Masarykova Česká otázka a její současné popření (2.část)

Ivo Šebestík pokračuje ve svém zamyšlení nad Českou otázkou TGM v dnešním i historickém kontextu.

První díl článku Ivo Šebestíka si můžete přečíst zde.

Po listopadu 1989 nebyla „česká otázka“ ve vztahu k budoucnosti národa nastolena

Je příznačné – a při četbě knihy označené jako Podiven – snáze pochopíme příčiny, že po listopadu 1989 neučinil nikdo seriózní pokus navázat na Masarykovu českou otázku a nepokusil se o nové definování českého národa a státu ve změněných podmínkách světa, který vysoko nad národy staví jejich kapitál a vliv ve světovém mocenském, hospodářském a finančním prostoru.

Manévrovací prostor malých národů bez kapitálu a reprezentací tam, kde se opravdu rozhoduje, se nesmírně zúžil. Lidé, kteří se ujali řízení Československa a později České republiky (na Slovensku pochopitelně obdobně), se spokojili s akcentem na velký materiální rozdíl mezi státem za reálného socialismu (říkají za totality) a státem, který provedl konverzi od sovětské nadvlády k nadvládě nadnárodních korporací.

Materiální rozdíly a rozdíly v možnostech osobního uplatnění (podnikání, kariéra, cestování, možnosti získávat majetek, svobodně se bavit a stejně svobodně říkat si každý, co chce) jsou nepopiratelné. Vpád kybernetiky do každodenního života lidí, změny v charakteru vzdělání (od širšího kulturně historického přehledu k souboru dovedností uplatnitelných na trhu práce), přesun od tradiční kultury ke komerční zábavě a jiné tuto změnu doplňují a ovlivňují, byť bezprostředně s politickou a hospodářskou konverzí (říká se jí sametová revoluce) nesouvisejí.

Je otázka, zda si vůdcové nové české reality (hazardéři s privatizací nebo vědomí „navraceči země“ pod správu Německa) uvědomovali plně, že čas české nezávislosti může za jistých okolností definitivně vypršet teprve v naší době, a tudíž se definováním „české otázky“ už nezabývali coby věcí nadbytečnou ba zbytečnou? Nebo jim bylo naprosto jasné – a sami si to přáli – aby se český národ pokorně vrátil tam, odkud celé své dějiny prchal. Tedy do německého prostoru. Samozřejmě v novém moderním provedení, jaké se už obejde bez historických archaismů, jako jsou násilí, ponižování a odnárodňování. Vždyť dnes jde už jenom a jedině o peníze! Celá naše existence se stala otázkou peněz. Právo, pravda, spravedlnost, čest, hrdost, to vše je „národním“ haraburdím minulosti. Pravdu má ten, kdo má peníze. Doba si žádá výkony, efektivitu, flexibilitu, „skills“, certifikáty, peníze, zisk, ostré lokty, ale připitomělý úsměv na rtech. To vše se přece může realizovat i mimo úzce národní rámec, a třeba i bez něj, když přijde na věc. Hlavně vzhůru do budoucnosti plné nových lákadel, příležitostí a technologií!

Mladá generace je, zdá se, s tímto vývojem srozuměna. Je to vlastně první generace v dějinách lidstva, která se ve světě vyzná mnohem lépe než generace starší, a tudíž se obejde bez jejích druhohorních rad a vzorů. Ostatně, o starší fáze české státnosti a dějiny se – v duchu současného školství – ani nestará. Co tedy vlastně vytýkat „otcům zakladatelům“ nové ryze již formální české státnosti, když vlastně jen postupovali v rámci siločar nové doby, která malým národům a malým státům bez kapitálu a rozhodujících osobností na rozhodujících místech nepřeje? Co mají Češi vlastně chránit? Copak k vyjádření národní hrdosti nestačí heslo: „Kdo neskáče, není Čech?“ Češi mohou snad skákat i bez úplné státní suverenity své malé země, ze které korporace každým rokem vyvážejí přibližně trojnásobek toho, co do ní vkládá EU na dotacích. Ostatně, Češi dost často skákali podle cizí píšťalky, tak jakápak změna?

