Mnichovská katastrofa (2. část)

Historik Jiří Malínský připomíná výročí Mnichovské dohody. Ve druhé části své eseje se věnuje domácímu vývoji Československa i dějinnému vyústění Mnichova

První část článku si můžete přečíst zde.

Vnitřní situace a vnitropolitický vývoj v první Československé republice  

Likvidace nadpráví německočeské a maďarskoslovenské národnostní menšiny, v německém případě navíc zastavení dlouhodobě připravovaného jazykového rozpolcení Čech a ústavně zakotvená rovnost etnik popírající šovinistické nároky na nadpráví vyvolala v tehdejších německočeských politicích sudetisticky motivovanou snahu po odtržení tzv. nových korunních zemí (pohraničních území) a jejich spojení buď se zbytkovým tzv. Německým Rakouskem (Deutsch-Österreich), nebo ještě lépe s vlastním Německem. Touhy to byly víc než iluzorní: prohraná válka zjemňovaná virtuální legendou o dýce vražené do zad (tzv. Dolchstosslegende; v době kapitulace Berlína se frontová linie pohybovala na západě na zhruba francouzsko-německé hranici, na východě stála německá a rakousko-uherská vojska hluboko v ruském území a na jihu na italské půdě) zcela pomíjela hospodářské a potravinové (těhotné zhoubnými hladomory a pandemiemi infekčních chorob) zhroucení Ústředních mocností.

Podpis mírových smluv donutil postupně většinu německočeských politiků k zaujetí aktivistických postojů (respektování československé státnosti). Jádrem opačně – iredentisticky – zaměřené politické německočeské (i německoslovenské) negativistické linie byli fašisté z DNSAP (Německé národně socialistické strany dělnické) a šovinističtí liberálové soustředění v DNP (Německé straně národní). Iredentistické touhy a momenty se však čas od času objevovaly i u strany nejloálnější – sociálně demokratické DSAP. V první Československé republice nebylo v jednostranné německé reflexi utlačovanější národnostní menšiny. Formy údajného útlaku – přiměřená účast v prvorepublikových vládách, existence tří vysokých a husté sítě středních, pokračovacích, měšťanských a obecných škol, bohatá žurnalistická a krajinovědná regionální produkce – zůstávaly stranou těchto bolestně trpitelských, sebestředně slzavých očí stejně tak jako přezíravý postoj někdejších německých krajanů vůči hraničářským českým minoritám v pohraničních územích.

Skutečná podstata těchto stesků byla neskonale prozaičtější. Až přeprůmyslované pohraničí vyváželo většinu své produkce, jejíž páteří byly lehké průmysly (textilní, sklářský, porcelánový, bižuterie, dřevoprůmysl, kožedělný) do zahraničí. Většina předválečných trhů však byla ztracena a cesta k jejich žádoucí obnově byla blokována jednak poválečnou hospodářskou krizí, jednak zastaralým strojovým vybavením. Kapitálové vysílení plynulo jednak z nadměrné tezaurace zisků (už tehdy žili úspěšní), jednak z propadových investic do předlitavských válečných půjček, jimiž Vídeň uhrazovala náklady spojené s první světovou válkou. Československá republika, byť mezinárodně uznávaná jako součást vítězné Dohody, byla nucena uhradit tzv. příspěvek solidarity ve výši 110 mil. tehdejších zlatých švýcarských franků. Německé požadavky na uhrazení ztrát způsobených pádem monarchie – válečné půjčky upisovali nejen úspěšní, ale i střední a často až chudinské vrstvy (poněkud to připomíná naši někdejší kupónovou privatizaci), republika jednoznačně odmítla. (Tuto tzv. čechizační křivdu pak svým krajanům nahradila až nacistická Velkoněmecká říše; rubem tohoto kroku však byla skutečnost, že čeští Němci se stali takřka vzápětí potravou pro děla – naši němečtí přátelé mají pro tuto hrůznou skutečnost příznačný skřípavě znějící výraz Kanonenfutter).

