Ahváz a Basra – spojené nádoby?

Ondřej Krátký píše o tom, jak spolu nejspíš souvisí poslední atentát v íránském Ahvázu a nedávné nepokoje v irácké Basře.

Jen co (mediálně) utichly nepokoje v irácké Basře, došlo k atentátu na vojenský průvod v „sousedním“ íránském Ahvázu. V obou případech jde o strategické, zároveň citlivé oblasti – Basra je iráckou provincií s přístupem k moři a významnými nalezišti ropy a maximální vliv se v ní snaží získat šíité loajální Íránu (revolučnímu kléru, Revolučním gardám, chomejníovské vizi šíismu atp.); naproti tomu provincie Chúzestán, jejíž je Ahváz hlavním městem, je jihozápadní převážně arabojazyčnou sunnitskou částí jinak dominantně šíitského a právě chomejníovskou „doktrínu“ sledujícího Íránu.

V obou místech oddělených státní hranicí tak – velmi zjednodušeně řečeno – sunnitským Arabům vládnou šíitské síly ve své většině věrné Teheránu. Věc má však další nuance, jejichž zapojení do „hry“ dodává jejímu průběhu některé elementy nepředvídatelnosti:

a) částečně v Ahvázu, zejména ale v Basře hraje roli špatná situace ekonomiky, která se projevuje především v oblasti služeb – nefungují dodávky elektřiny, vody, dlouhodobě se horší úroveň života, akutně dochází k nárůstu onemocnění. To způsobuje, že proti těm, kdo jsou považováni za uzurpátory moci (= tj. Teheránu loajální síly, ať již Hašd Ša´bí či Revoluční gardy a jim naklonění politici, podnikatelé apod.), se postupně, ale vytrvale může začít šikovat „lid“ stále víc bez ohledu na konfesní dělení. Již teď reálně dochází k tomu, že vedle protestujícího sunnity (u kterého by se to dle obvyklého blízkovýchodního návodu ještě „dalo pochopit“) se objevují i deprivovaní šíité (a to nejen straníci například prezidenta Abádího či Muqtady Sadra, ale i lidé, kteří se do té doby o politiku nezajímali). Výrazně špatná sociální situace tak může mít potenciál sjednotit všechny do jedné fronty „lidového“ odporu, a to bez jakéhokoli ohledu na konfesní příslušnost.

b) v Iráku je po volbách, které dopadly rozporuplně a byly následovány zmatkem kolem sčítání volebních hlasů, navíc stále nedošlo k větší dohodě ohledně koalice, která by přesvědčivě zaštítila tvorbu vlády; do toho je tu čerstvě (původně avizovaná, následně zdánlivě promlčená či zrušená, nyní ale zřejmě opět „obnovená“) poměrně překvapivá koalice (prochomejníovského) Hádí Ámirího a (pro“lidového“) Muqtady Sadra. Většina Iráku, která je na tom „jakž takž dobře“, takovou konstelaci zatím byla schopna přejít – ovšem již tak rozdrážděný a neklidný jih v čele s Basrou daná aliance jen ještě víc popudila. Ne bez důvodu došlo k prvním náznakům lidových nepokojů (které tedy v podstatě neustaly dodnes, přičemž momentálně jen „doutnají“ přihlušeny preventivními kroky státu) datumově právě kolem prvního vyhlášení výše uvedeného spojenectví. Lid, který už tak cítil, že proteheránské síly se ve strategicky důležité Basře dlouhodobě snaží získat co největší vliv, jednak vnímal Ámirího nástup jako implicitní potvrzení zvýšeného vlivu Íránu v Iráku, jednak byl zmaten tím, že Muqtadá Sadr, který se celé předvolební období prezentoval jako patron lidu, irácký patriot a nepřítel jakéhokoli zahraničního vlivu ve své domovině, se náhle spojil právě s tímto proíránským hráčem.