Korekce v přístupu k národní historii

Je to jednoduché: Jde o souhlas s takovýmto vývojem a vědomou snahu deformovat národní dějiny takovým způsobem, který pokácí všechny opěrné pilíře, o které se česká státnost opírala a díky kterým bylo možno v Češích pěstovat národní hrdost. Zesměšnit je, relativizovat a naopak postavit do popředí a oslavit ty dějinné okamžiky, ve kterých byly české a moravské dějiny strhávány do německého (říšského) a katolického univerza. Cíl je zřejmý a metoda velice snadná. Stačilo vzít německou optiku posuzování českých dějin.

Karel IV., ač římský císař, není německou historiografií oblíben, neboť činil z Čech a Moravy jádro říše a navíc usiloval – na úkor německých zemí – o územní rozšíření Království českého. Raději o něm tedy více mlčme. [1] Jan Hus je římskou církví stále vnímán jako kacíř. Husitské hnutí [2], které s sebou přineslo spoustu násilností a jistě mělo i ten efekt, že české země byly jako kacířské vyloučeny z rámce říšského a církevního univerza a vyhnula se jim i renesance, redukujme jen na ona násilná negativa.  Jako obdivuhodné vzepětí českého národa, pokus o nápravu poměrů a nebývalý pokrok ve vojenství je již neberme. Nečerpejme z husitství národní sílu, neboť bylo násilné. Ponechme však Francouzům, aby čerpali národní hrdost z jakobínské revoluce, jež byla rovněž násilná. Ponechme Britům, aby rostli spolu s výdobytky svých koloniálních výbojů, jež byly – nebo snad ne? – plné násilí a zotročování. A tak podobně. Co je dovoleno Jovovi… [3]

A můžeme pokračovat dále. V očích Habsburků byla česká válka a celé stavovské povstání započaté v roce 1618 jen „ohavnou rebelií“. Proč nepřijmout i tuto optiku, namísto pozdějších výkladů majících původ už u Palackého? Tedy, že české a moravské stavy v 16. a 17. století prostřednictvím šlechtického povstání de facto připravovaly půdu k revolucím, jaké v téže době propukaly v Nizozemí a v Anglii. Byť v Čechách a na Moravě byla (ve srovnání s Nizozemím) města malá a městský stav nepočetný.

Budiž, buďme kritičtí k vlastní historii a doplňujme mezery ve výkladech. Například v tom smyslu, že české země byly národnostně smíšené a že čeští a moravští stavové mnohdy mluvili více německy než česky (psali ale většinou latinsky). Takže ztotožňovat šlechtickou revoltu proti Habsburkům s národním vzepětím Čechů a Moravanů jednoho, tedy českého jazyka, je nesprávné. Nicméně, šlechta v té době byla lokálně patriotická a smýšlela zemsky. A těmi zeměmi byly Čechy a Morava, od 5. a 6. století slovanská území. A Němci za oněch časů byli Bavory, Durynky, Sasy. Nic takového jako jednotný německý národ neexistovalo. Ostatně šlechta v Bavorsku nebo v Sasku se cítila být Bavory a Sasy, tak jako se šlechta v Čechách a na Moravě ztotožňovala s těmito zeměmi. Příliv šlechty cizího původu, která namnoze střídala domácí rody prchající ze země v časech násilné rekatolizace, započal až po Bílé hoře a následných Obnovených zřízeních zemských [4], které pro obě země vydal habsburský císař.

Ale bořit národní pilíře je třeba ještě hlouběji do historie. Takto se nám nelíbí, že velkomoravský kníže Rostislav pozval hlasatele víry z Východu, tedy z Byzance.  Ovšem je zde ještě otázka Ruska. Existuje vzácná shoda mezi vázáním českých zemí na Německo a odkláněním Čechů od Ruska. V této otázce má „Podiven“ opět jasno. Rusofilství některých Čechů, jak se objevilo v 19. století, bylo umělé, nepřirozené a vzniklo jako účelová reakce na hrozby germanizace. Nikdy nemělo žádnou historickou oporu, neboť Češi prý s Rusy nikdy nepřicházeli do styku.