Zatímco konjunktura dvacátých let hospodářskou situaci v pohraničních územích alespoň navenek stabilizovala, hospodářská krize třicátých let s jejími autarkistickými tendencemi až bezohledně obnažila slabiny, o nichž byla řeč v předcházejícím odstavci. Podle zprávy liberecké Obchodní a živnostenské komory z roku 1936 dosahovala nezaměstnanost v pohraničních územích až 70 % práceschopného obyvatelstva; po uskutečnění řady reformních vládních kroků (prosazovaných zejména socialistickými stranami) klesla na úroveň 30 – 35 %. Ve vztahu k národnostní otázce byla tato sociální patologie skutečně nestranná: postihovala jak české Němce, tak v pohraničí minoritní české hraničáře (tomuto „detailu“ se henleinovská propaganda jaksi „taktně“ vyhýbala).

To všechno usnadňovalo a povzbuzovalo německočeský protičeskoslovenský šovinismus. Po zákazu obou šovinistických stran – DNP a DNSAP – na základě zákona na ochranu republiky (přelom let 1933/1934) bylo toto nacizující hnutí vzkříšeno takřka vzápětí – i pomocí berlínských finančních podpor – znovu jako Sudetoněmecká vlastenecká fronta (Sudetendeutsche Heimatsfront) a od parlamentních voleb r. 1935 jako Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei), v jejímž čele stál dosud neznámý ambiciózní ašský učitel tělocviku Konrád Henlein (česky Konrád Slepička). V parlamentních volbách r. 1935 získala SdP zhruba 65 % německočeských hlasů, ve volbách obecních, které se konaly již po anšlusu na jaře 1938, kolem 92 %. Henleinovské glajchšaltaci dokázaly odolat – byť za cenu těžkých ztrát – jen dvě politické strany: německá sociální demokracie a německá část KSČ (počet jejích členů se odhadoval na 10 000 – 12 000, počet členů DSAP se r. 1938 pohyboval kolem 80 000, skutečný počet německých demokratických hlasů je odhadnutelný na zhruba 200 000 – 250 000).

Československou oficiální politiku tento vývoj nenechával lhostejnou: již roku 1932 na válečné nebezpečí upozornil ministr zahraničí Edvard Beneš, roku 1934 byly podniknuty první kroky k zvýšení výdajů na obranu a roku 1936 se ve velkém rozjely práce na pohraničních opevněních inspirovaných francouzskou Maginotovou linií. Základní buňka systému kolektivní bezpečnosti – Malá dohoda – byla roku 1934 doplněna franko-ruskou a rusko-československou spojeneckou smlouvou; na francouzské straně se o ně zasloužil prozíravý politik ministr zahraničí Louis Barthou (zahyne na podzim 1934 na následky ustašovského chorvatského fašistického atentátu) a oba tyto kroky schválil i prezident Osvoboditel Masaryk. Na podzim 1935 se Vatikán a Moskva zasloužily o úspěšnou Benešovu prezidentskou volbu; byl tak v zárodku zmařen pokus významné části české pravice o nastolení autoritativního režimu, který by nevylučoval koaliční spolupráci s fašistoidními henleinovci. 19. srpna 1936 v Liberci vystoupil na schodišti liberecké radnice s historickým projevem k řešení tíživé hospodářské situace pohraničí prezident Budovatel Beneš za přítomnosti starosty Carla Kostky. V této souvislosti výslovně zdůraznil: „K tomu máme u nás jedinou teoretickou basi, na níž se výlučně můžeme všichni sejít: Naše konstituce je tak liberální, že stačí na všechny tyto problémy. Naší politickou filosofií a morálkou je demokracie, která nám dává klíč k řešení všech našich problémů, poněvadž klade za základ všech politických jednání respekt k lidské osobnosti a plnou občanskou rovnost ať náleží kterékoliv třídě, národnosti nebo náboženství.“ A dodal, že československá národnostní politika je svou kvalitou plně srovnatelná se švýcarskou a belgickou.

