Osobnosti ve vrcholné politice jsou pro korporace nežádoucí

Ivo Šebestík se ptá po tom, proč vlastně ve vrcholné politice chybějí skutečné osobnosti?

K jevům, které jsou pro současné demokratické země v Evropě a v USA charakteristické a stávají se snad už příliš nápadnými, je poměrně nízká osobnostní úroveň vrcholných politiků. Tento fakt se jeví obzvláště absurdní, když uvážíme potenciální množství vzdělaných, charakterově solidních i vysoce kvalifikovaných lidí, které mají hospodářsky vyspělé demokratické země, jak se říká, „doma“ pod střechou.

Nabízí se tudíž úplně triviální otázka: „Proč skutečné osobnosti disponující odborností, solidní úrovní vzdělání a nadto mající i slušný charakter zůstávají tak nápadně mimo vyšší patra politiky, tedy stranických a státních funkcí s vysokou mírou odpovědnosti a velkým rozsahem pravomocí?“

A k této základní otázce se pak ihned druží i několik dalších, s ní úzce souvisejících. Například, zda se demokratické státy díky významnému poklesu významu svých demokratických funkcí neocitly v situaci, kdy nadnárodní korporace, které si pro sebe uzurpovaly ony skutečné rozhodující funkce demokracií, nepotřebují ve stranách, vládách a parlamentech spíše pouhé převodové páky svého vlivu než autentické a suverénní osobnosti, jaké by měly právo nazývat se politiky? A jaké by snad v duchu demokracie z titulu svého původního smyslu a určení pracovaly ku prospěchu voličů, tedy občanů, států a civilizace jako takové?

Podle mého mínění je právě toto jednou ze základních příčin, proč skutečně výrazné politické osobnosti nacházíme v čele spíše států s jinými než západními demokratickými systémy, které se již úplně odevzdaly pod správu velkého kapitálu a jeho zájmových a vlivových sítí. Zatímco v zemích, které nejsou úplnými demokraciemi západního střihu, je osobnost státníka velice důležitá, neboť on sám vládne či nějakým způsobem patří k vládnoucí vrstvě – dá-li se to tak zjednodušeně nazvat – tak v demokratických zemích Západu se od něj žádá pouze taková míra kvalifikace a taková „výšina jeho osobnosti“, která mu umožní pohotově reagovat na (z)vůli korporací a jejich orgánů či institucí. Tedy na místo autentické a skoro úplně svéprávné politické osobnosti pouhý triviální mechanismus (něco jako mlýnek na kávu) zasazený do rozsáhlejšího soustrojí kapitálu a jeho potřeb a zájmů, přesně na to místo, které korporace právě potřebují. (Protože vládnout přímo a transparentně bez prostřednictví demokratických institucí si prozatím ještě netroufají.)

Pružnost a ohebnost páně „politikova“ charakteru jsou zde vítaným bonusem. Nebo dost možná i základním předpokladem. Neboť člověk, který nejedná podle vlastního uvážení, může mít pevné zásady jen stěží. Nejvyšším požadavkem na něj kladeným je pak schopnost lavírovat mezi neupřímně míněným programem své strany či hnutí, tužbami voličů, na kterých už nějaký čas nezáleží, a plněním (z)vůle kapitálu tak, aby to vypadalo, že politik do roztrhání těla a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí slouží zájmům občanů a své země. Nebo dokonce „vyšším hodnotám“. Tohle musí být opravdová fuška a prostředí, které tahle dřina zplodila, samo o sobě zcela jistě odpuzuje osobnosti, které vědí či alespoň tuší, že by tohle lavírování mezi různými tlaky a vlastním svědomím neustály nebo by se jim příčilo. A tak tito ve skutečnosti vysoce žádoucí lidé do politiky nevstupují nebo z ní – okusivše její bahenní leč sotva léčivé mazlavosti – poměrně rychle prchají zpět ke své původní profesi.

Umění proplouvání mezi útesy, lavírování, předstírání a uhýbání v žádném případě nepodceňuji. Naopak, musí to být nervy drásající dobrodružství s nejistým výsledkem či nejčastěji s jistou doživotní ostudou. Konstatuji pouze, že k němu netřeba charakteru, mravních zásad ani výraznějšího vzdělání a odbornosti. Stačí páteř jako luk z toho nejohebnějšího dřeva. Tětivu pak dodají korporace. Skutečnost, že se charakter člověka – tedy i „politika“ – zpravidla jasně otiskne do výrazu jeho tváře, pak vede k zamyšlení nad smyslem tradičně zavedené praxe nechávat kandidáty vysokých státních funkcí zobrazovat na billboardech či v tisku a zvát je dokonce do televize, v níž může být rychlost historického znemožnění závratná.

Kdyby občané dali více na první či druhý dojem z kandidáta, před mnohými osobami české (ovšem i evropské a světové) politické scény by se dveře vedoucí k nejvyšším státním a politickým funkcím nutně zavřely a na věky věků. Ale lidé věří (víra nežádá důkazů), že je zraky mohou mýlit a že onen uhýbavý či lstivý pohled jejich kandidáta věstí spíše nesprávné nasvícení v televizním studiu či prasklou čočku fotografického aparátu nežli charakterový znak svého nositele. Nicméně, čest budiž vzácným výjimkám, na něž se text tohoto článku nevztahuje. I já sám věřím (pochopitelně nežádaje důkazů), že existují.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.