Z Karla Kramáře, známého rusofila, činí „Podiven“ postavu dnes již (naštěstí) zapomenutou. [5] O rusofilství skladatele Leoše Janáčka [6] a mnoha dalších osobností české a moravské kultury „Podiven“ zřejmě neví. Ruská inspirace se nachází v díle Čelakovského (Ohlasy písní ruských) i Havlíčka-Borovského (Kníže Vladimír). Národní buditelé se učí rusky. Rusky mluví také oba první prezidenti Československa, Masaryk a Beneš. Jsou vůči Rusku kritičtí, ale dobře si uvědomují jeho význam. [7]

Autor rukopisných falz, Václav Hanka, překládá historická díla Rusů a další buditelé díla literární. Tak se do českých zemí dostávají i Puškin a Lermontov. Silné vnímání ruské kultury pokračuje po celé devatenácté století. Je to ostatně Vilém Mrštík, kdo překládá Tolstého Vojnu a mír. Čeští umělci putují do Petrohradu, aby se zde podíleli na tvorbě ruského hudebního programu. Je to například skladatel a brilantní klavírista Jan Ladislav Dusík, o čtyři roky mladší současník Mozartův, nebo Eduard Nápravník, současník skladatelů Mocné hrstky i Petra Iljiče Čajkovského a bratří Rubinsteinů.

„Podiven“ si z česko-ruských vztahů vybírá jen pověstnou cestu Čechů do Moskvy a Petrohradu, jež se uskutečnila v roce 1867, a kterou označuje za bezvýznamnou. Zcela samozřejmě ignoruje kulturní, církevní a vzdělanostní vazby mezi Velkou Moravou a Kyjevskou Rusí, která z Moravy přijímala písmo, vzdělanost a četné další hodnoty pocházející z cyrilometodějské mise.

Budeme se mít dobře, a to jako národní program stačí

Listopad 1989 proběhl zcela bez pokusu o ustavení nějakého národního a státního programu Čechů a Slováků. Vlastně ani v nejmenším ohledu nebylo pokusů o to vůbec definovat prostor, do kterého oba národy vstupovaly. Měl zůstávat idylickým přesně v duchu nepřesných představ o blahobytu, jaké si lidé pěstovali v časech devizových příslibů, které některým z nich jednou za život umožnily dovolenou ve Francii nebo Itálii, během které pochopitelně nemohl nikdo proniknout do hloubky kapitalistických systémů, zejména v časech, kdy ony samy doznávaly výrazné změny díky stále většímu vlivu nadnárodních korporací a s tím souvisejícího oslabování sociálních hledisek.  Strukturální problémy Západu se úzkostlivě tajily. Lidem měl stačit krásný pocit z toho, že skončila nadvláda bolševiků (říkalo se komančů) a začíná život v blahobytu, s plnými obchody na každém rohu. Pojem svobody, který byl takto nastolen (spolu s demokracií) se omezoval výhradně na nové možnosti podnikání a příslib bohatnutí.

Takzvané „demokratické“ politické strany (což byla asi jejich jediná přednost, se kterou mohly vyrazit před voliče) a mediální mainstream neopomínaly ani na okamžik stavět skvělou kapitalistickou (říkalo se tržní) přítomnost na strašáků návratu zpět ke „komunismu“, který samozřejmě nebyl nastolen nikdy nikde, ani v Sovětském svazu. Tyto kampaně vrcholily zejména před volbami, kdy „demokraté“ obtíženi korupčními skandály ukazovali prstem na komunisty, kteří se již mezitím dokonale sžili s novým režimem oceňujíce všechny východy svobodného podnikání i výhodné postavení stranou aktivní české politiky, tedy stranou všech malérů, ostud a nevysvětlitelných skutků.

Autoři kupónové privatizace, ještě s posledním zbytkem socialistického rovnostářství, předhodili lidem vidinu společného bohatnutí prostřednictvím podvodu s kupónovou privatizací. [8] Zatímco se občané zbavovali svých nepoužitelných kupónů ve prospěch nejrůznějších chytráků typu Viktora Koženého, tiše probíhala kolonizace českého státu zahraničním kapitálem, jenž to vzal odborně do ruky poté, co domácí DIKové v oboru podnikání – zcela podle očekávání a podle plánu – selhali na celé čáře.