Za slovy následoval i rozhodný benešovský čin. 18. února 1937 byla podepsána s tzv. novoaktivisty z německých aktivistických stran dohoda o zvýšených investicích v pohraničních územích, o přiměřeném zastoupení ve veřejné správě i na dalších úsecích řízení československé středoevropské demokracie; vztahovala se nejen na německou, ale i na všechny zbývající národnostní menšiny. A tak výstavbu pohraničních opevnění doplnila i hospodářská a sociální obnova zaostávajících a strádajících částí země. Bližší sled kroků českého a slovenského New Dealu obsahovala ve dvou vydáních zveřejněná podnětná prognostická kniha Jana Antonína Bati Stát pro 40 milionů.  Do jara 1938 se podařilo učinit řadu zásadních reformních kroků často i proti odporu části české veřejné scény (německočeský levicový historik Johann Wolfgang Brügel v této souvislosti upozornil na mimořádnou vstřícnou aktivitu prezidenta Beneše, kterého nazval přímo apoštolem německo – českého aktivistického sbližování).

Mnichovská katastrofa. následky a deformované tradice

Nemá smysl připomínat na tomto místě průběh imperativně imperialistické – a navíc ne zcela kvalifikované – vnucené Runcimanovy mise či nadšení posledních velkých demokratických akcí na jaře a v létě 1938 i samotné tragické září 1938. Podstatnější je zamyslit se nad jejich vyvrcholením a logikou počínání všech našich spojenců. I nad tím, jak na tyto události reagovali Češi a Slováci – ale také Rusíni – a jejich politické reprezentace. Pominout není možné ani naše další sousedy – severní také slovanské Poláky a jižní – ugrofinské Maďary. A rovněž širší mezinárodní rámec provázející Mnichov, jeho následky a další následné události evropských a světových dějin. Tedy popsat Mnichov ne jako národní, ale naopak především jako globální dějinný mezník.

Pominu-li skutečnost údajné Benešovy národní zrady, vyvrácenou seriozním historickým badatelským výzkumem, který si dal důkladnou práci s rekonstrukcí dějinného rámce, v němž se Beneš pohyboval vlastně po celou dobu svého prvního prezidentství, je zřejmé, že jeho počínání bylo motivováno snahou po zachování toho rámce kolektivní bezpečnosti, který aktivně spoluvytvořil a jenž podmiňoval rozhodujícím způsobem počínání Budapešti a Varšavy. To naopak rozhodujícím způsobem limitovalo možnost účinné pomoci Moskvy (beztak podlomené právě probíhající fází moskevských procesů, součásti stalinského velkého teroru, sevřeného do tragických jmen dvou velikánů Rudé armády – maršálů Michaila Tuchačevského a Vasilije Bljuchera). Bez tohoto důležitého mezičlánku bylo Československo obklopeno nepřátelskými státy s výjimkou rumunské hranice v karpatorusínské nejvýchodnější, vojensky takřka nehajitelné části republiky. Na mnohé ukazuje španělský indikátor: umírající španělská republika sužovaná vměšováním Berlína, Říma, Paříže, Londýna a Moskvy, byla nucena rezignovat právě na podzim 1938 na pomoc interbrigád, která citelně oslabila její možnosti v probíhající španělské občanské válce. Motiv tohoto protismyslného jednání byl zřejmý: osvobodit se z nařčení, že je ve vleku Kominterny, světového všeničícího komunismu. Na pospas srovnatelným osidlům byl vydán i Beneš, který r. 1935 SSSR navíc oficiálně navštívil; německá až příliš úspěšná fašistická propaganda bubnovala pod Goebbelsovou taktovkou do světa, že Praha je údajnou mateřskou letadlovou lodí bolševismu ve střední Evropě.  

