Mnichovská katastrofa (1.část)

Historik Jiří Malínský připomíná výročí Mnichovské dohody. V první části své eseje vysvětluje mezinárodně politické okolnosti dohody ze září 1938.

Podpisem mnichovské smlouvy, smlouvy uzavřené o nás bez nás proti nám, byl zvnějšku, praktikou ze strany západních demokracií nesporně vulgárně kolonialistickou, ze strany totalitních režimů Berlína a Říma otevřeně kořistnickou, brutálně zastaven kontinuitní civilizační vzestup nejen českého, ale i slovenského národa započatý revolučními lety 1848 – 1849. Svébytné českoslovenství, velkomoravská česko-slovenská vzájemnost vzájemně sycená společným keltským základem, bylo raněno takřka smrtelně. Částečná, ale nikoliv úplná náprava této bolestnosti se stala jednak během Pražského jara, jednak listopadovými událostmi a vstupem nástupnického československého státu České republiky do NATO (roku 1999) a Evropské unie (poprvé a doposud naposled v naší zemi s využitím plebiscitu roku 2004). Bolestnosti současné bruselské Evropy, která se vyznačuje nepotlačitelným sklonem k záměně unijnosti a kontinentality Evropy, pomíjejíc její ruskou část, činí tyto mezníky i dnes napadnutelnými a ne zcela jistými.

O to závažnějším dějinným mezníkem jsou události, které proběhly v jednom z mnichovských hotelů v noci z 29. na 30. září. Události dosahu nejen národního a státního, ale i evropského a světového.

Předhistorie Mnichova a mnichovanství

Když se na podzim 1918 poměrně nečekaně a náhle zhroutil odpor Ústředních mocností (dohodoví doboví současníci očekávali tuto skutečnost zhruba mezi jarem a létem 1919; přelom let 1917/1918 naopak nasvědčoval vítězství Berlína a Vídně nad Paříží a Londýnem zejména po zhroucení Pitěru-Petěrburgu/Petrohradu a Bukurešti; poslední velká německá ofenzíva na francouzské frontě znovu vrátila bojové linie na dosah Paříže), došlo k mírovým jednáním. Snaha po náležité odvetě a pokoření protivníka, tolik patrná u vlády pamětníka pařížské Komuny Clemenceua, ještě více podlomila síly nejvýkonnější ekonomiky kontinentu a prohloubila krizi země, která sama sobě předstírala, že vlastně válku neprohrála (v době zhroucení monarchie se frontové linie táhly zhruba po dosavadní německo-francouzské hranici; z toho vznikla tzv. Dolchstosslegende, jeden z narativních mýtů spoluformujících hitlerovský nacismus). Prozíravé Keynesovo varování (v knize Ekonomické důsledky míru) zůstalo Západem oslyšeno.

Německo, bojující o zachování vlastní státnosti a silně ochuzené demograficky i územně, dalo vzniknout vedle silné radikální levice a ultralevice neméně radikální ultrapravici. Její nejsoustředěnější struktury a politické subjekty se koncentrovaly nikoliv náhodou do Bavorska. I když první německá demokracie, známá jako výmarská republika, ve zdraví přestála své poslední zkoušky r. 1923 (byl to poslední rok poválečné hospodářské krize, v němž vyvrcholil hospodářský a zejména finanční rozvrat země – na jeho vrcholu se 1 USD prodával za 6 mil. RM), tj. pokus o ustavení radikálně levicových vlád v Sasku a Durynsku a listopadový „pivní“ Hitlerův puč v Mnichově, rozpory a utajené ambice a křivdy pod povrchem poživačné prosperity dvacátých let doutnaly i nadále. Německá generalita, oficiálně omezená na stotisícový kapesní reichswehr, plně využívala možnosti San Rapalla a v ústraní cvičila ve výcvikových prostorech Rudé armády novou generaci svého vyššího důstojnictva a generality.