Mluvilo se ale pochopitelně o investicích, které Západ hodlá u nás – nezištně, s vrozeným západním alruismem, jenž se nejvíce rozvinul v čase Mnichova 1938! – umístit do českých firem a podniků. Ty se ale stávaly firmami a podniky cizími nebo krachovaly spolu s tím, jak česká ekonomika vyklízela své trhy ve prospěch firem západních. Téměř přes noc rostla gigantická obchodní centra, na jejich štítech už byly ovšem názvy cizích firem. Tak jak si to korporace plánovaly, když tak urputně bojovaly s ruským brontosaurem rozloženým svým obřím tělem po tak velkém kusu planety. (Ještě i dnes pokrývá skoro 18 milionů kilometrů čtverečních, jež by se korporacím náramně hodily k hojení cyklických krizí kapitalismu a koloniálnímu vysávání.)

Inu studená válka coby souboj Dobra se Zlem, demokracie s totalitou, svobody s otroctvím. Někde v rámci těchto pojmů se odehrávala veškerá diskuze o „české otázce“ v nových ekonomicko-politických souřadnicích a podmínkách světa, jenž vstoupil do nové a mnohem dynamičtější fáze tvrdého boje o všechno. A na ten boj hleděly z české kotliny oči národa, kterému ti, jež si svědomitě volil do státních funkcí a do Parlamentu, nikdy neřekli celou pravdu. Vlastně ani půl pravdy.  Ovšem, vyslat vojáky do amerických válek s nulovým efektem pro český stát a s destruktivním výsledkem pro světovou bezpečnost neopomněli tito řádně zvolení lidé nikdy.

Česká otázka jen jako integrace do západních struktur a nic víc

Ve světle těchto změn, označovaných za vítané z naší strany a altruistické ze strany Západu, nebylo chuti ani potřeby definovat základní otázky českého státu. Jeho smyslem byla prostě integrace na Západ. Splynutí se západními strukturami. Česká vůle budiž napříště součástí vůle západní, především americké a německé. (Češi, vítejte domů!) Zařadit se a pozorně naslouchat stalo se tedy programem národním a státním, který takto srozumitelně nikdo samozřejmě nedefinoval. Mainstreamová média si dala velmi záležet na tom, aby se otázky národní a státní nestaly nikdy předmětem širší diskuze. Zřejmě i proto se většina deníků a dalších médií stávala rychle majetkem západních mediálních koncernů, nejčastěji – jak také jinak – německých. Až bylo ideově dokonáno, mohla se tiše vrátit zpět do domácích rukou, přesněji do slovenských.

Jenže může národ dlouhodobě existovat jen z toho, že jeho členové mohou svobodně podnikat v prostoru, který jim zbývá, zatímco většina kapitálu celého státu je pod kontrolou nadnárodních (často německých) korporací? Jaký může být asi pocit národa, který ví, že jeho hospodářská a politická realita jsou součástí „širšího plánu“, který s obojím nakládá volně, sobě ku prospěchu a na specificky národní zájmy nehledí? A do kterého není možno zvolit své zástupce, neboť stojí zcela mimo jakékoliv demokratické struktury. Je plánem mocenským a politickým. Jak dlouho může existovat národ, který ví, že jeho političtí představitelé mohou spravovat stát jen v rámci velice omezených pravomocí, tedy tak, aby vycházeli vstříc nadnárodním korporacím a politice států mnohem věších a silnějších, které jednoznačně v celém prostoru dominují?

Není správné nazývat tento stav jako „konec samostatnosti české“? Dost možná tomu tak je, ale teď je důležité, komu tento stav vadí a komu naopak vyhovuje. Zdá se převelice, že jisté části takzvaných českých „elit“ tento vývoj nejenom vyhovuje, ale velice usilovně na něm pracovaly.

Proč? Protože se samy cítí být internacionální a mají pocit, že jsou v „lepších“ kruzích již samy etablovány. Je to tak trochu podobné, jako když Němci, Rusové a Poláci v 18. století mluvili raději francouzsky než svými národními jazyky. Mohli se takto odlišit od „lidu sprostého“ „Elity také soudí, že ti ostatní jsou „sprostí“ a že je velká škoda, že se jim dostalo volebního práva. Podle jejich mínění by lid měl být blahem bez sebe, že může podnikat a má-li ostré lokty a štěstí, že také může – rozumí se, že na úkor svých spoluobčanů, pokud je chytře vezme na hůl (třeba prostřednictvím úvěrového podnikání splývajícího s lichvou) – zbohatnout. Tak co se lid má co ptát na nějaký národní a státní raison d´être? Na to, kam kráčí národ a s ním i celý český stát?