Přestože Československo patřilo ve třicátých letech k největším exportérům zbrojařských produktů (vedle tradičního kolosu Škodových závodů v Plzni tu byly např. relativně nové podniky v Brně-Židenicích, Strakonicích a novostavby slovenských povážských zbrojovek z třicátých let), nemohlo svým lidským ani zbrojním potenciálem konkurovat spojené síle Berlína a Říma. Hlavní štáb československé armády, vedený invenčním ruským legionářem (a bachmačským hrdinou) armádním generálem Ludvíkem Krejčím, odhadoval délku účinného československého odporu na 2 – 3 měsíce a počítal přitom s vyklizením českých zemí sevřených ze všech stran Třetí říší. Zhruba třetina československých vojáků pocházela z národnostních menšin s jasnou majoritou německočeské národnostní minority vystavenou ničím nebržděným působením henleinovské a nacistické propagandy (ústřední heslo znělo Přijde den! – Es kommt der Tag!). Budeme-li tyto předpoklady nejlepších hlav mladší generace československé generality (tehdy šlo o čtyřicátníky) poměřovat skutečností tvrdých dat válečné kampaně r. 1940, zjistíme, že západoevropská válka trvala zhruba 6 týdnů (od 10. 5. do 22. 6. 1940) a Německo obsadilo během tohoto krátkého času Francii, Belgii, Lucembursko a Holandsko; prakticky paralelně proběhla i okupace Norska a Dánska a v sevření vojsk Osy (s výjimkou mořských baltských hranic) se ocitlo fašismem rovněž kontaminované Švédsko.

Je až zarážející, že argument snad nejvíc virtuální, údajně nezvládnutá národnostní otázka, byl a často je opakován snad jako hlavní příčina mnichovské katastrofy. Vše, co v tomto směru podnikla pražská administrativa, bylo zatraceno jako tzv. unitární stát. A hlavním měřítkem a limitou tohoto dialogicky pojatého úsilí, vrcholícího v dramatické benešovské periodě, se stalo datum Mnichova. Pominu-li skutečnost, že fakticky neexistuje bezkonfliktní, dokonce exaktní model soužití různých etnik či v menším měřítku subkultur, bylo zřejmé – a možnosti Moravcovy zpravodajské služby dávaly pro tuto skutečnost dostatek informací – že s Hitlerem, rozhodnutým vyhladit nejen český, ale vůbec všechny slovanské národy, prostě na toto téma možné jednat nebylo. Síle bylo nutné čelit silnější silou.

Jalové počínání Runcimanovy mise bylo jen čeřením hladiny. Chamberlain, pudově cítící středoevropskou demokracii jako jednu z disponibilních kolonií na velmocenské britské šachovnici, se v tomto ohledu vyjadřoval až nečekaně otevřeně. Skutečnost, že Spojené království nebylo na válku vůbec připraveno, ho vedla ke krátkozraké větě o nutnosti šetřit oběti z řad obyvatel impéria, a proto byl ochoten udělat doslova vše. A tak tento nositel omezené velmocenské provinciálnosti spolu s mravně zchátralým francouzským spojencem (svědectví československých politiků o stavu země na konci Třetí republiky i pozdější de Gaullovo vystoupení jsou v tomto ohledu jednoznačná), dospěl k tradičnímu pseudořešení na cizí účet: odvrátit hrozící světovou válku, smrtelně ohrožující evropské lidstvo, tím, že německou stále ještě značnou nepřipravenost posílí na klíč předáním československého arzenálu bez jediného výstřelu do rukou mocichtivé a mocí posedlé nacistické Třetí říše.