Mezitím západní demokracie postupně opouštěly příkré pozice odvety, obsažené ve versailleských mírových dokumentech (projevovalo se to mj. postupným zmírňováním původně nesmlouvavých částek německých reparací a rezignací na potrestání válečných zločinů první světové války). Úzce to také souviselo s postupným odchodem generace politiků válečných vítězství (Lloyd George, Clemenceau, Wilson, Orlando), nástupem radikální pravice (Mussoliniho režim, Horthy, Salazar) a navenek poměrně konsensuální politiky Berlína stresemannovské éry. Německá ultrareakce se zdála být utlumenou; obnovená NSDAP propadla ve volbách do říšského sněmu roku 1928 a, poučena mnichovským krachem, předstírala navenek (podobně jako Henlein v druhé polovině třicátých let) dodržování zákonů a demokratických zvyklostí výmarské republiky. Černý pátek na newyorské burze v září 1929 a následný dlouhodobý krizový propad světové ekonomiky na počátku třicátých let však tuto „idylickou“ situaci od základu změnily.

Zrod politiky appeseamentu (tzv. smiřovačství)

Neměnily se však jen politické osobnosti a státnické generace. Vedle skutečných obav z komunizace střední, západní a jižní Evropy tu od počátku třicátých let vládl stejně neskrývaný strach ze sociálních strukturoborných důsledků Velké hospodářské krize (deprese). Vzrůstající kominternovské sebevědomí, které neustále oživovalo atmosféru válkou otřesené Evropy z přelomu druhého a třetího desetiletí, k tomu jen přispívalo. Otřesené špičky společnosti (diskrétní elity) hledaly za těchto okolností nové záchytné body, o něž by se mohly – podle jejich očekávání spolehlivě – opřít. Poživačná dvacátá léta a vnějškové úspěchy výmarské německé demokracie spolu s obnažením různosti zájmů mezi někdejšími dohodovými velmocemi mnohé změnily. Washington, který se po Wilsonovi vrátil k tradiční izolacionistické politice, otevřel prostor po sváry mezi Paříží a Londýnem (spor o vertikální severojižní střední Evropu mezi Finskem a Řeckem, známou také jako cordon sanitaire, otázka dominance na Balkáně a vztah k členským zemím Malé Dohody) a pro postupné znovuzačleňování Německé republiky do evropského koncertu velmocí. Otevřeným problémem zůstávala i otázka postupného utlumování versailleských pojistek (obsazené Sársko a Porúří a již vzpomenutá kapesní armáda – reichswehr).

Osudovou otázkou byl i boj o institucionalizaci systému kolektivní bezpečnosti, který měl pro povolané mozky již tehdy příchuť faktu rozhodujícího o dobré budoucnosti evropského lidstva. Neúspěch těchto pokusů a rostoucí sterilita snah o harmonizaci mezinárodního práva problematizovaly existenci ženevské Společnosti národů tím spíše, že do hry vstupoval také sílící Mussoliniho režim, který se netajil svými velmocenskými ambicemi. Smršť ekonomického propadu zvláště Německa (v letech 1930 – 1933 tu mj. proběhly několikery volby do říšského sněmu), hospodářské ztráty Spojených států (severo)amerických a fatální selhání historického liberalismu při jejich řešení, jež se projevilo oslabením mezinárodního obchodu a bezhlavým autarkismem národních ekonomik, otevřelo prostor pro extremismy všech druhů a sklonů. Očekávala-li Kominterna, jež se nástupem stalinsky cítících a jednajících funkcionářů uchylovala k byrokratickému udržování a křečovitému vyhledávání revolučních situací za každou cenu (strategie třída proti třídě známá i jako boj proti tzv. sociálfašismu), že se vrací prostor rozvratů charakteristický pro první poválečná léta, byla naopak záhy konfrontována s masivním nástupem fašistických a autoritativních režimů (Polsko, Maďarsko, Portugalsko, Rakousko, do značné míry i Jugoslávie, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Německo, fašistický puč ve Francii) a naopak mimořádně silnou perzekucí komunistického, namnoze k spiklenectví degenerujícího sektářského komunistického hnutí ve většině evropských zemí. Tento ideově sterilní, pro komunistické hnutí sebezáhubný postoj se začal měnit po VII. kongresu Komunistické internacionály; i poté však v praxi hnutí i nadále působily jeho stále živé relikty.