Doba tomuto posuzování výtečně přeje. Dějiny se ve školách učí špatně nebo vůbec, starší literatura se nečte, rodina se rozpadá na osamocené jednotky „u počítače“, vystavené jedovatému záření kybernetického světa, médií, politiky, reklamy, všeobecně pěstované módní blbosti, kulturní povědomí vysychá jako miska vody na Sahaře. Všude vládne kulturní kýč, reklama, veřejný prostor je zahuštěn informacemi bez ladu a skladu. Nikde žádný maják, žádná charismatická osoba se nedomáhá sluchu. Politické prostředí připomíná panoptikum hrůzy nebo Ostrov doktora Moreaua. Vycházejí sice kritické knihy, dokonce velmi zdařilé, ale v malých nákladech a čtou je stejně jenom ti, kteří mají už beztak podobné smýšlení.  Mainstream úzkostlivě dbá na to, aby mu kritické texty nezamořily jeho jasný deformovaný černobílý pohled.

Kam v této chvíli umístit Masarykovu Českou otázku, která vznikla jako přehled národního a státního usilování od počátku národního obrození, tedy od generace Dobrovského, přes Jungmanna, Kollára, Šafaříka, Havlíčka-Borovského, až k němu samotnému? Masaryk připomněl dvě koncepce, které garantovaly existenci autonomního českého státu a svobodného plnoprávného českého národa v zachování Rakouska. Palacký a Havlíček zde smýšleli podobně, nikoliv však shodně. Palackého nezajímal sociální aspekt národní samostatnosti uvnitř monarchie. Havlíček jej vnímal mnohem ostřeji. Ostatně, hlavně za to putoval do Brixenu. Národní horování začalo rakouským úřadům skutečně vadit teprve ve chvíli, kdy se spojilo s českým podnikáním a se sociálními tématy. Ostatně, popravdě řečeno čeští podnikatelé měli úplně stejně nedostatečný smysl pro sociální témata jako jejich rakouští (němečtí) a židovští kolegové.

Podle autorů trojice „Podiven“ leží všechny chyby národního soužití Čechů s Němci na straně české. Byli to prostě pouze Češi, kteří se pořád vymezovali nepřátelsky vůči Němcům, hledali sváry a přitom byli strašně nedospělí ve smyslu národním. Němci tak vlastně působí jako trpěliví rodičové, kterým ale jednou musela trpělivost dojít. Skutečnost byla samozřejmě mnohem složitější. Nikoliv obrácená, ale prostě měla mnoho podob. Vývoj obou národů v Rakousku, také díky událostem vnějším, nakonec směřoval k rozbití Rakouska-Uherska a ke vzniku skupiny malých států.

Tuto „českou odpovědnost“ za vznik problémů pak dovádí „Podiven“ k vrcholu, když v posledních kapitolách popisuje česko-německé národní konflikty v období první republiky československé. Vůbec nepřekvapuje, že největší díl odpovědnosti za rozpad soužití Čechů s Němci přisuzuje I. republice, jmenovitě Edvardu Benešovi [9]. Pouhá korekce zjednodušeného a protiněmeckého pohledu na události před Mnichovem 1938, by samozřejmě vystačila s přiznáním určitého dílu odpovědnosti na české straně. „Podiven“ jde ale dále. Nemůže popřít vliv nacistického Německa na eskalaci konfliktu, ale jeho jádro sporu vidí v českém hegemonistu, který narušoval i česko-slovenské soužití a vedl nakonec Slováky k vyhlášení samostatnosti ve stejnou chvíli, kdy do českých zemí vtrhli Němci. Ani náznak pokusu chápat a vysvětlit další motivy konfliktu, a hlavně jeho dlouhou historickou genezi, v níž vznik Československa vlastně de facto i de iure nutně zamíchal kartami původního postavení obou národů (Čechů a Němců). Z národa v podřízeném postavení se stal národ státní. Karta se obrátila. Čistě psychologicky vzato bylo zapotřebí nejméně dvou tří generací k tomu, aby se vzedmuté vody opět uklidnily. Toto by stihlo všechny národy, nebylo to jen české specifikum dané nezralostí nebo typickým českým velikášstvím, jež se nemá oč opřít.

