti let, kdy Hamás vládne mezinárodně ostrakizované Gaze pod izraelsko-egyptskou blokádou a prošel třemi velkými ničivými konflikty s Izraelem (2008 – 2009, 2012, 2014) a řadou menších střetů. To vše – jakož i ztráta podpory Sýrie a Íránu v důsledku postoje Hamásu vůči syrskému konfliktu či politický vývoj v Egyptě – přispělo k postupné ideologické proměně hnutí od nekompromisnosti směrem k větší míře pragmatismu a také od islamismu směrem k nacionalismu. Výrazem této proměny se stal nový programový materiál nazvaný Dokument o obecných principech a politice (Wathíqat al-mabádi wa as-sijását al-ámma), který Hamás zveřejnil loni v květnu a jenž de facto nahradil „vyhaslý“ text Charty představující pro hnutí zbytečnou ideologickou přítěž.

Dokument, jenž představuje výsledek dlouhé diskuze a kompromisu mezi jednotlivými křídly Hamásu (a proto jej nelze jednoduše shodit ze stolu, resp. hodit do koše, jak ve videu učinil premiér Netanjahu, řka, že se jedná ze strany teroristů o pouhý zastírací manévr), obsahuje řadu poměrně překvapivých pasáží, které by od radikálně islamistického hnutí asi jen málokdo čekal. V tomto příspěvku jde především o pasáže svědčící o „nacionalizaci“ Hamásu. Ta se projevuje už tím, že Dokument neobsahuje žádné citace z Koránu (jichž je Charta naopak plná) a i náboženská rétorika jako taková je omezena na nezbytné minimum. Islám sice nadále určuje principy, cíle a prostředky hnutí, místo Koránu je však v Dokumentu referenčním rámcem mezinárodní právo a obecná humanita. O islámu se hovoří jako o náboženství, jež klade důraz na mír a toleranci. Namísto potřeby ustavit islámský stát se v Dokumentu hovoří o demokracii, pluralismu, národním partnerství a dialogu. Zcela klíčové je potom jednoznačné rozlišení mezi judaismem a sionismem a židy a sionisty. Dřívější tvrzení o odvěkém nepřátelství muslimů a židů mizí, Hamás již nebojuje s židy, protože jsou židé, ale bojuje se sionisty, protože okupují Palestinu (naopak těmi, kdo judaismus ztotožňují se sionismem, jsou dle Dokumentu sami sionisté). Zatímco Charta je plná odkazů k povinnosti muslimů vést ozbrojený džihád, nový programový dokument hovoří o legitimním právu národů na odpor proti okupaci. Jakkoliv Hamás i nadále trvá na nezcizitelném právu Palestinců na celou historickou Palestinu, implicitně naznačuje připravenost „spokojit se“ s nezávislým státem v hranicích z roku 1967 s východním Jeruzalémem coby hlavním městem.

Proměna Hamásu v islámsko-nacionalistické hnutí

Pozoruhodný v porovnání s Chartou je i vzájemný poměr palestinského, arabského a muslimského prvku v Dokumentu. Zatímco se Charta primárně obracela k celosvětové muslimské komunitě, nový dokument hovoří především k Palestincům na pozadí jejich každodenní reality. Tento trend však není ničím novým. Studie analyzující veřejná prohlášení Hamásu (v arabštině) v letech 2005 – 2012 prokázala, že došlo k zásadnímu posunu v komunikaci hnutí, jehož je nový dokument v podstatě vyjádřením: místo židů (jahúd) Hamás hovoří spíše o sionistech (sahjúníjún), místo džihádu o odporu (muqáwama) a místo muslimské komunity (umma) hovoří stále více o palestinském lidu (šaʽb). Dokument sice nadále zdůrazňuje zásadní místo Palestiny v srdcích Arabů a muslimů a uznává jejich zodpovědnost za její osvobození, zároveň jasně odmítá jakékoliv snahy zasahovat zvenčí do palestinských záležitostí a řídit je. Palestina je sice nedílnou součástí arabského a islámského světa, klíčový důraz však náleží palestinské zemi a palestinskému lidu. Hamás již neodkazuje k tomu, že je součástí mezinárodního Muslimského bratrstva, naopak připisuje klíčovou úlohu Organizaci pro osvobození Palestiny coby „národnímu rámci“ (itár wataní) pro všechny Palestince, jehož součástí by se výhledově měl Hamás stát (v Chartě bylo připojení Hamásu k OOP podmiňováno tím, že Organizace „přijme islám jako životní styl“).

Je tedy zřejmé, že Hamás v uplynulých letech prošel významnou ideologickou proměnou, v souvislosti s níž by bylo nejspíše adekvátní jej začít označovat coby islámsko-nacionalistické hnutí, namísto hnutí islamistického (jakkoliv pojem islamismus samozřejmě umožňuje poměrně extenzivní výklad). Přirozeně nelze předjímat vývoj a dlouhodobý praktický dopad ideologické proměny Hamásu na realitu izraelsko-palestinského konfliktu, nejen proto, že Hamás je pouze jedním z aktérů (a to zdaleka ne tím nejdůležitějším), na jejichž postoji případné budoucí řešení „problému století“ (qadíjat al-qarn) závisí. Zdá se nicméně, že dnes má Hamás mnohem blíže k uzavření jisté formy dlouhodobého příměří se „sionistickým nepřítelem“ (al-adú as-sahjúní), než k usmíření se svými „bratry“ z Fatahu, zřetelnému ideologickému sblížení obou hlavních palestinských formací navzdory.

Tento článek publikujeme ve spolupráci s webem Rebuildsyria.cz, který se věnuje Sýrii a Blízkému východu.

Ilustrační obrázek: Autor – Graffiti: unknown author, Photo: Soman – Own work, CC BY-SA 2.5, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=770737

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.