c) geopolitická pozice a zahraničněpolitická strategie Íránu vůči Iráku je do značné míry diktována i posledními (ne)úspěchy íránské zahraniční politiky v regionu, zejména stran posilování vlivu Teheránu ve směru ke Středomoří (Sýrie, Libanon, Izrael). Aktuálně tak byl v Iráku zřejmě uplatněn přístup „dva kroky vpřed, jeden vzad“, resp. hlavně jeho druhá část. Íránskou optikou tedy zhruba v tomto smyslu: „Pokud jsme se v Sýrii rozjeli tak, že to začalo být očividné, přehnané, bez další návazné strategie a navíc si to vyžádalo nejprve izraelskou, a následně dokonce (zřejmě) i ruskou (byť nepřímou) protiakci (právě v koordinaci Moskvy s Tel Avivem), musíme si primárně ochránit jakési naše „defaultní“ zázemí – které musí vydržet, i kdyby cokoli jiného padlo.“ Zhruba tak lze íránské myšlení po dramatickém nástupu do Sýrie (a neméně dramatické izraelské protiakci) chápat; je přitom nasnadě, že daným zázemí, resp. „předpolím“ pro jakýkoli další postup je samozřejmě právě Irák. A je mimo veškeré pochyby, že oč pochybnější byl íránský pokus etablovat se v Sýrii logisticky (armádní technikou a zázemím na její dovoz a/či výrobu), o to přesvědčivější byla síla, s jakou Teherán ve svůj prospěch „srovnal“ irácký povolební guláš. Samozřejmě i to, že o to rozmrzelejší pak logicky je i reakce ze strany všech, kdo z takového vývoje nejsou veselí.

d) veselí nejsou kromě prostých Basřanů (jakéhokoli vyznání) a straníků relativně neutrálního (tedy spíš prozápadního / proamerického) premiéra Abádího (který v irácké politice v zásadě definitivně skončil) ani straníci a/či mocenští či ekonomičtí klienti hlavních sponzorů sunnitské „věci“, tedy na jedné straně klienti „etablovaných“ států typu Saúdská Arábie a dalších zálivových sousedů obou popisovaných provincií (tj. irácké Basry i íránského Chúzestánu), tak sunnitských entit či států definovaných spíš volněji (či svévolněji) – a to včetně státu Islámského. Není tedy s podivem, že právě tyto entity na dynamiku v s nimi potenciálně sympatizujících komunitách žijících v příslušných částech Iráku i Íránu mohou reagovat; stejně tak není s podivem, že právě státy Zálivu v čele se Saúdskou Arábií v daných souvislostech (zejména Írán) z vměšování se jak do iráckých, tak do íránských věci nejčastěji viní. Objektivně přitom nelze popřít, že sunnitskému extremismu či nějaké formě konfesně a/či etnicky zabarveného separatismu nakloněná hnutí ať již v Basře nebo v Ahvázu existují – kromě již uvedeného Islámského státu či jeho pohrobků nebo odnoží lze co do Ahvázu jmenovat zejméně hnutí Ahvázského národního odporu (Moghávamat-e mellí-je Ahváz), případně v Basře se údajně vyskytující tzv. Jižní wilájat Islámského státu (případně dokonce extremistická šíitská hnutí Jamaní a Sarchí. Ty jsou sice ideologicky zcela nekompatibilní s – jinak také šíitskými – „chomejníovci“, na straně druhé není ovšem údajně nevyloučena možnost jejich aliance s extremistickou sunnou či dokonce syntéza obou těchto zdánlivě protikladných větví, jejímž výstupem bude do jisté míry konfesně „abstrahovaný“, ale o to fundamentalističtější a především extremističtější islamistický mix). O alespoň nějaké formě podpory veškerých těchto odstředivých sil sponzory z monarchií Zálivu tak nemůže být pochyb – v tom je téměř s jistotou možné dát Teheránu zapravdu; na druhé straně se ale lze úspěšně ptát, volí-li vždy teheránské klerikálně-revoluční vedení tu nejlepší a nejempatičtější cestu jak „místní“ získat na svou stranu – nebo zda jde přinejmenším v některých případech chomejníovskému odkazu loajálním milicím hlavně o upevnění moci, vlivu a přístupu ke zdrojům, a to i za cenu fatálního znepřátelení si místních.

V tomto světle je tedy dost možná legitimní vnímat jak události v Basře, tak nově v Ahvázu jako propojené – a to nejen časovou sousledností, ale i logikou věci a dění jako takového. Ani to ale nic nemění na skutečnosti, že hlavním rámujícím fenoménem stále zůstává na jedné straně a) íránská potřeba konsolidace své pozice aspoň v tom nejjistějším minimálním (zahraničním) území (tj. Iráku), stejně jako (jí protichůdná) b) přirozená reakce všech, kdo mu tuto konsolidaci nepřejí či se jí případně obávají coby obnovené posílené základy pro opětovný (a nyní již sofistikovanější) postup západo-jižním směrem.

Tento článek publikujeme v rámci spolupráce s webem Rebuildsyria.cz, který se zaměřuje na Sýrii a na Blízký východ.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.