Debata o rozpočtu aneb Účetní pohled vládne

Ilona Švihlíková vysvětluje, proč je státní rozpočet makroekonomická kategorie, a ne soubor účetních položek „má dáti-dal“.

Debata o rozpočtu se jako obvykle změnila v debatu o saldu rozpočtu. Kritiky dráždí zejména naplánovaný deficit ve výši 40 mld. Člověk se skutečně diví, kde se najednou vzalo tolik znalců Keynese a jeho teze, že v „dobrých časech“ má stát dosahovat přebytkových rozpočtů, zatímco ve zlých pak nutně bude provozovat deficity, přičemž v nějaké střednědobém horizontu tak bude hospodaření státu vyrovnané. Pozoruhodné je, že tito „znalci“ Keynese s radostí navrhovali masivní škrty v době krize. Aby se pak hrozně divili následkům v podobě recese, vysoké nezaměstnanosti a klesající spotřeby. Obzvláště pikantní je, když dají veřejnoprávní média průchod své afinitě ke Kalouskovi, který důrazně rozpočet kritizuje, aniž by jaksi dodali, že tento člověk stupidní škrtací politikou způsobil zcela zbytečnou recesi v letech 2012-2013 a že právě na jeho triko jde minimálně třetina našeho státního dluhu.

Problém je v tom, že jak tito „odborníci“, tak valná část médií absolutně nerozumí makroekonomii. Rozpočet je – to je to věčné kalouskovo dědictví – nahlížen okem primitivního účetnictví, má dáti – dal. To, že rozpočet je makroekonomická kategorie, nutně mající dopady na celou ekonomiku (a nejen na jeden rok), je zcela ignorováno. Co mě velice dráždí je opakované srovnání s rozpočtem rodiny, které tak ráda používá pravice. Takže dramaticky zaznívá, jak by asi takoví Vomáčkovi mohli pořád žít na dluh…jenže, když Vomáčkovi změní svůj rozpočet, tak se v celé ekonomice nic nestane. Když to udělá stát, stane se z pozice jeho síly zatraceně mnoho. (nemluvě o tom, že nelze srovnávat dluh suveréna a dluh Vomáčkovic rodiny).

Elementární znalost makroekonomie nám říká, že škrty ještě nikdo nezbohatl, naopak jestli chce někdo opravdu utnout současný růst, pak škrtání je přesně tou cestou, která k tomu povede. Deficit rozpočtu pak není nic jiného než dodatečná poptávka. Jistě může být rozumná, nebo nerozumná, ale účetní pohled nám to skutečně neřekne. Je důležité vědět, jak bude tento dodatečný výdaj v ekonomice působit i z pozice nějakých dlouhodobějších trendů a nikoliv jen jednoho roku. Specifická situace nastává, když je potřeba napravit dlouhodobé zanedbávání určité oblasti. Podnikatelé například brojí proti zvyšování minimální mzdy, které se v posledních letech odehrává. Jenže vadilo jim, že za pravicových vlád minimální mzda sedm let nerostla? A že vůbec neplnila svou funkci? Představa, že dluh je jen to, co je na papíře je zcestná. Co ušetřím tím, když odložím opravu infrastruktury, když zabrzdím růst důchodů, když přestanu stavět byty? Dluh – ten reálný trvá, a problém se nejspíš bude v čase dále zhoršovat. A pak může přijít nová vláda, s jiným přístupem, a všechny tyto dluhy, tato kumulovaná zanedbání na ní vyskočí jako ten pověstný kostlivec ze skříně.

Deficit i dluh státu se navíc málokdy posuzuje v absolutní výši, většinou se i pro mezinárodní srovnání používá poměr k HDP. Ergo, proškrtat se směrem k nule je ve většině případů zcela kontraproduktivní, protože poměr dluh/HDP může být (a také u nás tomu tak je) příznivě dominován rostoucím HDP, které vede k tomu, že tento klíčový zlomek prostě klesá. Stačí se podívat na Řecko (ale jinak, než navrhuje pravice) – škrtací politika vedla k tomu, že země ztratila čtvrtinu svého HDP a – to je div – poměr dluhu k HDP nejenže neklesl, ale naopak.

Spíš mi vadí, že stát dlouhodobě není schopen odhadnout daňové inkaso a že plánovaný deficit se často změní v neplánovaný přebytek (zase – účetně to vypadá dobře, ale znamená to, že z hlediska plánování je někde docela velká chyba. Velmi nedobré to je, když přebytek jaksi „nastane“ tím, že stát není schopen realizovat investiční výdaje, které si sám naplánoval). To už ani nemluvím o tom to, že se nevede debata o struktuře daní u nás, které nejvíce zatěžují zaměstnance a přes DPH ty nejchudší. (DPH je degresivní daň).

Stejně tak platí, že všem těm, kteří omdlévají z deficitu 40 mld. vůbec nevadí, že z české ekonomiky každoročně odplouvají stovky miliard na odlivech zisků (a s vnitrofiremními cenami se klidně můžeme dostat na půl bilionu). To očividně za komentář nestojí. A na rozdíl od deficitu rozpočtu, který představuje další část agregátní poptávky (často se může i pěkně multiplikovat a mít dobrý dopad i na dlouhodobý růst), jsou tyto odlivy čisté ztráty. Peníze plují jinam a v ČR prostě chybí.

Rozbor deficitu jednoho roku ukazuje na to, do jaké míry v ČR převládá zjednodušený účetní pohled. Je potřeba ale sledovat dlouhodobé trendy. Pro českou ekonomiku vidím dva základní dlouhodobé úkoly, ke kterým rozpočet státu jako základní makroekonomický nástroj státu může (nebo taky nemusí) pomoci.

První je mnou často omílané téma nutnosti změny modelu ekonomiky ČR. V této souvislosti jsem dosti skeptická, protože stát prozatím není schopen se ani zbavit deformujících prvků, natož pak zavádět model nový. Těmi deformacemi myslím například superhrubou mzdu (světový unikát, skutečně) či investiční pobídky, kterými podporuje bohaté zahraniční firmy, místo abychom pomohly nakopnout domácí struktury.

Druhé klíčové téma je dle mého názoru odolnost ekonomiky. Je patrné, že v globální ekonomice se kumulují velká rizika. Ta jsou dána jednak technologickými změnami, jejichž šíře a dopady jsou vrcholně nejisté, a dále geopolitickými faktory (USA jako odcházející hegemon), které se nyní intenzivněji projevují v ekonomice. Odolnost ekonomiky vůči krizím je proto podle mého názoru klíčová otázka. Struktura české ekonomiky není z tohoto hlediska příznivá. Přílišná koncentrace na zahraniční firmy (a reálný kapitál má domov, ne že ne!), na velké firmy a na několik odvětví, což se projevuje na produkci i na exportu, vytváří velice nebezpečnou směs. Záchranný efekt malých a středních firem, obzvláště těch, které disponují participačními prvky (tj. družstva například, jak ukazuje celá řada studií, viz zde, zdezde, je u nás dosti slabý a nerozvinutý.

Do těchto oblastí je potřeba napřít národohospodářské úsilí, a ne se obsesivně zaobírat deficitem rozpočtu.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.