Dost možná to nebylo nejšťastnější řešení, neboť následující vývoj ukázal, že malé národy se mohou jen těžko prosadit v konkurenci s velkými. Masarykovo a Benešovo Československo se o to pokoušelo a mezinárodní postavení československého státu nebylo skutečně bez významu. Viz Benešova aktivita ve Společnosti národů.

Jenže Rakousko-Uhersko se federalizovat nehodlalo. Představovalo přitom projekt Střední Evropy, který by ve federalistickém nebo konfederalistickém provedení mohl být geniálním řešením soužití států a národů v jednom celku. V jistém smyslu mohl takto předjímat Evropskou unii. Ovšem dokonce ve funkčnějším uspořádání, a to i díky menší rozloze a při rovnoměrnějším rozložení sil. Habsburský dvůr bránil federalizaci národů z obav před možností, že by se Slované spojili proti Rakušanům a Maďarům. A díky tomu, že byli takto početnější, představovali pro oba dominantní národy v monarchii hrozbu. Jenže, jak je vidět z celých dějin slovanských národů, jejich schopnost spojovat své zájmy je poměrně slabá. Nebylo by vůbec jisté, zda by se v rámci federalizovaného Rakouska připojili Slováci k Čechům a Moravanům. Zvláště, když jejich vlastní národní povědomí bylo díky tvrdé maďarizaci a na sklonku 19. století již podlomené. Slovinci a Chorvati pak zůstávali vzdáleni teritoriálně jakékoliv panslovanské integraci uvnitř Rakouska.

+++

Habsburská monarchie se skutečně jeví jako model pro integraci malých národů uprostřed Evropy, kterého je škoda. Polistopadové německy smýšlející „elity“ mohou proto docela dobře argumentovat (kdyby se jich ovšem vůbec někdo na to zeptal) tím, že nová situace České republiky je prostě historicky podmíněná a že český stát bez integrace do většího celku prostě neobstojí.

Leží však před námi otázka, o jakou integraci se má vlastně jednat? Zda český stát skutečně dosáhl rovnocennosti a rovnoprávnosti s Německem tím, že jsou oba státy členy Evropské unie? Nebo tato rovnoprávnost neexistuje a český stát je možno definovat spíše jako hospodářskou kolonii německého kapitálu? A jistě nejenom německého. Federalizované Rakousko, o jakém uvažovali Palacký i Havlíček-Borovský, mělo být soustavou rovnoprávných zemí a národů.  Ale právě tento aspekt rovnoprávnosti a rovnocennosti ve světě, který se zcela řídí ekonomickými ukazateli, penězi, ziskem a mocí, je pro malé státy a národy nedosažitelný.

Mohli bychom být tedy vděčni „elitám“, že nás těmito problémy v entuziastických dnech, týdnech, měsících a letech po „sametové revoluci“ neobtěžovali? Snad ano, kdybychom neměli důvodné podezření, že právě tento vývoj si tito lidé přáli a že mu vědomě napomohli ve službách cizího státu a národa. Kniha Podiven  – Češi v dějinách nové doby je skutečným manifestem tohoto jejich přání a snažení. Je to svého druhu Kladivo na čarodějnice, přičemž oněmi čarodějnicemi bylo a je české národní sebevědomí, jež má být v našich časech již zbytečné, neboť dokonáno jest.

Češi se mají maximálně seberealizovat v prostoru, který mají k dispozici, a jenž se jeví být svobodný a demokratický a mají rezignovat na staré sny o národní autonomii, ne-li dokonce o slávě. Politicky ani hospodářsky se nemohou vydat nikam jinam, než kam se vydá Německo. Jsou jako pes na velice dlouhém vodítku a jeho délka je dostačující k tomu, aby si velmi mnoho lidí vodítka ani nevšimlo. Každý člověk má spoustu práce s tím, aby uživil sebe a svoji rodinu. A existuje nekonečné množství zábavy. Války zatím probíhají daleko od Evropy a nadnárodní korporace také drtí a vysávají především vzdálené země a národy. Situace „bílého muže“ je stále ještě dobrá, byť se „majitelé planety“ rozhodli rozředit Evropany africkou a blízkovýchodní krví, aby u nich ubylo sebejistoty. Ostatně, každý majitel má právo dělat si se svým majetkem, co uzná za vhodné. Když už občané demokratických zemí dovolili kapitálu, aby se etabloval vysoko nad státy a nad národy.