Domnělé úspěchy režimů Říma a Berlína nacházely své protějšky i mimo Evropu. Japonsko, modernizující se císařství a od vítězství v rusko – japonské válce (1904 – 1905) nesporná regionální velmoc Dálného Východu, obracelo svou pozornost k chátrající, občanskou válkou rozervávané pocísařské Čínské republice (tato situace v mnohém připomínala ruskou občanskou válku prvních let leninského bolševického režimu). Původní člen Dohody také zahájil – zprvu nenápadně – zpočátku poznenáhlou lavinu eskalací, která roku 1931 vyvrcholila odtržením severovýchodní Číny a vytvořením loutkového státu Mandžukuo (Mandžusko), jehož vládcem se stal poslední císař mandžuské dynastie Čching.  Po roce 1933 se začaly mezi Římem, Tokiem a Berlínem vytvářet spojenecké svazky, které vyvrcholily podpisem Paktu proti Kominterně (1936).

Skrytá myšlenka využití režimů, které domněle skoncovaly s levicovým nejen dělnickým socialistickým hnutím a dokázaly zvládnout i hospodářské důsledky krize, vedla zejména v prostředí Spojeného království (United Kingdom) k tendenci uzavírání kompromisů, jež měly přechýlit jejich pozornost k Moskvě a Kominterně. Současně touto zainteresovaností měla být odpoutána pozornost Berlína od obnovy někdejších německých oceánských a afrických kolonií, případně i od mandátních území Společnosti národů či dalších územních úchvatů v tehdejším třetím světě. Tato krátkozraká politika vešla do dějin jako politika smiřovačství – appeseament. V politické praxi vedla k atomizaci mezinárodního práva, krachu pokusů o vytvoření systému kolektivní bezpečnosti a postupnému opouštění základních pojistek druhého versailleského systému. Tato sebestředně kořistná obnova tradiční britské politiky tzv. skvělé izolace odhlédající od situace zemí Skandinávie, střední Evropy i Balkánu (fakticky veškerého cordonu sanitaire) postupně ochromovala činnost Společnosti národů a usnadňovala zprvu potenciálně a posléze i reálně expanzionistické šovinistické snahy členských zemí Paktu proti Kominterně.

Projevy rozkladu druhého versailleského systému

Ochabování vůle po zachování míru a eliminace revizionistických územních a finančních snah poražených států v čele s Německem vedly nejen k postupnému opouštění podmínek, za nichž v letech 1918 – 1919 byly podepisovány mírové smlouvy, ale i k neúspěchu odzbrojovacích snah. Počínaje rokem 1931 se stala odlišně motivovaná lhostejnost západních demokracií patrnou. Svou nikoliv pozitivní úlohu přitom sehrál dobový pacifismus, který hlásáním abstraktně sdílených všelidských ideálů objektivně usnadňoval průniky a situaci radikálně pravicových a otevřeně fašistických režimů. Naopak levicové snahy, jejichž účinnost povážlivě brzdily sektářské stalinské přístupy Kominterny, narážely na nepochopení většiny právě vládnoucích garnitur Západu. Byť síly demokracie nebyly zcela bez úspěchu (potlačení fašistického puče ve Francii v únoru 1934), celkově ztrácely na síle a jejich úspěšnost se časem stávala za těchto okolností až fatálně problematickou a beznadějnou.

Neschopnost levicových sil v Německu se sjednotit přispěla podstatnou měrou k aktivizaci německé ultrapravice a jejího zvlášť ordinérního jádra reprezentovaného hitlerovskou NSDAP; 30. ledna 1933 se ujal moci ještě koaliční vládní kabinet řízený Adolfem Hitlerem a v dalších měsících byl v této středoevropské velmoci dovršen přechod k totalitnímu režimu. Po nezdařeném nacistickém puči v Rakousku (červen 1934), kde krátce předtím proběhla krvavá občanská válka, která uzavřela demokratickou éru první rakouské republiky, následovala italská intervence v Habeši (dnešní Etiopii a Eritreji) let 1935 – 1936, která naplno odhalila nefunkčnost a bezmocnost Společnosti národů. V tomtéž roce byly v Německu schváleny rasistické protižidovské norimberské zákony, které ještě více upozornily nejen pokrokový svět na existenci prvních zatím „pouze“ pracovních koncentračních táborů (nejstarší z nich v bavorském Dachau vznikl bezprostředně po nástupu Hitlerova režimu). Plebiscit v Sársku vrátil toto území do svazku tzv. Velkoněmecké říše. (Ani tyto  kroky však nezabránily pořádání letních a zimních olympijských her v Berlíně a Ga-Pa.)  Osudovým rokem meziválečné demokracie se stal ten následující: rok 1936. 7. března obsadily německé jednotky doposud nepřipojené průmyslové srdce Německa Porúří. V létě vypukla ve Španělsku krvavá občanská válka (1936 – 1939), která se záhy změnila ve zbrojní laboratoř Říma a Berlína a současně se stala symbolem západoevropské demokratické slepoty (politika tzv. neintervence) při  hájení vitálních zájmů Paříže a Londýna. Japonská agrese v Číně (1937), často považovaná za skutečný počátek druhé světové války, a tzv. anšlus první Rakouské republiky, jakoby náhodou uskutečněný v okamžiku, kdy austrofašistický spolkový kancléř Schuschnigg vyhlásil plebiscit o možném sloučení Rakouska s tzv. Třetí říší, který byl ve skutečnosti dalším plodem politiky appeseamentu, tyto trendy dále posílily.

