Levice a islám

Jan Zmatlík píše o dnešních vztazích mezi levicí a islámem a o tom, proč to není kritika islámu, co je vodou na mlýn pravice.

V aktuálních debatách o islámu, jež se v souvislosti s migrační tsunami znovu naplno rozhořely, se převážně snoubí rozhořčení se zjednodušováním. Nejvděčnější pro působení na publikum, resp. potenciální elektorát, je téma násilné kriminality. Ozvěnou jsou pak podobně povrchní reakce na straně liberálů a (pseudo)levice. Pro ty první Evropou obchází strašidlo islamizace, druzí se zase rádi ohánějí nebezpečím „islamofobie“.

Poněkud důkladněji k tématu přistupují dvě knihy, které vyšly prakticky současně, a jejichž autoři se zabývají problémem vzdělání. Obě – příznačně pro výše načrtnutou pokleslou duchovní atmosféru v Evropě – vyvolaly rozčilené a pohoršené reakce ještě dříve, než se vůbec objevily na knihkupeckých pultech. V obou se pojednává o školství a o poměru (zejména islámských) přistěhovalců ke vzdělání.[1] Autoři nejsou zdaleka první, kdo si všímají toho, že vzdělání pro migranty ― mírně řečeno ― není prioritou, a že to má pro ně i pro hostitelskou společnost fatální důsledky. [2]

Německý ekonom Thilo Sarrazin analyzuje sociální a demografické aspekty v knize „Nepřátelské převzetí. Jak islám brání pokroku a ohrožuje společnost“. (Kapitoly: 1) Náboženství islámu, 2) Svět islámských států od Arábie po Indonésii, 3) Problémové zóny islámských společností, 4) Muslimové ve společnostech Západu, a 5) Co se musí dělat. Příloha: Demografické a ekonomické údaje).

Rakouská středoškolská učitelka Susanne Wiesinger líčí pod titulem „Kulturní boj ve školní třídě. Jak islám mění školy. Zpráva učitelky“ na základě bezprostřední osobní zkušenosti konkrétní podobu problémů, s nimiž se školství potýká.

Není náhodou, že oba autoři patří k oné vymírající menšině v sociální demokracii, která nepodlehla pokušení doktríny (neo)liberalismu (Tony Blair, Gerhard Schröder), tedy ― chceme-li ― ke skutečné levici.

Výslovně se vztahu levice k islámu věnuje kniha třetí, nejnovější (vychází 21. září), jejímž autorem je německý sociolog a filmař Samuel SchirmbeckNebezpečná tolerance. O fatálním zacházení levice s islámem„. Ukázku z ní přinesl rakouský deník Der Standard. [3]

V Německu podle autora dochází k „monstróznímu“ setkání dvou mentalit ovládaných pocitem viny. Dnešní levici ovládá pocit viny pocházející z „pekla německé minulosti“; islámský pocit viny je diktován „všemohoucím nebem“. U levice to ústí v prakticky neomezenou iracionální toleranci (výjimkou je pouze pravice, tj. „peklo“), u islámu to naopak vede k maximální iracionální intoleranci. Levice přitom svým přístupem fakticky pomáhá urovnávat cestu „dobrovolnému“ islámskému fundamentalismu a vytváření paralelních islámských pospolitostí.

Obojí se vyznačuje militantní a misionářskou povahou: „Levice“ považuje kritiku náboženství za „rasismus“ a ignoruje skutečnost, že islám jakožto státní náboženství, resp. státní moc ovládá velkou část světa a že k tomu navíc přispívají mezinárodně propojené teroristické organizace stejně jako „umírněné“ a „tolerantní“ občanské organizace, pro něž se západní princip svobody náboženství stal pouhým nástrojem potlačení právě této svobody, kterou islám na svém území nestrpí. „Levice“ ovšem takové vidění odmítá pomocí jednoduchého triku: popíráním souvislosti islamismu s islámem.

Schirmbeck píše: „Nikdy jsem neměl nic proti islámu do chvíle, kdy jsem si náhle uvědomil, že islám má něco proti mně a proti mým islámským přátelům. Nemám s dnešním islámem o nic větší potíže než s jakýmkoli reakcionářským Němcem, Francouzem nebo Číňanem. … Těm však mohu jít z cesty.“

Tzv. „levici“ autor rozhodně odmítá a říká, že je nutné, aby tu opět byla skutečná levice, která chápe, že „ohroženou minoritou není islám, ale osvícenství“. Sem zahrnuje i osvícenství islámské. Cituje v té souvislosti alžírský (muslimský!) deník „El Watan“, [4] který po vražedném útoku na redakci Charlie Hebdo napsal: „Tradiční náboženský diskurs ospravedlňuje násilí. Potřebujeme hodně odvahy, abychom přiznali, že to je realita. Musíme napadat ty náboženské texty a jejich archaické výklady, které stále ještě produkují a ospravedlňují terorismus““

Autor soudí, že to není (jak tvrdí levice) kritika islámu, co žene vodu na mlýn pravice, ale právě sama tato tzv. levice tím, že opustila tradiční levicové principy, totiž kritiku dogmatismu, fanatismu, ponižování žen, společenské zaostalosti a dělení lidí na „věřící“ a „nevěřící“.

Vysvětlivky a odkazy:

[1] Tady je ovšem vhodné položit si i otázku, jakou roli dnes hraje vzdělání ve „většinové“ (autochtonní) populaci? Jde skutečně výhradně o problém „nepřizpůsobivých“ migrantů? Ekonomický a politický sestup středních vrstev (Jan Keller) je evidentně provázen pokračujícím úpadkem školství založeného na osvícenské tradici. S tím pak souvisí i oslabení principů tolerance, vzájemného respektu a sociální solidarity.

[2] Pozornost vzbudily např. publikace bývalého sociálnědemokratického starosty berlínské městské části Neu-Köln, Heinze Buschkowskyho.

[3] https://derstandard.at/2000087380082/Der-fatale-Umgang-der-Linken-mit-dem-Islam

[4] Samuel Schirmbeck v roce 1991 založil redakci televize ARD „Severní Afrika“.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.