Domácí nebenešovská opozice – lhostejno, zda pravá či levá – trvala na tom, že národ (československý národ) chce bojovat a musí bojovat, pokud má být zachována jeho čest, hrdost a sebedůvěra. Zdárný a přímo nadšený průběh všech tří mobilizací – květnové, první i druhé zářijové – se zdál tato východiska podporovat podobně jako mimořádný úspěch probenešovského (ne protibenešovského) manifestu Věrni zůstaneme!)  Slova závažného květnového táborského Benešova projevu o lidských limitech schopnosti překonávat vyhrocené mezní historické situace zůstala oslyšena. Bylo to pochopitelné: informace, kterými disponoval lid i parlamentní politici, byly omezené a mnoho věcí, dnes jasných, nebylo často ani tušených, natož známých. Zatímco dobová veřejnost vnímala mnichovskou krizi národně a státně, jsouc práva československé státnosti, tehdy všeobecně cítěné jako všednodenní samozřejmost, prezident Budovatel, který nadto stál u kořenů obnovené samostatnosti a důvěrně znal zákulisí Společnosti národů i skrývanou tvář stalinské Moskvy, vnímal Mnichov a jeho důsledky pro československý lid především z evropského, tj. globálního hlediska.

Tato protikladnost výchozích optik panovala po desetiletí. Vyjevovala se často jako až výraz sociální patologie vedoucích vrstev nejen Česka, ale i Slovenska. První národní soud nad údajným zrádcem připravovala česká druhorepubliková pravice na jaro 1939; národní dějinné ostudě tehdy zabránil Adolf Hitler nenadálou okupací zbytku neobsazeného území západní části První republiky. Druhá světová válka učinila z tohoto faktu fake news. Její renesanci vyvolaly únorové události roku 1948. Vítězní komunisté, lépe řečeno oklamaná a záměrně dezinformovaná první generace poúnorové inteligence, poplatná sovětizačnímu kurzu Gottwaldova vedení, vytvořila fundament záměrné lži, která posléze žila svým vlastním autonomním duchovým životem. Její mlžinové bytí začalo vyhasínat až nástupem obrodného procesu šedesátých let, jehož vrcholem se stalo Pražské jaro, a průlomovou filmovou epopejí národního umělce Otakara Vávry Dni zrady, která poprvé představila – byť citelně „regulována“ normalizační cenzurou – Beneše jako vlastence a tragického muže-demokrata a takřka úplnou hloubku zrady západních demokracií včetně omezeného mezinárodního rozhledu a pochybných hodnotových orientací jejich tehdejších protagonistů Chamberlaina a Halifaxe, Daladiera a Bonneta.

Dějinné vyústění mnichovské katastrofy

Iluze, kterou v západoevropském veřejném prostoru nejvíce šířil premiér Neville Chamberlain, že podpisem mnichovské hanebnosti zajistil v Evropě mír pro jednu generaci, vydržela zhruba rok. V srpnu 1939 došlo k šokujícímu podpisu paktu Ribbentrop – Molotov (západní demokracie doplatily na své zmatené lavírování a víru, že Stalin se s Hitlerem nedokáže domluvit), krátce na to k přepadu polofašistického Polska, kterému v polovině září do zad vstoupila vojska Rudé armády (hraniční území mezi střední a východní Evropou bylo těhotné neuspokojenými oboustrannými resentimenty z let ruské občanské války let 1918 – 1920). Obavy skutečných západoevropských politiků, mezi které patřili dlouho vysmívaný Winston Churchill a ve chvíli nejhlubšího ponížení francouzské demokracie do popředí se deroucí plukovník a na poslední chvíli jmenovaný generál Charles de Gaulle, se potvrdily až příliš rychle. Razance německého blitzkriegu (bleskové války) zaskočila celý svět; drtivost jejích následků naštěstí mírnila řada chyb mocností Osy jak v Evropě, tak na Dálném Východě (zpoždění invaze do Velké Británie, pozdní zahájení války proti SSSR, podpis smlouvy o neutralitě mezi Moskvou a Tokiem, nedomyšlení následků podlého japonského leteckého útoku v Perlové zátoce na havajském ostrově Oahu). První kameny tohoto chaotického puzzle vedly k netušeným následkům: ke vzniku skutečně vnitřně nesourodé, ale současně mimořádně dělné demokratické koalice Spojených národů, jejíž špičku tvořila pověstná Velká trojka: Moskva, Londýn a Washington. Jen tak bylo možné udolat válečný stroj Paktu proti Kominterně; hlavní architekt hromadných politických zločinů v Rusku Josif Vissarionovič Stalin-Džugašvili, zvaný také svými přáteli Koba (přezdívka gruzínské obdoby Jánošíka či Ondráše), se tak současně stal jedním z nejdůležitějších zachránců globální demokracie. (Appeseament měl vskutku nečekané a šokující důsledky. Žije jimi – stále, ať se jí to líbí či ne – i naše pobipolární současnost.)

