Středoevropská republika?

 Ondřej Krátký píše o tom, proč by bylo asi nejlepší zvolit „neutrální“ název Česka „Středoevropská republika“.

Pod dojmem dvou na sebe volně navazujících pojednání pánů Votruby a následně Feinberga si říkám proč také nepřispět svou trochou do mlýna. S dovolením bych to zkusil přes již několikrát omleté téma, naposledy rozvířené kolem názvu Czechia. Téma oficiálního pojmenování státu bych ale využil hlavně jako prostředek, respektive zrcadlo – které návazně dobře odráží i to, co je vlastně národ sám.

Originální přístup zvolili (jak již dřív uvedly právě kolem diskuse ohledně „Czechie“ Lidové noviny) v tomhle ohledu již bratři Čapkové a to s „jejich“ Velkou Moravou. Způsob uvažování, který demonstrovali, je myslím cenný, protože do hry namísto etnicity (případně etnicity vzešlé z jakéhosi národního mýtu, resp. moderně-národnostního historického/ historizujícího narativu) vnáší hledisko teritoriality. Čapkové to nicméně dotáhli jen napůl, protože ač to „dobře mysleli“ teritoriálně, ve finále jim tam místo „češství“ vyskočilo „moraváctví“ (a je jedno, že tou „Moravou“ mysleli něco univerzálnějšího, než je příslušnost k Brnu, Hané, případně – hnidopiši prominou – Slezsku. Protože podobně univerzálně je v případně současné ČR myšleno i naše aktuální „češství“ – přičemž stejně to chtě nechtě svádí k pocitu, že takové pojmenování přeci jen zdůrazňuje jednu část ČR /tedy tu západní, tj. už i původně „českou“/…).

Je tedy zřejmé, že diskusi je nutné posunout na ještě vyšší, jakýchkoli konotací či asociací co nejzbavenější úroveň. Ideálem bezpříznakovosti (resp. neutrality, ale i teritoriality), která kritériím takové úrovně nejlogičtěji odpovídá, je pro mě osobně název „Středoevropská republika“. Není samozřejmě samospásný – logika, v jejímž rámci přišel na svět, ještě nemusí vždy zároveň nabízet i záruku klidu a prosperity v dle stejného vzoru označených teritoriích (viz např. republika Středoafrická) –, nicméně nese v sobě cosi z objektivity, jakési „nekonfliktní očividnosti“, resp. dokonce pobídky ke sdílení čehosi „konotačně předem nestočeného“ tím či oním směrem (podobně jako to například na mincích národních měn umí norský losos či chorvatská kuna).

Daný název sice poměrně razantně a bez pardonu zbavuje mnohé dosud zásadní historické události (popř. „smysl českých dějin“) právě onoho „českého“ těžiště, ideologického středobodu či zdroje gravitační síly, na druhé straně jej svým způsobem rámuje a sám sebou vlastně i objasňuje. Zároveň na jeho pozadí záhy vystoupí několik typických historicko-kulturních paradoxů, které – zastíněny „českým“ faktorem coby daností – nemusí být tak zřejmé. Namátkou třeba tak ryze „české“ (středoevropsky teritoriální?) jevy jako:

a) věčná tendence ke geopolitickému lavírování, velmi výrazně zejména mezi „členstvím – nečlenstvím“ ve vztahu k (západní, „tradiční“) Evropě – a je v zásadě jedno, jestli v rámci Svaté říše římské nebo Evropské unie;

b) dlouhodobá faktická kulturně-jazyková bilingvnost česko-německá, úměrně tomu ovšem dlouhodobě nevyřešený vzájemný vztah nositelů obou jazyků / kultur;

c) na praktické rovině zvláštní symbióza různých druhů náboženských „výchov“, kdy se dlouhodobě zdá, že zatímco oficiální „denominace“ národa je katolická, jeho elity jsou povětšinou protestantské, zatímco realita vztahů ve společnosti se leckdy blíží spíš stavu panujícímu v pravoslavných kulturách typu Ukrajiny, Ruska nebo Srbska;

d) v neposlední řadě fakt, že na jednu stranu jsme velcí patrioti, na tu druhou si ovšem s historicky prokázanou neskutečnou lehkostí dosazujeme jako hlavy státu (resp. předsedy vlády) původem „Nečechy“, jimž s poťouchlou radostí ve stylu „ono se přece nemůže nic stát“ zas a znovu umožňujeme přístup k moci i pokladně.

Změna názvu na Středoevropskou republiku by jistě nevyřešila všechno, dost věcí by se ale „pod tlakem“ nového označení mohlo začít jevit jinak. Rozkolísané a místy trochu neuralgicky vnímané češství by bylo nahrazeno něčím, co je objektivně nezpochybnitelné („středo“ „evropská“ „res“ „publica“ – s tím se vším dá myslím souhlasit), protežované dějinné postavy by byly přirozeněji zbavovány příkras i han, případně by zcela nenuceně či aspoň s větší mírou objektivity uvolnily místo jiným. Dějiny by ztratily vektor, který je ze své podstaty nevyhnutelně relativizující, a tedy i – ať to zní jakkoli tvrdě – předpojatý. Na jedné straně by sice zmizela jistá pevná osa, na té druhé by ale právě její absence mohla pomoci směřovat především vpřed, tj. bez zbytečného, resp. nutně vždy více či méně invariantního balastu interpretace minulosti. Na jednu stranu by dějiny i „národní sebevědomí“ samozřejmě ztratily určitý nostalgický rozměr, na straně druhé by možná o to lépe, efektivněji i s větším nadhledem fungovala administrativa, zákony i společenských život celkově.

Moravákům i Slezanům by konečně spadl ze srdce kámen trápení s tím, do jaké míry jsou Češi či občané České republiky (a zda je tedy současné označení vůbec „spravedlivé“), Češi by se naopak mohli přestat bát toho, že jednoho dne dojdou naplnění temné vize Čapkových „Velké Moravy“.

Navíc, pokud by se dařilo, mohlo by každé „subetnikum“ (tj. Češi, Moravané, Slezané, případně další vyznávající regionální, okresní či dokonce místní identity) být o to pyšnější na to, že je právě tím, kým je (Hanák, Ašan, Podkrkonošan) – no a pokud by se zrovna nedařilo, šlo by to vždycky svést na to, že „to jsme holt my – Středoevropané…“

Článek publikujeme ve spolupráci s webem Rebuildsyria.cz, který se zaměřuje na Sýrii a Blízký východ.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.