A tak se vlastně redefinování české otázky ve světle současného vývoje na celé Zemi jeví být skutečně jako nadbytečné. Pravidla určuje již někdo jiný. Nejsou to národy, zejména ty malé, a nejsou to státy, zvláště ty chudší, kdo určuje pravidla a strategie. Přesto toto nesnímá vůbec odpovědnost samozvaných „elit“ za to, že tomuto vývoji posloužily.

Existuje tedy nějak prostor pro definování národního a státního programu pro blízkou budoucnost?

Existuje a je poměrně logický a snadno pochopitelný, byť jistě nesnadno proveditelný. V zásadě stále platí to, co se ve své České otázce snažil formulovat T. G. Masaryk a co má ostatně oporu i v koncepcích některých národních buditelů 19. století.

Základem je otevřená a realistická komunikace uvnitř společnosti, která se konečně rozhodne rezignovat na mýty a báchorky a postaví se jasně k hlavním problémům současného světa. Základní podmínkou slušné a etické existence národa je podpora všech iniciativ, které vedou k míru ve světě a ke stírání třecích ploch, omezování konfliktů, snižování rizik. Co potřebují Češi od světa je, aby v něm vládl mír a spolupráce namísto válek, konfliktů a egoistických koncepcí.

Vytvářet takovouto politiku vyžaduje mimořádné schopnosti a odvahu. Proto by se Češi měli naučit podstatně lépe si volit své reprezentace. I ti nejlepší mezi jejich reprezentanty budou vést velice složitý politický život. Tak jaký div, že ti ostatní v něm tak často selhávali. Spolupráce a rozvíjení přátelských vztahů pokud možno se všemi státy planety. Češi nemají zapotřebí dělat si po světě nepřátele nebo se zbavovat odbytišť svých výrobků. A nepochybně existuje celá řada opatření ekonomické povahy, která by snížila českou závislost na korporacích a na Německu a posunula tak Českou republiku alespoň o trochu blíže postavení, jaké mají v Evropě některé početně i rozlohou srovnatelné evropské státy Západu. Jsou zde Rakousko, Nizozemsko, Belgie, Dánsko nebo rozlohou sice podstatně větší Švédsko a Finsko, leč počtem obyvatel srovnatelné nebo méně početné.

A stále platí obrozenecký ale i pozdější důraz na rozvoj vzdělání. Sebevědomí pramenící z vnitřní jistoty (Palacký by asi řekl pevnosti) je něco jiného než občasný výtrysk furiantství. Slepá loajalita a podlézání nikdy nebudí respekt a bez respektu není patrně ani šance na propustku do klubu vyvolených, alespoň té druhé nevelmocenské kategorie. Prostě mezi sobě rovné, mezi ty, kteří jednají sice s dobrým vědomím limitů vlastních možností, ale přesto nehrbí hřbet.

Vysvětlivky a poznámky:

[1] „Na svou dobu nemoderní a starosvětský císař“, píše „Podiven“ na straně 52 svého druhého vydání z roku 2003