Edvard Beneš, státník světového jména a světové úrovně, neztrácel hlavu ani ve chvílích nejtěžších. Velký český a československý vědec a vlastenec vystoupil do popředí, jak jen to bylo možné. Ve chvíli, kdy triumfem oblouzený Adolf Hitler vyhlašoval 16. března 1939 na pražském Hradě protektorát Čechy a Morava (českými lidmi běžně nazývaný protentokrát), vystoupil v dalekém Chicagu energií sršící drobný muž, v té chvíli profesor Chicagské univerzity, zvolený jejími studenty po tříměsíčním působení pátým nejoblíbenějším pedagogem michiganské almy mater. Volal, burcoval, burácel na rozhlasových a telegrafních vlnách a doslova z ničeho se svými spolupracovníky začal tvořit jednotný druhý zahraniční odboj. Zprvu z významné části amerických krajanů, pak z dalších československých zahraničních krajanských minorit a velmi rychle – vlastně paralelně současně – z domácího odboje (postaveného na základech tvořených v krátkém mezidobí po jeho prezidentské rezignaci mezi 5. a 22. říjnem 1938). Demokratického i komunistického.

V roce 1940 bojovali českoslovenští vojáci své heroické bitvy během francouzské válečné kampaně (květen – červen) a o něco později spolu s Poláky i ve velké letecké bitvě o ostrovní velmoc (červenec – září). A od té chvíle až do konce této skutečně Velké války už v boji neustali. Na východě, na západě i na žhavém severoafrickém jihu. A také na domácí frontě. Když prezident Budovatel na podzim, v říjnu 1938, opouštěl svou vlast, byl vysmíván a tupen; když vyhlásil o rok později na vlnách BBC nacistickému tyranu Hitlerovi boj na život a na smrt, našel statisíce naslouchajících a jednajících československých vlastenců; když se v polovině května 1945 vracel do matky českých měst, srdce vlasti krvácející plameny a oběťmi Slovenského národního povstání a Českého květnového povstání, vítaly ho pohnutě statisícové davy štěstím a radostí plačících i jásajících lidí.

Prezident Budovatel, tvůrce a prosazovatel koncepce spásné nepřerušené kontinuity československé státnosti, se pro tu chvíli stal také prezidentem Obnovitelem. Radost, kterou vyvolával a ztělesňoval, však nebyla prosta stínů appeseamentu. Meziválečná západoevropská demokracie v srdci Evropy byla mimo jeho vůli řetězovým efektem rozhodnutími velmocí v Teheránu, Jaltě a Postupimi podrobena sovětizaci, jejímž hlavním nositelem se stalo obnovené Gottwaldovo vedení KSČ hypnotizované nadto ultradogmatickým křídlem této strany.

Mnichovský – mnichovanský – stín byl delší a zákeřnější, než by si byl kdo v těch rozjásaných květnových dnech Třetí republiky dokázal představit. Skutečným dědicem 30. září 1938 se stal 25. únor 1948.

Neměli bychom na to zapomínat.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.