Ke strategii, kontextu a taktice politiky smiřovačství (appeseamentu)

Jak jsem již uvedl, pevnost válečných koalic dlouho nevydržela. Ruská kapitulace na počátku bolševické éry i nečekaná síla kemalovského Turecka, která zmařila plány dohodových mocností na parcelizaci zbytku zaniklé Osmanské říše, byly prvními údery. Spojené království se relativně rychle zejména po konci vládního kabinetu Lloyda George (1922) a propuknutí poválečné hospodářské krize (1918 – 1923/24) vracelo k tradiční politice skvělé izolace a následovalo v tomto ohledu Spojené státy americké (powilsonovský americký tradiční izolacionismus). V průběhu dvacátých let se měnil i vztah k Německé republice. Z nežádoucího téměř zločineckého včerejšího konkurenta se Německo měnilo v potenciálního spojence v obnovovaném koncertu velmocí. Tím spíš, že pragmatické pohledy převládly i v názoru na sovětové Rusko (diplomatické styky s ním byly navazovány v průběhu první poloviny dvacátých let). Specifické bylo také od konce roku 1922 i postavení fašistického režimu v Itálii.

Po propuknutí globální velké hospodářské krize (1929/31 – 1936/40) se vyostřila v nebývalé míře sociální situace jak v národním, tak světovém a evropském měřítku. Zbídačení zdaleka nepostihlo jen proletariát, ale pronikavě zasáhlo i střední vrstvy (inteligenci, svobodná povolání, drobné a střední podnikatele) a rovněž v nebývalé míře vyhrotilo poměry v kolonialistické části tehdejšího meziválečného světa. Vyhrocenost a třeskutost tohoto stavu poznamenala i sovětové Rusko (nástup drakonických ustanovení pracovního práva v nově a draze budovaných továrnách za draze placené pomoci zahraničního kapitálu), zdrcující nástup stalinského režimu na přelomu dvacátých a třicátých let, drama kolektivizace, vlna hladomorů podobně jako v koloniích evropských demokracií). Zvlášť silně byly krizí postiženy USA a výmarská republika.

Druhý versailleský systém byl stále zřetelněji „zapomínán“. To současně znamenalo ohrožení čerstvě vzniklých zemí tvořících cordon sanitaire. Západní demokracie se pokusily hitlerovský režim, který dokázal za cenu teroru a znásilňování základních zásad demokracie zvládnout tlaky vyvolané v německé společnosti krizí, využít k obnovení předválečného statu quo. Obdobně byla nazírána i úloha mussoliniovské Itálie. Bytostně protikomunistické směřování Berlína a Říma mělo být usměrněno východním směrem a tímto způsobem odpoutána zejména Hitlerova pozornost od svěřeneckých území Společnosti národů spravovaných Paříží a Londýnem (např. Sýrie, Irák, Palestina, Libanon, Tanzánie, Namíbie). Ruský stalinský režim tak měl být alespoň silně oslaben a nevylučovala se ani ještě žádoucnější možnost jeho úplného zániku.

Jinými slovy řečeno: Západ se vracel ke své tradiční zahraniční politice a byl připraven akceptovat tradiční rozdělení Evropy zhruba v té podobě, kterou měla po ukončení věku revolucí (1789 – 1871). Jakýmsi nadlepšením přitom mělo být tiché uznání a rozvinutí stavu, který v polovině dvacátých let fixovalo Locarno.

Konec první části

Ilustrační obrázek: Autor – Bundesarchiv, Bild 183-R69173 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5368502

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.