[2] „Podiven“ píše o husitech v zásadě toto (strana 53 tamtéž): „Pozdější nimbus Božích bojovníků, který je dílem až 19. Století, zastřel duchovní mělkost husitství. Husovská teologie je nevypracovaná, radikálně utopická a rozporná. Je riskantní svou krátkozrakostí. Lehkomyslně vkládá osud církve do rukou světských, vydávajíc jej davové a náčelnické libovůli. Ohrožuje tím pracně dosaženou autonomii moci duchovní a světské, tedy jeden z principů, který Evropu učinil Evropou.“ Tady tato formulce prozrazuje na trojici autorů „Podiven“ v podstatě úplně všechno.  Naprosto ignorují úplný morální rozklad římské církve, jakému se v Itálii vysmíval ve svém Dekameronu už Boccaccio. Podle jejich mínění tedy Jan Hus položil v Kostnici svůj život úplně zbytečně. A po něm, stejně hloupě, i Jeroným Pražský. A také Giordano Bruno v Římě o dvě století později. Církev měla zůstat takovou, jakou se v posledním století před Husem stala. Měla nadále okrádat věřící skrze odpustky a žít v dokonalém rozporu s Evangelii a Kristovým učením. Měla si pěstovat schisma a být prolhaná a licoměrná. Patrně v tomto – asi podle trojice autorů – spočívaly ony „principy, které Evropu učinily Evropou“. Asi stejně jako současné naše „západní hodnoty“ spočívají v růstu nerovnosti ve světě, ve lžích, ve vytváření konfliktů, v umělém navyšování zisků vojensko-průmyslového komplexu skrze rozpočtové výdaje na „obranu“, v provokacích Ruska za účelem vytváření hrozeb a v rozvracení cizích států?

O několik řádků dál „Podiven“ hodnotí Jana Husa a jeho hnutí těmito slovy, jaké asi nepotřebují komentář: „Moralistickým horlením pro údajný návrat k původní biblické čistotě křesťanství se podobá jiným kacířským hnutím středověku… Samotné Čechy však prospěch z tohoto pochybného dobrodiní mít nebudou… Bůh české vzpoury už nebyl bohem křesťanským.“

[3] V kapitole věnované pochopitelně s účelovou nevraživostí Rusku hodnotí „Podiven“ rozpínavost britskou a ruskou těmito slovy: „Jeho (ruskou – poznámka iš) rozpínavost lze srovnat pouze s expanzí Britské říše, ta však zatím dokáže vnutit svým državám svou životní formu…, zatímco Rusko nedovede svých územních zisků využít k tomu, aby je integrovalo.“ (Str. 61.) Co má „Podiven“ na mysli pod pojmem „integrace“, je záhadné. O způsobech integrace uvnitř Britské říše byly napsány stohy velice kritických knih. Dala by se spíše označit jako tvrdá exploatace zdrojů i lidí. Také v obchodě s otroky pracujícími na kubánských plantážích cukrové třtiny měli Britové svůj podíl.  „Podiven“ ale nemá v úmyslu být objektivní. Pracuje s politickým záměrem: znevážit české národní úsilí, později prezidenta Beneše a samozřejmě vzdalovat Čechy a Moravu co nejvíce vůči Rusku. Podle matematického vzoru, jenž by mohl znít: „Čím dále od Ruska, tím blíže k Německu.“ A stejně tak: „Čím dále od Husa, tím blíž k Vatikánu.“ Prostě, vítejte ve starých souřadnicích českých dějin.

[4] Název pro zemské ústavy z roku 1627 pro Čechy a o rok později pro Moravu.

[5] „… dnes už zapomenutého a i tehdy téměř osamoceného Karla Kramáře.“

[6] Několik Janáčkových skladeb nese punc ruské inspirace. Jsou to například Káťa Kabanová, Z mrtvého domu, Taras Bulba. Janáček dokonce svým dvěma dětem, Vladimírovi a Olze, dal ruská jména.

[7] Masarykova rozsáhlá práce nazvaná Rusko a Evropa, na které začal pracovat někdy kolem roku 1913, patří dodnes k pracím, které stojí za studium. Masaryk zde prochází politickými a literárními dějinami Ruska velice poctivě, kriticky a důsledně. Vodítkem pro poznání ruské mentality je mu především dílo Dostojevského. Obecně o slovanských dějinách a reáliích pak píše také Edvard Beneš v několika svých studiích. Tito dva českoslovenští prezidenti, na rozdíl od Václava Havla, opírali svoje konkrétní politické postupy o důkladnou teoretickou znalost dějin i aktuální situace v Evropě.

[8] Klausovu a Ježkovu kupónovou privatizaci, ten vskutku fatální (ale dost možná úmyslný) omyl české privatizace, kritizoval už v době jejího aplikování na český a slovenský národ významný americký ekonom. Joseph Stiglits. A nebyl sám.

[9] Významná část německé historiografie, zejména pocházející z okruhu sudetoněmeckých krajanských spolků, nemůže československému prezidentu Benešovi přijít na jméno.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.